Zhruba 30 km západně od Lisabonu se v kopcovité krajině plné
žulových balvanů ukrývá městečko jako z pohádky – Sintra.
Je to místo plné paláců, parků s extravagantními stavbami a
romantickými zákoutími, míst opředených tajemstvími a
legendami...Místo, kde portugalští králové a šlechta trávili
svůj čas a kde se čas jakoby zastavil. Místo, které je na
seznamu kulturního dědictví UNESCO. A právě návštěvu této
pohádkové krajiny jsem měla v plánu navštívit dnes.
V průvodci se píše, že v Sintře se nelze vyhnout frontám
čekajícím na vstup do paláců a že i na zakoupení lístků na
vlak bývá fronta a že je nejlepší se sem vydat brzy ráno. Tak
jsem si tedy přivstala a o půl osmé, kdy se začíná na hostelu
podávat snídaně, jsem vyrazila na metro, abych se dostala na
vlakové nádraží Rossio. Vlaky do Sintry odtud vyjíždějí co 15
minut. Na pokladně jsem si koupila zpáteční jízdenku (což byla
další karta viva viagem nabitá částkou 4,40€. Jízdné do
Sintry je 2,20€. V kavárně na nádraží jsem si k snídani
koupila jakýsi trojhránek plněný kuřecím masem a nasedla jsem
na vlak. Cesta travala 40 minut.
Palacio Nacional de Sintra |
Opět byl krásný slunečný den. Jen trochu studený. Takhle po ránu byla v kopcovité krajině přírodního parku Sintra-Cascais pěkná zima. Vysedla jsem na nádraží a vydala se ještě opuštěnou ulicí klikatící se kolem jednoho z kopců směrem do centra městečka. Po cestě jsem si chtěla sednout do malé cukrárničky s příznačným názvem „Fabrica das verdadeiras quiejadas da Sapa“ a ochutnat nějaké to cukroví „queijada“, které je tu prý vyhlášené. Jenže cukrárna otevírala až v devět a do deváté zbývalo ještě dvacet minut. Tak jsem pokračovala dál a žasla nad pohledy na okolí. Přede mnou na kopci trůnil maurský hrad Castelo dos Mouros a po pravé straně slunce nasvětlovalo
bílou fasádu portugalské národní památky, paláce se dvěma zvláštními komíny – Palacio Nacional de Sintra. Na obrubníku chodníku začala první prodejkyně suvenýrů roztahovat svůj stánek. Došla jsem do centra, které je od nádraží vzdálené asi půl kilometru, a na autobusové zastávce si prohlédla informační cedule s trasami a tarify těch několika linek, které jezdí po okolí. Původní plán byl si půjčit elektrické kolo a vyzdat se po okolí tímto způsobem (velká část památek stojí někde na kopci a silnice tu vedou nahoru a dolů). Jenže to jsem plánovala ještě v létě a teď se zdálo, že sezona půjčoven elektrických kol již skončila a nikoho jsem později ani neviděla se takto dopravovat. Takže jsem se rozhodla, že asi využiji linku 434, která dělá okružní jízdu od nádraží přes centrum nahoru do kopců k maurskému hradu a paláci Pena. Cena celodenní jízdenky, kdy můžu nasedat a vysedat, kde chci, je 5,50€. Ze Sintry jezdí i autobus 403 směrem na Cascais a po cestě zastavuje na nejzápadnějším cípu pevnincké Evropy na Cabo da Roca. Tohle místo mě také zajímalo, ale na to jsem si vyhradila jiný den. Dnešek jsem chtěla strávit jen v Sintře.
Za den prý lze navštívit maximálně tři paláce, protože díky
jejich rozlehlosti se většinou v areálu každého stráví okolo
dvou a více hodin. Takže je třeba si ujasnit, který palác a v
jakém pořadí. Silnice po okolních kopcích je většinou
jednosměrná.
Quinta Regaleira |
Původně jsem chtěla navštívit odlehlý kapucínský kláštěr
Convento dos Capuchos, který je ukrytý v lese asi 8 km od centra.
Jenže tím, že tam nejezdí žádný autobus a elektrické kolo
jsem neměla k dispozici, jsem musela toto místo vyškrtnout z
plánu. Dalo by se tam dostat taxíkem nebo na tuk-tuku, kterých tu
je také dost.
Prvním palácem, který jsem chtěla vidět a doufala jsem, že budu
mít štěstí a dostanu se do jeho zahrady předtím, než se tam
nahrnou hordy návštěvníků, byl palác Regaleira. Svoje brány
otevírá o půl desáté (jako ostatní památky). Měla jsem ještě
čas, tak jsem si v kavárně A Padaria, která byla otevřená již
před devátou, dala kafe a jednu „queijadu“ na vyzkoušení. A
pak se vydala k paláci, který je od centra vzdálený asi jen půl
kilometru, tak se k němu dá dojít pěšky.
V zabudované věži |
Na otevření brány čekali jen tři další návštěvníci. Zatím
to tu nevypadalo na hordy turistů a fronty. Vstupné do paláce a
jeho rozlehlých zahrad je 6€.
Poço iniciático |
Quinta da Regaleira, jak se areál paláce se zahradami
nazývá, byl letním sídlem rodiny brazilského kávového magnáta
Anténia Carvalho Monteira, který jej koupil v roce 1893 a postupně
si zval architekty z různých zemí, aby areál a palác
přebudovali. Italský scénograf Luigi Manini se zasloužil o to,
jak park a budova letního sídla vypadá dnes. V parku vybudoval
spoustu umělých jeskyněk, jezírka, věže, podzemní
chodby...Fasáda paláce je pak ve zdobném novomanuelinském stylu
plném ornamentů. Nejzajímavějším a také nejvyhledávanějším
místem parku je Poço Iniciático – věž
zabudovaná do země do houbky téměř 30ti metrů, jejíž
schodiště se stáčí spirálovitě dolů. K věži vedou dva
podzemní tunely a její vrchol je schován za uměle vybudovanými
mechem porostlými balvany. A právě sem jsem od pokladny zamířila
jako první. V ruce jsem měla rozhládací malovanou brožurku s
plánem parku a vysvětlivkami. Tu jsem dostala na pokladně.
K podzemní věži jsem došla jedním z tunelů, který začíná v
kamenném oblouku se dvěma věžemi Portal dos Guardiães
(brána strážců) za kašnou. Snad
všechny stavby a ornamenty v parku mají nějakou symboliku
odkazující na zednářství, templářský řád, stará božstva ,
mysticizmus...
Zde začíná jeden z podzemních tunelů |
Torre Regaleira |
Vstup do zabudované věže |
Vystoupala a zase setoupala jsem všechna patra a
prošla se všemi pozdemními tunely. Prošla velkou část parku se
zvláštními romantickými stavbami a zamířila k budově zámku s
bohatě zdobenou fasádou. Interiér je také přístupný. I když
horní patra byla v rekonstrukci, tak jsem se mohla projít
přízemními místnostmi. Prohlédla jsem si kapli, která stojí
kousek od zámku. I do ní vede „tajný“ podzemní vchod. Po
hodině a půl jsem areál tohoto romantického světa Quinta
Regaleira opustila a vzdala se zpět do centra městečka. V
turistických informacích vyzvedla nějaké mapy a nastoupila do
autobusu 434, který zrovna dojel na zastávku před Palacio Nacional
de Sintra. Autobus vyjel na svou okružní jízdu. Další zastávkou
byl maurský hrad strážící z výšky městečko. Autobus pomalu
zdolával serpentiny klikatící se nahoru do kopců obklopené
pohádkovým lesem s bohatou vegetací. Po deseti minutách jsem
vysedla na zastávce kousek od vchodu do areálu hradu. Zkontrolovala
jsem časy příjezdu autobusů této linky a stoupla do fronty na
vstupenku. Vstupné na hrad Castelo dos Mouros stojí 7,50€.
Na pokladně nabízeli možnost koupit si vstupné i na extravagantní
zámek Palacio Nacional da Pena, který je na trase autobusu příští
zastávkou a který na maurský hrad zhlíží ze sousedního kopce.
I ten jsem měla v plánu navštívit a tím, že jsem si koupila
vstupenku na dvě památky, jsem ušetřila asi 5% z ceny. A také
jsem si ušetřila další frontu na pokladně.
Prošla jsem kamennou bránou a po chodníku se vydala k maurskému
hradu. Castelo dos Mouros je zřícenina hradu, který zde v
9.století vybudovali Maurové, kteří té době okupovali Iberijský
poloostrov. Místo na skalnatém kopci zvedajícím se nad okolní
krajinu do výšky 412 metrů nad mořem bylo z obranně-strategického
hlediska velmi dobře zvoleno. Odtud totiž měli obyvatelé hradu
okolní krajinu i s pobřežními oblastmi jako na dlani.
Castelo dos Mouros |
Podél cesty k bráně hradu je několik archeologických
zajímavostí. Jednou z nich jsou uměle vyhloubené jámy, které
prý arabská kultura používala jako sýpky. V malé budově pod
hradbami je vystavena keramika a železné předměty nalezené kolem
hradu. Kousek odtud je pod hradbami malé pohřebiště. Když jsem
prošla bránou hradeb, byla mi zkontrolována vstupenka a nedočkavě
jsem zamířila na levou stranu na hradby s cimbuřím. Hradby
spojují několik věží, na nichž vlají vlajky. Výhledy na okolí
byly dechberoucí. Sintra pode mnou a v dáli pobřeží. Tady na
hradbách dnes pěkně foukalo. Podél cimbuříjsem se vydala k
nejvyššímu bodu kamenných hradeb, kterým je „královská věž“
Torre Real. Ta se zasloužila o svoje jméno díky králi Fernandu
II., který zde v 19. století rád chodil malovat. Odtud je pěkný
pohled na sousední zámek Pena.
Protože jsem dnes jen snídala jeden kousek pečiva a blížila se
jedna hodina po poledni, docela mi kručelo v žaludku. Jenže do
města jsem se ještě nevracela. Přede mnou byla dlouhá prohlídka
zámku Pena, která prý zabere okolo tří hodin. A tak jsem si v
občerstvení, které je dole u vstupní brány, koupila obloženou
bagetu. Zde je možné si prohlédnout i cisternu, která zásobovala
hrad vodou a další uměle vyhloubené díry v zemi.
Palacio Nacional da Pena |
Došla jsem na autobusovou zastávku ve chvíli, kdy se blížil
další autobus. Cesta k zámku Palacio Nacional da Pena
trvala asi pět minut. Se vstupenkou jsem prošla bránou (vstupné
bez slevy je 14€) a začala stoupat směrem k extravagantnímu
zámku, jehož fasáda hraje různými barvami. Tento zámek je díky
svému zvláštnímu vzhledu jedním z nejnavštěvovanějších míst
Sintry. Někdy se mu říká „portugalský Neuschwanstein“ pro
svou pohádkovou extravaganci. Zámek da Pena je ale o více než
dvacet let starší než Neuschwanstein. Jeho výstavba začala na
příkaz prince Fernanda II., manžela královny Marie II. Na počátku
40.let 19.století. Původně na tomto místě stával klášter
jeronymitů, který však byl v roce 1755 zničen zemětřesením.
Jen malá kaple pod zámkem zůstala neporušená. Architektem zámku
a zahrad byl pruský šlechtic Ludwig von Eschwege. Romantický zámek
vybudoval v několika stylech. Mísí se zde bavorský novogotický
styl se zdobným neomanuelismem, prvky islámské architektury,
novorenesance...Žluto-červeno-šedavá fasáda vyniká a člověk
se trochu cítí jako v Disneylandu.
Pro ty, kteří nechtějí nebo nemohou tolik šlapat do kopce a z
kopce, jezdí areálem zámeckého parku malý autobus, do kterého
za poplatek 3€ lze nasednout kolikrát se zachce.
Triton |
Vstupní cesta vedoucí několika branami se stáčela, až jsem
došla na terasu . Na stěně obložené kachličkami s maurským
motivem si nad jednou z bran „trůní“ alegorická socha Tritona
– napůl muže, napůl ryby. Jeho zle shlížející oči sledují
každého, kdo prochází bránou. Na druhé straně chodby je další
terasa, odkud je pěkný výhled na okolí. Vydala jsem se
prohlédnout si vnitřek zámku. Vnitřní vybavení zámku je také
velmi pestré. Dobový nábytek, jednoduché koupelny s vanou a
záchodem, královská pracovna, královnina ložnice, jídelna,
velký sejf, kopie prvního telefonu...všude zajímavé detaily.
Portugalští panovníci zde trávili čas až do roku 1910, kdy po
státním převratu a vyhlášení republiky byl zámek prohlášen
národní památkou a zpřístupněn veřejnosti jako muzeum.
Prohlídka rozhodně stojí za to. A nejen zámku, ale i přilehlého
rozlehlého parku vybudovaného v anglickém stylu. Na různých
místech byly vybudovány zajímavé detaily a stavby. Parkem vede
labyrint cest a stezek. Protože již bylo před třetí hodinou,
tady na kopci začínala být pěkná zima a pomalu jsem toho
pochodování měla plné zuby, zvolila jsem si za cíl jen několik
bodů v parku. Při pohledu do malované mapy jsem měla pocit, že
by se tu dal strávit celý den jen v tomhle parku a procházet
tajuplná zákoutí. Vyrazila jsem tedy směr Cruz Alta, což je
nejvyšší vrchol pohoří Sierra de Sintra. V nadmořské výšce
529 m zde v 16.století nechal král Jan III. vztyčit kříž. Po
cestě jsem se zastavila pod bronzovou sochou válečníka
(středověkého rytíře), kterou nechal na uskupení velkých
balvanů umístit princ Fernando II. v roce 1848. Žulové kameny,
které jsou rozeseté po celé krajině, tady v parku tvoří mnohdy
zajímavá uskupení a v mě vyvolávala zvláštní pocit, že toto
místo má v sobě něco velmi zvláštního až tajemného. Možná
je to tím, že se říká, že v této zvláštně krásné krajině
v minulosti vykonávali svoje obřady druidové. Někde byly balvany
tak „poskládané“ na sobě, že vytvářely jeskyňku. Po cestě
ke kříži jsem minula místo, kde byl ve svahu vyhlouben malý
výklenek. Na cestě nahoru ke kříži jsem byla sama. Úplný opak
toho, kolik bylo lidí v zámku. A když jsem vystoupala na balvany
na vrcholu “hory“, byli jsme tam jen dva. Od kříže byl pěkný
výhled na okolí a barevný zámek vzdálený asi kilometr.
Socha "bojovníka" |
Po cestě nazpět jsem zabočila na jinou cestu vedoucí k umělé
jeskyni Gruta del Monje, jeronymiánští mniši vykonávali svoje
rozjímání. V malé jeskyňce vybudované mezi kameny je malý oltář. Odtud jsem pokračovala po cestě na vyhlídku Alto de Santa
Catarina, kde královna Amélie (poslední panovnice, která na zámku
pobývala) ráda trávila čas a dívala se na siluetu zámku. Zde je
ve skále vytesán tzv.“královnin trůn“. Neodolala jsem a sedla
si na místo, kam královna sedávala a chvíli se dívala na zámek.
Byl tu božský klid. Po schůdcích jsem sestoupila ke kaméliové
zahradě. Nekolik růžových květů stále na stromech bylo. Odtud
jsem to pak již vzala zpět pod zámek na příjezdovou cestu.
Blížila se čtvrtá hodina.
Sedla jsem na linku 434 a nechala se odvézt až k vlakovému
nádraží. Odtud jsem se vydala pěšky zpět směrem do centra.
Chtěla jsem si sednout do té cukrárničky, co byla ráno ještě
zavřená. Ve vytríně měli několik druhů cukroví. Zvolila jsem
dvě queijadas a jeden dortík z mandlovou náplní. A když jsem si
všimla, že vevnitř je také možné si sednout do malé romanticky
vyhlížející místnosti (nejprve jsem viděla jen venkovní stolky
a v té zimě jsem posezení tam zavrhla), objednala si zelený čaj.
Sedla jsem si tedy k jednomu ze stolů a zatímco jsem čekala na
čaj, který by mě trochu rozehřál, snědla jsem všechny dortíky.
Malé quiejadas byly dobré, ale mandlový dortík byl vynikající.
Když ani poté mi čaj nepřinesli, šla jsem se připomenout.
Prodavačka na mě zapomněla. Jako omluvu mi zároveň s čajem
donesla dvě queijadas a ještě se několikrát omluvila. Byli tu
moc milí a přátelští a tohle gesto hodně napovídá o tom, jak
si váží zákazníků.
Mnišská jeskyně pro rozjímání |
Před šestou, kdy už slunce zapadalo, jsem pokračovala dál do
centra nafotit ještě nějaké fotky , koupit pohled do sbírky a
snad i povečeřet. Poršla jsem se několika uličkami, omrkla
jídelní lístky a nakonec jsem se rozhodla, že povečeřím až v
Lisabonu. Ceny tu byly vyšší.
Na krílovnině trůnu |
Po setmění jsem se tedy vydala na vlak. Do Lisabonu jsem dojela o
půl osmé a hned podle google map zamířila k nejbližší dobře
hodnocené restaurace A Licorista O Bacalheio, kde již bylo docela
plno. Místo pro jednoho se ale našlo. Měla jsem chuť vyzkoušet
chobotnici. Trochu jsem se ale sekla v překladu a nakonec si
objednala kalamáry na grilu. Bylo to ale vynikající. Škoda jen,
že mi nedonesli objednanou polévku. Asi to v kuchyni nějak
popletli. Jako desert jsem pak zvolila marakujový cheescake. K účtu
(necelých 15€) jsem dostala panáka višňové “ginja“, která
v kombinaci sklenky rosé vína způsobila, že jsem se na hostal
vracela ve spokojené a trochu otupělé náladě. Byl to dlouhý,
ale velmi zajímavý den v pohádkové zemi.
Žádné komentáře:
Okomentovat