Dnes
mě čekal přesun jižním směrem na portugalské pobřeží do
Nazaré. Na tuhle zastávku jsem se těšila a doufala jsem, že budu
mít štěstí spatřit jedny z těch obřích vln, které na pobřeží
Nazaré v zimních měsících dorážejí. Jelikož je ale
vzdálenost z Porta do Nazaré docela velká a přímý autobus tam
nejezdí. Rozhodla jsem se stavit se dopoledne v Coimbře, kde bych
stejně musela přesedat. A abych toho co nejvíce stihla, začala
jsem den ještě za tmy o čtvrt na sedm. Autobus společnosti Rede
Expressos mi do Coimbry odjížděl ve čtvrt na osm. I tuhle
jízdenku jsem měla již předem online koupenou. Po cestě na
nádraží jsem si na snídani koupila nějaké pečivo.
Cesta
do Coimbry trvala hodinu a půl. Kolem silnice byly občas vidět
místa, kde před dvěma týdny hořelo. Portugalsko mělo za sebou
katastrofální rok co se požárů týká. Naprostá většina jich
byla před dvěma týdny založena úmyslně. V neděli 15. října
se hašiči a místní obyvatelstvo potýkalo s více jak 500 požáry,
které vznikly ve středním a severním Portugalsku a region kolem
Coimbry se potýkala s požáry již od června, kdy se na silnici
mezi Figueiró dos Vinhos a Castanheira de Pêra
zahynulo na třicet lidí v autech, když se vítr najednou stočil a
oheň se z obou stran přehnal přes silnici.
Autobus do Nazaré mi z Coimry odjíždel o půl druhé,
tak jsem na prohlídku historického centra měla zhruba čtyři
hodiny.
 |
| Sklad Janovy knihovny |
 |
| Arco de Almedina |
Coimbra byla
založena již Římany. Rozkvětu dosáhlo město za maurské
nadvlády, která skončila v roce 1064, kdy město dobili křesťané.
V letech 1139-1255 byla hlavním portugalským městem a sídlem
králů. Tím, čím se ale město může pyšnit, je nejstarší
univerzita Portugalska a jedna z nejstarších a nejprestižnějších
v Evropě. Založena byla v roce 1290 v Lisabonu a v roce 1537 bylo
její sídlo na žádost církve přesunuto právě do Coimbry.
Hlavní budova zabírá do té doby královský palác. Univerzita
dodneška ctí staré tradice, kdy studenti chodí na přednášky v
taláru a černém plášti a jsou praktikovány různé rituály.
 |
| Sala de los Capelos |
Potřebovala jsem na záchod a také jsem měla trochu
hlad, tak jsem sedla do Taberna de Sé a dala si kafe a kousek dortu.
V restauraci jsem byla sama. Takhle „brzy“ po ránu (po deváté)
byly ulice ještě poloprázdné a město budilo dojem, že
turistická sezona již skončila. To jsem se ale mýlila. Město
najednou začalo ožívat po desáté hodině, kdy otevřely obchůdky
se suvenýry a přijely první skupinové zájezdy. O tom, že se
univerzitní město denodenně potýká s nápory turistů, svědčí
i sprejem napsané nápisy v uličkách nad katedrálou vedoucích k
univerzitě. V této oblasti studenti vždy měli své byty. Z nápisů
na zdech ale vyplívá, že i tuto oblast zasáhl problém „airbnb“,
kdy majitelé bytů raději nabídnou pronájem turistům (za více
peněz) než chudým studentům. Kvůli airbnb začíná být na
mnoha místech problém sehnat byt a ceny nájmů začínají
stoupat.
U brány Porta Férrea, která vede na známé nádvoří
Patio das Escolas, které ze tří stran ohraničují historické
budovy univerzity, stojí turistická informační tabule s otvírací
dobou pro veřejnost do některých historických budov univerzity a
dvě možnosti programu prohlídky. Program 1 nabízí prohlídku
staré knihovny, kaple, královského paláce a veděckého muzea.
Program 2 jen královský palác a vědecké muzeum. Zvolila jsem
první program. Vstupenky se prodávají v budově centrální
knihovny, která sousedí s historickým komplexem. Cena vstupného
byla 12€. Dostala jsem dvě brožurky a časovku do historické
knihovny Biblioteca Joanina (Janova knihovna) na desátou. Do
prohlídky mi zbývalo deset minut. Prošla jsem tedy přes nádvoří
rovnou ke vchodu do knihovny. Ta byla postavena na podmět krále
Jana V. na počátku 18.století a honosně vyzdobena zdobnými
ornamenty, čínskými motivy, barevnými freskami na stropě... V
současné době je v knihovně uloženo na 60 tisíc starých knih o
filosofii, zákonech, technologii většinou psané latinsky. Také
jsou zde uloženy tzv. „lusíadas“ - dílo jednoho z největších
portugalských básníků Luise de Camões, vydané
v roce 1572. Budova knihovny má tři poschodí. Kvůli opravám
hlavní vstupní fasády prohlídka začínala v přízemních
studentských „kobkách“, kde až do roku 1832 studenti
vykonávali disciplinární tresty. V prvním patře se nachází
jakýsi sklad knih, do kterého mohli vstoupit jen někteří
studenti a zaměstnanci. Pro návštěvníky jsou zde dočasně
vystavována díla některého z vybraných autorů. Zatímco v
těchto dvou částech budovy knihovny se mohlo fotit, v té
nejzajímavější a nejkrásnější části, samotné Janově
knihovně se k velké smůle fotit nesmí. Výzdoba a majestátnost
těchto tří sálů bere dech. Pro představu o kráse knihovny, zde
je odkaz na oficiální stránky (http://visit.uc.pt/es/biblioteca/
), kde nějaké fotografie jsou. Zajímavostí pak jsou netopýři,
kteří v knihovně sídlí a slouží jako ochrana před
knihožrouty, kterými jsou třeba moli.
 |
| Sé velha |
Po prohlídce knihovny jsem zamířila
na nádvoří, které se začínalo plnit skupinkami turistů
vedenými průvodci. Na jižní straně nádvoří stojí socha krále
Juana III., který nechal v 16. století univerzitu přenést právě
do Coimbry. Nádvoří pak vévodí zvonice a hodinová věž v
jednom z počátku 18. století, jejíž zvony v květnu oznamují
konec akademického roku. Zamířila jsem na prohlídku královského
paláce, jehož budova stojí vedle zvonice. Po schodech jsem
vystoupala do prvního patra, kde začínala prohlídka.
Nejvýznamnějším sálem je Sala dos Capelos, původně trůní
sál, kde se konají nejvýznamnější univerzitní akce jako je
volba rektora, ceremoniál začátku akademického roku, promoce...
Na stěnách sálu jsou zavěšeny obrazy s portréty portugalských
králů. Ještě před tím, než budova začala sloužit
univerzitním účelům, narodilo se v tomto paláci pět
portugalských králů první generace. Nakouknout do tohoto sálu je
možné z balkonů, které jsou v horní části sálu a které
lemují úzkou chodbu. Ta mě dovedla k dalšímu sálu, jehož stěny
jsou pokryty velkými obrazy rektorů. Zde se v minulosti zkládaly
soukromé zkoušky. Chodba mě dovedla na okoří, odkud je pěkný
výhled na město a řeku.
Kamenná podlaha chodby je za ta
staletí již docela prošlapaná a je vidět nerovnosti.
Kapli Sv. Michala (Capela de São
Miguel) jsem prošla jen zběžně. Barevná barokní výzdoba mě
moc nezaujala.
Bylo před jedenáctou a já
zamířila k budově vědeckého muzea, které se nachází v
neoklasicistní budově postavené pro účely výuky experimentální
chemie. V interaktivním sále si je možné vyzkoušet různé
fyzikální zákonitosti. Fyzika nebyla nikdy mým koníčkem.
Prohlédla jsem si exponáty a počkala na půl dvanáctou, kdy prý
začínala prohlídka části budovy bývalé jezuitské katedry, kde
jsou uloženy staré exponáty tákající se výuky fyziky a také
přírodovědecké historie. Nakonec jsem byla jediným návštěvníkem,
který na prohlídku šel. Prohlídka fyzikálního kabinetu byla
zajímavá. Kabinet přírodovědecké historie je trochu morbidní.
Ve vitrínách jsou stovky vycpaných druhů zvířat, ptáků,
plazů, ryb...Monumentální je pak kostra velryby a jejího mláděte,
která zabírá skoro celou délku jednoho ze sálů.
Na poledne jsem ukončila prohlídku
a vydala se na oběd. Sedla jsem do restaurace Maria Portuguesa a
objednala si zapečenou tresku se žampiony. V jednu jsem se vydala
na cestu na nádraží chytit autobus do Nazaré.
 |
| Promenáda Nazaré |
Cesta na pobřeží trvala hodinu a
čtyřicet minut. Vysedla jsem na miniaturním nádraží (jestli se
tak dá nazvat ta autobusová zastávka) v centru městečka a
nedočkavě se vydala směrem k pláži, kolem níž vede pěší
promenáda. Byl krásný den. Na pláž dorážely vlny a pohled na
mys v dáli, na němž stojí pevnost São
Miguel Arcanjo, přestavěná na počátku
20.století na maják, naznačoval, že vlnobití na severní straně
mysu u pláže Praia do Norte, by mohlo být větší, než na zdejší
pláži. Tak jsem rychle zamířila najít hostal Lab Hostal Nazaré,
který se nachází v jedné z ulic staré rybářské vesnice,
kterou Nazaré do nedávna bylo, abych zde nechala nepotřebné věci
a mohla vyrazit na procházku k majáku.
Měla jsem zarezervované ubytování
ve hromadné ložnici. Cena 16 € za noc se snídaní. Majitel mi
přidělil postel v pokoji pro ženy, prý měl dost místa. Hostal
působí nově, moderně a velmi čistě.
 |
| Santuario de Nossa Senhora de Nazaré |
Vydala jsem se podél pobřeží k
nedalekému „výtahu“ Ascensor - lanovce, která zjednodušuje
dopravu mezi dolním Nazaré a čtvrtí Sitio, která se rozkládá
na návrší útesu nad letoviskem a pro mnoho návštěvníků je
poutním místem. Podle legendy jednoho záříjového rána roku
1182 byl jeden z pánů se svou družinou na lovu. V oblasti žilo
hodně jelenů a jeden se mu připletl do cesty. Pán se oddělil od
družiny a začal jelena pronásledovat. V husté mlze, která toho
rána seděla na pobřeží, dovedl jelen pána až na okraj útesu,
ze kterého pak skočil do mlhy. Zděšený pán začal prosit o
pomoc Panu z Nazaré, která se mu zjevila u jeskyně u útesu, kde
se nacházel. V tom okamžiku se jako zázrakem kůň, na kterém
jel, zastavil těsně na okraji útesu a zabránil tak jisté smrti
pána. Pán pak nechal na místě jeskyně nechal postavit kapli, v
jejímž oltáři se našly relikvie a pergamen s obrazem Panny
Marie. Místo je již od počátku křesťanství poutním místem a
navštívil jej třeba mořeplavec Vasco da Gama před svou první
cestou do Indie.
V kostele Santuario de Nossa Senhora
de Nazaré je pak obraz připomínající
tuto legendu.
Nazaré ale není jen významným
poutním místem věřících. Stalo se jedním z oblíbených
přímořských letních letovisek a v posledních letech se stává
čím dál vyhledávanější mezi surfařskou komunitou. Právě
zde, k Praia do Norte v zimních měsících dorážejí ty největší
vlny v Portugalsku. V listopadu 2011 americký surfař Garrett
McNamara se zapsal do historie, když sjel do té doby největší
vlnu. Pozdější měření jej zapsalo do Guinnessovy knihy rekordů.
Vlna, kterou sjel, měřila 23,7 metrů. Takový 8-10ti poschoďový
barák! Video zde:
https://www.youtube.com/watch?time_continue=16&v=AA33nfFjiRk
. Zajímavostí je, že v roce 2013 McNamara sjel další obří
vlnu, která prý mohla mít 30 metrů. Tím by pokořil vlastní
rekord. Stále se však čeká na výsledky měření z dodaných
fotografií a videí.
Nechala jsem se tedy „výtahem“
vyvézt na vrchol útesu (1,20€). Z terasy je nádherný
panoramatický pohled na městečko a pobřeží. Vydala jsem se
rovnou směr pevnost a maják v jednom. S návštěvou poutních míst
jsem se dokud bylo světlo nezdržovala. Jen jsem nakoukla do malé
kapličky u útesu. Po náměstí před kostelem, který stojí na
druhé straně se procházeli poutníci a místní stánkaři
nabízeli tradiční výrobky z korku a nejrůznější sladkosti.
 |
| Praia do Norte |
Pevnost São
Miguel Arcanjo stojí na samotném okraji
mysu, který se zařezává do moře a odděluje od sebe nazarskou
pláž a „severní pláž“ Praia do Norte. Po cestě k ní jsem
minula několikametrovou sochu surfaře s jelení hlavou, která
odkazuje na symboliku místa – legendu o jelenovi a surfování.
 |
| G.McNamara sjíždí rekordní vlnu |
 |
| Zelené prkno patří Garrettu McNamarovi |
Pevnost, na jejímž vrcholu stojí
červený maják, začala být budována v roce 1577 za vlády krále
Sebastiana. Měla pomoci bránit pobřeží před vpády alžírských,
marockých, holandských a normanských pirátů, kteří napadali
tuto část atlantského pobřeží. V roce 1644 byla pevnost
rozšířena a nad vstupní bránu byla umístěna deska s vyobrazením
svatého Michala archanděla, který je patronem pevnosti. Soška
byla poškozena během občanských válek (1828-34). Na počátku
20. století pevnost pozbyla vojenského významu a rybáři požádali
vládu, aby zde umístila maják. Ten byl uveden do provozu v
prosinci 1903. Pevnost je veřejnosti přístupná za poplatek 1€.
Je možné vystoupat na střechu k červenému majáku. Žluté čáry
kolem okrajů určují hranici, kam až lze vstoupit a kde je to
nebezpečné. V místnostech pevnosti bylo vybudováno malé muzeum
týkající se nejen historie pevnosti, ale hlavně fenoménu vzniku
obřích vln, které se tvoří nad tzv.nazarským podmořským
kaňonem. Na nástěnných mapách je proces vzniku vysvětlen
(http://www.hidrografico.pt/noticia-ondas-gigantes-nazare.php
). Na stěnách visí fotografie obrích vln a v televizi je promítán
krátký dokument. V jednom ze sálů je budováno muzeum zasvěcené
těm, kteří v minulosti některou z obřích vln sjeli. Na stěny
jsou připevněna surfařská prkna, mnohdy podepsaná jejich
původním majitelem, a pod nimi plaketa s fotkou a stručným
životopisem daného surfaře. Samozřejmě, že zde nechybí ani
prkno Garretta McNamary. Na stěně je umístěn i vodní skůtr,
který pomáhá surfaře vytáhnout na vlnu a zraněné tahá z vody.
Letošní surfařská sezona byla
zahájena 15. října, odkdy nastalo období „vyčkávání“. Tak
to hlásá oficiální plakát umístěný na pevnosti. Dnešní vlny
rozhodně nebyly ty největší, ale i tak se bylo na co dívat. (K
mé smůle ty obří vlny měly přijít o dva dny později, kdy jsem
ale již byla v Lisabonu, respektive na celodenním výletě v
Sintře.) Dokázala bych tohle pobřeží sledovat věčně. Slunce
se pomalu blížilo k obzoru. Další důvod, proč jsem se sem
odpoledne tak hnala. Chtěla jsem si užít pěkný západ slunce. Po
pravé straně kolem pevnosti vede chodník za pevnost. Docela strmé
schodiště (spíš žebřík) pak klesá podél skály pod pevnost.
Příkrost schodů v kombinaci s otevřeným prostorem kolem mě a
docela silným větrem ve mně vyvolali nepříjemný strach z výšek.
Když schody pode mnou sestoupaly dvě starší ženy, vydala jsem
se dolů také. Křečovitě jsem se držela zábradlí a stuhle
sestupivala jeden schod za druhým. Sestup ale stál za to. Po pravé
straně jsem pozorovala, jak vlny dorážejí na severní pláž,
jiné se tříštily o skalisko pode mnou. A slunce pomalu zapadalo.
Před samotným západem jsem
vystoupala ty žebříkovité schody zpět nahoru a poslední momenty
západu slunce jsem si užila z kopce nad pevností. Magické místo.
Vydala jsem se zpět směrem na "výtah" dolů do městečka. Tentokrát jsem se po cestě stavila v
kostele zasvěceném patronce Nazaré, abych si prohlédla tu
nástěnnou malbu spojenou s legendou.
Po příjezdu dolů pod útes jsem
se po cestě na hostel zastavovala u vystavených jídelních lístků
jednotlivých restaurací a hledala, kam bych si později zašla na
večeři. Předtím jsem se ale musela stavit na hostelu pro další
vrstvy oblečení. Po setmění tu byla pěkná zima. Několik
restaurací mělo tento týden z nějakého důvodu zavřeno. Další
pak otevíraly na večeři až po šesté. Nakonec jsem zvolila
restauraci A Lota na nedalekém náměstíčku Praça
Sousa Oliviera a z jídelního lístku si
vzbrala na vyzkoušení pokrm „açorda de
marisco“. Nevěděla jsem, co je to ta açorda,
ale na fotce to vypadalo pěkně. Když už
jsem v přímořském letovisku, chtěla jsem si dát něco s
mořskými plody. Jako předkrm jsem zvolila zeleninovou polévku a
na pití cidru. Portugalské polévky jsem si zamilovala. Když mi
číšnice přinesla v kameninové misce „açordu”,
vypadalo to pěkně. Než jsem to ale
stihla vyfotit, vzala dvě lžíce a syrové vejce, které bylo
oprostřed na kaši obklopené pěkně naskládanými mušlemi a
oloupanými krevetami, začala rozmýchávat v kaši a celou tu krásu
tak zničila. Chvíli promýchávala celý obsah a pak misku
postavila přede mě. Chutnalo to zajímavě. Marně jsem tápala, z
čeho ta kaše je udělaná. Každopádně se tento pokrm zařadil do
škatulky „jednou a stačí“. Cena večeře 16,90€. Ve
Španělsku bych určitě zaplatila dvakrát tolik. Pak již jsem se odebrala do tepla
hostelu. Venku byla opravdu zima.
 |
| Açorda de marisco |
Žádné komentáře:
Okomentovat