Évora – středověké městečko s poklidnou vesnickou atmosférou

gotická katedrála

Z ruchu velkoměsta jsem dnes zamířila na dva dny na jihovýchod do regionu Alentejo, který sice patří k nejchudším oblastem Portugalska, ale říká se, že je jedním z nejhezčích. Mým cílem bylo městečko se středověkou atmosférou Évora. Historické centrum města obehnaného hradbami bylo pro svůj vzhled zapsáno na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Já jsem sem ale nejela jen kvůli městečku, na jehož prohlídku bohatě stačí jeden den, ale kvůli megalitickým stavbám, které jsou rozesety po okolí. Tím nejzajímavějším místem je nedaleký Cromeleque dos Almendres, který je nejvýznamnějším megalitickým komplexem na Iberijském poloostrově. Původně jsem si chtěla ve městě půjčit motorku a podívat se na tahle zajímavá místa na vlastní pěst, ale z hostelu, kde jsem si zamluvila ubytování, mi napsali, že neví, zda v tomhle ročním období bude nějaká půjčovna k dispozici, a doporučili mi jednu společnost, která nabízí půldenní výlet zaměřený na ty nejvýznamnější megalitické stavby v okolí. Takže jsem nakonec napsala agentuře a zamluvila si s nimi organizovaný výlet. Ten je ale na programu až další den. Dnes mě čekalo seznámení s Évorou.

Vlak do Évory mi odjížděl po deváté hodině z nádraží na Sete Rios. Vstala jsem tedy v sedm, o půl osmé posnídala a vydala se metrem na stanici Jardim Zoologico, u níž vlakové a autobusové nádraží stojí. Zpáteční jízdenku jsem si koupila přes intenet již před odletem do Portugalska (https://www.cp.pt/passageiros/pt), takže jsem nasedla do jednoho z vagonů, našla svoje sedadlo (během nákupu se vybírá i místo) a mohla si vychutnat klidnou jízdu. K mému překvapení byl vlak poloprázdný. Na to, že do Évory jezdí jen dva spoje ráno a dva odpoledne. Po cestě jsme zastavili v několika stanicích. Zastavěná krajina kolem Lisabonu se změnila na zvrásněnou krajinu polí s lány dubu korkového, ze kterého se získává korek. Více než polovina světové produkce korku pochází z Portugalska a zřejmě i z tohoto regionu.

Římský chrám v opravě

Ve tři čtvrtě na jedenáct jsem vysedla na nádraží, které stojí mimo historické centrum. Pro vlak to byla konečná. Panoval tu klid. Zamířila jsem do centra.

První osídlení známé jako Ebora zde stálo již před příchodem Římanů v roce 59 před Kristem. Ti tehdejší vesnici proměnili ve významné vojenské centrum. Po konci římské nadvlády okupovali Évoru Vizigóti a poté až do roku 1165 Maurové. Svůj zlatý věk zažívalo město ve 14.-16.století, kdy si jej oblíbila královská dynastie Avis, učenci a umělci. V roce 1540 se stalo město arcibuskupstvím a o dvacet let později zde vznikla jezuitská univerzita. Po vymření dynastie Avis po meči, se portugalského trůnu zmocnil španělský král a portugalská šlechta Evoru opustila a město začalo upadat. Během napoleonských válek na počátku 19.století bylo město vypleněno francouzskými vojáky. Díky těmto událostem si město zachovalo svůj vesnický ráz. Žije zde prý méně obyvatel než ve středověku.

akvadukt

pečící se "farinheira"

V ulicích panoval klid. Došla jsem ke katedrále, na jejíž střechu je možné vystoupat. Tuhle prohlídku jsem si ale chtěla nechat na odpoledne, až se zbavím zátěže na zádech. Na náměstí vedle katedrály stojí pozůstatky římského chrámu. K mé smůle byl pokryt plátnem a archeologové vevnitř prováděli opravy. Takže jeden ze symbolů města jsem si nemohla prohlédnout. Vydala jsem se ulicí lemovanou nízkými domky s bílo-žlutou fasádou najít Good Mood Hostel. Doufala jsem, že mě ubytují i přesto, že ještě ani nebylo poledne a oficiální check -in začíná až ve tři. S ubytováním nebyl problém. V hostelu byli jen další dva lidé. Šestilůžkový pokoj jsem tuhle noc měla jen pro sebe. Nechala jsem nepotřebné věci na pokoji a šla zpět do centra něco poobědvat. Gastronomie kraje Alentejo, kde se chovají kozy, ovce, prasata je hodně o sýrech, černém vepřovém, víně...Chtěla jsem tu vyzkoušet nějaká vyhlášená jídla. Vydala jsem se ulicí kolem středověkého akvaduktu, který se táhne severně za město. V budově radnice jsou ukryté pozůstatky římských lázní. Vstoupit lze zdarma. Prošla jsem úzkou ulicí Arcárcova da Cima lemovanou vysokými zdmi měšťanských domů (po levé straně jsem si všimla vývěsní cedule „Fabrica dos Pasteis“) na ulici, kterou jsem šla již ráno, kde je několik obchůdků se suvenýry a která vede z náměstí do Giraldo ke katedrále. Zastavila jsem se u vchodu restaurace A Muralha a prohlížela si fotografie typických pokrmů, které zde nabízejí. Zrovna prodávali denní menu. Za výlohou měli ceduli líkající na typické quiejadas a koláčky se smetanovou náplní (pastel de nata). Nakonec jsem si nechala zajít chuť a sedla do nedaleké restaurace Patio, která se ukrývá v jedné z postranních uliček. Vybrala jsem si denní polévku, kterou byla zeleninová a poté jsem se rozhodla vyzkoušet “farinheira asada“ - místní klobásu pečenou na stole. Na to pečení je použita speciální pálená mísa s příčkou na položení klobásy a pod ní pak hoří oheň. No, tahle klobása není chuťově nic moc. Takže jsem vyzkoušela a příště zase něco jiného. Abych si spravila chuť, zašla jsem do té restaurace A Muralha pro jednu quiejadu. Chutnala jinak, než ty v Sintře. Holt jiný region, jiný recept. Byl to takový koláček plněný tvarohem. Byl ale vynikající.

"My, kosti zde uložené, čekáme na ty vaše"

Zamířila jsem ke kostelu Svatého Františka v jehož areálu je slavná kostnice Capela dos Ossos. Vstupné do kostnice a muzea jsou 4€. Prošla jsem se muzeem plným obrazů a náboženských předmětů a pak vstoupila dveřmi, nad nimiž návštěvníky vítá portugalský nápis „My, kosti zde uložené, čekáme na ty vaše“, do kaple, jejíž stěny jsou „vyzdobeny“ lebkami a kostmi zhruba pěti tisíc lidí. Kostnici vybudovali v 17.století františkánští mniši jako upomínku na smrt a pro rozjímání o lidké pomíjivosti. Po pravé straně jsou ve skleněných vitrínách uloženy dvě mumie, které prý do nedávna byly zavěšeny u dveří v pravém rohu kaple. K mumiím se váže legenda. Těla patří muži a jeho synovi, který trápil svou matku a otec tomu jen přihlížel. Netrvalo dlouho a ženu utrápili k smrti. Na smrtelné posteli žena vyslovila kletbu: „Až zemřete, nebudete hodni toho, aby země přijala a rozložila vaše mrtvoly.“ Legenda má dvě verze pokračování. Jedna tvrdí, že když zanedlouho oba zemřeli, byla země tak tvrdá, že je nebylo možné pohřbít. Tak byla jejich těla umístěna v kapli.

Místo má ponurou morbidní atmosféru.

na střeše katedrály

Odtud jsem zamířila ke katedrále, která se právě znovu otevřela pro návštěvníky. Z možností nabízejících místa, která lze navštívit jsem zvolila variantu za 3,50€ s výstupem na věž, tedy na střechu katedrály. Z jejího vrcholu, který je nejvýše položeným bodem ve městě, je pěkný výhled na okolní krajinu. Za povšimnutí stojí dvě věže, které se od sebe navzájem liší. Katedrála začala být stavěna na místě bývalé mešity v roce 1186. Ve 14. století byl ke kostelu přistaven klášter, jehož chodby je také možné si prohlédnout. Interiér katedrály je v gotickém stylu a moc se mi líbil. Zajímavé jsou lustry vysící na zvláštních „provazech“.

Obešla jsem katedrálu z jižní strany a došla k renesanční kašně na náměstíčku Largo da porta de Mouros. Za muslimské nadvlády tu poblíž stávala brána do města.

Okruhem jsem došla k římskému chrámu a zastavila se u vchodu do kostela São João, který je součástí zámku Palacio dos Duques de Cadaval. Interiér kostela má prý tu nejkrásnější kachličkovou výzdobu v zemi. Šlechtická rodina Cadaval, která palác a kostel již od středověku vlastní, zavedla do kostela doslova nekřesťanské vstupné 7€!! Tak jsem se otočila na podpadku a vydala se přes náměstí do Giraldo směrem k městské tržnici. Bylo již odpoledne a otevřeno bylo málo stanovišť. U stánku s domácími ovčími sýry a domácími uzeninami si koupila jeden sýr. Ceny byly velmi příznivé.

Pak jsem šla bloumat ulicemi a hledala nějaký obchůdek, kde bych narazila na nějaké zajímavé potraviny. Při tom jsem narazila na náměstíčku na malou kavárnu Uafas, kde nabízeli wafle a palačinky. Tak nějak jsem měla pocit, že mám město prochozené a že si klidně můžu sednout na čaj. K čaji jsem si dala jednu wafli s jahodami a šlehačkou (v Polsku dělají lepší. Předloni jsem během návštěvy vánočních trhů v Krakowě ochutnala snad tu nejlepší wafli vůbec).

Largo da porta de Mouros

Praça do Giraldo

Açorda a Alentajana

Pak jsem se vydala si na chvíli odpočinout na hostal a po šesté hodině se vydala zpět do nočních ulic najít nějakou restauraci, kde bych povečeřela. Malá restaurace Chão das Covas Café umístěná vedle akvaduktu (ten navštívím další den), kterou jsem si našla v google mapách, byla dnes ale zavřená. Nebo bylo ještě brzy a otvírala později. Nakonec jsem skončila v restauraci A Choupada v jedné z ulic vedoucích na náměstí do Giraldo. Ceny tu měli lidové a hodnocení dobré. Sedla jsem si na jednu z pevně zabudovaných otočných židlí u prostřeného baru a z jídelního lístku si vybrala jako první chod typickou alentežskou polévku „Açorda a Alentajana com ovo“ a jako hlavní chod pak poloviční porci „lombro do porco grelhado“. K tomu pivo. Polévka, na kterou jsem docela dlouho čekala, protože ji připravovali jako minutku, byla taková silná česnečka s koriandrem, vejcem a krajíčky chleba v ní namočené. Na to, že silná chuť koriandru nepatří k mým oblíbeným, byla polévka velmi chutná a ten česnek mě rozehřál. Dnes byla totiž ve městě pěkná zima, i když slunce svítilo.

Druhé byly plátky vepřové panenky připravené na pánvi s hranolkami a salátem. Nic zvláštního. Cena večeře 11€. A pak již na pokoj si odpočinout.