Přede mnou byla půldenní zastávka v Singapuru, který některé země stále považují za rizikovou oblast, i když tam v posledních dnech nové případy téměř nepřibývaly a celkový počet nakažených lehce přesáhl 100 (před měsícem, když jsem tam poprvé přiletěla, jich měli 24 a epidemie se rozjížděla), z čehož již dvě třetiny lidí byly vyléčené. Takže pro mě nyní Singapur nebyl strašákem (tím je rychle přibývající počet nakžených ve Španělsku, kam se vracím a propojenost s Itálií, odkud se bude vracet spousta lidí).
Vzbudila jsem se v šest, abych se stihla před odjezdem na letiště nasnídat.Protože přede mnou byl téměř dvoudenní přesun, dala jsem si ráno
ještě sprchu. Se všemi věcmi jsem sešla dolů do recepce, kde jsem si k
snídani udělala dva toasty s jakousi zelenou pomazánkou a čaj.
O půl osmé jsem byla společně s dalšími třemi klienty naložena do auta a odvezena na letiště. Chech-in u Jet Staru bez problémů. Směnila jsem nazpět zbývající rupie. Za bezepčnostní kontrolou, která je v případě mezinárodních letů dvojitá, jsem si do prázdné láhve načepovala z čepivací stanice vodu. To abych měla na ten půlden v Singapuru. I když tam je voda z kohoutku pitná.
O půl osmé jsem byla společně s dalšími třemi klienty naložena do auta a odvezena na letiště. Chech-in u Jet Staru bez problémů. Směnila jsem nazpět zbývající rupie. Za bezepčnostní kontrolou, která je v případě mezinárodních letů dvojitá, jsem si do prázdné láhve načepovala z čepivací stanice vodu. To abych měla na ten půlden v Singapuru. I když tam je voda z kohoutku pitná.
V letadle měla většina lidí roušky. Já jsem se na ni vykašlala. Jednu jsem měla, ale v odbaveném batohu. Místo ní jsem měla po ruce antibakteriální gel. A ten byl i na mnoha místech na letišti. Přetočila jsem si hodinky o hodinu dopředu. Během letu jsem zase dostala muffin a malou láhev vody. Doletěli jsme načas v 11:45. Cesta přes imigrační byla rychlá. Po ní jsem vyzvedla batoh, vyměnila 20€ a zamířila k úschovně zavazadel v Jewel (to je ta slavná část letiště s vodopádem, atrakcemi a množstvím obchodů a restaurací). Let do Evropy jsem měla až o půl druhé v noci, takže jsem nechala velký batoh v úschovně (15 SGD) a vyrazila nejprve na obhlídku Jewel. V dolních patrech je supermarket a restaurace.
Po měsíci na indonéském jídle, které nepatří k mým oblíbeným, jsem neodolala a sedla do japonské restaurace se suši. S plným žaludkem jsem pak mohla projít i další patra Jewel. Po druhé hodině jsem se rozhodla vyrazit do města.
Před měsícem jsem se znovu prošla Gardens by the Bay a Čínskou čtvrtí (viz. http://katka-na-cestach.blogspot.com/2020/02/den-v-singapuru.html ) a nyní jsem se znovu chtěla podívat do čtvrti Kampung Glam se sultánovou mešitou. A pak možná shlédnout světelnou show v Marina Bay.
Na EZ kartě jsem ještě měla dost kreditu na jízdu do centra a zpět. A i dost času. Za necelou hodinku jsem vysedla na stanici Bugis a vydala se objevovat zajímavé uličky. Za těch šest let se to tu trochu změnilo. Barevně pomalované domky s obchůdky se stylovými komiksovými suvenýry i spousta tureckých restaurací na té nejznámější ulici vedoucí k sultánově mešitě. Nepamatuju si, že by tu tehdy byly turecké restaurace. Je to arabská čtvrť a ta převaha Turků mě překvapila. Objevila jsem zde ale malou zmrzlinárnu s vynikajícími sorbety. Neodolala jsem a jeden kopeček za hříšných 4,5 dolarů si dopřála. V okolních ulicích najdete množství obchodů s koberci a látkami.
Vstup do mešity nebyl kvůli hrozbě koronaviru možný. Jinak si ji turisté běžně můžou prohlédnout.
Sedla jsem opět na metro a vydala se o dvě stanice dál na Raffles Place. Mezitím nad Singapurem zapršelo. Po cestě podzemním průchodem k nábřeží jsem si v pekárně koupila pečivo z listového těsta plněné tuňákem .
Nábřeží se sochou Merliona tak bylo poloprázdné. Vydala jsem se k divadelnímu komplexu Esplanade, kde jsem si sedla před venkovní pódium a pojedla to tuňákové pečivo. Chvíli jsem odpočívala a pak se vydala na metro nazpět na letiště.
Přijela jsem tam akorát včas. O půl osmé začínala první světekná a hudební show v Jewel. Umělý vodopád se stal projekčním "plátnem" pro světelné obrazce, které se podle hudby měnily. Pěkná podívaní. I když jen asi pětiminutová. No a protože jsem mohla jít na odbavení až od půl deváté, shlédla jsem i druhou světelnou show o hodinu později. Světelná a hudební show se v Jewel koná každý večer co hodinu od 19:30 do 23:30.
Poté jsem si vyzvedla z úschovny zavazadlo a vydala se kyvadlovým vlakem na terminál T3, kde jsem se zvládla sama odbavit v samoobslužných mašinkách. Dokonce se mi povedlo změnit sedadlo na tom dlouhém letu do Curychu tak, abych seděla v uličce.
No a protože jsem měla do odletu ještě čtyři hodiny, chvíli jsem se brouzdala po terminálu. Zašla jsem si do motýlí zahrady, kde již ale všichni motýli spali. Padala na mě šílená únava. Objevila jsem volné místo na masáž nohou a asi 20 minut si nechala automatickým strojem masírovat chodidla. U toho jsem málem i usnula.
Když jsme se pak po půlnoci konečně nalodili na palubu letadla Singapore airlines, netrvalo dlouho a po večerním občerstvení jsem si zapla nějaký film jako kulisu, přetáhla přes oči masku a usnula. Vedle mě bylo sedadlo volné. Dělila jsem se o něj s cestující sedící u okénka, alespoň jsem si mohla trochu protáhnout nohy. Párkrát jsem se donutila projít sem a tam, abych procvičila nohy.
V Curychu jsme přistáli načas před osmou ráno. Navazující let na Mallorku jsem měla až ve čtvrt na čtyři. V původním plánu bylo se jít podívat do centra Curychu. Venku ale pršelo a teplota se pohybovala někde okolo 5 stupňů. Brr. Takže jsem zůstala na letišti.
Před nástupem na letadlo na Mallorku se stewardky ptaly, jestli je mezi cestujícími někdo cestující z rizikových zemí, které vyjmenovaly. Singapur mezi nimi nevyjmenovali. Na letišti v Palmě žádné kontroly ani měření teploty nebylo.
Vrátila jsem se domů s tím, že následující dva týdny si dám dobrovolnou karanténu ve smyslu stranění se lidí. Pro případ, že bych přece jen byla nakažená.
Přijela jsem tam akorát včas. O půl osmé začínala první světekná a hudební show v Jewel. Umělý vodopád se stal projekčním "plátnem" pro světelné obrazce, které se podle hudby měnily. Pěkná podívaní. I když jen asi pětiminutová. No a protože jsem mohla jít na odbavení až od půl deváté, shlédla jsem i druhou světelnou show o hodinu později. Světelná a hudební show se v Jewel koná každý večer co hodinu od 19:30 do 23:30.
Poté jsem si vyzvedla z úschovny zavazadlo a vydala se kyvadlovým vlakem na terminál T3, kde jsem se zvládla sama odbavit v samoobslužných mašinkách. Dokonce se mi povedlo změnit sedadlo na tom dlouhém letu do Curychu tak, abych seděla v uličce.
No a protože jsem měla do odletu ještě čtyři hodiny, chvíli jsem se brouzdala po terminálu. Zašla jsem si do motýlí zahrady, kde již ale všichni motýli spali. Padala na mě šílená únava. Objevila jsem volné místo na masáž nohou a asi 20 minut si nechala automatickým strojem masírovat chodidla. U toho jsem málem i usnula.
Když jsme se pak po půlnoci konečně nalodili na palubu letadla Singapore airlines, netrvalo dlouho a po večerním občerstvení jsem si zapla nějaký film jako kulisu, přetáhla přes oči masku a usnula. Vedle mě bylo sedadlo volné. Dělila jsem se o něj s cestující sedící u okénka, alespoň jsem si mohla trochu protáhnout nohy. Párkrát jsem se donutila projít sem a tam, abych procvičila nohy.
V Curychu jsme přistáli načas před osmou ráno. Navazující let na Mallorku jsem měla až ve čtvrt na čtyři. V původním plánu bylo se jít podívat do centra Curychu. Venku ale pršelo a teplota se pohybovala někde okolo 5 stupňů. Brr. Takže jsem zůstala na letišti.
Před nástupem na letadlo na Mallorku se stewardky ptaly, jestli je mezi cestujícími někdo cestující z rizikových zemí, které vyjmenovaly. Singapur mezi nimi nevyjmenovali. Na letišti v Palmě žádné kontroly ani měření teploty nebylo.
Vrátila jsem se domů s tím, že následující dva týdny si dám dobrovolnou karanténu ve smyslu stranění se lidí. Pro případ, že bych přece jen byla nakažená.
Žádné komentáře:
Okomentovat