Přejezd do Villa de Leyva a toulky městem

Hm, tak ta večeře a hostalu (kuřecí kousky v omáčce a rýže) nebyla moc "košer". Do rána jsem dostala průjem. A nebyla jsem jediná. Během noci se dveře záchodu na pokoji netrhly. Tak jsem ráno spolkla jedno imodium a před odchodem z hostalu ještě endiaron a doufala, že se během té cesty na zastávku místního "metra" Transmilenio nepo... Přede mnou byla dlouhá cesta do Villa de Leyva. A to jsem se ještě musela vymotat z Bogoty. Co se týká hostelu Musicology, tak jsem zažila již lepší ubytování. Pokoj byl přeplněný, málo místa na věci a na recepci někdy neuměli španělsky a nějaké bližší informace týkající se toho, kde lze třeba sehnat mate z koky, neposkytovali. Došla jsem na stanici Museo del oro a nasedla na "metroautobus". Po jednom přestupu jsem se nechala dopravit na stanici Portál del norte, odkud měly vyjíždět autobusy ven z města. Cesta Bogotou mi zabrala hodinu. Naštěstí jsem nemusela čekat na autobus do Tunja, už stál u dálnice a nabíral cestující. Cena do cca 100 km vzdálené Tunjy - 19 tisíc. Autobus byl jedním z těch lepších. Pohodlná sedadla a během jízdy kopcovitou krajinou film. Na rozdíl od jiných části Kolumbie, to tu bylo vyprahlejší . Ve zprávách hlásili, že v Kolumbii panuje neobvyklé sucho a horko. Políčka na kopcích měla zelenožlutou barvu. Projížděli jsme kolem Puente de Boyaca , místa, kde v roce 1819 proběhla pod vedením Simona Bolivara jedna z nejvýznamnějších bitev o nezávislost na Španělsku a Kolumbie získala nezávislost. Vlajky, památník, malý mostek ...Trochu to na mě působilo jako takový kolumbijský Slavkov . V Tunja jsem přesedla na mikrobus zajišťující dopravu do

Villa de Leyva. Tuhle část cesty jsem trochu prospala. Ale během hodiny jsem byla na místě. Celkově mi celý přesun z Bogoty zabral 4 hodiny. Vydala jsem se najít hostal Rana, který jsem si v noci zamluvila a ráno dostala potvrzenou rezervaci. Postel v 8 lůžkovém pokoji za 20 tisíc, teplá sprcha a přátelští majitelé domu, ve kterém hostal je. Ne jako neosobní přístup v Bogotě. Navíc poloha jen kousek od hlavního náměstí Plaza Major. Bylo horko, tak jsem se převlékla a vyrazila do ulic najít něco k obědu. Potřebovala jsem dobít energii jídlem a doufala, že imodium zabralo. Polévka, ryba s rýží, salát a nápoj. Bylo to velmi chutné meníčko. A pak již obhlédnout náměstí a v informacích zjistit, jak se dostanu k Pozos Azules, což jsou modré tůňky ve vyprahlé krajině někde za vesnicí. Jsem nasměrována na výpadovku do "pouště", jak tu nazývají tu vyprahlou krajinu. Prý je tam směrovka. Haha, po směrovce ani vidu ani slechu. Ostatně tady v Kolumbii chybí jakékoliv turistické značení, takže je třeba mít dobrý orientační a deduktivni smysl. Poptala jsem se místních a bylo mi porazeno, že mám jít po cestě pořád rovně a pak na kopci zatočit doprava, že to povede k tůním. Jo jasně, prostě jsem to vzala nějakými cestami přes pole, až jsem došla na nějaký kopec a odtud zahlédla modrou hladinu jezírek ukrytých v zeleni. Tak jsem sešla po cestě v polopoušti dolů, ale u cesty se najednou objevil ne zrovna přátelsky vypadající býk. Na pamplonské běhání s býky jsem nějak náladu neměla, tak jsem to vzala oklikou a došla alespoň k jednomu jezírku. Zas až takový zázrak to ale nebyl. Bylo kolem třetí a ještě jsem chtěla vidět něco z městečka, tak jsem to vzala nejkratší cestou zpět. Trochu mě tato výprava zklamala. V okolí města je ještě několik zajímavých míst, ale ty si nechám ujít. Procházka uličkami s malebnými koloniálními domky byla velmi příjemná. Ačkoliv během mého návratu začalo poprchávat a nad horami čnícími nad městem se válely tmavé mraky. Odpolední světlo bylo skvělé na focení,tak jsem obešla snad všechny pamětihodnosti. Nejvíce se mi líbil bývalý mlýn Molino Mesopotamia, který je dnes hotelem. Má neuvěřitelně romantickou a klidnou atmosféru. Je plný květin a zeleně a zadní část s cestičkou u potůčku připomíná zákoutí z pohádky o vodníkovi. Jen ten vodník tu chyběl. I když jemu podobná figurka střežila recepci. Jednotlivé uličky jsou plné krámků s uměleckými předměty a suvenýry a také restauracemi. Narazila jsem na galerii s obrazy místní malířky Anne Pascale, které by se mi moc líbilo mít doma na zdi. Hrály barvami a působily veselým a teplým dojmem. Přesně styl, co bych chtěla mít doma. Škoda, že má galerii tak daleko od Evropy. Vzala jsem si její navštívenku s internetovou adresou. Třeba si jednou nějaký její obraz nechám poslat. Se stmýváním přišel i déšť. Ještě jsem chvíli pozorovala nasvětlující se hlavní náměstí s kostelem a pak vyrazila již na hostal. A zítra přesun do San Gil, kde hodlám užít trochu adrenalinu během raftingu.

Druhý den v Bogotě

Vstala jsem brzy a bez bolesti hlavy. Hlavním cílem rána byla hora zvedající se nad město - Cerro Montserrat. Počasí se vyvedlo, takže jsem nečekala na snídani v ceně a vydala se před osmou do ulic. Po cestě jsem se stavila obhlédnout prý nejstarší náměstíčko města - Plazoleta Chorro Quevedo, kde prý byla Bogota v roce 1537 založena. I když panuje názor, že prvním místem byla katedrála na dnešní Plaza Bolivar. Náměstíčko dýchá uměleckým dojmem. Na domcích jsou barevné obrázky a v jednom rohu stojí malý bílý kostelík. Trochu mi to připomíná pařížské zákoutí. Prošla jsem se postranní uličkou, která byla neméně zajímavá.
Město se kolem osmé teprve probouzelo. Došla jsem k hotelu Intercontinental, tam, kde jsem včera viděla vcházet Juanese a nedalo mi to, abych jako správná fanynka netoužila po společné fotografii nebo autogramu. Chvíli jsem sbírala odvahu a pak vkročila dovnitř. Sympatická recepční mi sdělila, že neví, jestli je ještě Juanes v Bogotě, ale včera v hotelu probíhalo nějaké natáčení. Takže tam nebydlí. Musela jsem se tedy spokojit s touto informací a teď již klidně vyrazit konečně na tu lanovku na Cerro Montserrat. Ano, na lanovku. Už toho zdolávání kopců začínám mít plné zuby. Navic v průvodci neoznačují pěší variantu během týdne za nejbezpečnější a stačil mi ten nepříjemný pocit v Cali. Navíc bych musela překonat asi 600 metrové převýšení do 3200 metrů nad mořem a docela mě tu ten místní vzduch zmáhá. Takže lanovka.
Zaplatila jsem 7700 pesos za jednotlivé jízdné a nechala se vyvézt nahoru. Již během jízdy jsem mohla sledovat město z ptačí perspektivy, ačkoliv v určitých momentech mi ten pohled na volný prostor pod lanovkou nedělal dobře. Lanovka je pěkně prosklená.
Na vrcholu stojí bílý kostel, v jehož nitru lze obdivovat původní kapličku s pěkným oltářem. Výhled je samozdřejmě krásný, i když ze začátku bylo město zahaleno ve smogu. Ten byl naštěstí brzy odvanut. V zadní části je jakási pasáž nabízejícií suvenýry, jídlo a také čaj z koky. Další místo, kde jej lze koupit. I když s vysokohorskou přirážkou. Krabička se 100 sypanými sáčky tu přijde na 22 tisíc a včera mi jej nabízeli za 16 tisíc. I šálek čaje je dražší. Stačí ale sejít pod kostel a v bistru nabízejícím občerstvení dostanete čaj z koky za 1600 pesos. Toho jsem využila a posnídala kapsu plněnou kuřecím masem a energii dodala čajem z koky. Jeho chuť není nijak výrazná, řekla bych slabší, než zelený čaj.
Po hodině a půl jsem opět vyrazila lanovkou dolů a zamířila kolem Esmeralda Trade Center směrem na carrera 7. Na náměstíčku kousek od smaragdového centra probíhá čilý prodej smaragdů překupníkům. Horníci, kteří nějaký ten smaragd dostali, se jej tady snaží prodat za co nejvyšší cenu. Bylo poznat mezi postávajícími muži, kde probíhá obchod. Tajně si v hloučku kameny ukazovali. Všeobecně se ale doporučuje kupovat smaragdy v oficiálních krámcích (Skvělým zdrojem informací o smaragdech mi byla kniha Juraje Lisky Kolumbijská triáda).
Vydala jsem se po carrera 7 směrem k nejvyšší budově Colpatria a býčí aréně. Po cestě mi oko padlo na výlohu jednoho z obchodů, kde jsem uviděla krabičky čaje z koky. Šla jsem se zeptat na cenu. 15 tisic. Takže si odvážím do Španělska další suvenýr .
Nejvyšší budova je otevřená veřejnosti jen o víkendu, takže další snímky z ptačí perspektivy jsem musela oželit. V prostorách býčí arény je asi kluziště a za tuto prohlídku se mi nechtělo platit. Takže návrat do starého centra. Po cestě jsem dostala k ochutnání vynikající maso na grilu a skoro jsem se nechala zlákat. Zamířila jsem však do Smaragdového obchodního centra a usmlouvala jsem cenu jedných krásných náušnic s malými smaragdy na 70 tisic pesos (cca 700 Kc). Tady u zdroje jsou smaragdy levné.
Spokojeně jsem sedla do kavárny Juan Valdez a vychutnala si oblíbené nevado de cafe. Před třetí hodinou jsem si odskočila do vojenského muzea na prohlídku. Vystaveny jsou jednak historické artefakty a uniformy, ale i ty současné.  Na dvoře je pak možné obdivovat stíhačku, tank nebo třeba prezidentský vrtulník. Vstup zdarma jen na doklad totožnosti.
Jelikož dnes byla od čtyř hodin přehlídka výměny čestné stráže prezidenta, moje příští zastávka byla u prezidentského paláce. Čekat se muselo do čtvrt na pět a pak začala parádní 45 minutová výměna stráží doprovázená vojenským orchestrem. Není nutné se nějak registrovat, není to tu tak narvané turisty jako třeba v Londýně a osobně si myslím, že je to zajímavější výměna než v Londýně. Tohle byla taková třešnička na dortu dneška. Když výměna končila zamířila jsem před palác, kde jsem se vyfotila se dvěma vojáky (všichni jsou tu na turistky usměvaví a milí, ne jako v Česku ty kamenné tváře).
Poslední částí dneška byla prohlídka Musea de Botero y de Moneda, ačkoliv jsem tuto prohlídku neplánovala. Vstup byl zdarma a otevřeno až do sedmi, takže jsem měla ještě hodinu a a půl. Hlídač po mě chtěl napsat nějaké výrazy v češtině. Vážně jsou tu přátelští lidé. Kromě expozice týkající se numismatiky a expozice obrazů Fernanda Botera, kterou jsem videla již v Medellinu, je v muzeu možné shlédnout i obrazy známějších malířů jako Pablo Picasso, Matise, Renoir...
Prohlídku města jsem zakončila návratem na Plazoleta del Chorro a pak již hurá na hostel.
Původní plán zůstat v hostelu ještě další noc a udělat si výlet do Zapaquira k solné katedrále jsem zrušila a zítra se přesouvám do Villa de Leyva (kterou bohužel nelze navštívit během jednoho dne, cesta tam trvá 4 hodiny).

První den v Bogotě: Smaragdy, zlato a Juanes

Cesta z nádraží do centra byla docela náročná. Je dost obtížné se orientovat ve velkoměstě, které neznáte a ještě k tomu v noci. Nasedla jsem na autobus mířícíi do centra a na radu místních vysedla na carrera 10 a zde nasedla na další autobus a nechala se dovézt o pár stanic dál na calle 10, odkud již byla orientace snadná. Prošla jsem hlavním náměstím Plaza Bolivar a zamířila k hostalu Musicology. Ulice se pomalu začínaly probouzet. O půl sedmé jsem se konečně ubytovala, moje postel již byla volná, tak jsem si ještě na dvě hodinky dáchla. V ceně mám i snídani a večeři, takže jsem se po probuzení trochu najedla a vyrazila do města na obhlídku. Staré centrum La Candaleria je velmi pěkné a plné pamětihodností. Snad na každém domě je nějaká pamětní deska oznamující, kdo v domě bydlel. Hlavnímu náměstí Plaza Bolivar vévodí katedrála. Z jedné strany je budova kongresu a z druhé justiční palác, který byl v roce 1985 obsazen křídlem guerilly M 19 a během následného zasahu zemřelo několik desítek lidí. Celé náměstí působí trochu neutěšeným dojmem, socha Simona Bolivara je posprejovaná nápisy a na dveřích katedrály a omítce některých budov jsou stopy po barvě. Asi to tu občas pěkně vře. Zamířia jsem k prezidentskému paláci, který je samozdřejmě bedlivě hlídán vojáky. Při každém projití sousední ulicí jsem musela otevřít batoh a nechat jej zkontrolovat. Zamířila jsem na prohlídku muzea historie policie, o kterém jsem v průvodci četla, že je zajímavé, ale k mému zklamání je až do června zavřené kvůli rekonstrukci. Tak jsem od hlídkujících policistů dostala policejní kalendář. Ulice za prezidentským palácem a okolo muzea policie jsou plné obchůdků nabízejících military věci. Jelikož bylo dobré počasí, řekla jsem si, že bych se mohla podívat na Cerro Montserreat, horu zdvyhající se nad město do výšky 3142 metrů. Vydala jsem se avenidou Jimenez směrem k lanovce, ale po cestě jsem narážela na další zajímavosti. Jako první na Obchdoní centrum se smaragdy, kde sídlí společnosti obchodující s těmito zelenými kamínky. V prvních třech patrech jsou malá klenotnictví jednotlivých podnikatelů nabízející šperky s certifikátem pravosti kamenů. Vlezla jsem do prvního klenotnictví se zeptat na cenu. Překapilo mě, že lze sehnat i levné šperky. Tak jsem tak ze zvědavosti obcházela další krámky a ptala se na stříbrné náušnice se smaragdem. Všude mě ochotně obsloužili, mohla jsem si náušnice vyzkoušet a když jsem odcházela, dali

mi vizitku. V jednom z krámků mi slečna dala i vzorek surového smaragdu, takže mám další suvenýr. Každopádně jsem tím strávila určitý čas. Další zastávkou byla budova Quinta de Bolivar, což je dům, ve kterém žil několik let Simon Bolivar - hlavní postava v boji jihoamerických států za nezávislost na Španělsku. Okolo domu je krásná zahrada a interiér je vybavený dobovým nábytkem. Když jsem končila prohlídku, už bylo po druhé hodině a slunce se stáčelo tak, že z Cerro Montserrat bych jej měla proti sobě, tak jsem odložila horu na zítřek a vydla se zpět na prohlídku slavného Museo del Oro - Muzea zlata s exponáty týkajícími se výrobků původního obyvatelstva. Když jsem se blížila k hotelu Intecontinental, zahlédla jsem mumraj lidí obklopujících hlouček policistů. Někdo vešel do hotelu a policie zamezila přístup. Zajímalo mě, kdo to tak asi je a myslela si, že to bude nějaká místní postavička. Zeptala jsem se jednoho z policistů u vchodu a bylo mi řečeno, že je to JUANES - jeden z mých oblíbených zpěváků. To jsem nečekala. Zamířila jsem k oknu hotelu a šmírovala a na chvíli jsem zahlédla jeho hlavu. No řeknu vám, že takovou euforii jsem nepocítila snad někdy od puberty, kdy jsem s deníčkem čekavala na slavné osobosti a žádala je o podpis.. To byla opravdová perlička dne. Juanes jen 10 metrů ode mě (zítra si asi půjdu chvíli postát před Intercontinental ). Zamířila jsem k Muzeu Zlata, zaplatila 3 tisíce pesos a následující více než hodinu se procházela sály na několika poschodich a prohlížela si neuvěřitelně zajímavé zlaté předmety vyrobené Indiány před příchodem Kolumba. Ačkoliv celá konquista amerického kontinentu ze strany Španělů bylo barbarství, musím uznat, že zlaté předměty a šperky, které nosili Indiáni by zblbly spostu lidí. Opravdu krása. Kromě zlata jsou v muzeu i keramické výrobky původního obyvatelstva. Po prohlídce jsem zamířila do galerie se suvenýry, která je hned u muzea. Opět jsem si nechala ukázat nějaké smaragdové šperky a během procházení se kolem ostatních krámků jsem narazila na to, co jsem hledala již od prvního dne v Kolumbii a co si chci dovézt jako suvenýr zpět do Španělska - čaj z koky (do Španělska je to legálí, do Česka ne). A v tu chvíli mi přišel vhod. Nevím, jestli to bylo tím nevyspáním, přílišnou klimatizaci v autobuse (fakt byla dost velká kosa), nabo nadmořskou výškou (což si nemyslím, již jsem v minulých týdnech několikrát vystoupala do výšky okolo 2500 m a nic mi nebylo) ale odpoledne mě začala bolet hlava a měla jsem suché rty. Snažila jsem se dodržovat pitný režim, ale byla jsem grogy. V muzeu zlata jsem si musela dát brufen. A tak, když jsem v kavárničce v galerii se suvenýry zjistila, že si můžu dát čaj z koky, který pomáhá proti bolesti hlavy, žaludku a je dobrý na výškovou nemoc, neváhala jsem a vyzkoušela, zda má opravdu ty účinky. Po více než 3 týdnech jsem narazila na místo, kde si můžu krabičku sáčkového čaje koupit. Opravdu se mi trochu ulevilo, ale myslím, že pořádný spánek v posteli asi bude tím nejlepším lékem. Ještě chvíli jsem obcházela obchůdky se šperky se smaragdy, zjišťovala ceny a pak se odebrala na Plaza Bolivar, zachytit podvečerní katedrálu. Jsem zvědavá, co se bude dnes servírovat na večeři.

Procházka po okolí San Agustinu a noční přejezd do Bogoty

Poslední den v San Agustinu a zároveň poslední den na jihu Kolumbie (dnes v noci se moje cesta stáčí směrem na sever do Bogoty) jsem se rozhodla navštívit zbytek archeologických nalezišť v okolí městečka. Běžně jsou nabízeny výpravy na koni, ale zvolila jsem levnější variantu - po svých. Předtím jsem ale vyrazila do centra na tradiční pondělní trh. Spousta stánků s ovocem zeleninou, maso, ryby, prodej kávových zrn na zpracování, panela (produkt z cukrové třtiny)...Bylo možné tu i posnídat. Koupila jsem si nějaké ovoce a jukové bulky a vyrazila posnídat na hostal a pak již ven za město. První naleziště El Tablon je od města vzdálené jen něco přes kilometr a za ním je hned prastaré obětiště La Chaquira. Zatímco v El Tablon bylo jen několik soch, La Chaquira nabízela fantastický výhled na kaňon, jímž protéká řeka Magdalena. Na kamenech nad srázem bylo znát několik vyrytých soch. Dva vodopády padaly do kaňonu. Vrátila jsem se stejnou cestou na hlavní silnici a pokračovala k odbočce na La Pelota. Toto naleziště mělo být vzdálené nějaký kilometr a půl, ale narozdíl od dvou předchozích, nebyly u silnice směrovky, tak jsem šla podle instrukcí místních pořád rovně. Samozřejmě jsem další odbočku přešla. Takže návrat o kus zpět. Jenže bylo horko, blížila se jedna hodina a můj žaludek se začínal ozývat, že by něco pozřel. Na další stoupání někam do kopce jsem neměla náladu. Beztak by mě tam čekalo to, co jsem už v okolí viděla, tak jsem se vydala zpět do městečka. Sedla jsem do restaurace a objednala si za 5 tisíc oběd. Následoval návrat na hostal, sprcha, která mi smyla z nohou nachytaný prach a čekání na půl sedmou, kdy mi odjíždí noční autobus do Bogoty. Autobus byl za ty prachy vážně luxusní. Pohodlná sedadla (seděla jsem vepředu, takže mě nikdo neutiskoval sklopeným sedadlem), deky, občerstvení a v rámci cesty byla i kontrola vojáků za Pitalitem, kdy jsme museli všichni vystoupit z autobusu a nechat si zkontrolovat příruční zavazadla. Jinak ale cesta proběhla v pohodě a v pět ráno jsem přistála na nádraží v Bogotě.

Celodenní výlet jeepem po okolí

Druhý den v San Agustinu jsem se rozhodla využít služeb místních nabízejících celodenní výlet jeepem po těch nejzajímavějších místech okolí. Ne všude bych se dostala autobusem a cesty tu nejsou značené, takže nejlepší možností bylo zaplatit si výlet jeepem. Cena 30 tisíc pesos a celý den na cestě. V devět jsem byla vyzvednuta od hostalu pánem na motorce, takže den začal trochu adrenalinově. Udržet se v zadu během jízdy po kamenité cestě, když nejsem zvyklá jezdit na motorce, bylo docela náročné. Byla jsem dovezena na místo srazu, nasedli jsme do jeepu a mohlo se vyrazit. Mezi zastávkami byly i vodopády, co jsem chtěla vidět a další dvě archeologická náležitě, do nichž jsem měla v rámci včera koupené vstupenky také přístup. Kromě toho jsme se podívali do soutěsky, kde řeka Magdalena protéká kaňonem v šířce 2,2 metrů. Místo se jmenuje El Estrecho. Bylo nás pět a náš mladý řidič Christian nás vezl po kamenných cestách plných děr. Zastavili jsme se ve vesnici Obando, kde je několik pohřebních míst na prostranství před kostelem. Následoval přejezd přes řeku Mazamoras do oblasti plné políček s cukrovou třtinou. Předtím, než jsme se dokodrcali k nalezišti Alto de los Idolos, objednali jsme si jídlo, které pak na nás čekalo po prohlídce. Alto de los Idolos je dalším nalezištěm pohřebišť s kamenným sochami. Oběd byl sytý a po něm jsme vyrazili k nalezišti Alto de las Piedras, kde již bylo jen několik soch. Tím se skončila archeologická část výpravy a před námi byly vodopády. Nejdříve jsme zamířili k Salto de Bordones, což je majestátní 400 metrů hluboký vodopád na řece Magdaleně. Podle Christiana je největším v Kolumbii. Dívali jsme se na něj z vyhlídky a na jeho spodek jsem neviděla. Ale byl impozantní. Druhý vodopád Salto del Mortiňo byl také zajímavý, i když jen 180 metrů hluboký. Za přístup na vyhlídku se zde platilo tisícovkou. Zpět do San Agustinu jsme se dostali o půl páté. Koupila jsem po cestě trochu mletého masa a udělala si k večeri něco ve stylu boloňské omáčky se zbytkem špaget.

Přejezd do San Agustinu

Jelikož je cesta do další významné archeologické oblasti San Agustin dlouhá, musela jsem vstávat před půl šestou, abych stihla projíždějící mikrobus mířící do La Plata. Po šesté jsem byla naložena a před osmou vyložena na nádraží v La Plata. Cesta tam vedla po nezpevněné cestě klikatící se kolem řeky. Na nádraží jsem přesedla do autobusu mířícího do Pitalita. Přímo do San Andres asi nic nejelo (v tu chvíli). Cesta měla trvat okolo tří hodin a cena 20 tisíc pesos. Byla to jedna z těch tras, které bych nerada opakovala. Řidič to pěkně krosil po silnici a dva malí kluci z té jeho jízdy celou cestu zvraceli. Před příjezdem na nádraží v Garzon malém sejmul chlapa na silnici. Jak řekl Sean - anglický majitel hostalu v Guatape, Kolumbie je krásná země, ale řidiči jsou tu příšerní, pravděpodobně si řidičáky kupují. Občas je to fakt o nervy. Když jsem po třech a půl hodinách konečně vysedla v Pitalito, byla jsem nasměrována na jeep mířící do San Agustin. Už jen 45 minut jízdy a mohla jsem jít hledat hostal. Byla jsem vyložena v centru na carrera 11 a vyrazila o dvě ulice dál najít Casa del Japones, kterou jsem si vyhlédla přes internet. Než jsem vystoupala ten kopec až na okraj městečka, měla jsem jazyk až na zemi. Tady je docela vedro přes den a slunce pralo o sto šest. Majitelka mi ochotně ukázala, kde budu bydlet (klíč od pokoje si vzal jeden host s sebou, tak jsem si zatím věci uložila ve vedlejším pokoji), ale když mi na otázku, zda mají wi-fi, řekla, že ne, ale že ve městě jsou kavárny, s omluvou jsem se sbalila a zamířila po cestě dolů. O blok níže jsem zaklepala na dveře hostalu Bambu, o kterém jsem sice nic nevěděla, ale předpokládala jsem, že tam by net mohl být. Argentinský majitel mě ubezpečil, že net mají, i teplou sprchu a můžu si vybrat, v které ložnici se ubytuji. Zvolila jsem nejlevnější variantu za 12 tisíc pesos na noc. Rychle jsem se převlékla a podle instrukcí vyrazila najít autobus, který by mě dovezl k archeologickému parku vzdálenému 3 km. Bylo půl druhé a park se ve čtyři zavíral. U brány jsem zaplatila vstupné 20 tisíc pesos (opravdu se jedná o zvýšení cen ze strany vlády a ne guerilly, jak jsem podezřívala Tierradentro ) a vyrazila na obhlídku docela rozlehlého parku. Prohlídka mi měla zabrat 2,5 hodiny. A zabrala. Prošla jsem si všechna místa s pohřebišti a sochami (muzeum bylo v rekonstrukci) a zamířila autobusem zpět do centra. Tam jsem vyhledala kancelář

dopravní společnosti Coomotors a zakoupila si dopředu jízdenku na pondělní noční autobus do Bogoty. Riskovat, že bude plný, se mi nechtělo. Cena: 62 tisíc pesos. No a pak jsem naplnila hladný žaludek hambáčem a vyrazila na odpočinek do hostalu. Ze střešní terasy s houpacími sítěmi je pěkný výhled na městečko.

Trek po archeologických nalezištích v okolí San Andres

Vstala jsem v šest a vydala se směrem na El Aguacate. To nejhorší jsem chtěla mít brzy z krku. Výstup trvá okolo hodiny a půl a stejně tak i sestup do San Andres. Tráva byla ještě mokrá po nočním dešti. Stoupala jsem po miniaturní cestičce a pode mnou se otvíral fantastický výhled na okolní krajinu. Čím výš jsem byla, tím lépe. Obloha se pomalu vyjasňovala, zdálo se, že bude krásný den. Na svazích se páslo několik krav a také koně. Byla jsem jediná, kdo se po kopcích pohyboval, až na jednoho místního paezana, který mě předešel (bosky). Byla vysoká vlhkost a docela i teplo. Docela jsem se zapotila. Po nějaké hodině a půl jsem dorazila místo. V zemi bylo několik zpola zasypaných tumb. V roce 1994 oblast zasáhlo zemětřesení a část tumb bylo zasypáno. Pod přístřešky je několik zachovalejších tumb. Výhled odtud byl fantastický. Modrá obloha, bílé chumáče mraků nad horami. Strávila jsem na místě asi hodinu focením a kocháním se. Nastala snadnější etapa sestupu do údolí. Na kopcích stálo několik chýší Paezanů. A já hledala ta políčka s kokou, ale místo ní jsem viděla jen políčka s kávovníky, banány, papájou...Možná jsem kolem kokového keříku šla, ale nejsem si jistá, jak přesně vypadá. Přešla jsem údolím a musela vystoupat na další hřeben, odkud se již šlo do San Andres. Tady bylo další naleziště tumb -Alto de San Andres. Tentokrát již hlídané. Vchody do tumb byly opatřeny vrátky na zámek. Hlídač mi jednotlivé tumby zpřístupnil a já se mohla podívat po strmých schodech dolů. Některé tumb byly dekorované černočervenými malbami. Černá barva znamená smrt a červená život. Někde byly na sloupech vyobrazeny hlavy. Z tohoto naleziště jsem zamířila ještě k nalezišti kamenných soch El Tablon a potom již do San Andres na oběd. Bylo krátce po poledni, když jsem si objednala

denní menu. Hlad byl pořádný, protože snídani v tak brzkou hodinu jsem ošidila kouskem pečiva a po cestě jsem ještě dala jablko. Dosyta jsem se za 7000 pesos najedla a vyrazila směrem k muzeím, odkud byl přístup na poslední dvě naleziště. Slunce pěkně pralo. Výstup na naleziště těch nejzachovalejších tumb byl docela náročný. Sice se jednalo o převýšení jen 150 metrů, ale v tom pařáku to nebylo jen tak. V Segovii je na 28 tumb, z toho je 10 osvětelných a zpřístupněných. Poslední naleziště El Duende již nabízelo jen tři tumby. Odtud jsem se vydala zadní cestou zpět do San Andres, kde jsem chtěla koupit nějaké ovoce na zítřejší cestu. Ve čtyři hodiny jsem konečně došla zpět na ubytování. Karen se rozhodla, že vařit skutečně nebude a objednala si jídlo v nedaleké restauraci. Tak jsem se přidala. Za 5 tisíc pesos jsme se královsky navečeřely.