 |
| Capela das Almas |
A pak jsem již zamířila pěšky najít kapličku Capela das Almas, jejíž fasáda je z tradičních "azulejus" [azuležus]. Dalším plánem pak bylo okouknout slavnou kavárnu Café Majestic, kam chodívala J.K.Rowlingová.
 |
| tržnice Bolhão |
Takhle po ránu bylo zataženo, ale zatím nepršelo. A snad ani nemělo dnes již pršet. V kapli právě probíhala mše. Jen jsem nakoukla. Vnější fasáda mi přišla o hodně zajímavější než interiér. Na kachličkách jsou namalovány výjevy z náboženské historie. Předtím, než jsem se vydala ke Café Majestic, zašla jsem načerpat atmosféru do tržnice Bolhão, která je jen pár metrů od kostela. Je vidět, že roky slávy má budova za sebou a pomalu se rozpadá (stejně jako některé domy ve městě). Na horním patře bylo několik stánkařů s ovocem. Ve zděných stáncích v přízemí prodávali maso, ryby a nejrůznější suvenýry (hlavně z korku). U jednoho stánku s ovocem prodavačky pustily nahlas veselou brazilskou hudbu a s úsměvem si potancovávaly. Hned se ospalá atmosféra probudila. 
Café Majestic bylo ještě zavřené. Je to jedna z nejdražších kaváren ve městě. Za kafe si zde účtují snad 4€. Nahlédla jsem jen přes dveře. Vnitřek je plný zrcadel a výzdoby počátku 20.století a číšníci chodí v elegantních bílých uniformách.
Pokračovala jsem dál ke kostelu Santo Iidefonso a pak přes Praça da Batalha (bitevní náměstí - tu se prý bili Mauři s křesťany) kolem Národního divadla k lanovce Funicular dos Guindais, která mě za 2,5 € svezla dolů na nábřeží k mostu Luise I. Takhle brzy ráno (bylo před devátou) jsem jela dolů sama. Jízda zabrala snad jen minutu. Ale zdolala jsem dosti značné převýšení a ušetřila čas zcházením dolů.
Po nábřeží, které se pomalu probouzelo k životu a stánkaři chystali zboží určené hlavně turistům, jsem došla na náměstí k Burzovnímu paláci. Na tramvajové zastávce pod budovou právě zastavila linka 1, která je jednou ze tří historických tramvajových linek, které se zachovaly dodnes a slouží hlavně jako turistická atrakce. Bylo půl desáté a byl to první dnešní spoj, který se chystal vyjet směr ústí řeky Douro do Foz do Douro na pobřeží Atlantského oceánu. Včera jsem nad tímto výletem uvažovala a tím, že jsem měla štěstí došla na zastávku tak brzy, mohla jsem si dovolit panoramatickou projížďku po nábřeží. Navíc mraky zmizely a slunce začínalo hřát. Na zastávce kromě mě byl jen starší francouzský pár. Jízdné je 3€ a cesta trvala 20 minut. 
V konečné jsem zkontrolovala časy odjezdů a vyhradila si na procházku po pobřeží hodinu, abych se pak stihla dostat na autobusové nádraží včas. 
Došla jsem kolem parku Jardim do Passeio Alegre a obranné pevnosti Forte de S.João da Foz k majáku. Na nábřeží rybáři chytali ryby a místní běhali nebo se procházeli. Vydala jsem se po nábřeží nazpět a před jedenáctou nasedla na již docela plnou tramvaj.
Zpět ve městě jsem se vydala po známé ulici das Flores směrem k zastávce metra São Bento. Po cestě si v jednom bistru koupila bulku plněnou omeletou, kterou jsem pak poobědvala na autobusovém nádraží při čekání na autobus. K dobru jsem měla tři čtvrtě hodiny.
 |
| Foz do Douro |
Cesta do 90 km vzdálené Vila Real trvala něco přes hodinu. Nádraží od centra městečka není daleko. Zde bylo o poznání chladněji. Octla jsem se totiž ve vyšší nadmořské výšce v místě obklopeném kopci. Protože jsem už toho vláčení batohu měla dost, zamířila jsem se nejdříve ubytovat do luxusního hostelu Douro Village, který je ve starém zrekonstruovaném měšťanském domě v historickém centru. Toto ubytování jsem měla již předem i zaplacené, protože rezervace šla přímo přes stránku hostelu a ne přes booking. 15 € na noc v šestilůžkové ložnici, kterou jsem nakonec měla jen pro sebe (v listopadu sem asi moc lidí nejezdí).
 |
| Maják na Foz do Douro |
Nechala jsem věci na pokoji a vydala se na obhlídku městečka. Město není mic velké a historická část zabírá jen několik ulic. Trochu poprchávalo. V ulicích byl až moc velký klid. Trochu jsem si připadala jako pěst na oko v liduprázdných ulicích. Trochu to žilo ve stánku před starou budovou radnice, kde probíhal jakýsi jarmark.
V turistických informacích jsem si potvrdila informaci, že jediným způsobem, jak se dostat do přírodního parku, je sednout na taxi. Podle informací z hostalu, které jsem dostala během rezervování ubytování, měla jízda tam stát kolem 20€. Měla jsem se ale zeptat taxikáře. Taxíky stojí na náměstí celý den. Tak doufám, že to zítra s tím výletem vyjde. Jela jsem sem jen kvůli tomu přírodnímu parku. Jinak se tu toho moc dělat nedá. Zašla jsem si k chátrající budově vlakového nádraží, která je asi kilometr od centra. To bylo v provozu v letech 1906-81. Železniční pražce už ale dávno chybí.
 |
| budova hostalu ve Vila Real |
Ve čtyři jsem se stáhla zpět na hostel, protože mračna nad okolními kopci hrozila deštěm. V obýváku s televizí jsem pak relaxovala až do večeře, na kterou jsem se vydala dvakrát.Portugalci na můj vkus docela pozdě večeří. Velká část restaurací otvírá většinou až o půl osmé a tak pokud jsem někde už v šest (jako včera), tak jsem v restauraci sama. Dnes jsem se v šest vracela na hostel, protože kuchař ještě nebyl v práci. Takže jsem dnes musela hladná počkat až do půl osmé.
 |
| vlakové nádraží |
 |
| Vila Real |
Z několika restaurací jsem zvolila Restaurante 22, která he umístěná jakoby v bytě. O půl osmé byla restaurace skoro prázdná. Z jídelního lístku jsem zvolila pokrm "bifinhos com cogumelos", což mělo být nějaké maso s houbami. Nakonec to byly hovězí plátky polité smetanovo houbovou omáčkou, k tomu hranolky a rýže. Cena 8€ (Portugalské restaurace jsou občas až o polovinu levnější než ty španělské. Alespoň mi to tak přijde). Celkově jsem za večeři dala 11€(včetně piva, předkrmu -chleba s olivami a máslem, zákusku -domácí pudink). A pak jsem se již s plným žaludkem odebrala do postele. V noci tu byla pěkná zima.
Žádné komentáře:
Okomentovat