MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

pátek 18. ledna 2013

Trek údolím Valle de Cocora



Za normálních okolností bych v pět ráno nevstávala, ale dnes jsem si přivstala, abych zachytila údolí Valle de Cocora nepokryté mlhou. První jeep odjížděl do údolí z náměstí v 6:10. Přede mnou byl náročný den v horách. A to jsem netušila, jak náročný bude. Podle instrukcí z hostelu, jsem se po příjezdu do údolí měla vydat směrem na Finca de la montaňa, která je od rozcestníku vzdálená téměř 6 km. A potom přejít do malé rezervace Acaime a odtud nazpět. Celý okruh měl zabrat okolo 5-6 hodin. Na začátku jsem se nacházela v nadmořské výšce 2390 metrů. Brzy po ránu bylo docela chladno, ale za chvíli mi mělo být pěkně vedro během výstupu k fince de la montaňa.
Vydala jsem se údolím lemovaným zelenými horami na nichž se tyčily velké voskové palmy. Brzy jsem přecházela po mostku přes říčku a cesta začala stoupat lesem. Zatím v pohodě. Po nějakém kilmetru jsem dorazila k dalšímu rozcestníku. Šipka ukazovala směrem do kopce. Musela jsem přelézt bránu a dostala jsem se na úzkou pěšinku klikatící se serpentovitě do kopce. Prodírala jsem se travinou, která mi máčela kalhoty. A jak jsem nabírala nadmořskou výšku, musela jsem se častěji zastavovat, abych nabrala dech. V korunách stromů se proháněli ptáci a z dálky bylo slyšet hučící řeku. V jednu chvíli to v houštině přede mnou zachrastilo. Zastavila jsem se a s obavou čekala, co se z ní vynoří. Doufala jsem, této bude nějaké plaché zvíře (nějak jsem si zapomněla nastudovat, jaká to zvířata můžu potkat a až později jsem se z informační tabule dozvěděla, že v lesích žijí třeba i pumy, nebo medvědi). V křoví byli naštěstí jen medvědi mývalové, což jsou plachá zvířata. Pokračovala jsem dál a přála si, aby mi někdo řekl, jak daleko je to ještě na Fincu la montaňa. Ani jsem si nebyla jistá, že jdu správně, ale pode stop jsem usoudila, že někam to vézt musí. Jakmile jsem se dostala na vrchol hory, ulevilo se mi. To stoupání do třítisícové nadmořské výšky bylo ubíjející. Jelikož jsem vyrazila brzy ráno, neměla jsem pořádnou snídani a energii dodávala fruktózou a několika muffinami. Prošla jsem dalšími vraty a dostala se na pastvinu, kde se pásly 4 krávy. No nedívaly se na mě nějak přívětivě, proto jsem to vzala podél okraje pastviny co nejdále od nich. Jakmile jsem otevřela další bránu, jedna kráva se za mnou rozběhla. Zavřela jsem za sebou a krávě, která se snažila hlavou prodrat dřevěnými šprušlemi brány a jít se mnou, jsem zamávala.
K fince to už bylo kousek. První etapa cesty splněna a doufala jsem, že to bylo to nejhorší. Kolem liduprázdné finky kvetla spousta květin. Z mlhy povalující se nad horami začal padat déšť. Naštěstí brzy ustal. Čekal mě strmý sestup k dalšímu rozcestníku. Rezervace Acaime měla být vzdálená 1,8 km. Jenže ten jeden kilometr se šlo zase hustým lesem do kopce.
V 11 hodin jsem se konečně posadila na lavičce před domkem v rezervaci a objednala si místní specialitu "aguapanela con queso", což je slazený horký nápoj chutnající lehce po karamelu (ve vodě rozpuštěný cukrový vývar z cukrové třtiny) a k tomu kousek lahodné sýra. Každý, kdo do rezervace přijde, musí zaplatit 3000 pesos vstupného, ale v ceně má nějaký nápoj. Když jsem se později ve městě dívala na ceny této pochutiny, zjistila jsem, že to bylo v Acaime levnější, než kdybych si to objednala v restauraci.
Před domkem stálo několik krmítek a kolem nich poletovalo množství kolibříků. Poseděla jsem asi hodinu, abych načerpala síly a pokochala se kolibříky. Poslední úsek cesty o délce 4,8 km byl již v pohodě, protože cesta již jen klesala. Naskytl se mi pohled na zajímavá zákoutí řeky Quindio. Několikrát jsem ji musela přejít po ne zrovna stabilním mostě. Po hodině jsem opustila lesní divočinu a dostala se do údolí voskových palem. Dojít k jeepu již byla otázka půlhodiny. Do města jsem dorazila vyfluslá.
Trek mi zabral téměř 7 hodin. Ušla jsem okruh o téměř 13 km. A převýšení bylo okolo 700 metrů. Ještě štěstí, že tu v posledních dnech moc nepršelo. Moje pohorky se tak obešly bez nějakých blátivých excesů.
Každopádně je potřeba si kromě dobrých botů vzít s sebou pláštěnku, vodu a jídlo. A taky pevnou vůli a fyzickou kondici.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...