Katka na cestách: Výlet na Cabo da Roca a do Cascais

Před sebou jsem měla poslední den. Zítra mě již čeká odlet zpět na Mallorku. I když byla v Lisabonu ještě spousta míst, která jsem neviděla, dnes jsem se chystala ven z města. V plánu byla zastávka na Cabo da Roca - nejzápadnějším cípu pevninské Evropy a přímořské letovisko Cascais. Nechtěla jsem zase narazit na hordy turistů, tak jsem si přivstala. O půl osmé se nasnídala a pak vyrazila na metro na stanici Cais do Sodré a odtud vlakem do konečné v Cascais. Kartu viva viagem jsem si nabila částkou 2,20 již včera.

Cesta do Cascais trvala zhruba 40 minut. Po deváté jsem vysedla na nádraží a došla na autobusovou stanici, která je přes ulici v podchodu vedle budovy nákupního centra. Jako první jsem chtěla vidět Cabo da Roca. Autobusová linka 403, která jezdí z Cascais do Sintry, zajíždí i na mys. Cesta z Cascais tam trvá 20 minut a jízdné stojí 3,30€. Po cestě jsem mohla obdivovat zajímavou kopcovitou krajinu přírodního parku Sintra-Cascais. Připomínalo mi to galicijské pobřeží. Když jsme se blížili k cíli, začal autobusem cloumat vítr. Na mysu totiž pěkně fouká. O tom jsem se přesvědčila hned po vystoupení z autobusu na zastávce u turistických informací umístěných v budově pod majákem. Poryvy větru byly opravdu silné. Občas bylo nutné se zapřít.

V turistických informacích si mohou zájemci nechat vystavit certifikát o tom, že stanuli na nejzápadnějším místě pevninské Evropy. Certifikát ale stojí 11€, tak jsem jej oželela. Fotky z místa jako důkaz bohatě stačí.

Na útesu v nadmořské výšce 140 metrů byl vztyčen památník s křížem. Na kamenné desce umístěné na památníku je kromě erbu města Sintra a souřadnic místa i fráze slavného portugalského básníka Camõese „Zde...kde země končí a začíná moře“. Kdysi toto místo bylo považováno za konec světa. Trochu to tu připomíná galicijský „konec země“ Fisterra (nebo také Finisterre), kde symbolicky končí svatojakubská pouť. Od památníku jsou pěkné výhledy na útesy a nedaléký maják. Ten zahájil svou činnost v roce 1772.

Od památníku jsem se nejdříve vydala na průzkum jižní strany pobřeží. Sestoupila jsem k uskupení kamenů a pak se zase vrátila dolů. S přibývajícím časem se mys plnil návštěvníky. Přijely první zájezdové autobusy se skupinkou čínských turistů. Parkoviště u obchodu se suvenýry a občerstvením bylo v obležení desítek motorek. Vypadalo to, že si zde dnes motorkáři z Lisabonu a okolí dali sraz.

Praia do Aroeira

Praia Ursa

V suvenýrech jsem si koupila pohled do sbírky. Ceny suvenýrů a portských vín tu prodávají s vysokohorskou přirážkou. Kolem majáku jsem se vydala na průzkum severního pobřeží. Kousek odtud měly být nějaké pláže. Úzkou cestičkou jsem porocházela nízkou vegetací sukulentů, které občas ještě žlutě kvetly. Jakmile jsem se přehoupla přes kopec, otevřel se přede mnou pěkný pohled na útesy pode mnou s pláží Praia do Aroeira. Nejhezčí panorama se mi pak naskytlo na útesu nad pláží Praia Ursa. Dolů by se dalo sejít, ale nechtělo se mi šplhat dolů a pak zase nahoru. Na Cabo da Roca jsem strávila dvě a půl hodiny. Před odjezdem zpět do Cascais jsem si koupila pytlík pečených kaštanů, abych trochu zasytila žaludek. První, co jsem pak v Cascais hledala, byla nějaká dobře hodnocená restaurace, kde bych si dala nějakou rybu. Nakonec jsem v uličkách historického centra sedla do restaurace Monte de Ravasqueira a dala si mořského okouna. Bylo to vynikající. Pak jsem se vydala podél promenády směrem k Boca do Inferno (ústa do pekel). Boca do Inferno je skalní formace na pobřeží. Taková propadlá jeskyně. Svůj název dostalo místo podle „pekelných“zvuků, které místo vydává ve dnech, kdy moře bičuje pobřeží. K místu se váže legenda o starém čaroději, který ukrýval ve hradě na útesech dívku, do které se zamiloval. Protože ji nechtěl ztratit, ukrýval ji před světem, až jednoho dne vojáka, který hrad hlídal, přemohla zvědavost a nahlédl do místnosti, kde dívka byla ukryta. Když ji viděl, také se do ní zamiloval. Ona mu lásku opětovala. Voják se rozhodl dívku vysvobodit. Když čaroděj viděl ty dva prchat z hradu na koni, nechal skálu pod nimi propadnout. Od té doby se místu říká „ústa do pekel“.

Na skále u chodníčku vedoucího na vyhlídku na jeskyni je umístěná deska, na které je přepsán fiktivní dopis na rozloučenou britského okultisty 30.let 20.století Aleitera Crowleye, který na místě zanechal, aby tak fingoval sebevraždu. Fiktivní dopis na rozloučenou je věnován jedné z jeho „šarlatových žen“, která jej předtím opustila.

Moře dnes bylo klidné, takže místo nebylo nějak zvláště zajímavé. Vydala jsem se tedy nazpět do centra letoviska, které působí přívětivým dojmem. Atmosféra je trochu bohémská. Vily ze 30.let jsou pěkně udržovány. Vnitřní prostory pevnosti na pobřeží byly zrekonstuovány a přetvořeny na hotel. Cascais je očividně blíbeným místem vyšších vrstev.

Se západem slunce jsem sedla na vlak nazpět do Lisabonu. I když jsem si původně říkala, že bych si na večeři zašla do Mercado da Ribeira, v google mapách jsem za tržnicí objevila malou restauraci Arco sa Velha připomínající starožitnictví. Recenze měla dobré, tak jsem zamířila právě tam. Každý stůl byl jiný, ve vitrínách byly vystavené starožitné předměty, pult připomínal starou apotéku. Restaurace měla takový francouzský styl.

Byla jsem usazena ke stolu, kde večeřel zřejmě majitel (chování personálu tomu tak naznačovalo). Z jídelního lístku jsem si vybrala ze stručného denního menu pečené kuře s rýží. Jako předkrm mi donesli olivy, chleba a vynikající sardinkovou pomazánku. Kuře bylo pečeno se sezamem a trochu nasládlé. Jako zákusek jsem si pak dala tzv.“bonafi cake“, což byl kousek dortu z piškotů, karamelu...velmi dobré. Protisedící majitel se se mnou snažil vést konverzaci v portugalštině. Nebyl velký problém rozumnět.