Sumatra - postřehy a zajímavosti

Během těch 4 týdnů strávených na Sumatře mě zaujaly (a někdy taky lezly na nervy) některé místní zvyklosti. Zde je několik postřehů, které jsem během cesty posbírala.

1. "Indonesian time" - takto se dá označit indonéská dochvilnost, která je spíše nedochvilností podobnou té španělské známé jako "mañana". Indonésani skrátka nemají naspěch. Načas jezdily jen asi autobusy z letiště. Dohodnout se s Indonésanem na nějakém čase znamená, že přijde minimálně o 10 minut později. Půlhodina nic neznamená.
Na téma čas trochu jinak:  na Sumatře je v zimních měsících +6 hodin oproti středoevropskému času.

2. Elektrické zástrčky jsou stejné jako v Evropě, proto není třeba adaptér. S sebou jsem si brala jen adaptér na singapurské zástrčky. 

3. Wi-fi /internet - i když na množství ubytování wi-fi většinou je, nemusí signál dosahovat až do pokoje a nebo je slabý signál. Proto je dobré si na letišti pořídit sim kartu s předplacenými daty. Za 12 GB tarif jsem zaplatila 220 tisíc IDR.

4. Měna - indonéská rupie IDR. Kurz, kterým jsem na letišti směnila euro byl 14 585 IDR / €. Dobrý směnný kurz byl na letišti v Medanu v bance vedle stánku telefonní společnosti a poté ve směnárně v horní odbavovací hale. Směnárny v příletové hale nabízely horší kurz. 

5. Voda - z kohoutku není pitná. Některá ubytování nabízejí možnost načepovat si do láhve z dvacetilitrového kanystru pitné vody. Někdy zdarma, někdy za poplatek 5 tisíc. 1,5 l láhev vody v obchodě přijde cca na 10 tisíc rupií. Na letišti v Medanu je možné si načepovat vodu po projití bezpečnostní kontroly. 

6. WC a toaleťák - mnohá ubytování mají evropský styl záchodové mísy. Na veřejných WC jsou ale často turecké záchody. Toaleťák je součástí jen v některých hotelech. Proto je třeba mít s sebou vlastní. Toaleťák lze běžně koupit v obchodech (nebo papírové ubrousky).

7. Doprava - řidiči často řídí stylem brzda-plyn. Silnice nejsou v dobrém stavu. Během jízdy hraje hlasitá hudba (cajdáky, indinéské techno...), řidiči za jízdy kouří a občas si odskočí pro svačinu. Platí se řidiči většinou až při vystupování. Je dobré si zjistit běžnou cenu a dopředu se zeptat. Někdy se řidiči snaží z turisty dostat více peněz. Kromě klimatizovaných autobusů ALS jsem jela minivany bez klimatizace s otevřenými okýnky a také sdílenými taxíky. Cena dopravy je v porovnání s Evropou velmi nízká. 

8. Kouření je národní sport mužů. S cigaretou v puse se snad již narodili. Ohled vůči nekuřákům tu neexistuje. Ženy jsem kouřit neviděla. Ceny Marllborej jsou zde z nějakého důvodu velmi nízké. 

9. Drogy jsou oficiálně ilegální a za jejich pašování a užívání hrozí i trest smrti. Praxe je ale taková, že sehnat třeba marihuanu není až zas takový problém. V autonomní provincii Aceh funguje pěstování a obchod s marihuanou, která odtud putuje dál po Sumatře. Legální drogou je betel, který hojně žvýkají třeba na ostrově Nias. V oblasti jezera Toba jsou pak běžně nabízené "magické houbičky". 

10. Selfie - je národním sportem mnohých Sumaterců. Zejména o nedělích, kdy mají Indonésané volno, zaplaví parky, pláže, turistické atrakce a selfíčkují. Toto je nejhorší doba pro západní turisty, kteří se tak stávají lovnou zvěří. Mít selfie s turistou je zřejmě nějakou prestiží. Tímto mě místní štvali. 

11. Odhazování odpadků kolem sebe je dalším národním sportem. Všechna turisticky oblíbená místa se doslova topí v plastech. 

Mrkněte i na video:  https://www.youtube.com/watch?v=VEz6ndzUFUo&t

Půldenní zastávka v Singapuru a návrat do Evropy

Nemůžu tomu uvěřit, že už je zase další cesta za mnou. Mám pocit, že jsem na cestě nebyla ani měsíc. Nastal den, kdy jsem se měla vrátit zpět do Evropy, která se za ten měsíc stala novým ohniskem koronaviru. A hlavně koronavirovému panikaření. Tak to alespoň vyzařovalo ze všech těch zpráv v médiích. Média opravdu předvedla dokonalou kampaň vyvolávající strach. 

Přede mnou byla půldenní zastávka v Singapuru, který některé země stále považují za rizikovou oblast, i když tam v posledních dnech nové případy téměř nepřibývaly a celkový počet nakažených lehce přesáhl 100 (před měsícem, když jsem tam poprvé přiletěla, jich měli 24 a epidemie se rozjížděla), z čehož již dvě třetiny lidí byly vyléčené. Takže pro mě nyní Singapur nebyl strašákem (tím je rychle přibývající počet nakžených ve Španělsku, kam se vracím a propojenost s Itálií, odkud se bude vracet spousta lidí). 

Vzbudila jsem se v šest, abych se stihla před odjezdem na letiště nasnídat.Protože přede mnou byl téměř dvoudenní přesun, dala jsem si ráno ještě sprchu. Se všemi věcmi jsem sešla dolů do recepce, kde jsem si k snídani udělala dva toasty s jakousi zelenou pomazánkou a čaj. 
O půl osmé jsem byla společně s dalšími třemi klienty naložena do auta a odvezena na letiště. Chech-in u Jet Staru bez problémů. Směnila jsem nazpět zbývající rupie. Za bezepčnostní kontrolou, která je v případě mezinárodních letů dvojitá, jsem si do prázdné láhve načepovala z čepivací stanice vodu. To abych měla na ten půlden v Singapuru. I když tam je voda z kohoutku pitná. 

V letadle měla většina lidí roušky. Já jsem se na ni vykašlala. Jednu jsem měla, ale v odbaveném batohu. Místo ní jsem měla po ruce antibakteriální gel. A ten byl i na mnoha místech na letišti. Přetočila jsem si hodinky o hodinu dopředu. Během letu jsem zase dostala muffin a malou láhev vody. Doletěli jsme načas v 11:45. Cesta přes imigrační byla rychlá. Po ní jsem vyzvedla batoh, vyměnila 20€ a zamířila k úschovně zavazadel v Jewel (to je ta slavná část letiště s vodopádem, atrakcemi a množstvím obchodů a restaurací). Let do Evropy jsem měla až o půl druhé v noci, takže jsem nechala velký batoh v úschovně (15 SGD) a vyrazila nejprve na obhlídku Jewel. V dolních patrech je supermarket a restaurace.

Po měsíci na indonéském jídle, které nepatří k mým oblíbeným, jsem neodolala a sedla do japonské restaurace se suši. S plným žaludkem jsem pak mohla projít i další patra Jewel. Po druhé hodině jsem se rozhodla vyrazit do města.

Před měsícem jsem se znovu prošla Gardens by the Bay a Čínskou čtvrtí (viz. http://katka-na-cestach.blogspot.com/2020/02/den-v-singapuru.html ) a nyní jsem se znovu chtěla podívat do čtvrti Kampung Glam se sultánovou mešitou. A pak možná shlédnout světelnou show v Marina Bay.

Na EZ kartě jsem ještě měla dost kreditu na jízdu do centra a zpět. A i dost času. Za necelou hodinku jsem vysedla na stanici Bugis a vydala se objevovat zajímavé uličky. Za těch šest let se to tu trochu změnilo. Barevně pomalované domky s obchůdky se stylovými komiksovými suvenýry i spousta tureckých restaurací na té nejznámější ulici vedoucí k sultánově mešitě. Nepamatuju si, že by tu tehdy byly turecké restaurace. Je to arabská čtvrť a ta převaha Turků mě překvapila. Objevila jsem zde ale malou zmrzlinárnu s vynikajícími sorbety. Neodolala jsem a jeden kopeček za hříšných 4,5 dolarů si dopřála. V okolních ulicích najdete množství obchodů s koberci a látkami. 

Vstup do mešity nebyl kvůli hrozbě koronaviru možný. Jinak si ji turisté běžně můžou prohlédnout. 

Sedla jsem opět na metro a vydala se o dvě stanice dál na Raffles Place. Mezitím nad Singapurem zapršelo. Po cestě podzemním průchodem k nábřeží jsem si v pekárně koupila pečivo z listového těsta plněné tuňákem .

Nábřeží se sochou Merliona tak bylo poloprázdné. Vydala jsem se k divadelnímu komplexu Esplanade, kde jsem si sedla před venkovní pódium a pojedla to tuňákové pečivo. Chvíli jsem odpočívala a pak se vydala na metro nazpět na letiště. 
Přijela jsem tam akorát včas. O půl osmé začínala první světekná a hudební show v Jewel. Umělý vodopád se stal projekčním "plátnem" pro světelné obrazce, které se podle hudby měnily. Pěkná podívaní. I když jen asi pětiminutová. No a protože jsem mohla jít na odbavení až od půl deváté, shlédla jsem i druhou světelnou show o hodinu později. Světelná a hudební show se v Jewel koná každý večer co hodinu od 19:30 do 23:30. 

Poté jsem si vyzvedla z úschovny zavazadlo a vydala se kyvadlovým vlakem na terminál T3, kde jsem se zvládla sama odbavit v samoobslužných mašinkách. Dokonce se mi povedlo změnit sedadlo na tom dlouhém letu do Curychu tak, abych seděla v uličce. 
No a protože jsem měla do odletu ještě čtyři hodiny, chvíli jsem se brouzdala po terminálu. Zašla jsem si do motýlí zahrady, kde již ale všichni motýli spali. Padala na mě šílená únava. Objevila jsem volné místo na masáž nohou a asi 20 minut si nechala automatickým strojem masírovat chodidla. U toho jsem málem i usnula. 
Když jsme se pak po půlnoci konečně nalodili na palubu letadla Singapore airlines, netrvalo dlouho a po večerním občerstvení jsem si zapla nějaký film jako kulisu, přetáhla přes oči masku a usnula. Vedle mě bylo sedadlo volné. Dělila jsem se o něj s cestující sedící u okénka, alespoň jsem si mohla trochu protáhnout nohy. Párkrát jsem se donutila projít sem a tam, abych procvičila nohy. 

V Curychu jsme přistáli načas před osmou ráno. Navazující let na Mallorku jsem měla až ve čtvrt na čtyři. V původním plánu bylo se jít podívat do centra Curychu. Venku ale pršelo a teplota se pohybovala někde okolo 5 stupňů. Brr. Takže jsem zůstala na letišti. 
Před nástupem na letadlo na Mallorku se stewardky ptaly, jestli je mezi cestujícími někdo cestující z rizikových zemí, které vyjmenovaly. Singapur mezi nimi nevyjmenovali. Na letišti v Palmě žádné kontroly ani měření teploty nebylo. 
Vrátila jsem se domů s tím, že následující dva týdny si dám dobrovolnou karanténu ve smyslu stranění se lidí. Pro případ, že bych přece jen byla nakažená.

Poslední den na Sumatře

Jak už to tak bývá, ten měsíc na cestách utekl jako voda. Přede mnou byl poslední den na Sumatře a poté již jen přesunový den přes Singapur nazpět do Evropy zmítané koronavirem. Včera jsem se u snídaně majitele penzionu Kaesa zeptala, jak je možné, že Indonésie nemá jediný případ koronaviru. Odpověděl mi, že podle zdejších vědců je to díky zázvoru, který se přidává do množství pokrmů. Ano, zázvor je přírodním antivirotikem, ale že by to bylo kvůli tomu? Každopádně ono vědomí, že po celou tu dobu, co jsem na Sumatře byla, nebyl na tomto ostrově nahlášený žádný případ, mi dovolovalo se soustředit na samotné cestování bez zbytečných obav. Dnes se v Jakartě potvrdily první dva případy koronaviru. Jakarta je ale daleko. A mě čekala cesta přes Singapur, který se s tím hodně dobře pral. Za celý ten měsíc od prvního vstupu do Singapuru jim přibylo jen přes 80 případů. A většina z nakažených již byla vyléčená. Takže mi nedělal starosti samotný Singapur, ve kterém mě čekalo několik hodin, ale ten dlouhý let do Evropy, kde už ta šance na nakažení byla vyšší než v samotném městě. Ale o tom až příště. Dnes mě čekal poslední den na Sumatře.

Vzbudila jsem se v osm, sbalila věci a zašla si na snídani. Doufala jsem, že narazím na Lauru s Finnem, abychom si předali kontakty a mohla jim poslat tu společnou fotku ze včerejška. Ti ale ještě vyspávali. K snídani byla palačinka. Do čaje jsem si nalila kondenzované mléko. Potřebovala jsem se od majitele dozvědět, kterým autobusem se dostanu až na letiště. Údajně tam z Berastagi nějaký jezdí. Nechtěla jsem se zastavovat v Medanu. Již několik měsíců jsem měla na poslední noc před odletem přes booking zarezervované ubytování v kapsulovém hostelu Zen hostels nedaleko letiště. A protože v okolí hostelu nebylo nic zajímavého a měl mi posloužit jen na přespání, využila jsem dopoledne ještě k procházce na kopec Bukit Gundaling, abych si mohla prohlédnout obě sopky v dopoledním světle. Majitelka penzionu mi řekla, že její muž je v práci, ale přijde tak za půl hodiny. Jak znám ten indonéský čas, tak to může být i za více jak hodinu, takže jsem nečekala a vypravila se na procházku.

Teď po ránu tu byl klid. Uklízečky zametaly silnici. Nikde žádní indonéští turisté. Jen koňáci s odpočívajícími koníky. Vystoupala jsem na dřevenou selfíčkářskou terasu plnou květin, která slouží místním fotografům jako romantická kulisa. Je odtud moc pěkný výhled jak na sopku Sinabung, tak i na Sibayak. I když se přes vrcholky převalovaly mraky.
Sedla jsem si na pneumatiku, která na terase sloužila jako sedačka a pozorovala okolí. Pode mnou se táhla rovina plná políček Bataků.
Po hodině jsem se vrátila nazpět na ubytování. Zastihla jsem Finna a Lauru u snídaně. Vyměnili jsme si kontakty a rozloučila se s nimi. Dnes se na motorece vydávali k vodopádu Sipiso Piso, který se nachází na severním břehu jezera Toba. Docela jsem jim záviděla. Kdybych měla o den více, také bych se na motorce jela podívat po okolí. Dobalila jsem věci a když se objevil majitel penzionu, zeptala se na to autobusové spojení. Do mapy mi zakreslil, kde je nádraží a řekl, že mám najít nějaký červený vývěsní štít dopravní společnosti Almasar, která jezdí nejen do Medanu, ale i na letiště Kualalamu. Nechtělo se mi pochodovat pěšky s plnou polní přes město až na nádraží. Majitel mi poradil minivan vyjíždějící směrem k nádraží kousek od penzionu. Nasedla jsem a za 3 tisíce se tam nechala dovézt. Pak již stačilo naháněčům říct, že mířím na letiště a ukázali mi na červený přístřešek, kde čekali lidi. Tam mě ubezpečili, že se čeká, až autobus přijede z Kabanjahe. A prý pojede přímo na letiště. Podle majitele penzionu ne všechny jezdí přímo na letiště, někdy se přesedá v Medanu. Celková cena je ale 50 tísíc. 30 tisíc do Medanu a dalších 20 tisíc na letiště.
Takže jsem měla asi štěstí. Autobus o 15 místech přijel za chvíli. Nasedla jsem dozadu a vydala se na tříhodinovou jízdu nejprve do Medanu, kde po cestě vysedla větší půlka cestujících. Když jsme zaparkovali na malém nádraží společnosti, měli jsme všichni vystoupit. Řidič si vypral jízdné a podle posunků jsem pochopila, že máme jít čekat do čekárny. Indonéští cestující se ale s řidiči začali o něčem dohadovat a ukazovali na hodinky. Asi jim taky slíbili, že to bude přímá jízda na letiště. Po chvíli dohadování řidič ukázal na autobus a mávl i na mě. Měli jsme nastoupit. Indonésanka se mě zeptala, v kolik mi to letí. Asi byli v časovém presu. To já sice nebyla, ale neměla jsem náladu bůhví jak dlouho trčet u prašné silnice kdesi v Medanu.
Nasedla jsem na sedadlo řidiče, který anglicky nic neuměl, a vyrazilo se na cestu. Jen naznačil, v kolik mi to jede ukázáním na hodinky. Řekla jsem jen "hotel near airport" a když jsme se blížili ukázala mu. Zavezl mě k vjezdu do areálu hotelů a po předání zavazadla a té zbývající dvacky mi na prstech ukázal, že chce 50 tisíc zřejmě za to, že s námi hned vyrazil na cestu. Další vydřiduch, kterého bych za to nakopala. Strčila jsem mu teda tu 50, aby ostatní nečekali a vydala se najít vchod do hostelu Zen, který je ve stejné budově jako hotel My Studio.
Recepce byla klimatizovaná. Chvíli trvalo, než si mě recepční zapsala do elektronického systému. Zaplatila jsem za rezervovanou noc, přidala 100 tisíc vratnou kauci za čipovou kartu, kterou budu odemykat úložný prostor pod postelí, vyfasovala ručník a půllitrovku vody a mohla se vydat nahoru do posledního patra, kde je ona společná ložnice s kapsulovými postelemi. Ještě jsem recepční nahlásila, v kolik chci zítra ráno odvézt na letiště. Jedním z důvodů, proč jsem si tento hostel vybrala (kromě blízkosti k letišti a kapsulovým postelím), je doprava na letiště zdarma. Na recepci mají vypsané časy odjezdů. Letělo mi to po deváté a nejvhodnější tedy byl odjezd v 7:30. Cesta na letiště měla trvat čtvrt hodinky.
Vylézt do 4.patra dalo zabrat. Žádný výtah tu není, což je nevýhoda pro ty s těžkými kufry a starší lidi. Na pokoji jsem našla svou postel, uložila věci do úložného prostoru a vydala se něco poobědvat. V protější galerii jsem si sedla do kavárny a dala si kuřecí směs se zeleninou a rýží. Nebylo to pikantní a bylo to dobré. Pak jsem se šla projít malým nákupním centrem. Zde je možné si koupit nějaké suvenýry a batik - oděvy s tradičním vzorováním. Zaujala mě jedna tunika. Ale protože jsem u sebe neměla dost peněz, vrátila jsem se na pokoj. V klimatizovaném pokoji jsem byla sama až skoro do večery, kdy se nastěhovalo několik dalších lidí. Výhodou kapsulové postele bylo, že měla zatahovací roletu a tak jsem měla soukromí. Před šestou jsem se vrátila do nákupního centra pro tu tuniku a pak si zašla na večeři. Tuňákový sendvič s hranolkama. Zasytila jsem se pak ještě na pokoji zbytkem marakují, které jsem včera koupila na ovocném trhu.

Výstup na sopku Sibayak a koupel v sirných lázních aneb Proč se nedoporučuje chodit sám?

Budíček v sedm. O půl osmé jsem seděla na terase u čaje a snídaně a čekala, až přijde i Finn s Laurou. Dnes nás čekal výstup na sopku Sibayak. Podle majitele ubytování, který dříve býval průvodcem, se nedoporučuje chodit na sopku sám. Prý na to už doplatilo několik lidí životem. Nemyslela jsem si, že by to mělo být tak nebezpečné, když nahoru každý den chodí lidé a dokonce tam i přenocují a čekají na východ slunce. Výpravy za východem slunce jsou pod vedením průvodců zdejších agentur a stojí nemalé peníze. Výstup na sopku během dne není podmíněn nutností najímat si průvodce.
Laura s Finnem dorazili za pět minut. K snídani jsme dostali vaječnou omeletu s toustem, smažený banán a džus. Majitel mě ujistil, že stačí jen jedna bunda, že nahoře zas až taková zima není. Ale kvůli možnému dešti je dobré mít nějakou pláštěnku. Takže jsem z batohu vybalila mikinu a nechala tam jen svou nepromokavou větrovku, která se mi osvědčila již na Azorech.

Po osmé jsme se vydali na cestu. Silnice vedla za město. Kolem projížděly minivany, troubily a přibržďovaly, aby jsme mohli nasednout. My jsme ale odvoz nepotřebovali. Laura s Finnem měli na můj vkus šnečí tempo. Pokud takto půjdeme celou dobu, tak nahoře budeme až odpoledne, napadlo mě. V jeden moment jsem si všimla v dálce sopky Sinabung, jejíž vrchol dnes byl odhalený a bylo vidět, jak se z kráteru valí bílý dým.
Jedním z orientačních bodů na trase je hotel Multinational Resthouse, od kterého organizované skupinky podnikají výstup. Za hotelem již prakticky končí městská zástavba a silnice vede políčky. A brzy poté vstupuje do lesa.

V dálce kouřící sopka Sinabung

Asfaltka nejprve stoupala a později zase klesala dolů. Vzhledem k šnečímu tempu těch dvou mě začínaly bolet nohy. Tak jsem postupně začala přidávat s tím, že na ně počkám u boudy rangera, kde se platí vstupné za výstup. Zatímco ještě při vstupu do lesa svítilo slunce, čím výše a blíže samotné sopce jsem byla, tím více mlhy se kolem valilo. Doufala jsem, že nebude pršet. Podle majitele penzionu ale pršet nemělo. Snad se ta mlha a mraky brzo protrhají. Z okolní džungle se ozývalo volání gibonů. Poprvé jsem jej slyšela v údolí Harau. Tam mě na ně upozornil majitel Orau Inn Homestaye. Žádného gibona jsem ale neviděla.

Bouda rangera

Došla jsem k boudě rangera a sedla si pod altánek stojící u cesty. Také tu stojí malý warung. Finn s Laurou došli asi za 10 minut. Chvíli jsme poseděli, občerstvili se a pak se šli zapsat do návštěvní knihy a zaplatit 10 tisíc rupií za vstup.
Podle informací majitele před námi bylo strmé stoupání serpentinami. Na začátku asfaltové cesty vedoucí nahoru byly umístěné žluté cedule jednak s upozorněními, co se smí a nesmí a také se jmény těch, kteří se v minulosti během výstupu na sopku ztratili. Někteří se našli po pár dnech živí, jiní mrtví a několik se jich nenašlo nikdy. U každého byla uvedená národnost a rok, kdy se ztratil.
Tak snad my se neztratíme.

Začali jsme stoupat nahoru. Ty serpentiny byly dost strmé. Naštěstí to trvalo asi jen půl kilometru, než jsme došli k "základnímu táboru", kde byla poslední možnost se občerstvit a jít na záchod. Nikdo tu nebyl. Dovedu si ale představit, podle množství přístřešků a stolů, že třeba o víkendu se to tu zaplní místními. Až sem lze teoreticky vyjet třeba na motorce. Velký plakát s šipkou odkazoval na stezku, která odtud vedla nahoru. Už žádná asfaltka. Jen vyšlapaná stezka. Brzy jsme se vnořili do tmavého pandánového lesa. Pandány zde rostou blízko sebe a tlusté velké listy tvoří jakousi střechu nad stezkou. Betonové schodiště je na několika místech již rozbité. Každopádně je to moc zajímavý úsek. Jako bych stoupala tunelem.
Jakmile jsme vystoupali z pásma pandanového lesa dostali jsme se na poslední úsek. Stezka stoupala ke kráteru. Výstup to ale nebyl  náročný. Pozvolně jsme šli stále dál. V jednu chvíli jsem si nasadila větrovku, protože nejen, že bylo chladněji, ale začalo mírně mrholit. Naštěstí to ale byla jen padající mlha. Po cestě jsme minuli dvě skupinky lidí scházejících dolů.

Indonésané, kteří zde zřejmě strávili noc, si s sebou nesli dokonce i kytaru. Na to bych se mohla...nosit nahoru takové zbytečnosti. Minuli jsme jen jeden stan. Jsou ale dny, kdy zdejší okolí musí být poseté stanujícími Indonésany. Byla mlha a odněkud před námi se ozývalo syšení páry vyvěrající z útrob sopky. Ve vzduchu byl cítit klasický sirný odér zkažených vajec. Finn se vydal směrem k tomu zvuku. Trochu mě znervózňovalo, že není vidět na více jak asi 5 metrů. Nechtěla jsem se moc přibližovat tomu zvuku. Bůhví, jaké nebezpečí zde může číhat. Přece jen je Gunung Sibayak aktivní sopkou. Vítr ale postupně odfoukával mlhu a tak se po chvíli přede mnou ukázaly ty dvě syčící fumaroly.

Kolem průduchů byla hornina žlutá od vycházející síry. Přiblížili jsme se, udělali si fotku a pak pokračovali výš směrem ke kráteru. Už bylo lépe vidět. U okraje kráteru u stezky stojí nějaká cedule. Nápis ale chybí. Stoupli jsme si k okraji kráteru, který byl zahalený v mlze. Postupně ale i zde vítr odfoukával mraky a najednou se pod námi začalo objevovat dno kráteru a všechny ty nápisy vytvořené kameny. Tohle dokáže napadnout snad jen Indonésany. Ze dna kráteru nás zdravila jména těch, kteří se odvážili sejít dolů až k malému nazelenalému jezírku.
Na protějším okraji kráteru odfukovaly sirnou páru další fumaroly. Sedli jsme si na kameny a pozorujíc okolí se dali svačinku. Nedaleko nás u kráteru seděl další turista. Byl to Angličan, kterého jsem před pár dny potkala v Bagus Bay Homestayi v Tuk-Tuku. Jemu jsem zřejmě na bookingu vyfoukla poslední volné místo v Kaesa Homestay v Berastagi. Pokecali jsme a Mitch se vydal nahoru na nejvyšší okraj kráteru, ze kterého mohl být za jasného počasí pěkný výhled na okolí.
Udělali jsme si s Laurou a Finnem společné foto a já se taky vydala po stezce směrem nahoru. Mlha již zmizela a byla zde reálná šance, že se i mraky kolem sopky rozestoupí a uvídím v dálce třeba sopku Sinabung.

Ti dva se nejprve moc k výstupu neměli, ale pak se také nohuru vydali. Mitch už mezitím sestupoval dolů. Prý to stojí za to. Ten poslední úsek byl dost krkolomný. Muselo se občas lézt. Bylo mi jasné, že cesta dolů bude adrenalinovou záležitostí.
Opravdu to ale stálo za to. Kráter jsem měla odtud jako na dlani. Jen škoda, že i když se na několika místech objevila modrá obloha, mraky se nakonec nerozestoupily a tak jsem nemohla vidět širé okolí. Jen v jeden moment krajinu na jednom okraji sopky.
Před cestou dolů jsem do batohu schovala foťák, abych se mohla soustředit jen na to slézání. Povrch byl mírně klouzavý, takže jsem se přidržovala rukama a doslova se posouvala dolů po zadku. Když jsem sestoupila do bezpečné části, moje kalhoty byly dost od obláta.

Rovnou jsme zamířili směrem dolů. Bylo po poledni. Nakonec nám ta cesta z Berastagi nahoru ke kráteru skutečně zabrala ty tři hodiny. Dolů k boudě rangera jsme dorazili za hodinu. A to jsme se v základním táboře zastavili na instantní nudlové polévce.
U cedule se jmény těch, co se v minulosti ztratili, jsme si poblahopřáli k tomu, že mezi ně nepatříme. I když si nyní dovedu představit důvody, proč se tu někdo může ztratit. Ta mlha je zrádná a orientace v ní není snadná. Navíc, pokud se vydali nazpět druhou trasou, která tam existuje, ale podle majitele ubytování se za těch 30 let od doby, kdy byla vybudovaná, se stala prakticky neschůdnou kvůli různým sesuvům půdy, tak je dost možné, že právě zde mohli mít problém.

Majitel penzionu nám rovnou řekl, že se máme vrátit stejnou trasou, jako jsme přišli. Ona stezka uváděná v Lonely Planet je prý bez průvodce nebezpečná. Navíc zřejmě vede poblíž pole plného fumarol, které je vidět již z města.

U boudy rangera si Laura koupila pár vegetariánských snacků a pokračovali jsme cestou vedoucí napravo směrem k sirným termálním lázním. To je doporučovaná varianta po výstupu na sopku. Asi 40 minut chůze směrem na východ stojí na úpatí Sibayaku vesnice s množstvím termálních pramenů, ve kterých si lze zregenerovat svaly. A které mají blahodárné účinky na různé kožní choroby.
Musím říct, že ten sestup k vesnici nebyl zrovna nejpohodovější. Silnice totiž klesá dost strmě a kolena a stehna dostávaly na frak. Procházeli jsme oblastí políček s chilli papričkami, kávovníky a jinými plodinami. Nedaleko vesnice stojí geotermální elektrárna. Došli jsme na kraj vesnice a začali na google mapách hledat vhodné lázně, kde by jsme si odpočinuli. Laura s Finnem ale nejprve potřebovali najít něco k snědku. Nakonec se zeptali v jednom hotýlku a tam jim udělali nasi goreng s sebou. Sestoupali jsme kolem různých rekreačních areálů s termálními prameny až k areálu Alam

Sibayak, který měla Laura vytipovaný jako jeden z těch dobře hodnocených. Vstupné do termálních lázní bylo 10 tisíc rupií. Protože bylo pondělí po druhé hodině, v areálu bylo málo lidí. Jeden bazének okupovala skupinka indonéských žen. U jiného posedávali dva starší muži. Zběžně jsme se prošli kolem a rozhodli se zabrat si jeden z předních čistě vypadajících bazénků. Na dotek byla voda příjemně teplá. Díky obsahu síry měla voda mléčnou barvu. Tak to ale bylo ve všech bazénech. Některé se zrovna napouštěli. Zřejmě je po víkendu čistili. Včera zde muselo být asi hodně lidí, jak znám Indonésany a jejich neděle.
Zatímco Laura s Finnem pojídali u stolku ten nasi goreng, já jsme se šla převléct do plavek a hurá do termální vody. Zatímco na omak rukou byla voda příjemně teplá, když jsem tam ponořila chodidlo, byla voda dost horká. Odhadem mohla mít kolem 40 stupňů. Takže jsem se do ní pokládala pomalu a jen na chvíli. Střídala jsem horkou koupel s odpočinkem na břehu bazénu. Venkovní teplota byla příjemná.

Nakonec jsme v sirných termálních láznách strávili asi dvě hodiny. Dokonale prohřátá a nasáklá sirným odérem jsem s s ostatními vydala k hlavní cestě chytit minivan mířící do Berastagi. Ty tu jezdí asi co pět minut.
Do Berastagi jsme dojeli po páté. Laura s Finnem se vydali na ubytování a já na tržnici s ovocem, kde jsem si koupila asi kilo té vynikající marakuji. Byl to předposlední den na Sumatře a chtěla jsem si to ovoce ještě užít.
Po cestě na ubytování jsem si sedla do warungu FB, kde jsem si k večeři dala smažené kuře s rýží. Později na pokoji jsem se nacpala několika marakujemi. Další den mě čekal přesun k letišti v Medanu.

Video z výletu najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=R0V4Sk4xHbQ&t

Přejezd od jezera Danau Toba do Berastagi

Sopka Sibayak

Budíček o půl osmé. V osm se otvírala kuchyně, takže jsem si rovnou objednala snídani, abych stihla před půl devátou vyrazit na molo, kam připlouvá v 8:45 trajekt.
Během čekání na mole jsem se seznámila s Finnem, Angličanem, který stejně jako já míří sdíleným taxi do Berastagi. A stejně jako já má i zamluvené ubytování v Kaesa Homestay, které mezi baťůžkáři platí za jedno z nejvyhledávanějších nejen díky příznivé ceně, poloze, ale i službám ochotných majitelů.
Trajekt po cestě nabral na několika dalších molech další cestující, kterými byli převážně turisté. Přisedla si i skupinka německých důchodců, která se dala s ostatními do řeči. Asi 70 letý pán prý už 22 let nežije v Německu. Střídavě žije v Japonsku, Thajsku nebo třeba Indonésii. Něco mi říkalo, že v těchto zemích vyhledává společnost mladých dívek. Tak jak jsem to již viděla třeba na Filipínách, kde si starý páprda vedl za ruku mladou místní holčinu. Fuj.

Na mole v Parapatu již čekal týpek vykřikující "taxi Berastagi, Bukit Lawang, Medan". Ukázala jsem mu jízdenku vystavenou na ubytování a nasměroval mě k zelené budově opodál. Po cestě jsem si koupila pytlík buráků, na které jsem měla chuť od té doby, co jsem je před třemi dny viděla chroupat cestující během plavby do Tuk-Tuku.
Týpek nás v kanceláři oné taxi společnosti rozčlenil do skupin podle toho, kam jedeme. Do Berastagi jsem mířila jen já a Finn. Ostatní posádka sedmimístného auta jela až do Bukit Lawang. To jsem jim vážně nezáviděla. Před sebou měli osm hodin cesty. My s Finnem "jen" 4-5.
Sledovat, jak se řidič snaží nacpat všechna zavazadla do miniaturního prostoru za zadními sedadly, bylo vtipné. Nakonec řidič zvládl ten tetris se zavazadli a my jsme mohli vyjet.

Monument

První dvě hodiny jízdy byly plné zatáček. Až když jsme se vzdálili od jezera Toba, které na délku měří zhruba 100 km a je údajně největším sopečným jezerem světa, se jízda zrychlila. Bylo pod mrakem. Po cestě jsme zastavili u benzínky, kde si kdo potřeboval, mohl vybrat z bankomatu nebo si zajít na WC. Také je tu obchod s potravinami a nějaké stánky. U jednoho jsem si koupila balíček smažených banánů a u druhého mě zaujaly smažené tyčinky plněné zeleninou. Prodejce jim říkal popiah. Popiah jsem znala ze Singapuru. Toto byl trochu skromnější a tenčí popiah. Prodejce plněné tyčinky nakrájel na menší kousky do malého sáčku. Běžně je zalil nějakou omáčkou, ale tušila jsem, že to zase bude něco pikantního, tak jsem si to dala bez omáčky. I tak byl ten popiah lehce pikantní. Možná kvůli pepři. Každopádně to byl fajn oběd. Po cestě jsme míjeli spoustu jídelen s označením B1. Toto byla oblast, kde je běžné jíst psy.

Do Berastagi jsme dojeli o půl třetí. Řidič mě s Finnem zavezl až ke Kaesa Homestay, kde již čekali na odvoz další turisti mířící směrem k jezeru. Jejich taxík přijel za chvíli.
Přivítal nás usměvavý majitel ubytování, který kdysi pracoval jako turistický průvodce. Na uvítanou jsem dostala čaj. Vyfasovala jsem kopii mapky města a jejího okolí, do které pak majitel začal zaznačovat zajímavá místa a doporučené restaurace, kde se najíst. K výstupu na sopku Sibayak, který je jedním z hlavních důvodů, proč jsem se v Berastagi zastavila, nám prý řekne více zavečer. Každopádně se nedoporučuje nahoru chodit sám, proto jsem měla jít s Finnem a Laurou, kterou Finn znal již od jezera Toba a která na něj v homestayi už čekala.
Poté mě majitelka zavedla do mého pokoje. Velká manželská postel se spoustou polštářů vypadala hodně pohodlně. Koupelna s horkou sprchou byla společná pro tři pokoje. Finn bydlel s Laurou v jiné části domu.

Snake skin fruit

Vybalila jsem si a vyrazila na obhlídku města. Zajímal mě ovocný trh, kolem kterého jsme projížděli na cestě sem. Bylo tam dost živo. Malé děti se nechávaly vozit na koních a ponících. Někteří koníci byli vyšňoření jako pouťová atrakce s velkými barevnými brýlemi na očích. Majitelé koníků měli danou trasu, kterou vedle koníků procházeli po celý den. Na konci dne museli být víc unavení než ti koně. U jednoho stánku s ovocem jsem si koupila pár kousků "snake skin fruit", neboli ovoce s hadí kůží. Povrch ovoce skutečně připomíná hadí kůži. Kdysi jsem jej zkusila ve Vietnamu. Tam mi ale nechutnalo. Možná to byla jiná odrůda, protože si pamatuji, že bylo příšerně kyselé. Tento druh byla ale dobrý.

Zamířila jsem do kryté tržnice, která je vyplněná stoly obsypanými ovocem a zeleninou. Kromě snake skin fruit tu hodně nabízeli mangosteeny, manga, avokáda a hlavně marakuju, neboli mučenku. Více než tu známou a kyselou marakuju s fialovou slupkou tu měli vyvěšené zeleno-žluto-oranžové marakuji. Nejprve jsem netušila, jak to chutná, tak jsem si vzala jeden svazek o šesti plodech. U jiného stánku pak pár mangosteenů. Jaká škoda, že takové trhy s tímto ovocem nejsou u nás na Mallorce nebo v Česku! Později jsem zjistila, že je Berastagi vyhlášené pro svou marakuju.
Došla jsem na kruhový objezd, kterému vévodí sloup se sochami lidí se zbraní v ruce. Toto místo je známé jako monument a je jakýmsi orientačním bodem města. Berastagi momentálně působilo hodně rušným dojmem. I když na indonéské poměry Berastagi není velkým městem. Počet obyvatel se pohybuje okolo 45 tisíc. Město ale leží na křižovatce cest mezi Medanem a jezerem Toba. A je jednou z turistických základen pro výlety do okolní oblasti Karo, kterou obývá etnická skupina Karo Bataků. Ti se od Toba Bataků liší jak jazykem, tak architekturou tradičních domů. I když jsou Karo Batakové většinou křesťané, až do druhé poloviny velká část tohoto etnika stále vyznávala původní animistickou víru. Část populace je také ovlivněná islámem. Například majitelé Kaesa Homestay jsou muslimové.
U kruhového objezdu kolem monumentu mě zaujal stánek se smaženými zeleninovými placičkami. Koupila jsem si jednu (1000 IDR) a protože byla vynikající, dala jsem si ještě dvě. Místo v ubrousku jsem je dostala v banánovém listě. Během pojídání jsem sledovala ten šrumec okolo. Oslovila mě skupinka zřejmě Indonésanek z Medanu, jestli si s nimi udělám selfie. Pak se se mnou daly do řeči dvě slečny prodávající v sousedním obchůdku.
Když jsem dojedla, vrátila jsem se nazpět na ubytování, kde jsem odložila nákup a vyrazila na kopec Bukit Gundaling zdvíhající se na západní straně města kousek od obytování. Během odpoledne se obloha protrhala a svítilo slunce. Z kopce prý jsou moc pěkné výhledy nejen na město, ale hlavně na 30 km vzdálenou sopku Sinabung, která naposledy vybuchla 9.června 2019. Od té doby je do vzdálenosti 5 km od ní vyhlášená "no go" zóna. Kromě sopky Sinabung je z kopce možné vidět i sopku Sibayak, která se zdvyhá asi 5 km severně od města. Mnohdy je ale zahalená do mraků.

Berastagi

Když jsem pěšky došla na kopec, prošla jsem se rekreačním parkem, kde na rohožkách polehávali nedělní piknikáři. Bylo tu plno a nahoru stále jezdila další a další auta.
Hledala jsem vhodné místo, kde bych mohla posedět a kochat se výhledem na sopky. Nakonec jsem sedla na čaj s kondenzovaným mlékem do jedné kavárny. Slunce se blížilo na západní stranu a sopka Sinabung byla docela v oparu, takže to nebylo ideální na focení. Z kráteru sopky ale vycházela pára a to dost vysoko nad sopku. Skoro to vypadalo, jako by probíhala další erupce. Mraky nad sopkou Sibayak se rozestoupily a já si mohla prohlédnout její vrchol, kam jsem se další den chystala. Sibayak působila více rozervaně než Sinabung, která měla klasický kuželovitý tvar.
V kavárně jsem seděla asi hodinu. Na západ slunce jsem zde nečekala. Po cestě na ubytování jsem si koupila láhev vody. Nemusela jsem. Až poté jsem zjistila, že tu mají kanystr s vodou na čepování.
Kolem šesté jsem se připojila k Finnovi s Laurou, kterým majitel ubytování zrovna vysvětloval cestu na sopku. Majitel popisoval jednotlivé úseky. Prý není třeba nechávat se vyvézt k bráně rangera, i když tam mikrobusy z města jezdí. Cesta od Homestaye až na vrchol sopky zabere tři hodiny. Takže jsme se domluvili na snídani podávané o půl osmé s tím, že bude stačit, když se vydáme na cestu v osm.

Sopka Sinabung

Pak jsme se všichni tři vydali na večeři na noční market. Ten se táhne podél hlavního tahu nedaleko monumentu. Prošli jsme se kolem všech stánků, obhlédli situaci a pak se do jednoho posadili. Zaujala mě grilovaná ryba. Dala jsem si ji s rýží. Na stolech byly umístěné malé kanystry s pitnou vodou. Ryba byla dobrá. Cena za mou večeři 31 tisíc. Poté jsme se vrátili na ubytování s tím, že se uvidíme další den u snídaně.