Tak jsem konečně na cestě. Čeká mě půldenní cesta do portugalského Porta. Budíček byl po páté hodině. V šest mi totiž jel spoj do Palma de Mallorca. Odlet směr Madrid byl plánován na 9:25. Na letiště jsem dorazila po osmé (autobus z Cala Ratjada do Palmy potřebuje skoro hodinu a tři čtvrtě a pak ještě linka z centra na letiště. Doprava zde na ostrově je zdlouhavá). Každopádně jsem měla dost času na průchod bezpečnostní kontrolou. Včera jsem si doma udělala online check-in a tak jsem nemusela na odbavovací přepážku. Cestuji jen s příručním báglem. 
Hodinu a půl dlouhý let do Madridu jsem prospala. Na spoj do Porta jsem si musela čtyři hodiny počkat, tak jsem poobědvala v mekáči (jednou za rok to nezabije, alespoň jsem si zacpala žaludek az do večera a nebudu muset po příletu do Porta hledat místo, kde bych pojedla.) Přiletím před čtvrtou místního času ((budu si muset posunout hodinky o hodinu nazpět = dnešek bude mít 25 hodin, už podruhé za posledních několik dní (v neděli se měnil čas na zimní) a mám z toho trochu zblblý bioritmus)). Jelikož se stmívá okolo půl šesté, budu mít málo času na první rozkoukání se po historickém centru. A na večeři půjdu až po setmění. 
Let do Porta trval 50 minut. Letělo se menším letadlem, které bylo poloprázdné. Po příletu jsem si v turistických informacích koupila "tarjeta andante" - dobíjitelnou jízdenku (kartička stojí 50 centů a pak už se jen dobíjí po 1,20€ za jízdu v centru) a šla na stanici metra, abych se dostala do centra. Zdejší metro je spíš nadzemním vlakem. Do podzemí zajíždí jen zřídkakdy (tedy na trase z letiště). Cesta z letiště trvala půl hodiny a stála 1,95€ (4 zóny).
Jelikož jsem na první seznámení s městem měla jen hodinu světla, dojela jsem přes slavný most Dom Luis I. na zastávku Jardim do Morro, abych se koukla na slavné panorama historického centra a železného mostu klenoucího se přes řeku Douro. Slunce pomalu klesalo k obzoru a vrhalo na město oranžové stíny.
Porto (nebo také Oporto) je po Lisabonu druhým největším městem Portugalska. V překladu znamená Oporto "Přístav". Bylo postaveno na severním břehu jedné z nejvýznamnějších portugaských řek pár kilometrů od ústí řeky do Atlanského oceánu. Z názvu města se odvozuje i název celé země. A jeho jméno nese i slavné portské víno, které se zpracovává většinou na jižním břehu řeky ve čtvrti (dříve snad samostatné město) Vila Nova de Gaia.
Na mostě Dom Luis I. byla spousta turistů. Celkově je ve městě dost návštěvníků (nějak jsem si zvykla na klid posledních dní ve vylidněné Cala Ratjadě). Prostředkem horního patra mostu, které je dlouhé 390 metrů, jezdí metro (připomínající spíše tramvaj) a po stranách je pěší zóna. Chodce od kolejí oddělují jen sloupky a přecházet přes kolejnice není problém a je třeba dávat pozor, jestli se neblíží metro.
Po spodním patře mostu, na které snad zavítám zítra, jezdí zase auta a autobusy. Spodní patro je dlouhé jen 174 metrů. To, čím si ale most vyžádal tolik pozornosti, je fakt, že jej v 19.století postavil Gustav Eiffel společně se svým kolegou Teophile Seyringem. Eiffel ale prý před dokončením mostu práci zanechal, aby se mohl věnovat stavbě věže v Paříži, která je dnes jeho nejslavnějším dílem. Most byl otevřen v roce 1886 a je nazván po portugalském králi Luisi I.
Původně na tomto místě stál jiný zvláštní most nazývaný "Ponte dos barcas" (v překladu něco jako most z lodí). On skutečně stál na asi dvaceti malých lodích. V roce 1809 do města vpadla napoleonská vojska a jak se zdejší lidé snažili po mostě dostat na druhou stranu řeky, most se pod tím náporem zhroutil a v řece se utopila většina těch, co se na mostě nacházeli. Na tuto událost upomíná deska umístěná na zdi na nábřeží a dodnes tam lidé chodí zapalovat svíčky a nosí květiny. 
Když už se čím dál víc stmívalo a já měla dost těch turistů snažících se udělat si nejlepší selfie s panoramatem města za zády, vydala jsem se přes most směrem k vlakovému nádraží São Bento. Vstupní hala budovy je vyzdobena obrazy z modrobílých kachlíků "azulejus", které jsou jedním z portugalských tradičních stavebních prvků. Obrazy v hale nádraží zobrazují výjevy z portugalské historie. Ve spojení s dalšími prvky jsem měla pocit, ze jsem se ocitla někde na konci 19.století. Myslím, že i toto nádraží mohli být předlohou J.K.Rowlingové během psaní Harryho Pottera. Když pak přes halu přešel student v tradičním univerzitním taláru až nápadně připomínající ten Bradavický (od uvedení filmů do kin se talár dříve nazývaný "netopýří" začal nazývat "harrypotterovský"), jako bych se octla v jiném světě. Tématu J.K.Rowlingové a jejího pobytu v Portu se dotknu blíže zítra během návštěvy slavného knihkupectví Lello e Irmão. 
Vedle vlakového nádraží stojí kostel, jehož velkou část fasády zdobí kachlíkové obrazce. Už ale byla docela tma, tak jsem další prozkoumávání památek nechala na další den a zamířila najít nějaké místo, kde bych povečeřela. Pomocníkem mi byly google mapy, kde jsem si hledala recenze na okolní podniky. Bylo před šestou a ne všechny restaurace již podávaly večeře. Zajímala mě zdejší specialita "francesinha", což je toast plněný šunkou, klobáskami, vepřovým masem,zapečený se sýrem a volským okem podávaný s omáčkou a hranolkami. Kalorická bomba. Nakonec jsem obešla několik restaurací kolem náměstí Parque da Libertade, zjistila ceny a protože večeře ještě nevydávali, vydala jsem se směrem na ubytování s tím, že po cestě vlezu do nějakého bistra. Prošla jsem kolem Café Majestic, kde prý J.K.Rowlingová napsala na ubrousek první řádky o Harrym Potterovi (a které je od té doby plné od rána do večera a podávají se zde jedny z nejdražších nápojů ve městě) a o kus dál jsem se nechala zlákat obrázkovým jídelníčkem v kavárně a restauraci Mengos. Kavárna byla plná turistů, v zadní restaurační části skoro nikdo nebyl. Sedla jsem tam a z jídelníčku si vybrala polévku "caldo verde", která je jedním z typických pokrmů tohoto regionu, a sardinky na grilu (sardinky jsou také typicky portugalskou záležitostí. Polévka za 1,80€ byla vynikající, sardinky za 7 € byly sice obří, ale plné kostí, které by se daly pokousat, ale nejsem na to zvyklá a nebavila mě ta práce s vybíráním kostí z pusy. Takže jednou stačilo a příště okusím něco jiného. Při odchodu jsem ještě neodolala a vzala si s sebou na ochutnání dva jakési moučníčky z listového těsta. Na sladkosti jsou Portugalci experti. V ulicích měst je spousta cukráren a zvyklostí je si dát nějakou sladkost ke kafi.
A pak jsem již zamířila najít O2 Hostel. Naštěstí je mapa, kterou jsem vyfasovala v příletové hale letiště, přesná a najít ubytování nebyl problém. Je kousek od zastávky metra Campo 24 agosto a také autobusového nádraží společnosti Redes Expressos, což se mi v příštích dnech bude hodit.
Hostel působí útulným dojmem a je zde klid. A cena 8€/noc v osmilůžkovém pokoji je příjemná.
Bonusem je pak i to, že voda z kohoutku v Portugalsku je pitná, takže ušetřím za láhve vody.
Žádné komentáře:
Okomentovat