Postřehy a zajímavosti z Portugalska

Dnes brzy ráno jsem, bohužel, sedla na letadlo (společnost vueling) a přes Barcelonu se vrátila na “domovskou“ Mallorku. Těch dvanáct dní jsem si užila naplno.

Tady je několik informací, postřehů a zajímavostí nasbíraných během mé cesty:

• 
  Voda z kohoutku je pitná. To je velká výhoda během cestování. Alespoň se ušetří za balené vody a na hostelu vždy jen dočepujeme do prázdné láhve.
• Tradiční portugalské výrobky: kachličky „azulejus“, portské víno, výrobky z korku. Prodejny se suvenýry nabízejí spostu výrobků z korku a také kachliček. Zajímavé jsu korkové podložky s barevnou kachličkou uprostřed. Ve střední části Portugalska je také typickým nápojem višňová „ginja“. Neodolala jsem a na letišti si jednu láhev koupila jako suvenýr.
• 
  Ceny: Portugalsko je o něco levnější než Španělsko. Hlavně, co se jídla v restauracích týká. Oblečení v mezinárodních řetězcích levnější nebude. Jízdné mi ale přišlo na stejné cenové úrovni a vstupné do turistických památek je také docela vysoké. Hlavně třeba v Sintře nebo ve čtvrti Belém. Základní prohlídka některého vinařství spojená s ochutnávkou portského vína ve Vila Nova de Gaia většinou stojí 10€. Denní menu se v lidových restauracích pohybuje okolo 7-10€. Ceny nápojů v restauracích jsou ale zatížené 23% daní, takže za pivo dáte okolo 2€, voda stojí 1,5, nealko kolem 2€, kafe okolo eura až dvou.
• 
  Portugalská gastronomie je zážitkem (pokud si umíte zvolit dobrou restauraci). Ceny ryb a mořských plodů jsou relativně nízké v porovnání se Španělskem. Tradiční je treska (bacalhau) na tisíc způsobů. Časté jsou vepřové plátky. Jako příloha se velmi často podávají bramborové chipsy nebo hranolky a talíř rýže. Jako předkrm nabízejí chleba s máslem a olivy. Zde španělské aioli neznají. Dalšími předkrmy jsou sýry, saláty s chobotnicí a nebo polévky. Na severu je typickou polévkou „caldo verde“ se zelím. Snad v každé
  
  
  
  
  restauraci je zeleninová polévka (je to spíš krém, zelenina je rozmixovaná). Časté jsou i polévky z mořských plodů. Cena polévek se pohybuje okolo 1,60 -3 €. Portugalci jsou také cukrářskými mistry. Snad v každé ulici je nějaká cukrárna/kavárna, která často přechází i v restauraci. Výběr cukroví je velký. Vynikající jsou chlebové bulky.
  
  V mnoha restauracích dávají na ubrus papír, aby nemuseli potom měnit celý ubrus. Papír pak jen vyhodí. To mi přijde dost nešetrné.
  
  
  
  

• Bezpečnost: Portugalsko je chudou, ale bezpečnou zemí. Je třeba si dávat pozor na osobní věci v metru, v tramvajích a na místech plných lidí. Lisabonská tramvajová linka 28 je oblíbená nejen mezi turisty, ale i mezi kapsáři. Podle průvodce není nabízení drog na ulici nic neobvyklým. Já se s tímto ale nesetkala. Asi jsem nechodila těmi správnými ulicemi.
  

Výlet na Cabo da Roca a do Cascais

Před sebou jsem měla poslední den. Zítra mě již čeká odlet zpět na Mallorku. I když byla v Lisabonu ještě spousta míst, která jsem neviděla, dnes jsem se chystala ven z města. V plánu byla zastávka na Cabo da Roca - nejzápadnějším cípu pevninské Evropy a přímořské letovisko Cascais. Nechtěla jsem zase narazit na hordy turistů, tak jsem si přivstala. O půl osmé se nasnídala a pak vyrazila na metro na stanici Cais do Sodré a odtud vlakem do konečné v Cascais. Kartu viva viagem jsem si nabila částkou 2,20 již včera.

Cesta do Cascais trvala zhruba 40 minut. Po deváté jsem vysedla na nádraží a došla na autobusovou stanici, která je přes ulici v podchodu vedle budovy nákupního centra. Jako první jsem chtěla vidět Cabo da Roca. Autobusová linka 403, která jezdí z Cascais do Sintry, zajíždí i na mys. Cesta z Cascais tam trvá 20 minut a jízdné stojí 3,30€. Po cestě jsem mohla obdivovat zajímavou kopcovitou krajinu přírodního parku Sintra-Cascais. Připomínalo mi to galicijské pobřeží. Když jsme se blížili k cíli, začal autobusem cloumat vítr. Na mysu totiž pěkně fouká. O tom jsem se přesvědčila hned po vystoupení z autobusu na zastávce u turistických informací umístěných v budově pod majákem. Poryvy větru byly opravdu silné. Občas bylo nutné se zapřít.

V turistických informacích si mohou zájemci nechat vystavit certifikát o tom, že stanuli na nejzápadnějším místě pevninské Evropy. Certifikát ale stojí 11€, tak jsem jej oželela. Fotky z místa jako důkaz bohatě stačí.

Na útesu v nadmořské výšce 140 metrů byl vztyčen památník s křížem. Na kamenné desce umístěné na památníku je kromě erbu města Sintra a souřadnic místa i fráze slavného portugalského básníka Camõese „Zde...kde země končí a začíná moře“. Kdysi toto místo bylo považováno za konec světa. Trochu to tu připomíná galicijský „konec země“ Fisterra (nebo také Finisterre), kde symbolicky končí svatojakubská pouť. Od památníku jsou pěkné výhledy na útesy a nedaléký maják. Ten zahájil svou činnost v roce 1772.

Od památníku jsem se nejdříve vydala na průzkum jižní strany pobřeží. Sestoupila jsem k uskupení kamenů a pak se zase vrátila dolů. S přibývajícím časem se mys plnil návštěvníky. Přijely první zájezdové autobusy se skupinkou čínských turistů. Parkoviště u obchodu se suvenýry a občerstvením bylo v obležení desítek motorek. Vypadalo to, že si zde dnes motorkáři z Lisabonu a okolí dali sraz.

Praia do Aroeira

Praia Ursa

V suvenýrech jsem si koupila pohled do sbírky. Ceny suvenýrů a portských vín tu prodávají s vysokohorskou přirážkou. Kolem majáku jsem se vydala na průzkum severního pobřeží. Kousek odtud měly být nějaké pláže. Úzkou cestičkou jsem porocházela nízkou vegetací sukulentů, které občas ještě žlutě kvetly. Jakmile jsem se přehoupla přes kopec, otevřel se přede mnou pěkný pohled na útesy pode mnou s pláží Praia do Aroeira. Nejhezčí panorama se mi pak naskytlo na útesu nad pláží Praia Ursa. Dolů by se dalo sejít, ale nechtělo se mi šplhat dolů a pak zase nahoru. Na Cabo da Roca jsem strávila dvě a půl hodiny. Před odjezdem zpět do Cascais jsem si koupila pytlík pečených kaštanů, abych trochu zasytila žaludek. První, co jsem pak v Cascais hledala, byla nějaká dobře hodnocená restaurace, kde bych si dala nějakou rybu. Nakonec jsem v uličkách historického centra sedla do restaurace Monte de Ravasqueira a dala si mořského okouna. Bylo to vynikající. Pak jsem se vydala podél promenády směrem k Boca do Inferno (ústa do pekel). Boca do Inferno je skalní formace na pobřeží. Taková propadlá jeskyně. Svůj název dostalo místo podle „pekelných“zvuků, které místo vydává ve dnech, kdy moře bičuje pobřeží. K místu se váže legenda o starém čaroději, který ukrýval ve hradě na útesech dívku, do které se zamiloval. Protože ji nechtěl ztratit, ukrýval ji před světem, až jednoho dne vojáka, který hrad hlídal, přemohla zvědavost a nahlédl do místnosti, kde dívka byla ukryta. Když ji viděl, také se do ní zamiloval. Ona mu lásku opětovala. Voják se rozhodl dívku vysvobodit. Když čaroděj viděl ty dva prchat z hradu na koni, nechal skálu pod nimi propadnout. Od té doby se místu říká „ústa do pekel“.

Na skále u chodníčku vedoucího na vyhlídku na jeskyni je umístěná deska, na které je přepsán fiktivní dopis na rozloučenou britského okultisty 30.let 20.století Aleitera Crowleye, který na místě zanechal, aby tak fingoval sebevraždu. Fiktivní dopis na rozloučenou je věnován jedné z jeho „šarlatových žen“, která jej předtím opustila.

Moře dnes bylo klidné, takže místo nebylo nějak zvláště zajímavé. Vydala jsem se tedy nazpět do centra letoviska, které působí přívětivým dojmem. Atmosféra je trochu bohémská. Vily ze 30.let jsou pěkně udržovány. Vnitřní prostory pevnosti na pobřeží byly zrekonstuovány a přetvořeny na hotel. Cascais je očividně blíbeným místem vyšších vrstev.

Se západem slunce jsem sedla na vlak nazpět do Lisabonu. I když jsem si původně říkala, že bych si na večeři zašla do Mercado da Ribeira, v google mapách jsem za tržnicí objevila malou restauraci Arco sa Velha připomínající starožitnictví. Recenze měla dobré, tak jsem zamířila právě tam. Každý stůl byl jiný, ve vitrínách byly vystavené starožitné předměty, pult připomínal starou apotéku. Restaurace měla takový francouzský styl.

Byla jsem usazena ke stolu, kde večeřel zřejmě majitel (chování personálu tomu tak naznačovalo). Z jídelního lístku jsem si vybrala ze stručného denního menu pečené kuře s rýží. Jako předkrm mi donesli olivy, chleba a vynikající sardinkovou pomazánku. Kuře bylo pečeno se sezamem a trochu nasládlé. Jako zákusek jsem si pak dala tzv.“bonafi cake“, což byl kousek dortu z piškotů, karamelu...velmi dobré. Protisedící majitel se se mnou snažil vést konverzaci v portugalštině. Nebyl velký problém rozumnět.

Cascais

S plným žaludkem jsem pak zamířila na hostal si odpočinout. Byl to velmi příjemný den. Zítra brzy ráno mě již čeká návrat domů.

Cascais

Boca do Inferno

Boca do Inferno

Restaurace Arco da velha

Návrat do Lisabonu – náročný den ve čtvrti Belém

Památník objevitelů na nábřeží řeky Tajo

Dnešek byl docela stresující. Po dvou dnech strávených na místě s poklidnou atmosférou bez zástupů turistů, jsem se opět ocitla v Lisabonu mezi hordou lidí. Dnes dopoledne po příjezdu z Évory jsem rovnou zamířila do lisabonské čtvrti Belém, kde stojí slavná Belémská věž, památník objevitelů (Monumentos aos Descobrimentos) a klášter Jeronymitů (Mosteiro dos Jerónimos). A také slavná pekárna krémových dortíků (pasteis de nata), která se stala již povinnou zastávkou všech, co do této čtvrti zamíří. Prý tu dělají ty nejlepší dortíky. Na to jsem byla zvědavá, protože včera jsem již objevila ty nejlepší „pasteis de nata“ v Évoře.

Mosteiro dos Jeronimos

Z nádraží Sete Rios jsem jsem zamířila metrem do stanice Cais do Sodré, kde jsem přesedla na vlak mířící do Cascais a vysedla o tři zastávky dál. Jako první jsem zamířila směrem k slavné pekárně, která je na dohled od zdobné stavby kláštera. Bylo po jedenácté hodině a ty dva kousky pečiva koupeného v kavárně na évorském nádraží k snídani mě rozhodně nezasytily. K svačině jsem si chtěla dát právě nějaký ten dortík z proslavené pekárny “Unica fabrica dos pasteis de Belem“, která peče již od roku 1837. Když jsem se ale blížila, všimla jsem si dlouhé fronty táhnoucí se podél ulice až ke vchodu. O tom, že je tam nátřesk, jsem věděla, ale strávit půlhodiny ve frontě se mi nechtělo. Tak jsem se rozhodla svačinu odložit a zamířila ke kláštěru Mosteiro dos Jerónimos, který prý nechal v roce 1501 postavit král Manuel I.jako díky za úspěšnou plavbu Vasco da Gamy do Indie. Slavný mořeplavec má v kostele kláštera svůj náhrobek. Klášter je společně s nedalekou Belémskou věží na seznamu UNESCO. A tím pádem i v obležení návštěvníků. S nevolí jsem si stoupla do fronty táhnoucí se od vchodu až na chodník. Kolem se to hemžilo organizovanými zájezdy. Vypadalo to tu jako o pouti. Nějak jsem dnes nebyla naladěná na tolik lidí. Vyčekala jsem si tu frontu a u pokladny rovnou koupila vstupenku i do Belémské věže. Kombinace dvou vstupenek přijde na 16€. Alespoň jsem pak nemusela stát další frontu, která se, jak jsem o dvě hodiny později zjistila, táhla po celém mostě ke vchodu do věže a postupovala velmi pomalu.

Prošla jsem se přístupnými chodbami kláštěra. V jednom sále byl náhrobek portugalského básníka a hostorika Alexandre Herculano. V dalším sále pak na nástěnkách popsána chronologie nejvýznamnějších historických událostí včetně rodokmenu portugalské královské rodiny. Chodby kláštera jsou plné sochařských detailů. Marně jsem ale hledala hrob Vasco da Gamy. Ten musel být v kostele. Když jsem ale chtěla zamířit tam, táhla se k jeho vchodu další fronta. Nehodlala jsem strávit celý den ve frontách. Chtěla jsem ještě vidět slavné stavby na nábřeží. Předtím jsem ale potřebovala něco pojíst. Tak jsem opět zamířila k pekárně a doufala, že už tam nebude tolik lidí. Fronta naštěstí nebyla velká a rychle postupovala. V kavárně je sice 400 míst na sednoutí, ale představa, že bych pak čekala na to, než přijde číšník, mě odradila. V tlačenici u pultu jsem ani neměla možnost zjistit, co vše bych si mohla kromě „pastel de belem“ objednat. Tak jsem si řekla o dva dortíky, zaplatila 2,20€ a s účtenkou šla k výdejnímu pultu, kde mi připravili pytlík s dortíkama a k němu přilepené dva sáčky s troškou cukru a skořice na posypání. Došla jsem do parku před klášterem, u nějž na parkovišti stála spousta zájezdních autobusů, sedla na lavičku a v klidu oba dortíky spořádala. Nebyly špatné, ale ty z Évory nepřekonaly. Pak už jsem se vydala podchodem na druhou stranu magistrály k památníku Monumentos aos Descobrimentos. 56 metrů vysoká stavba byla na břehu řeky Tajo postavena v roce 1960 na výročí 500. výročí úmrtí Jindřicha Mořeplavce. Právě odtud v 15.století vyplouvaly karavely na objevné cesty. Na památníku připomínajícím příď lodě je vyobrazeno 32 významných postav portugalské historie. Na „přídi“ je pak Jindřích Mořeplavec. Uvnitř památníku je malé muzeum a na vrcholu i vyhlídka. Výstup na vyhlídku po úzkých schodech jsem zavrhla. Byla jsem z těch turistů dost vynervovaná, natož se snimi tísnit v další frontě.

Pekárna

Pokračovala jsem dál k Belémské věži. Batoh se všemi na zádech mě už pěkně tížil. Proto jsem se na věži moc dlouho nezdržovala. Úzké točité schodiště vedoucí až na terasu dovolovalo vždy jen jeden směr chůze. V každém patře byl nad dveřmi jakýsi semafor ukazující, kterým směrem se může jít. Turisté jej však nerespektovali. Ve sklepě věže bývalo vězení, v přízemí jsou u oken rozestavěné kanony. Věž postavená mezi lety 1515-1521 v manuelinském stylu byla jakousi bránou do Lisabonu a měla i obrannou a celní funkci. Zajímavostí je malá socha hrocha v jednom rohu věže. Je třeba dobře se dívat, není snadné ji najít. Já ji našla. A pak se vydala na cestu zpět. Kousek od Belémské věže stojí v parku přesná replika hydroplánu „Santa Cruz“, který v roce 1922 jako první přeletěl Atlantik z Portugalska do Brazílie. Tento památník (Monumento à Primeira Travessia Aérea do Atlântico) zde byl umístěn v roce 1991.

U vchodu do kostela u kláštera už fronta nebyla. Tak jsem šla nakouknout a našla po levé straně náhrobek slavného portugalského mořeplavce Vasco da Gamy. Po pravé straně je pak náhrobek jehou současníka a jednoho z nejvýznamnějších portugalských básníků Luíse Vaz de Camões, který byl srovnáván se Shakespearem a jehož básně „luisíady“ jsou uložené v Janově knihovně na univerzitě v Coimbře.

A pak jsem již opustila čtvrť Belém, kde kolem třetí odpoledne už nebylo tolik lidí jako dopoledne, a vlakem dojela na stanici Cais do Sodré. Včera mi jedna z účastnic megalitického zájezdu doporučila návštěvu tržnice Ribeira, která je kousek od stanice metra a vlaků v Cais do Sodré a kde je několik restaurací s vynikajícím jídlem. Prý zde vaří i několik kuchařů s michellinskou hvězdou a jejich jídla se pobyhují okolo 10 euro. Rozhodla jsem se zajít na pozdní oběd právě sem do Mercado da Ribeira. I tady byla spousta lidí a neprostá většina stolů byla obsazená. Několikrát jsem obešla jednotlivé stánky restaurací nabízejících od moučníků, přes asijskou kuchyni, tapas, po tradiční portugalskou gastronomii hozenou do moderního hávu a nerozhodně vybírala. Nakonec jsem si stoupla do fronty restaurace Marlene Vieria, kde mě zaujalo moderní pojetí grilované chobotnice s bramborovou kaší a špenátem. Po zaplacení jsem dostala elektronický vyvolávač, který se rozvibroval a rozblikal, v momentě, kdy jsem si mohla pro jídlo dojít. Funguje tu samoobsluha. Takže jsem si sedla k jednomu stolu a čekala, než se kotouč rozbliká. Chobotnice byla vynikající.

tam v rohu je hroch

Bylo půl páté a já se jela konečně ubytovat do již osvědčeného hostelu Brickoven palace. Nechala jsem věci na pokoji a znovu sjela do centra sehnat nějaké pohledy a povečeřet. V ulicích čtrvti Chiado bylo rušno. Po setmění tu panovala předvánoční nálada. Zastavila jsem se u výlohy cukrárny Alcõa. Zaujaly mě kornoutky plněné něčím, co vypadalo jako meruňkové puré. Nechala jsem se zlákat těmi luxusně vypadajícími sladkostmi a jeden kornoutek si koupila. Byl plněný přeslazeným vaječným krémem. Naslazená jsem zamířila za katedrálu do mě již známé restaurace Alpendre, kde jsem si chtěla dát tu jejich rýži s mořskými plody. K tomu sklenici zeleného vína. Bylo to vydatné a chutné. Jen to víno trochu podráždilo můj rozdrážděný krk. Z této cesty si odvezu nachlazení.

Památník na první přelet přes Atlantik

Náhrobek Vasco da Gamy

Mercado da Riberia

grilovaná chobotnice

rýže s mořskými plody

Po okolí Évory za megalitickou kulturou

V 6.-4.tisíciletí před n.l. Se v regionu Alentejo usadila neolitická společenství, která po sobě zanechala tajupné megalitické stavby. V okolí Évory se nachází hned několik pozůstatků této kultury „velkých kamenů“ (mega = velký, lithos = kámen). Uskupení 95ti menhirů nazývané Cromeleque dos Almendres nacházející se asi 15 km západně od města, je jedním z nejvýznamnějších megalitických míst na Iberijském poloostrově. Stojí na východním svahu kopce a je volně přístupné. Asi 2 km od tohoto megalitického uskupení se nachází čtyřmetrový osamocený Menhir dos Almendres. Navštívit tato místa lze po vlastní ose. Teoreticky by se sem dalo dojet i na kole. Po cestě na tato místa odkazují směrovky.

Jak již jsem se zmínila v předchozím příspěvku, nakonec jsem se rozhodla (nedostatek jiných možností, jak se tam ted mimo sezonu dostat, mě donutil) využít nabídky místní agentury Ébora megalithica (http://www.eboramegalithica.com/ ), kterou založil archeolog Mario Carvalho a se svým společníkem vozí maximálně sedmičlenné skupinky návštěvníků na tato megalitická místa, kde pak vypráví nejeno jejich historii, funkci, ale sděluje i spoustu zajímavých informací o své rodné Évoře a Alenteju.

Mario nám ukazuje obrazce

Začátek půldenní tour byl v deset hodin, s tím, že jsme se přes mail domluvili, že mě vyzvednou na parkovišti u parku kousek od hostalu pět minut před desátou. Takže jsem se dnes mohla vyspat a v klidu posnídat. Snídaně byla bohatá a v podstatě nabízela to samé, co v jiných hostalech.

Skupinka, která de dnes dopoledne účastnila „výletu do minulosti“ byla pětičlenná včetně mě. Dva anglicky hovořící starší páry vedly po celou dobu zajímavou konverzaci s Mariem. Ten jen sršel informacemi.

Jako první jsme zamířili si prohlédnout Cromeleque dos Almendres. Poslední kilometr vedl prašnou cestou plnou výmolů lemovanou krajinou s lány dubu korkového. Nedávno zřejmě proběhla „sklizeň“ korku. Kůra stromů byla odstraněna až do výše prvních větví. Sklízet korek se prý může až ze stromů, které jsou alespoň třicet let staré a po sklizni je pak třeba počkat dalších 8-10 let, než kůra zase doroste.

Zaparkovali jsme na parkovišti kousek od menhirů. Stál tam i autobus. Naštěstí ten organizovaný zájezd o dvaceti lidech už na místě nejakou dobu byl a za chvíli odjel, takže jsme na chvíli zůstali sami na tomto zajímavém místě a Mario nám ukazoval rytiny na několika menhirech. Jen škoda, že dnešní výklad byl v angličtině. Tour provádí i ve španělštině. Záleží na preferencích návštěvníků. Takhle jsem pochytila zhruba polovinu toho, co povídal. Moje odborná angličtina týkající se archeologie má ještě nedostatky. Cromelech byl prý vztyčen na etapy. Jeho význam se nějak týká astrologických jevů a později i různých rituálů. Častým obrazcem na několika kamenech je symbol stočené pastýřské hole. Neolitická společenství v oblasti se zabývala chovem ovcí. To se dochovalo dodnes.

Každý z nás dostal jednu pohlednici, na níž byly vyfotografované dva balvany s vyrytými znaky. K mému překvapení a nevoli jsem v prodejnách suvenýrů v Évoře nenarazila na jediný pohled s megalitickými stavbami. A to je tohle téma docela typické pro tento region. Tak jsem si alespoň mohla jako suvenýr odvézt tento pohled.

Prošli jsme se celým elipsovitým areálem menhirů a Mario se dotkl i tématu negativního vlivu volného vstupu na místo. Na půdě kolem menhirů původně rostla tráva, která bránila erozi. Tím, jak se kolem menhirů denně procházejí stovky lidí, tráva zmizela a vlivem dešťů hlína stéká z kopce a obnažuje krčky vztyčených menhirů a hrozí, že se svalí. Může se stát, že brzy již nebude kvůli erozi volně chodit areálem.

Z kopce jsme mohli vidět Évoru. A v dáli za ní je již španělské území. Nedaleko odtud je i rozvodí portugalských řek.

Zastavili jsme se u informační tabule, kde je plán kromlechu a také mapa s vyznačenými megalitickými nalezišti. Mario nám doporučil si zajet (pokud máme auto) k jeskyni Gruta do Escoural, kde jsou prý podobné nástěnné malby jako v Altamiře. Kousek odtamtud pak stojí bílo-modrá kaplička Anta capela de S.Brissos, která je zabudovaná v původním dolmenu.

Naší další zastávkou byl mehir stojící nedaleko odtud. Menhir dos Almendres byl objeven stejně jako kromlech a velký dolmen Anta Grande do Zambujeiro (jehož návštěva je součástí výletu) v roce 1964 portugalským archeologem Henrique Leonor Pina. Povalený menhir byl znovu vztyčen, ale na špatnou stranu. Podle Maria portugalský archeologie 60.let nebyla zrovna nejšetrnější k nálezům a Pena se dopustil několika omylů. “Tvář“ menhiru by měla směřovat na východ. Obrací se ale západním směrem. I zde nám Mario ukázal jemné rýhy původních rytin. Eroze ale udělala své a je možné je vidět jen pod určitým úhlem. Důvod, jak a proč tehdejší kultura vztyčila tento vysoký osamocený menhir právě zde, je nejasný.

Později, když jsme zastavili v nedaléké vesnici „na čůrání“ a někteří si v kavárně dali kafe a já jeden pastel de nata, na který se sype skořice, jsem Mariovi položila otázku, na kterou jsem nedostala uspokojující odpověď. Patřím k těm, co věří, že ve vesmíru nejsme sami a že dávné kultury měly nějaké kontakty s jinými vesmírnými kulurami a že naše planeta je plná záhadných sil. A právě tohle mě zajímalo, zda jsou tahle místa nějak spojena s nějakými silami a zda si Mario myslí, že tahle kultura mohla mít kontakry s jinými světy. Odpovědí mi bylo pousmátí a vysvětlení, že jako archeolog na tyto věci nevěří, že archeologie je věda, která stojí na zjevných objevech a vědeckých poznatcích, které jsou nějak prokazatelné. Prý se mu ale na tour hlásí i lidé, kteří pak mezi kameny chodí s psychotronickými kyvadly a virgulemi a hledají energie. Takže tím skončila konverzace týkající se tajemna, protože tento člověk je vyloženě na vědecké vlně a zjevně věří tomu, že egyptské pyramidy nějak postavili lidé :-D. S nostalgií jsem si vzpomněla, jak jsem v Belize u piva vedla s několika dalšími cestovateli konverzaci na téma mayské pyramidy a mimozemšťané. Maria ale zajímalo téma katalánské autonomie, která je tématem číslo jedna v celém Španělsku. Po cestě na další megalitické místo, kterým byl velký dolmen, přešel do španělštiny a konečně jsme si docela pokecali nejen na toto politické téma.

Dolmen Anta Grande do Zambujeiro se nachází na soukromém pozemku kousek od Évory. I na toto místo odkazují směrovky. Podle nějakých zákonů majitel pozemku nemůže vybírat za vstup na tato archeologická naleziště vstupné. Došli jsme na kopec, na kterém pod přístřeškem stojí velká stavba dolmenu, který je prý největší na světě. Na dolmen byla původně navršena zemina s kameny tak, že byl vidět jen vstup do pohřební místnosti a z dáli to vypadalo jako kopec. V 60.letech se ale během archeologických vykopávek archeolog Pena dopustil barbarství, když na odstranění zeminy použil dynamit. Výbuch nejen, že rozlomil kámen, který je běžně položen na stojící kameny, ale celá struktura byla narušena a kdyby nebylo uměle zabudovaných podpěr, stojící kameny by popadaly. Svůj název “zambujeiro“ nese dolmen po druhu olivovníku, který kolem roste. Funkce dolmenu byla pohřební. Nalezeno zde bylo množství koster a také nějaké předměty, které jsou uložené v městském muzeu v Évoře.

Po jedné hodině jsme dojeli zpět do města. Tour bohužel končila. Dokázala bych si představit, že se svými perfektními znalostmi by mohl pořídat celodenní tour po dalších tajuplných místech. Zaplatila jsem mu 25 €, které tour stojí a podáním ruky jsme se rozloučili. Bylo to velmi zajímavé dopoledne v příjemné společnosti studovaných lidí.

Menhir dos Almendres

Pak jsem se vydala na oběd. Vlezla jsem do restaurce A Muralha s tím, že vyzkouším další regionální pokrm, kterým je „ensopado de borrego“ (něco jako jehněčí guláš), ale bohužel jej neměli. Zřejmě nebyla sezona pro tento pokrm. Restaurace byla plná. Byl čas obědu. Zvolila jsem tedy jen denní polévku za 1,70€. Dnes měli mrkvovou. Plaval v ní sýr a byla velmi chutná.

Pak jsem si šla koupit pohled a zamířila na sever za město okouknout stavbu akvaduktu, který byl vybudován ve 30.letech 16.století a původně vedl vodu až na náměstí Praça do Giralda. Od parkoviště za městem vede kolem akvaduktu osmikilometrová zelená stezka. Bylo před třetí a tuhle procházku jsem zavrhla. Dnes bylo docela teplo a já zamířila zpět do centra do městského muzea, kde jsem si prohlédla jednak obrazy z 15.-17.století, náboženské předměty, ale i exponáty týkající se římské přítomnosti a předměty nalezené v dolmenu. V rámci vstupného je audioprůvodce zdarma.

Anta Grande do Zambujeiro

Z muzea jsem pak zamířila do ulice Arcárcova da Cima, kde jsem si sedla do útulné cukrárny a pekárny Fábrica dos Pasteis, kolem které jsem šla včera a která má dobré recenze. Měla jsem trochu hlad a chtěla si v klidu sednou, popít čaj a ochutnat nějaký dortík. Za vitrínou měli malý výběr. Sympatický číšník mi řekl, že další várka dortíků bude za 10 minut. Tak jsem si objednala čaj a sedla se k jednomu ze stolečků tak, abych viděla na bar. Občas někdo vstoupil dovnitř se zeptat na dortíky. Když pekařka donesla na pult tácek s nějakým pečivem, mávla jsem na prodavače, že chci jeden. Byl to slaný dortík „empada“ plněný tuňákem. Ještě teplý a moc dobrý. Po dalších deseti minutách začal prodavač něco rovnat do vitríny. Šla jsem to omrknout. Byl to slavný dortík plněný smetanovým krémem „“pastel de nata“, který je snad nejtypičtější postugalskou sladkostí podávanou ke kávě. Dnes jsem již jeden měla, ale chtěla jsem ochutnat další. Ještě teplý krém trochu tekl a chuťově připomínal krém z našich buchtiček s krémem. Byl to nejlepší pastel de nata, co jsem zatím jedla. Neodolala jsem a vzala jsem si další dva s sebou a pak je snědla na hostelu. Takže pokud někdy zavítáte do Évory, tak si rozhodně nenechte ujít tuto cukrárnu a pekárnu v jednom (https://www.facebook.com/fabricadospasteis/).

Dnes jsem vydržela až do sedmi a teprve potom se vydala na večeři, abych nenarazila na zavřené restaurace. Během konverzace na výletě se Angličanka zmínila, že je třeba vyzkoušet maso ze zdejších černých prasat. Že jedla neuvěřitelně chutný pokrm z vepřových líček. Již odpoledne během cesty k akvaduktu jsem okukovala jídelní lístky některých dobře hodnocených restaurací a hledala zda mají „bochechas porco preto“. Ne všechny restaurace to nabízejí. Přesto jsem narazila na několik míst, kde bych mohla povečeřet. Nakonec jsem se rozhodla pro tu malou restauraci na náměstí nedaleko hostelu, která byla včera zavřená. Chão das Covas Café má velmi dobré hodnocení hlavně co se přátelskosti personálu týká. Vepřová líčka s bramborovými lupínky a jablečným kompotem, jak se tento pokrm tady podává, nabízeli za velmi slušnou cenu 8,50€. restaurace je opravdu malá jen o několika stolech a jídelním lístku napsaném na tabuli na stěně. Naštěstí jsem přišla na začátku, takže jsem dostala místo. Za chvíli dorazili hosté, kteří měli rezervaci. Svou lámanou portugalštinou jsem si objednala líčka a čaj. Od včerejška mě nějak bolelo v krku a na studené pivo jsem neměla ani pomyšlení. Zřejmě majitelka mi nabídla na vyzkoušení předkrm, kterým byla brambora zapečená s kozím sýrem a medem. Řekla jsem si proč ne. Taková malá chuťovka na začátek.

nejlepší pastel de nata

Bochechas porco preto

Vepřová líčka z černého prasete se doslova rozpadala na jazyku, jak bylo maso jemné. Neuvěřitelně dobré a ta kombinace s jablečným kompotem dokonale ladila s chutí masa. Už dlouho jsem něco tak dobrého nejedla. Opravdový gastronomický zážitek. A velmi příjemná atmosféra v této rodinné restauraci.

Spokojeně jsem se odebrala na hostel.

Pro zájemce, zde je zajímavé video týkající se megalitických míst v okolí Evory s Mariovým anglickým výkladem: https://www.youtube.com/watch?v=GETlSYFbzAI&t=474s