Den v pohádkovém světě Sintry

Zhruba 30 km západně od Lisabonu se v kopcovité krajině plné žulových balvanů ukrývá městečko jako z pohádky – Sintra. Je to místo plné paláců, parků s extravagantními stavbami a romantickými zákoutími, míst opředených tajemstvími a legendami...Místo, kde portugalští králové a šlechta trávili svůj čas a kde se čas jakoby zastavil. Místo, které je na seznamu kulturního dědictví UNESCO. A právě návštěvu této pohádkové krajiny jsem měla v plánu navštívit dnes.

V průvodci se píše, že v Sintře se nelze vyhnout frontám čekajícím na vstup do paláců a že i na zakoupení lístků na vlak bývá fronta a že je nejlepší se sem vydat brzy ráno. Tak jsem si tedy přivstala a o půl osmé, kdy se začíná na hostelu podávat snídaně, jsem vyrazila na metro, abych se dostala na vlakové nádraží Rossio. Vlaky do Sintry odtud vyjíždějí co 15 minut. Na pokladně jsem si koupila zpáteční jízdenku (což byla další karta viva viagem nabitá částkou 4,40€. Jízdné do Sintry je 2,20€. V kavárně na nádraží jsem si k snídani koupila jakýsi trojhránek plněný kuřecím masem a nasedla jsem na vlak. Cesta travala 40 minut.

Palacio Nacional de Sintra

Opět byl krásný slunečný den. Jen trochu studený. Takhle po ránu byla v kopcovité krajině přírodního parku Sintra-Cascais pěkná zima. Vysedla jsem na nádraží a vydala se ještě opuštěnou ulicí klikatící se kolem jednoho z kopců směrem do centra městečka. Po cestě jsem si chtěla sednout do malé cukrárničky s příznačným názvem „Fabrica das verdadeiras quiejadas da Sapa“ a ochutnat nějaké to cukroví „queijada“, které je tu prý vyhlášené. Jenže cukrárna otevírala až v devět a do deváté zbývalo ještě dvacet minut. Tak jsem pokračovala dál a žasla nad pohledy na okolí. Přede mnou na kopci trůnil maurský hrad Castelo dos Mouros a po pravé straně slunce nasvětlovalo
bílou fasádu portugalské národní památky, paláce se dvěma zvláštními komíny – Palacio Nacional de Sintra. Na obrubníku chodníku začala první prodejkyně suvenýrů roztahovat svůj stánek. Došla jsem do centra, které je od nádraží vzdálené asi půl kilometru, a na autobusové zastávce si prohlédla informační cedule s trasami a tarify těch několika linek, které jezdí po okolí. Původní plán byl si půjčit elektrické kolo a vyzdat se po okolí tímto způsobem (velká část památek stojí někde na kopci a silnice tu vedou nahoru a dolů). Jenže to jsem plánovala ještě v létě a teď se zdálo, že sezona půjčoven elektrických kol již skončila a nikoho jsem později ani neviděla se takto dopravovat. Takže jsem se rozhodla, že asi využiji linku 434, která dělá okružní jízdu od nádraží přes centrum nahoru do kopců k maurskému hradu a paláci Pena. Cena celodenní jízdenky, kdy můžu nasedat a vysedat, kde chci, je 5,50€. Ze Sintry jezdí i autobus 403 směrem na Cascais a po cestě zastavuje na nejzápadnějším cípu pevnincké Evropy na Cabo da Roca. Tohle místo mě také zajímalo, ale na to jsem si vyhradila jiný den. Dnešek jsem chtěla strávit jen v Sintře.

Za den prý lze navštívit maximálně tři paláce, protože díky jejich rozlehlosti se většinou v areálu každého stráví okolo dvou a více hodin. Takže je třeba si ujasnit, který palác a v jakém pořadí. Silnice po okolních kopcích je většinou jednosměrná.

Quinta Regaleira

Původně jsem chtěla navštívit odlehlý kapucínský kláštěr Convento dos Capuchos, který je ukrytý v lese asi 8 km od centra. Jenže tím, že tam nejezdí žádný autobus a elektrické kolo jsem neměla k dispozici, jsem musela toto místo vyškrtnout z plánu. Dalo by se tam dostat taxíkem nebo na tuk-tuku, kterých tu je také dost.

Prvním palácem, který jsem chtěla vidět a doufala jsem, že budu mít štěstí a dostanu se do jeho zahrady předtím, než se tam nahrnou hordy návštěvníků, byl palác Regaleira. Svoje brány otevírá o půl desáté (jako ostatní památky). Měla jsem ještě čas, tak jsem si v kavárně A Padaria, která byla otevřená již před devátou, dala kafe a jednu „queijadu“ na vyzkoušení. A pak se vydala k paláci, který je od centra vzdálený asi jen půl kilometru, tak se k němu dá dojít pěšky.

V zabudované věži

Na otevření brány čekali jen tři další návštěvníci. Zatím to tu nevypadalo na hordy turistů a fronty. Vstupné do paláce a jeho rozlehlých zahrad je 6€.

 

Poço iniciático

Quinta da Regaleira, jak se areál paláce se zahradami nazývá, byl letním sídlem rodiny brazilského kávového magnáta Anténia Carvalho Monteira, který jej koupil v roce 1893 a postupně si zval architekty z různých zemí, aby areál a palác přebudovali. Italský scénograf Luigi Manini se zasloužil o to, jak park a budova letního sídla vypadá dnes. V parku vybudoval spoustu umělých jeskyněk, jezírka, věže, podzemní chodby...Fasáda paláce je pak ve zdobném novomanuelinském stylu plném ornamentů. Nejzajímavějším a také nejvyhledávanějším místem parku je Poço Iniciático – věž zabudovaná do země do houbky téměř 30ti metrů, jejíž schodiště se stáčí spirálovitě dolů. K věži vedou dva podzemní tunely a její vrchol je schován za uměle vybudovanými mechem porostlými balvany. A právě sem jsem od pokladny zamířila jako první. V ruce jsem měla rozhládací malovanou brožurku s plánem parku a vysvětlivkami. Tu jsem dostala na pokladně. K podzemní věži jsem došla jedním z tunelů, který začíná v kamenném oblouku se dvěma věžemi Portal dos Guardiães (brána strážců) za kašnou. Snad všechny stavby a ornamenty v parku mají nějakou symboliku odkazující na zednářství, templářský řád, stará božstva , mysticizmus...

Zde začíná jeden z podzemních tunelů

Torre Regaleira

Vstup do zabudované věže

Vystoupala a zase setoupala jsem všechna patra a prošla se všemi pozdemními tunely. Prošla velkou část parku se zvláštními romantickými stavbami a zamířila k budově zámku s bohatě zdobenou fasádou. Interiér je také přístupný. I když horní patra byla v rekonstrukci, tak jsem se mohla projít přízemními místnostmi. Prohlédla jsem si kapli, která stojí kousek od zámku. I do ní vede „tajný“ podzemní vchod. Po hodině a půl jsem areál tohoto romantického světa Quinta Regaleira opustila a vzdala se zpět do centra městečka. V turistických informacích vyzvedla nějaké mapy a nastoupila do autobusu 434, který zrovna dojel na zastávku před Palacio Nacional de Sintra. Autobus vyjel na svou okružní jízdu. Další zastávkou byl maurský hrad strážící z výšky městečko. Autobus pomalu zdolával serpentiny klikatící se nahoru do kopců obklopené pohádkovým lesem s bohatou vegetací. Po deseti minutách jsem vysedla na zastávce kousek od vchodu do areálu hradu. Zkontrolovala jsem časy příjezdu autobusů této linky a stoupla do fronty na vstupenku. Vstupné na hrad Castelo dos Mouros stojí 7,50€. Na pokladně nabízeli možnost koupit si vstupné i na extravagantní zámek Palacio Nacional da Pena, který je na trase autobusu příští zastávkou a který na maurský hrad zhlíží ze sousedního kopce. I ten jsem měla v plánu navštívit a tím, že jsem si koupila vstupenku na dvě památky, jsem ušetřila asi 5% z ceny. A také jsem si ušetřila další frontu na pokladně.

Prošla jsem kamennou bránou a po chodníku se vydala k maurskému hradu. Castelo dos Mouros je zřícenina hradu, který zde v 9.století vybudovali Maurové, kteří té době okupovali Iberijský poloostrov. Místo na skalnatém kopci zvedajícím se nad okolní krajinu do výšky 412 metrů nad mořem bylo z obranně-strategického hlediska velmi dobře zvoleno. Odtud totiž měli obyvatelé hradu okolní krajinu i s pobřežními oblastmi jako na dlani.

Castelo dos Mouros

Podél cesty k bráně hradu je několik archeologických zajímavostí. Jednou z nich jsou uměle vyhloubené jámy, které prý arabská kultura používala jako sýpky. V malé budově pod hradbami je vystavena keramika a železné předměty nalezené kolem hradu. Kousek odtud je pod hradbami malé pohřebiště. Když jsem prošla bránou hradeb, byla mi zkontrolována vstupenka a nedočkavě jsem zamířila na levou stranu na hradby s cimbuřím. Hradby spojují několik věží, na nichž vlají vlajky. Výhledy na okolí byly dechberoucí. Sintra pode mnou a v dáli pobřeží. Tady na hradbách dnes pěkně foukalo. Podél cimbuříjsem se vydala k nejvyššímu bodu kamenných hradeb, kterým je „královská věž“ Torre Real. Ta se zasloužila o svoje jméno díky králi Fernandu II., který zde v 19. století rád chodil malovat. Odtud je pěkný pohled na sousední zámek Pena.

Protože jsem dnes jen snídala jeden kousek pečiva a blížila se jedna hodina po poledni, docela mi kručelo v žaludku. Jenže do města jsem se ještě nevracela. Přede mnou byla dlouhá prohlídka zámku Pena, která prý zabere okolo tří hodin. A tak jsem si v občerstvení, které je dole u vstupní brány, koupila obloženou bagetu. Zde je možné si prohlédnout i cisternu, která zásobovala hrad vodou a další uměle vyhloubené díry v zemi.

Palacio Nacional da Pena

Došla jsem na autobusovou zastávku ve chvíli, kdy se blížil další autobus. Cesta k zámku Palacio Nacional da Pena trvala asi pět minut. Se vstupenkou jsem prošla bránou (vstupné bez slevy je 14€) a začala stoupat směrem k extravagantnímu zámku, jehož fasáda hraje různými barvami. Tento zámek je díky svému zvláštnímu vzhledu jedním z nejnavštěvovanějších míst Sintry. Někdy se mu říká „portugalský Neuschwanstein“ pro svou pohádkovou extravaganci. Zámek da Pena je ale o více než dvacet let starší než Neuschwanstein. Jeho výstavba začala na příkaz prince Fernanda II., manžela královny Marie II. Na počátku 40.let 19.století. Původně na tomto místě stával klášter jeronymitů, který však byl v roce 1755 zničen zemětřesením. Jen malá kaple pod zámkem zůstala neporušená. Architektem zámku a zahrad byl pruský šlechtic Ludwig von Eschwege. Romantický zámek vybudoval v několika stylech. Mísí se zde bavorský novogotický styl se zdobným neomanuelismem, prvky islámské architektury, novorenesance...Žluto-červeno-šedavá fasáda vyniká a člověk se trochu cítí jako v Disneylandu.

Pro ty, kteří nechtějí nebo nemohou tolik šlapat do kopce a z kopce, jezdí areálem zámeckého parku malý autobus, do kterého za poplatek 3€ lze nasednout kolikrát se zachce.

Triton

Vstupní cesta vedoucí několika branami se stáčela, až jsem došla na terasu . Na stěně obložené kachličkami s maurským motivem si nad jednou z bran „trůní“ alegorická socha Tritona – napůl muže, napůl ryby. Jeho zle shlížející oči sledují každého, kdo prochází bránou. Na druhé straně chodby je další terasa, odkud je pěkný výhled na okolí. Vydala jsem se prohlédnout si vnitřek zámku. Vnitřní vybavení zámku je také velmi pestré. Dobový nábytek, jednoduché koupelny s vanou a záchodem, královská pracovna, královnina ložnice, jídelna, velký sejf, kopie prvního telefonu...všude zajímavé detaily. Portugalští panovníci zde trávili čas až do roku 1910, kdy po státním převratu a vyhlášení republiky byl zámek prohlášen národní památkou a zpřístupněn veřejnosti jako muzeum. Prohlídka rozhodně stojí za to. A nejen zámku, ale i přilehlého rozlehlého parku vybudovaného v anglickém stylu. Na různých místech byly vybudovány zajímavé detaily a stavby. Parkem vede labyrint cest a stezek. Protože již bylo před třetí hodinou, tady na kopci začínala být pěkná zima a pomalu jsem toho pochodování měla plné zuby, zvolila jsem si za cíl jen několik bodů v parku. Při pohledu do malované mapy jsem měla pocit, že by se tu dal strávit celý den jen v tomhle parku a procházet tajuplná zákoutí. Vyrazila jsem tedy směr Cruz Alta, což je nejvyšší vrchol pohoří Sierra de Sintra. V nadmořské výšce 529 m zde v 16.století nechal král Jan III. vztyčit kříž. Po cestě jsem se zastavila pod bronzovou sochou válečníka (středověkého rytíře), kterou nechal na uskupení velkých balvanů umístit princ Fernando II. v roce 1848. Žulové kameny, které jsou rozeseté po celé krajině, tady v parku tvoří mnohdy zajímavá uskupení a v mě vyvolávala zvláštní pocit, že toto místo má v sobě něco velmi zvláštního až tajemného. Možná je to tím, že se říká, že v této zvláštně krásné krajině v minulosti vykonávali svoje obřady druidové. Někde byly balvany tak „poskládané“ na sobě, že vytvářely jeskyňku. Po cestě ke kříži jsem minula místo, kde byl ve svahu vyhlouben malý výklenek. Na cestě nahoru ke kříži jsem byla sama. Úplný opak toho, kolik bylo lidí v zámku. A když jsem vystoupala na balvany na vrcholu “hory“, byli jsme tam jen dva. Od kříže byl pěkný výhled na okolí a barevný zámek vzdálený asi kilometr.

Socha "bojovníka"

Po cestě nazpět jsem zabočila na jinou cestu vedoucí k umělé jeskyni Gruta del Monje, jeronymiánští mniši vykonávali svoje rozjímání. V malé jeskyňce vybudované mezi kameny je malý oltář. Odtud jsem pokračovala po cestě na vyhlídku Alto de Santa Catarina, kde královna Amélie (poslední panovnice, která na zámku pobývala) ráda trávila čas a dívala se na siluetu zámku. Zde je ve skále vytesán tzv.“královnin trůn“. Neodolala jsem a sedla si na místo, kam královna sedávala a chvíli se dívala na zámek. Byl tu božský klid. Po schůdcích jsem sestoupila ke kaméliové zahradě. Nekolik růžových květů stále na stromech bylo. Odtud jsem to pak již vzala zpět pod zámek na příjezdovou cestu. Blížila se čtvrtá hodina.

Sedla jsem na linku 434 a nechala se odvézt až k vlakovému nádraží. Odtud jsem se vydala pěšky zpět směrem do centra. Chtěla jsem si sednout do té cukrárničky, co byla ráno ještě zavřená. Ve vytríně měli několik druhů cukroví. Zvolila jsem dvě queijadas a jeden dortík z mandlovou náplní. A když jsem si všimla, že vevnitř je také možné si sednout do malé romanticky vyhlížející místnosti (nejprve jsem viděla jen venkovní stolky a v té zimě jsem posezení tam zavrhla), objednala si zelený čaj. Sedla jsem si tedy k jednomu ze stolů a zatímco jsem čekala na čaj, který by mě trochu rozehřál, snědla jsem všechny dortíky. Malé quiejadas byly dobré, ale mandlový dortík byl vynikající. Když ani poté mi čaj nepřinesli, šla jsem se připomenout. Prodavačka na mě zapomněla. Jako omluvu mi zároveň s čajem donesla dvě queijadas a ještě se několikrát omluvila. Byli tu moc milí a přátelští a tohle gesto hodně napovídá o tom, jak si váží zákazníků.

Mnišská jeskyně pro rozjímání

Před šestou, kdy už slunce zapadalo, jsem pokračovala dál do centra nafotit ještě nějaké fotky , koupit pohled do sbírky a snad i povečeřet. Poršla jsem se několika uličkami, omrkla jídelní lístky a nakonec jsem se rozhodla, že povečeřím až v Lisabonu. Ceny tu byly vyšší.

Na krílovnině trůnu

Po setmění jsem se tedy vydala na vlak. Do Lisabonu jsem dojela o půl osmé a hned podle google map zamířila k nejbližší dobře hodnocené restaurace A Licorista O Bacalheio, kde již bylo docela plno. Místo pro jednoho se ale našlo. Měla jsem chuť vyzkoušet chobotnici. Trochu jsem se ale sekla v překladu a nakonec si objednala kalamáry na grilu. Bylo to ale vynikající. Škoda jen, že mi nedonesli objednanou polévku. Asi to v kuchyni nějak popletli. Jako desert jsem pak zvolila marakujový cheescake. K účtu (necelých 15€) jsem dostala panáka višňové “ginja“, která v kombinaci sklenky rosé vína způsobila, že jsem se na hostal vracela ve spokojené a trochu otupělé náladě. Byl to dlouhý, ale velmi zajímavý den v pohádkové zemi.