Katka na cestách: Výstup na sopku Sibayak a koupel v sirných lázních aneb Proč se nedoporučuje chodit sám?

Budíček v sedm. O půl osmé jsem seděla na terase u čaje a snídaně a čekala, až přijde i Finn s Laurou. Dnes nás čekal výstup na sopku Sibayak. Podle majitele ubytování, který dříve býval průvodcem, se nedoporučuje chodit na sopku sám. Prý na to už doplatilo několik lidí životem. Nemyslela jsem si, že by to mělo být tak nebezpečné, když nahoru každý den chodí lidé a dokonce tam i přenocují a čekají na východ slunce. Výpravy za východem slunce jsou pod vedením průvodců zdejších agentur a stojí nemalé peníze. Výstup na sopku během dne není podmíněn nutností najímat si průvodce.
Laura s Finnem dorazili za pět minut. K snídani jsme dostali vaječnou omeletu s toustem, smažený banán a džus. Majitel mě ujistil, že stačí jen jedna bunda, že nahoře zas až taková zima není. Ale kvůli možnému dešti je dobré mít nějakou pláštěnku. Takže jsem z batohu vybalila mikinu a nechala tam jen svou nepromokavou větrovku, která se mi osvědčila již na Azorech.

Po osmé jsme se vydali na cestu. Silnice vedla za město. Kolem projížděly minivany, troubily a přibržďovaly, aby jsme mohli nasednout. My jsme ale odvoz nepotřebovali. Laura s Finnem měli na můj vkus šnečí tempo. Pokud takto půjdeme celou dobu, tak nahoře budeme až odpoledne, napadlo mě. V jeden moment jsem si všimla v dálce sopky Sinabung, jejíž vrchol dnes byl odhalený a bylo vidět, jak se z kráteru valí bílý dým.
Jedním z orientačních bodů na trase je hotel Multinational Resthouse, od kterého organizované skupinky podnikají výstup. Za hotelem již prakticky končí městská zástavba a silnice vede políčky. A brzy poté vstupuje do lesa.

V dálce kouřící sopka Sinabung

Asfaltka nejprve stoupala a později zase klesala dolů. Vzhledem k šnečímu tempu těch dvou mě začínaly bolet nohy. Tak jsem postupně začala přidávat s tím, že na ně počkám u boudy rangera, kde se platí vstupné za výstup. Zatímco ještě při vstupu do lesa svítilo slunce, čím výše a blíže samotné sopce jsem byla, tím více mlhy se kolem valilo. Doufala jsem, že nebude pršet. Podle majitele penzionu ale pršet nemělo. Snad se ta mlha a mraky brzo protrhají. Z okolní džungle se ozývalo volání gibonů. Poprvé jsem jej slyšela v údolí Harau. Tam mě na ně upozornil majitel Orau Inn Homestaye. Žádného gibona jsem ale neviděla.

Bouda rangera

Došla jsem k boudě rangera a sedla si pod altánek stojící u cesty. Také tu stojí malý warung. Finn s Laurou došli asi za 10 minut. Chvíli jsme poseděli, občerstvili se a pak se šli zapsat do návštěvní knihy a zaplatit 10 tisíc rupií za vstup.
Podle informací majitele před námi bylo strmé stoupání serpentinami. Na začátku asfaltové cesty vedoucí nahoru byly umístěné žluté cedule jednak s upozorněními, co se smí a nesmí a také se jmény těch, kteří se v minulosti během výstupu na sopku ztratili. Někteří se našli po pár dnech živí, jiní mrtví a několik se jich nenašlo nikdy. U každého byla uvedená národnost a rok, kdy se ztratil.
Tak snad my se neztratíme.

Začali jsme stoupat nahoru. Ty serpentiny byly dost strmé. Naštěstí to trvalo asi jen půl kilometru, než jsme došli k "základnímu táboru", kde byla poslední možnost se občerstvit a jít na záchod. Nikdo tu nebyl. Dovedu si ale představit, podle množství přístřešků a stolů, že třeba o víkendu se to tu zaplní místními. Až sem lze teoreticky vyjet třeba na motorce. Velký plakát s šipkou odkazoval na stezku, která odtud vedla nahoru. Už žádná asfaltka. Jen vyšlapaná stezka. Brzy jsme se vnořili do tmavého pandánového lesa. Pandány zde rostou blízko sebe a tlusté velké listy tvoří jakousi střechu nad stezkou. Betonové schodiště je na několika místech již rozbité. Každopádně je to moc zajímavý úsek. Jako bych stoupala tunelem.
Jakmile jsme vystoupali z pásma pandanového lesa dostali jsme se na poslední úsek. Stezka stoupala ke kráteru. Výstup to ale nebyl náročný. Pozvolně jsme šli stále dál. V jednu chvíli jsem si nasadila větrovku, protože nejen, že bylo chladněji, ale začalo mírně mrholit. Naštěstí to ale byla jen padající mlha. Po cestě jsme minuli dvě skupinky lidí scházejících dolů.

Indonésané, kteří zde zřejmě strávili noc, si s sebou nesli dokonce i kytaru. Na to bych se mohla...nosit nahoru takové zbytečnosti. Minuli jsme jen jeden stan. Jsou ale dny, kdy zdejší okolí musí být poseté stanujícími Indonésany. Byla mlha a odněkud před námi se ozývalo syšení páry vyvěrající z útrob sopky. Ve vzduchu byl cítit klasický sirný odér zkažených vajec. Finn se vydal směrem k tomu zvuku. Trochu mě znervózňovalo, že není vidět na více jak asi 5 metrů. Nechtěla jsem se moc přibližovat tomu zvuku. Bůhví, jaké nebezpečí zde může číhat. Přece jen je Gunung Sibayak aktivní sopkou. Vítr ale postupně odfoukával mlhu a tak se po chvíli přede mnou ukázaly ty dvě syčící fumaroly.

Kolem průduchů byla hornina žlutá od vycházející síry. Přiblížili jsme se, udělali si fotku a pak pokračovali výš směrem ke kráteru. Už bylo lépe vidět. U okraje kráteru u stezky stojí nějaká cedule. Nápis ale chybí. Stoupli jsme si k okraji kráteru, který byl zahalený v mlze. Postupně ale i zde vítr odfoukával mraky a najednou se pod námi začalo objevovat dno kráteru a všechny ty nápisy vytvořené kameny. Tohle dokáže napadnout snad jen Indonésany. Ze dna kráteru nás zdravila jména těch, kteří se odvážili sejít dolů až k malému nazelenalému jezírku.

Na protějším okraji kráteru odfukovaly sirnou páru další fumaroly. Sedli jsme si na kameny a pozorujíc okolí se dali svačinku. Nedaleko nás u kráteru seděl další turista. Byl to Angličan, kterého jsem před pár dny potkala v Bagus Bay Homestayi v Tuk-Tuku. Jemu jsem zřejmě na bookingu vyfoukla poslední volné místo v Kaesa Homestay v Berastagi. Pokecali jsme a Mitch se vydal nahoru na nejvyšší okraj kráteru, ze kterého mohl být za jasného počasí pěkný výhled na okolí.
Udělali jsme si s Laurou a Finnem společné foto a já se taky vydala po stezce směrem nahoru. Mlha již zmizela a byla zde reálná šance, že se i mraky kolem sopky rozestoupí a uvídím v dálce třeba sopku Sinabung.

Ti dva se nejprve moc k výstupu neměli, ale pak se také nohuru vydali. Mitch už mezitím sestupoval dolů. Prý to stojí za to. Ten poslední úsek byl dost krkolomný. Muselo se občas lézt. Bylo mi jasné, že cesta dolů bude adrenalinovou záležitostí.
Opravdu to ale stálo za to. Kráter jsem měla odtud jako na dlani. Jen škoda, že i když se na několika místech objevila modrá obloha, mraky se nakonec nerozestoupily a tak jsem nemohla vidět širé okolí. Jen v jeden moment krajinu na jednom okraji sopky.
Před cestou dolů jsem do batohu schovala foťák, abych se mohla soustředit jen na to slézání. Povrch byl mírně klouzavý, takže jsem se přidržovala rukama a doslova se posouvala dolů po zadku. Když jsem sestoupila do bezpečné části, moje kalhoty byly dost od obláta.

Rovnou jsme zamířili směrem dolů. Bylo po poledni. Nakonec nám ta cesta z Berastagi nahoru ke kráteru skutečně zabrala ty tři hodiny. Dolů k boudě rangera jsme dorazili za hodinu. A to jsme se v základním táboře zastavili na instantní nudlové polévce.
U cedule se jmény těch, co se v minulosti ztratili, jsme si poblahopřáli k tomu, že mezi ně nepatříme. I když si nyní dovedu představit důvody, proč se tu někdo může ztratit. Ta mlha je zrádná a orientace v ní není snadná. Navíc, pokud se vydali nazpět druhou trasou, která tam existuje, ale podle majitele ubytování se za těch 30 let od doby, kdy byla vybudovaná, se stala prakticky neschůdnou kvůli různým sesuvům půdy, tak je dost možné, že právě zde mohli mít problém.

Majitel penzionu nám rovnou řekl, že se máme vrátit stejnou trasou, jako jsme přišli. Ona stezka uváděná v Lonely Planet je prý bez průvodce nebezpečná. Navíc zřejmě vede poblíž pole plného fumarol, které je vidět již z města.

U boudy rangera si Laura koupila pár vegetariánských snacků a pokračovali jsme cestou vedoucí napravo směrem k sirným termálním lázním. To je doporučovaná varianta po výstupu na sopku. Asi 40 minut chůze směrem na východ stojí na úpatí Sibayaku vesnice s množstvím termálních pramenů, ve kterých si lze zregenerovat svaly. A které mají blahodárné účinky na různé kožní choroby.
Musím říct, že ten sestup k vesnici nebyl zrovna nejpohodovější. Silnice totiž klesá dost strmě a kolena a stehna dostávaly na frak. Procházeli jsme oblastí políček s chilli papričkami, kávovníky a jinými plodinami. Nedaleko vesnice stojí geotermální elektrárna. Došli jsme na kraj vesnice a začali na google mapách hledat vhodné lázně, kde by jsme si odpočinuli. Laura s Finnem ale nejprve potřebovali najít něco k snědku. Nakonec se zeptali v jednom hotýlku a tam jim udělali nasi goreng s sebou. Sestoupali jsme kolem různých rekreačních areálů s termálními prameny až k areálu Alam

Sibayak, který měla Laura vytipovaný jako jeden z těch dobře hodnocených. Vstupné do termálních lázní bylo 10 tisíc rupií. Protože bylo pondělí po druhé hodině, v areálu bylo málo lidí. Jeden bazének okupovala skupinka indonéských žen. U jiného posedávali dva starší muži. Zběžně jsme se prošli kolem a rozhodli se zabrat si jeden z předních čistě vypadajících bazénků. Na dotek byla voda příjemně teplá. Díky obsahu síry měla voda mléčnou barvu. Tak to ale bylo ve všech bazénech. Některé se zrovna napouštěli. Zřejmě je po víkendu čistili. Včera zde muselo být asi hodně lidí, jak znám Indonésany a jejich neděle.
Zatímco Laura s Finnem pojídali u stolku ten nasi goreng, já jsme se šla převléct do plavek a hurá do termální vody. Zatímco na omak rukou byla voda příjemně teplá, když jsem tam ponořila chodidlo, byla voda dost horká. Odhadem mohla mít kolem 40 stupňů. Takže jsem se do ní pokládala pomalu a jen na chvíli. Střídala jsem horkou koupel s odpočinkem na břehu bazénu. Venkovní teplota byla příjemná.

Nakonec jsme v sirných termálních láznách strávili asi dvě hodiny. Dokonale prohřátá a nasáklá sirným odérem jsem s s ostatními vydala k hlavní cestě chytit minivan mířící do Berastagi. Ty tu jezdí asi co pět minut.
Do Berastagi jsme dojeli po páté. Laura s Finnem se vydali na ubytování a já na tržnici s ovocem, kde jsem si koupila asi kilo té vynikající marakuji. Byl to předposlední den na Sumatře a chtěla jsem si to ovoce ještě užít.
Po cestě na ubytování jsem si sedla do warungu FB, kde jsem si k večeři dala smažené kuře s rýží. Později na pokoji jsem se nacpala několika marakujemi. Další den mě čekal přesun k letišti v Medanu.