Katka na cestách: Návrat do Lisabonu – náročný den ve čtvrti Belém

Památník objevitelů na nábřeží řeky Tajo

Dnešek byl docela stresující. Po dvou dnech strávených na místě s poklidnou atmosférou bez zástupů turistů, jsem se opět ocitla v Lisabonu mezi hordou lidí. Dnes dopoledne po příjezdu z Évory jsem rovnou zamířila do lisabonské čtvrti Belém, kde stojí slavná Belémská věž, památník objevitelů (Monumentos aos Descobrimentos) a klášter Jeronymitů (Mosteiro dos Jerónimos). A také slavná pekárna krémových dortíků (pasteis de nata), která se stala již povinnou zastávkou všech, co do této čtvrti zamíří. Prý tu dělají ty nejlepší dortíky. Na to jsem byla zvědavá, protože včera jsem již objevila ty nejlepší „pasteis de nata“ v Évoře.

Mosteiro dos Jeronimos

Z nádraží Sete Rios jsem jsem zamířila metrem do stanice Cais do Sodré, kde jsem přesedla na vlak mířící do Cascais a vysedla o tři zastávky dál. Jako první jsem zamířila směrem k slavné pekárně, která je na dohled od zdobné stavby kláštera. Bylo po jedenácté hodině a ty dva kousky pečiva koupeného v kavárně na évorském nádraží k snídani mě rozhodně nezasytily. K svačině jsem si chtěla dát právě nějaký ten dortík z proslavené pekárny “Unica fabrica dos pasteis de Belem“, která peče již od roku 1837. Když jsem se ale blížila, všimla jsem si dlouhé fronty táhnoucí se podél ulice až ke vchodu. O tom, že je tam nátřesk, jsem věděla, ale strávit půlhodiny ve frontě se mi nechtělo. Tak jsem se rozhodla svačinu odložit a zamířila ke kláštěru Mosteiro dos Jerónimos, který prý nechal v roce 1501 postavit král Manuel I.jako díky za úspěšnou plavbu Vasco da Gamy do Indie. Slavný mořeplavec má v kostele kláštera svůj náhrobek. Klášter je společně s nedalekou Belémskou věží na seznamu UNESCO. A tím pádem i v obležení návštěvníků. S nevolí jsem si stoupla do fronty táhnoucí se od vchodu až na chodník. Kolem se to hemžilo organizovanými zájezdy. Vypadalo to tu jako o pouti. Nějak jsem dnes nebyla naladěná na tolik lidí. Vyčekala jsem si tu frontu a u pokladny rovnou koupila vstupenku i do Belémské věže. Kombinace dvou vstupenek přijde na 16€. Alespoň jsem pak nemusela stát další frontu, která se, jak jsem o dvě hodiny později zjistila, táhla po celém mostě ke vchodu do věže a postupovala velmi pomalu.

Prošla jsem se přístupnými chodbami kláštěra. V jednom sále byl náhrobek portugalského básníka a hostorika Alexandre Herculano. V dalším sále pak na nástěnkách popsána chronologie nejvýznamnějších historických událostí včetně rodokmenu portugalské královské rodiny. Chodby kláštera jsou plné sochařských detailů. Marně jsem ale hledala hrob Vasco da Gamy. Ten musel být v kostele. Když jsem ale chtěla zamířit tam, táhla se k jeho vchodu další fronta. Nehodlala jsem strávit celý den ve frontách. Chtěla jsem ještě vidět slavné stavby na nábřeží. Předtím jsem ale potřebovala něco pojíst. Tak jsem opět zamířila k pekárně a doufala, že už tam nebude tolik lidí. Fronta naštěstí nebyla velká a rychle postupovala. V kavárně je sice 400 míst na sednoutí, ale představa, že bych pak čekala na to, než přijde číšník, mě odradila. V tlačenici u pultu jsem ani neměla možnost zjistit, co vše bych si mohla kromě „pastel de belem“ objednat. Tak jsem si řekla o dva dortíky, zaplatila 2,20€ a s účtenkou šla k výdejnímu pultu, kde mi připravili pytlík s dortíkama a k němu přilepené dva sáčky s troškou cukru a skořice na posypání. Došla jsem do parku před klášterem, u nějž na parkovišti stála spousta zájezdních autobusů, sedla na lavičku a v klidu oba dortíky spořádala. Nebyly špatné, ale ty z Évory nepřekonaly. Pak už jsem se vydala podchodem na druhou stranu magistrály k památníku Monumentos aos Descobrimentos. 56 metrů vysoká stavba byla na břehu řeky Tajo postavena v roce 1960 na výročí 500. výročí úmrtí Jindřicha Mořeplavce. Právě odtud v 15.století vyplouvaly karavely na objevné cesty. Na památníku připomínajícím příď lodě je vyobrazeno 32 významných postav portugalské historie. Na „přídi“ je pak Jindřích Mořeplavec. Uvnitř památníku je malé muzeum a na vrcholu i vyhlídka. Výstup na vyhlídku po úzkých schodech jsem zavrhla. Byla jsem z těch turistů dost vynervovaná, natož se snimi tísnit v další frontě.

Pekárna

Pokračovala jsem dál k Belémské věži. Batoh se všemi na zádech mě už pěkně tížil. Proto jsem se na věži moc dlouho nezdržovala. Úzké točité schodiště vedoucí až na terasu dovolovalo vždy jen jeden směr chůze. V každém patře byl nad dveřmi jakýsi semafor ukazující, kterým směrem se může jít. Turisté jej však nerespektovali. Ve sklepě věže bývalo vězení, v přízemí jsou u oken rozestavěné kanony. Věž postavená mezi lety 1515-1521 v manuelinském stylu byla jakousi bránou do Lisabonu a měla i obrannou a celní funkci. Zajímavostí je malá socha hrocha v jednom rohu věže. Je třeba dobře se dívat, není snadné ji najít. Já ji našla. A pak se vydala na cestu zpět. Kousek od Belémské věže stojí v parku přesná replika hydroplánu „Santa Cruz“, který v roce 1922 jako první přeletěl Atlantik z Portugalska do Brazílie. Tento památník (Monumento à Primeira Travessia Aérea do Atlântico) zde byl umístěn v roce 1991.

U vchodu do kostela u kláštera už fronta nebyla. Tak jsem šla nakouknout a našla po levé straně náhrobek slavného portugalského mořeplavce Vasco da Gamy. Po pravé straně je pak náhrobek jehou současníka a jednoho z nejvýznamnějších portugalských básníků Luíse Vaz de Camões, který byl srovnáván se Shakespearem a jehož básně „luisíady“ jsou uložené v Janově knihovně na univerzitě v Coimbře.

A pak jsem již opustila čtvrť Belém, kde kolem třetí odpoledne už nebylo tolik lidí jako dopoledne, a vlakem dojela na stanici Cais do Sodré. Včera mi jedna z účastnic megalitického zájezdu doporučila návštěvu tržnice Ribeira, která je kousek od stanice metra a vlaků v Cais do Sodré a kde je několik restaurací s vynikajícím jídlem. Prý zde vaří i několik kuchařů s michellinskou hvězdou a jejich jídla se pobyhují okolo 10 euro. Rozhodla jsem se zajít na pozdní oběd právě sem do Mercado da Ribeira. I tady byla spousta lidí a neprostá většina stolů byla obsazená. Několikrát jsem obešla jednotlivé stánky restaurací nabízejících od moučníků, přes asijskou kuchyni, tapas, po tradiční portugalskou gastronomii hozenou do moderního hávu a nerozhodně vybírala. Nakonec jsem si stoupla do fronty restaurace Marlene Vieria, kde mě zaujalo moderní pojetí grilované chobotnice s bramborovou kaší a špenátem. Po zaplacení jsem dostala elektronický vyvolávač, který se rozvibroval a rozblikal, v momentě, kdy jsem si mohla pro jídlo dojít. Funguje tu samoobsluha. Takže jsem si sedla k jednomu stolu a čekala, než se kotouč rozbliká. Chobotnice byla vynikající.

tam v rohu je hroch

Bylo půl páté a já se jela konečně ubytovat do již osvědčeného hostelu Brickoven palace. Nechala jsem věci na pokoji a znovu sjela do centra sehnat nějaké pohledy a povečeřet. V ulicích čtrvti Chiado bylo rušno. Po setmění tu panovala předvánoční nálada. Zastavila jsem se u výlohy cukrárny Alcõa. Zaujaly mě kornoutky plněné něčím, co vypadalo jako meruňkové puré. Nechala jsem se zlákat těmi luxusně vypadajícími sladkostmi a jeden kornoutek si koupila. Byl plněný přeslazeným vaječným krémem. Naslazená jsem zamířila za katedrálu do mě již známé restaurace Alpendre, kde jsem si chtěla dát tu jejich rýži s mořskými plody. K tomu sklenici zeleného vína. Bylo to vydatné a chutné. Jen to víno trochu podráždilo můj rozdrážděný krk. Z této cesty si odvezu nachlazení.