Na konci března jsem se vydala na výlet na hrad Castell d'Alaró poprvé. Moc se mi na vrcholu kopce, kde zřícenina středověkého hradu stojí, líbilo. Hlavně ty výhledy na okolí. A také tajuplná atmosféra místa opředeného legendami. Příspěvek o tomto výletu najdete:
http://katka-na-cestach.blogspot.com.es/2018/03/vylet-na-hrad-castell-dalaro-aneb-po.html a článek dokonce vyjde i na stránkách Hedvábné stezky (
https://www.hedvabnastezka.cz/zeme/evropa/spanelsko/35483-vylet-na-hrad-castell-d-alaro-aneb-po-stopach-davnych-legend/).
Naposledy jsem ale nestihla kvůli nedostatku času zajít k věži Torre de Sa Cova a jeskyni Cueva de Sant Antoni, která je viditelná již z údolí a stojí na druhém okraji vrcholu kopce.
Včera jsem to ale napravila. Opět jsem se vydala na hrad. Hlavním důvodem ale nebyla tato mnou neprobádaná místa. Na hradě je možné přespat v ubytovně, která byla zřízená v jedné z bývalých hospodářských budov kousek od kapličky. Ubytovna slouží nejen těm, kteří zdolávají turistickou trsu GR 221 vedoucí pohořím Serra de Tramuntana, ale i těm, kteří prostě touží po tom, spát na hradě, na kterém se psaly dějiny ostrova. Navíc na vrcholu hory, kde se prý v minulosti schízely čarodějnice...
Využila jsem tedy toho, že jsem další den měla být v práci až odpoledne a v úterý si zarezervovala přes internet (
http://www.castellalaro.cat/es/inicio/) jedno místo v ubytovně s polopenzí.
Předpověď počasí byla velmi příznivá. I když na to, že je počátek května, mělo být dost chladno. Takže jsem se vybavila teplým oblečením, vzala spacák (který je nutné si na ubytovnu vzít) a ve středu ráno nasedla na autobus do Manacoru a odtamtud se vlakem dostala do Alaró. Cestu nahoru na hrad jsem již znala. A tentokrát jsem měla dostatek času. V jednu hodinu jsem došla po asfaltce k odbočce na kamenitou stezku stoupající lesem k hradu. I když jsem s sebou měla bagetu, rozhodla jsem se zajít omrknout jídelní lístek vyhlášené tradiční mallorquinské restautrace Es Verger, jejíž bílá budova září do dáli na kopci nalevo od hradu.
Dojít tam byla chvilka. Parkoviště před restaurací, která byla vybudovaná v jedné z typických hospodářských budov statku, bylo plné. Většina těch, kteří se vydávají na hrad se nejprve vyvezou autem k restauraci a odtamtud pokračují pěšky na hrad. A samozřejmě se v restauraci zastaví na oběd. A většinou si objednají vyhlášené pečené jehněčí. Odér jehněčího masa se line rustikálním interirérem restaurace. Pro mě ne moc libá vůně. Ceny pokrmů jsou turistické. Platit kartou nelze. I když jsem nejprve uvažovala o tom, že vyzkouším to jehněčí, cena a odér mě od toho nakonec odradily.
Zaujala mě ale možnost si dát typickou mallorquinskou polévku "sopa mallorquina", kterou jsem již v minulosti ochutnala. Více než polévka, je to směs zelí, květáku, zeleniny, trocha masa od kosti a tenkých plátků mallorquinského chleba rozmočeného v troše vývaru. Velmi chutný pokrm. Tato polévka byla tradičním pokrmem na venkově.
Splnila jsem si tedy i návštěvu této vyhlášené restaurace a mohla pokračovat na hrad. Jen atmosféra uvnitř byla trochu divná. Zachmuřená nálada majitelů byla ale zřejmě způsobena tím, že minulý týden jim bylo ze statku ukradeno 60 tisíc euro. To by mi také na náladě nedodalo.
Když jsem vystoupala na zříceninu, překvapilo mě, že jsem tam byla sama. Při první návštěvě se prostranství kolem vstupní brány hemžilo německými turisty. Tehdy ty výhledy na nejvyšší vrcholy pohoří byly ozvláštněny sněhovou pokrývkou.
Ubytovna se otvírala v pět hodin. Měla jsem ještě dvě hodiny k dobru, tak jsem nejprve zamířila na západní cíp hory k jedné z bran. Prošla jsem ní a kolem kamenného cimbuří došla až na okraj hory. Zde stály pozůstatky hradního opevnění. I zde jsem byla poprvé. Naposledy jsem se neodhodlala vyhoupnout na kámen, který stojí v cestě až na toto místo. Odtud se mi naskytl další zajímvý pohled na zříceninu.
Vystoupala jsem na rozlehlou terasu před ubytovnou. Ty výhledy odtud jsou neuvěčitelné. Obloha dnes byla tak vymetená, že byl nádherně vidět záliv kolem Palmy a dokonce i ostrov Cabrera na jihu. Kolem zadní části budov se popásaly ovce se zvonci zavěšenými na krku. Z nejvyššího bodu hory, na kterém stojí malá meteorologická stanice jsem se pak vydala dolů na druhou stranu hory najít onu strážní věž a jeskyni. Nikde jsem neviděla žádnou značku, tak jsem opatrně slezla po svahu níže, až jsem nakonec narazila na stezku lemovanou modrými tečkami a kamennými mohylkami označujícími onu stezku.
Tento výlet na hrad měl být první zatěžkávací zkouškou pro můj zvrtnutý kotník, který je podle ortopeda vyléčený, ale občas v nějakém úhlu ještě zabolí. Největší zkouškou pro něj byla právě tato cesta od ubytovny k jeskyni, kde byl povrch plný nerovných skal a kamenů a bylo třeba dávat pozor na každý krok. Minula jsem jeden ze šesti "aljibes" - starých zásobáren vody z dob maurské nadvlády. Po asi půlhodině jsem konečně sestoupala ke zřícenině strážní věže. Ve skále kousek před ní jsem si všimla otvoru. Byla to malá jeskyňka. Nechala jsem batoh u vchodu a s baretkou se v podřepu vydala prozkoumat, kam vede. Na první pohled se nezdálo, že by to měla být ona jeskyně Cova de Sant Antoni. Po několika málo metrech se ale přede mnou objevil otvor a za ním ona obří jeskyně otvírající se jako okno do krajiny. Prolezla jsem otvorem. Svah byl docela prudký. Od otvoru jeskyňky sestupovalo níže několik hliněných schůdků. Na některých místech byl krasový povrch dost ohlazený, takže jsem se musela pohybovat s největší opatrností, aby mi neuklouzla noha. Ten otevřený prostor pode mnou bez jakékoliv zábrany u okraje jeskyně mě znervózňoval. Bylo vidět, že ti, co zde stanuli, se prošli až ke spodnímu okraji a na druhou stranu skalního okna, ale nehodlala jsem riskovat a tak se prošla k horní části, kde bylo vytvořené jezírko a kousek od něj je pak malý oltář. Jeskyně je očividně poutním místem.
A očividně sem chodí jen ti, co o ní vědí. Škoda jen, že zde nejsou umístěná zábradlí, která by zajišťovala bezpečný pohyb. S roztřesenými koleny jsem se vrátila zpět přes přístupovou jeskyňku na povrch a vydala se nazpět k ubytovně. Nakonec jsem po modrých tečkách došla až k ubytovně. Jen jsem musela obejít bránu, na které z druhé strany visela cedule s nápisem "nebezpečí" a namlovaným oslem. U ubytovny opravdu mají dva oslíky, kteří zajišťují dopravu zásob na hrad, ale zdá se, že tato značka má hlavně zamezit přílišnému množství turistů se vydat dolů k jeskyni. Zřejmě právě kvůli zrádnému terénu a zachování místa.
Správce mě ubytoval v jednom z pokojů ubytovny. V minulosti zde mohly být stáje. Teď tu byly čtyři pokoje po čtyřech postelích. Kromě mě se na hradě ubytovala i skupinka Švédů a Mallorquinci. Nakonec jsem měla pokoj sama pro sebe.
Slunce sestoupalo za hory těsně před večeří o půl deváté. Večeře byla opravdu vydatná. Po ní jsem se odebrala do pokoje si odpočinout. Venku byla zima a pokoj se pomalu vytápěl. V ubytovně nejsou sprchy, jen záchody a umyvadla s ledovou vodou. Ta je ale pitná. Zřejmě pochází přímo z nějakého pramene.
Natočila jsem si budíka na 6:20 a šla spát.
V 6:44 mělo vycházet slunce. Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla spát tady na hradě byla nejen ona zkušenost sama o sobě, ale také pohled na východ slunce nad Mallorkou z vyšších "pater" ostrova, než na která jsem zvyklá. Před dvěma dny byl úplněk a měsíc byl po ránu stále dobře viditelný. V noci nasvětloval údolí pod hradem.
Na východ slunce jsem vystoupala k meteorologické stanici na nejvyšším bodě a pozorovala, jak se obloha zbarvuje do oranžových barev. Pohoří na severu bylo pokryté šedými mračny, které se během rána rozplynuly. Slunce jako hořící kotouč vystoupalo jakoby z vrcholu protější hory Puig de S'Alcadena, která je také opředená legendami o čarodějnicích. Ostatně o těchto legendách se lze dočíst v malém informačním centru v ubytovně. Stejně jako o místní fauně a flóře a historii. Bohužel ale jen v katalánštině.
Východ slunce byl opravdu moc pěkný. Po ránu tu nahoře panoval klid.
Po snídani o půl deváté jsem se pak vydala na zpáteční cestu dolů do Alaró. Po cestě jsem pak potkávala první výletníky mířící na hrad.
Pobyt přes noc na hradě byl moc fajn. Hlavně posezení na terase s výhledem na širé okolí a všude klid. Byl to příjemný výlet.
Video najdete zde:
https://youtu.be/YSMIPbqrY5E
Proto jsem ráno sedla na první kyvadlový autobus spojující Cala Ratjadu s Cala Mesquidou, který mě na Cala Mesquidě vyložil před desátou. Byl nádherný slunečný den. I když se nad okolními kopci vznášel lehký opar a viditelnost nebyla nejideálnější. Před jedenáctou jsem se vydala po kamenité stezce směrem k Torre d'Albarca. 
Během cesty na strážní věž jsem prošla přes pláž Cala Torta, kde se již opalovalo docela dost lidí. Na pláži Cala Mitjana bylo také docela živo. Hlavně nudisté si zde užívali slunce. Následovala zátoka Cala Estreta. Na pláž Es Matzoc, která je již kousek od věže, jsem dorazila v jednu hodinu. A nikdo na ní nebyl. Moře dnes bylo klidné a ty barvy a čistota vody mě lákaly, abych do vody skočila. Na mě je ale zdejší moře ještě studené, abych tam vlezla celá. Smočila jsem si alespoň nohy. Předpokládám, že za dva týdny by mohla do vody vlézt. Na břehu jsem poobědvala bagetu, abych utišila kvílející žaludek a dočerpala síly a pak se vydala na výstup ke strážní věži.
To už jsem byla prakticky u S'Arenalet des Verger. U pláže stála budova zřejmě bývalého panského domu, ve které je nyní ubytovna pro ty, kteří se vydávají na několikadenní trek po turistické trase GR222. Tato neupravovaná kamenito-písečná pláž již spadá do areálu přírodního parku Parque natural de la península de Llevant a vede na ni jedna ze značených tras křižující přírodní park.
