Poslední den v Irsku: Kniha z Kellsu a Národní archeologické muzem v Dublinu

Dnes v 18:15 byl naplánován můj odlet zpět do Vídně. Předtím jsem ale měla dost času na to, abych stihla navštívit ještě nějaká místa v Dublinu. Zejména jsem nechtěla opomenout Univerzitu Trinity College a slavnou Knihu z Kellsu (Book of Kells). Včera večer, když jsem se koukala na jejich stránky, to vypadalo, že vstupenky do muzea Book of Kells a staré knihovny v areálu Trinity College jsou vyprodané. Přesto jsem se ráno rozhodla do areálu Trinity College vydat a případně se doptat. A později zamířit ještě do Národního muzea zaměřeného na archeologické expozice. 

Dnes v neděli ale má archeologické muzeum otevřeno až od jedné. Kdybych chtěla stihnout i Dublinský hrad (pokud by mě tam a bagáží pustili), tak ten je od 12.hodiny.. Check out byl do 10. Nikam jsem se numusela hnát. Z hostelu jsem odcházela v 9:30. Sedla jsem na tramvaj luas (ještě mám dostatečný kredit na projížďky) a dojela k nedaleké univerzitě. Rovnou jsem přes hlavní nádvoří prošla ke vstupu na Book of Kells. Zběžně jsem mrkla na internet, zda se třeba neuvolnila místa a najednou tam byla možnost si koupit vstup na 10:00 a pak i na později. Bylo za 6 minut 10. Rychle jsem koupila online vstup a rovnou šla na prohlídku. Přes QR kód jsem mohla poslouchat audio průvodce. 

V hlavním sále je popsán vznik nejvýznamnější náboženské knihy Irska, která vznikla v 9.stol. v klášteře v Kellsu (severně od Dublinu). Kniha z Kellsu (Book of Kells) je latinským přepisem 4 evangelií popisujících život Krista. Vysoce hodnocené jsou detaily maleb v knize. Součástí expozice je i zmínka o prastarém stylu písma - tzv.oghamu, se kterým jsem měla možnost se seznámit na 8 kamenech během cyklovýletu po okolí Killarney. Zmínky jsou o dalších posvátných knihách. Zajímavé jsou detaily zdobeného písma. 

V samostatném sále je pak vystavená Kniha z Kellsu. Zde se nesmí fotit. Nalistovaná je podle mě méně zajímavá dvoustrana. Poté jsem již vystoupala do sálu staré knihovny, která trochu připomíná tu z Harryho Pottera. Někde je uvedeno, že se tu také točily nějaké scény, nebo že se filmaři inspirovali. Většina starých knih je z polic uložena jinde kvůli konzervačním pracem. Část je ponechána pro efekt.
V roce 1802 bylo v knihovně na 30 000 knih a tištěných materiálů. Kolem regálů je rozestavěno 38 mramorových bust známých osobností jako je Socrates, Platón, Shakespeare…

V prostoru pak levituje 6 metrová zeměkoule, která má představovat bohyni Gaiu. K vidění je tu i výtisk proklamace nezávislosti Irské republiky z roku 1916, kdy se tato část ostrova trhla (po krvavých bojích) od Velké Británie. K vidění je i dochovaná dřevěná harfa Briana Boru z 15.století. Harfa je symbolem Irska a ve svém znaku ji má třeba pivovar Guinness nebo Ryanair.
Po hodině končím prohlídku areálu. Bylo to zajímavé. Mám tak splněno i jedno z turisky povinných míst spojených s historií Irska.
Protože mám hlad, mířím do okolních ulic (kavárny a restaurace v kampusu jsou v neděli zavřené) najít nějakou restauraci. Dávám šanci O’Neill’s na rohu kousek od sochy Molly Malone. Fasáda domu je pěkně stylová. Mají tu systém “zaber stůl, přijdi na bar objednat si a zaplatit, dostaneš číslo a počkej u svého stolu, až ti donesou jídlo”. Volím “corned beef”. A je to snad ještě lepší, než, co jsem jedla v Glendalough. Lokál se plní. Ti, co chtějí pivo, si musí počkat do 12:30, odkdy je v neděli v Irsku povolen prodej alkoholu v restauracích. 

Před jednou odpoledne se vydávám rovnou směr Národní archeologické muzeum, které stojí kousek od univerzity. Vstup je do všech budov Národního muzea v Irsku zdarma. V sálech jsou exponáty od dob megalitických několik tisíc let př.n.l. Jeden sál je věnovaný kopci v Taře, kde jsem byla včera. Jiný zase Glendalough. Je tu expozice s “poklady” - zlatými šperky a dalšími velmi zajímavými předměty, které jsou často velmi umě dekorované až do detailů. Je tu sál věnovaný exponátům z vikingské doby, která byla v Irsku mezi 8.-10.stoletím. Zajímavá je docela velká kostra Vikinga. Mohl mít tak 1,80 m. 

V muzeu strávím něco přes hodinu. Po půl třetí ale vyrážím na dublinskou šalinu a vysedám na O’Connell street, které dominuje dublinská jehla. Zde je také zastávka linky 16, která jezdí co 15 minut na letiště. Odpípnu Leap kartu a hurá na 50 minutovou cestu. 
Na letišti zjišťuji, že slavný Ryanair má (trochu již klasicky) zpoždění. Odlet je z 18:15 posunut na 19:25. Takže stornuji již koupenou jízdenku na Flixbus z Vídně do Brna a kupuji novou jízdenku s odjezdem o hodinu později a doufám, že zpoždění nebude větší. Čas na letišti, které nepatří k nejpohodlnějším, zabíjím posezením u jídla a kávy a dopisováním zážitků. 
Nakonec boarding proběhne načas. Ve Vídni přistávám pár minut před 23.hodinou. 

 

 

Cesta na bájný Hill of Tara a přesun do Dublinu

Dnes mě čekal přesun do Dublinu, kde jsem měla strávit poslední noc před odletem. O tom, jaké zajímavé místo dnes navštívím, jsem se rozhodla včera. Původně jsem měla na dnešní dopoledne naplánovaný Cóbh, ale ten jsem stihla předevčírem. Takže jsem zvažovala zajet na pobřeží do Kinsale a odpoledne pak do Dublinu. Jenže mi včera přišla “do cesty” myšlenka, že bych ráda viděla nějaké další irské mystické místo spojené s dávnou historií. Takovým místem je Hill of Tara nacházející se v další části údolí řeky Boyne severně od Dublinu. Místo, kde se nejen nachází více jak 4 tisíce let stará mohyla, ale i tzv.kámen osudu, který prý určoval krále. Místo, kde bylo keltské sídliště. 

Po přijetí křesťanství tu byl postaven kostel. Dodnes je to jedno ze spirituálně a historicky nejcennějších míst Irska. Otázkou jen bylo, jak se tam dostat. 
Stačil pohled do mapy.cz , kde je poblíž vyznačená nějaká autobusová zastávka a jaká linka sem jezdí. Jezdí sem z autobusového nádraží v Dublinu linka 109. Zastavuje asi 1 km od místa. Linka jezdí co hodinu. 
Jelikož cesta z Corku do Dublinu trvá vlakem 2,5 hodiny a pak je třeba se dostat přes půl města z Heustonu na Dublin busaras a pak ještě asi hodina místní linkou, tak jsem musela vyrazit brzy. Včera jsem koupila jízdenku na vlak na 7:00. 

Budíček před šestou. Lehká snídaně v podobě banánu a proteinové tyčinky a hurá na vlak. Počasí se zdálo, že zase bude přát. Dokonce to vypadalo na slunečno. I když docela zima. 
Cesta vlakem byla pohodlná. O půl desáté jsem vysedla na nádraží Heuston, v jednom z bister se ještě dojedla a pak na tramvaj (luas) směr Busaras (autobusové nádraží). Za cca 15 minut jsem byla tam. Na nádraží mají vypsány odjezdy, takže orientace byla také snadná. V 10.45 jsem nasedla na 109, řidič odpípnul z Leap Carty požadovanou částku za cestu do Tara (asi 5,50€) a vyrazila jsem na cestu. Sám řidič mi pak ukázal odbočku, kam musím jít. Asi 15minutový výstup do kopečka. Hill = kopec. 
U areálu archeologické oblasti Hill of Tara stojí pár domků s občerstvením, suvenýry zaměřenými ezotericky a historicky k době Keltů. Také je tu malé knihkupectví s tematickými knihami o Irsku. V kostelíku je pak návštěvnické centrum, kde se promítá krátké video o tomto místě. Vstup do návštěvnického centra a na průvodcovanou prohlídku je zpoplatněn. 

Zde opět uplatním OPW heritage kartu. Doběhnu skupinu, která je již s průvodcem u pohřební mohyly a zbytek si projdu s nimi. Průvodce odkáže i na stále trvající pohanské zvyky a rituály mezi místními, kteří chodí darovat obětiny k jednomu stromu hlohu obecného. Pro Kelty bývaly některé stromy posvátné a hloh byl jedním z nich. Stejně tak tis červený (pořád mám před očima ten nádherný tis v křížové chodbě Muckross Abbey v Killarney).
Na nejvyšším místě kopce je umístěn tzv.Kámen osudu (Stone of destiny). Podle legendy kámen v dávných dobách velekrálů určoval, kdo je hoden být králem. Bylo to místo zasvěcení. 

Ona osoba se měla kamene dotknout nohou a pokud kámen začal zpívat, že toto je král, bylo rozhodnuto. Dnes u kamene leží obětiny v podobě mincí a květin. Lidé si sem chodí přát. Prý musíte kámen pětkrát obejít proti směru hodinových ručiček (někro říká po směru), držet se jej a myslet na své přání. 
Na malém hřbitově okolo kostelíku je další pohanské místo - menhir s vytesaným obrysem (již špatně patrným) bohyně plodnosti Sheely na Gig. I zde leží obětiny. Místní ženy se ke kameni chodí modlit, když si přejí mít dítě. Atmosféra kolem kostela je dotvářena krákáním krkavců, kteří mají ve větvích mohutných stromů hnízda. Zdejší stromy jsou opět nádherně velké a silné. Ještě se projdu k jednomu z posvátných pramenů, které vyvěrají pod kopcem a v minulosti z nich pili králové. Původně jsem odtud chtěla jet po 2 hodinách, ale v klidu jsem si chtěla projít i obchůdek se suvenýry a nehnat se. 

V malém občerstvení jsem se silnila polévkou a užívala si to pěkné slunečné počasí. Na autobus jsem zpět k silnici zamířila o půl čtvrté. Stejně měl autobus zpoždění. 
Po příjezdu do Dublinu jsem se zamířila rovnou ubytovat. Tentokrát jsem zvolila jiný hostel. Hostel & home Marlborough street se nachází blíže vlakovému nádraží Connolly. Klíče jsem si vyzvedla v sousedním obchůdku od portugalského prodavače. 

Malý hostel je v úzkém domě a v dolních patrech to vypadá na ubytovnu. Nahoře je to spíše takový apartmán s kuchyňkou a třemi pokoji. V čistém pokoji již byly dvě Němky. Nechala jsem věci na pokoji a vyrazila přes řeku najít sochu Molly Mallone, která je umístěna nedaleko univerzity Trinity College u kostelíka. Molly Malone je prý smyšlená postava prodavačky mušlí někdy ze 17.století. Vznikla o ní populární písnička a k soše se váže legenda, že kdo se dotkne poprsí Molly Malone, bude mít štěstí. U bronzové sochy se tak sdružují turisté a s chichotáním hladí její již tak ohlazený bronzový dekolt. Tak jsem si pro štěstí také sáhla. 

A pak již najít nějaké místo, kde bych povečeřela. Když už to dnes bylo o těch stromech, zvolila jsem během procházky ulicemi plnými postávajících konzumentů restauraci The cider tree (cedr), která je zaměřená na libanonskou kuchyni. Čočková polévka a kofty byly fajn, ale nemají na ty, co jsem v lednu jedna v Egyptě. 
A pak už obejít čtvrť Temple bar s očekáváním poslechu dobré kapely hrající irské rytmy. Ve slavném Temple baru ale dnes nehráli tak, jak by se mi líbilo. Zato v baru Bad Ass to žilo a hudba byla super. I na muzikanty se dalo koukat. Okolní ulice plné turistů a sobotních pařmenů. Před setměním jsem raději zamířila na ubytování. Další den mě čeká odlet. Ale až navečer a to, co budu dělat během dne, jsem si ještě musela promyslet. Dnešek se ale vyvedl. 

9.den v Irsku: Výlet z Corku do Cashelu a Cahiru

Město Cork mi slouží jako základna pro výlety do okolí. Samo o sobě nenabízí pro mě tolik zajímavostí, abych tu trávila celý den. Na dnešek jsem měla v plánu vyjet navštívit dvě městečka, kde stojí historicky významné památky. Jednak Rock of Cashel - tzv.Cashelská skála, na které stojí ruiny středověké katedrály a kde prý v 6.století sv.Patrik přivedl ke křesťanství tehdejšího Irského panovníka. A také jsem si chtěla prohlédnout hrad v Cahiru. Jak Cashel, tak Cahir se nacházejí od sebe asi 14 km vzdálené a jsou na trase autobusové linky 245X spojující Cork s Dublinem. Linka jezdí mezi oběma městy 4x denně a ty mezičasy dojezdů a odjezdů do obou měst mi pěkně vycházely na pohodlnou prohlídku. 

Před osmou ráno jsem tedy došla na autobusové nádraží (mám jej asi jen 5 min od hostelu). Na tento autobus platí lítačka Leap Card. Včera jsem si ji speciálně ještě dobyla, abych na dnešek měla na všechny jízdy kredit. Řidič ale neměl u sebe odečítací mašinku a všechny nechal jet bez odpípnutí nebo placení v hotovosti. Zaujala jsem místo na horní palubě u předního okna a mohla se tak během té hodiny a 40 minut, než jsem dojela do Cashelu, kochat krajinou okolo. Od rána bylo polojasno. K mé radosti se nevyplnila předpověď aplikace s deštěm. 
Na prohlídku Cashelu jsem měla asi 4 hodiny. Linka 245X měla z Cashelu do Cahiru odjíždět ve 14:08.

Přesto jsem se nezdržovala a rovnou vyrazila k ruinám katedrály tyčícím se na skále nad městem. Zajímavá to scenérie. V deset jsem předložila OPW heritage kartu a zvolila si průvodcovanou prohlídku, jejíž součástí je i vstup do románské kaple z 12.stol. Cormack’s Chapel, která je kvůli snahám o zachování výzdoby fresek zakonzervována ve speciálním klimatu a může se sem jen na 15 minut. Nejprve průvodkyně Susan vypráví o ostatních stavbách, které jsou okolo katedrály. Součástí byla i obytná věž, kde sídlil vůdce klanu. 

Je tu i kulatá strážní věž, která byla přistavena později. Okolo je i hřbitov, na kterém bývali pohřbívání až do roku 1930 místní obyvatelé. Vnitřek katedrály bez střechy je impozantní. Střecha byla sejmuta ve 30.letech minulého století, když začaly platit jakési daně za střechu. Opat se tehdy rozhodl, že je to moc peněz a střechu nechal sundat. Místo reálně není obývané od 18.-19.století. Prý tu byla velká zima. 
V Cormackově kapli se mi nechtělo být po celých 15 minut. Ani zbytku skupiny. Není to příjemné místo. Možná i tím, že tu prý byly v 17.stol.zabity stovky lidí. 

O půl dvanácté opouštím areál opevněné ruiny katedrály sv.Patrika a jdu k ruině cisterciánského opatství Hore Abbey z roku 1272. Stojí nedaleko Rock of Cashel obklopené pastvinami, na kterých se pasou krávy. Opatství má mnohem zajímavější atmosféru a trávím tu čas raději než tam nahoře na skále. Energii cítím v kapli. Docela to se mnou cloumá. 

Po poledni se vydám zpět do centra městečka najít nějakou restauraci, kde bych se posilnila. Nakonec to není restaurace, ale venkovní posezení v zahradě hotelu Cashel Palace, kde mě nalákala cedule osvěžujícího “nabití” smoothiečkami a saláty v jejich venkovním baru. Nehledě na to, že na bráně byla červená cedule se značkou “Micheline 2025”. Hotelová restaurace má michelinskou hvězdu a ten quinoový salát, co jsem si u stánku v zahradě objednala, vzešel z michelinské kuchyně. K tomu zelené smoothie a protože jsem měla ještě čas, tak jsem to doplnila kapučínem. A pak na kukačku do hotelu (protože jsem potřebovala před další cestou na WC). Mají tu zajímavé rytiny středověkých hradů a opatství. Tohle byla velmi osvěžující a příjemná zastávka. Během čekání na příjezd autobusu se se mnou dala do řeči postarší americká turistka, se kterou jsme měly cestu autobusem sem.  Těch turistů z USA je v Irsku hodně. 

O půl třetí vysedám na zastávce před hradem Cahir a mířím rovnou na prohlídku. Ukážu OPW kartu a jsem přiřazena ke skupině, která zrovna začíná prohlídku. Průvodce je velmi dobrý a vtipný. Dozvídám se další zajímavosti. Třeba to, že z hradu vedla podzemím pod řekou chodba, kterou se v roce 1599 dostal z obléhaného hradu jeho paní s dětmi, aby pak po 6 měsících tudy znovu přišla s armádou a hrad znovudobyla. Nebo třeba to, že do 3.stol.n l tu stála jen vápencová skála. Pak sem přišla druidka a začala tu vznikat keltská osada. 

Průvodcovaná prohlídka trvá 40 minut. Pak je volno na samostatné prozkoumání hradu. Mimochodem je tu funkční padací mříž, která se objevila v Gibsonově Statečném srdci. Hrad se také objevil ve filmu Excalibur a naposledy tu natáčel v roce 2021 Ridley Scott film Poslední duel s Mattem Damonem. Po nich tu zůstal umělý krb.
Po hodině hrad opouštím a rychle se vydávám parkem kolem řeky k “švýcarské chatě” Swiss Cottage, což je další zdejší zajímavost z 19.století, kde prý docházelo k zábavám. 

Chata stojí asi 2 km jižně od hradu a musela jsem si trochu pohnout, abych k ní došla, rychle vyfotila a stihla se vrátit před 16:30 na zastávku autobusu. Tehdy totiž přijížděla linka 245X směr Cork. Na déle to tu nebylo. Švýcarskou chatu se mi podařilo oběhnout. Opět vstup na OPW kartu. Bohužel není vidět z cesty a je třeba projít přes pokladnu, abyste se k ní nahoru dostali. Běžně jsou tu průvodcované prohlídky. Na to jsem ale neměla čas. Jen 5 min na fotky a hurá zpět. Autobus jsem stihla. 

Před šestou jsem vysedla u nádraží v Corku a vydala se do vytipované restaurace Quinlan’s seafood restaurant, kde jsem si vychutnala salát s uzeným lososem jako předkrm (vynikající) a méně pak typické fish and chips, které jsem si dala, abych měla splněno. Více už přesmažené fish and chips nechci. 
Pak ještě procházka a objevování části města a hurá na hostel. Zítřejší den bude nakonec vypadat jinak, než jsem původně měla v itineráři. Město Cóbh jsem již viděla včera a dnes mě napadlo zařadit do programu další mytologicky a historicky významné místo. To je ale severně od Dublinu. Takže ráno mě čeká brzký přesun. 

8.den v Irsku: polibek legendárního kamene na hradě Blarney, přístavní Cóbh a Cork

V Killarney se mi moc líbilo. Ještě večer jsem přemýšlela, kam bych dnes v okolí zajela, než se přesunu do Corku. Autobusy odtud jezdí třeba do Dingle a dalších vesnic na rozeklaném pobřeží hrabství Kerry. Je to velmi zajímavá část Irska, kam bych se ráda zase někdy podívala. Dokonce jsem uvažovala i nad variantou, že se dopoledne zajdu podívat zpět k Mucross Abbey k tisu. 
Nakonec zůstávám u původního plánu. O půl osmé sbalím věci, posnídám z toho, co mám ještě v zásobě. U snídaně také raději koupím online jízdenku na express linku č.40 do Corku.

V 8:30 nasedám do autobusu směr druhé největší město Irské republiky – Cork. Cork je historicky konkurentem Dublinu. Centrum ale nenabízí tolik zajímavostí jako Dublin a bude mi na dva dny spíše základnou pro výlety do okolí. Hned po příjezdu mířím na ulici St.Patrick Street, kde je zastávka příměstského autobusu linky 215 mířící do vesnice Blarney. Cesta trvá zhruba půl hodiny.
 V Blarney se nachází rozlehlý areál zahrad obklopujících hrad Blarney a také panský dům, resp.zámek. Lákadlem hradu Blarney je Blarney stone - tzv.kámen výřečnosti. Kámen, opředený několika legendami o tom, jak se dostal až na ochoz hradní věže a co vše dokáže. 

Po staletí se prý na věž vydávají lidé, aby se nechali spustit za nohy dolů tak, aby se ústy dotkli kamene. Zní to děsivě, ale reálně to takové drama není a je to bezpečné. Jen je třeba si vystát frontu na cestu nahoru na věž hradu. Areál hradu Blarney je soukromý pozemek a neplatí tu OPW karta. Platím tedy vstupné 24 €. 
Je po jedenácté hodině a jako první se vydávám do kavárny posilnit se tomatovou polévkou a kafem. A pak už na výstup do věže k legendárnímu kameni. Hned v přízemí jsem narazila na frontu po schodech nahoru, která se zdánlivě nehýbala. 

Ještě, že jsem si dopředu nezjistila, že ten výstup může trvat i 2 hodiny. Naštěstí ne dnes. Za půl hodiny jsem na ochozu a za dalších 15 minut je na mě řada, abych si sedla na podložku, zaklonila se ke kameni a políbila jej. Klasicky vám tu udělají fotku, kterou si za 10€ můžete nechat vytisknout. V době mobilů trochu zbytečná služba. Fotograf je přátelský a natočí mě na mobil, i když je mu jasné, že si pak fotku nekoupím. Poté, co políbím kámen, jdu se projít zbytkem hradu. A pak na procházku do zahrad. Ty jsou velmi zajímavé. Mají tu oblast s druidskými kameny, čarodějnický kámen, zahradu jedovatých rostlin, stromy obřích rozměrů…kvete tu medvědí česnek a rododendrony. 

Opravdu příjemné místo na procházky, zejména za pěkného počasí. 
Před třetí hodinou opouštím Blarney a autobusem mířím zpět do Corku, kde se jdu ubytovat do Sheilas hostelu. Nechám věci na pokoji a místo toho, abych šla do města, vyrážím na nedaleké vlakové nádraží. Rozhodla jsem se, že dnes ještě zajedu do nedalekého přístavního městečka Cóbh, jehož návštěvu jsem původně plánovala až na pozítří. Jízda příměstským vlakem trvá necelou půl hodinu.

Cóbh bylo až do 40.let minulého století známo jako Queenstown. Zde 11.4.1912 zakotvil Titanic, aby nabral dalších 132 cestujících na plavbu do New Yorku. O tři dny později se Titanic potopil. V Cóbh je Titaniku věnované muzeum a zahrada. Tematicky tu tím žijí. Jakožto z přístavního města odtud v minulosti odplouvali irští emigranti za lepším. Irsko zažívalo v 19.století hladomory a spousta obyvatel odtud odplouvala právě třeba do Ameriky. 

Druhou lodí, která se trochu pojí s Queenstownem, tak je Lusitanie, která byla 7.5.1915 potopena německým torpédem nedaleko irského Kinsale. Tehdy zahynulo téměř 1200 lidí, co byli na palubě. Jejich těla byla dopravena do Queenstownu a pohřbena na místním hřbitově. 
Prošla jsem si městečko a protože jsem tu nenarazila na žádnou ucházející restauraci, kam bych mohla na večeři, sedla jsem v 18:30 na vlak zpět do Corku a večeři vyřešila hamburgerem v Gallagher´s Gastropubu. 

Cyklovýlet národním parkem Killarney a soutěskou Gap of Dunloe

Na dnešní den jsem měla v plánu cyklovýlet. Chtěla jsem se dostat nejen k dalším jezerům v národním parku, ale hlavně do soutěsky Gap of Dunloe, která se ukrývá v pohoří MacGillycuddy's Reeks. V pohoří se také nachází nejvyšší irská hora Carrauntoohil (1038 m). Soutěsku Gap of Dunloe v dávných dobách vyhloubily ledovce a  dodnes je tam několik jezer. A Gap of Dunloe patří k lákadlům oblasti. Ale protože je to trochu z ruky na to, abych do ní došla a dala celý okruh, zvolila jsem právě možnost výletu na kole. Navíc, okolní stezky jsou pro cyklovýlety přizpůsobené. Ve městě je prý několik půjčoven kol. Včera jsem si zjistila čas otvíračky a cenu. Půjčovna kol otevírá až o půl desáté, takže se nemusím nikam hnát. 

V půjčovně jsem dostala za 20 €  dobře vybavené kolo s helmou a zámkem. K tomu náhradní plášť a vercajk na výměnu. Majitel mi na mapě ukázal doporučený směr, kterým je prý snazší jet. Bylo to naopak, než jsem původně chtěla. Do 17:30 jsem měla kolo vrátit. 
Vyjela jsem tedy přes centrum do národního parku a pak severním směrem po cyklostezce lemující hranici parku a hlavní silnici. Předtím, než jsem zamířila k soutěsce, odbočilajsem jsem ještě k 8 vztyčených kamenů Dunloe Ogham stones, které pocházejí z 5.-6.stol. Ogham je raně středověké hláskové písmo v podobě zářezů rytých do hran kamenných kvádrů. Ogham se dříve používalo v Irsku pro zápis zprvu primitivní irštiny a později staré irštiny.

Písmena jsou uspořádána do čtyř základních skupin po pěti znacích. Písmeno každé jednotlivé skupiny je tvořeno čarami od jedné do pěti, které jsou různě orientovány k pomyslné základní linii či hraně opracovaného kamene. Kameny Dunloe Ogham stones jsou národní památkou. 7 kamenů bylo nalezeno v roce 1838 v Coolmagortu, kde byly součástí středověkého podzemí. 8.kámen byl objeven v ruině středověkého kostela v Kilbolane. V Irsku se dochovalo zhruba 350 kamenů „ogham“.

Pak již vyšlápnout na začátek soutěsky, kde stojí kavárna a restaurace Kate Kearney’s Cottage. Ta byla ještě zavřená, ale hned naproti je pěkná kavárna, kde jsem se posilnila zeleninovou polévkou s irským chlebem a máslem a kávou. Posilněná jsem pak mohla vyrazit dál. Silnička stoupala a tak jsem to po chvíli vzdala a kolo vedla. Stejně jsem co chvíli fotila. Scenérie soutěsky stála za opravdu za to. Počasí se drželo, dokonce vysvitlo i slunce. Kolo jsem používala jen na sjezdy a překonání méně zajímavých částí. Míjela jsem jezera (Coosaun Lough, Black Lake, Cushvally Lake), pastviny s ovečkami. 

Mnozí turisté nechali auto na parkovišti u kavárny a šli tam a zpět v příjemné procházce. Ti více líní zvolili projížďku ve drožce tažené koněm. To je tu běžné. Na chvíli jsem se posadila na kameni u Auger Lake a užívala si přítomný okamžik. Přede mnou bylo stoupání krátkými serpentinami k velmi malému mostu a za ním k Black Lough. Před jednou jsem vystoupala na vyhlídku Head of Dunloe na okraji soutěsky na druhé straně. U cesty stojí kámen s nápisem „vítejte v Černém údolí“. Do údolí mě čekal pěkný sjezd. Opět moc pěkná panoramata. 

Po Kerry Way jsem dojela k panskému domu Lorda Brandona (Lord Brandon´s Cottage). Vedle stojí kavárna s možností občerstvení a pěkným posezením v přírodě. Obloha se začala kabonit, okolní hory byly v dešťové cloně. Zašla jsem si na WC a místo objednávání nějakého občerstvení jsem vyrazila dál. 

Cesta se změnila na nezpevněnou stezku kolem Upper Lake. Začíná kapat. Později regulérně mžít, takže vytahuji pláštěnku. V tento okamžik mi to již nevadí. To nejhezčí jsem si užila bez deště. Nezpevněná stezka se ale zdá nekonečná. Když se dostanu na hlavní silnici, začne to rychleji ubíhat. Nevypadá to ale, že by mělo přestat pršet.

U Muckross Lake jsem chtěla zahnout doleva a objet jezero z druhé strany, ale je tu zakázáno jet tímto směrem. Takže oželím jednu ikonickou skálu The Colleen Bawn rock a mířím parkem k panství Muckloss House. Do panství se podívat nejdu. Přece jen se blíží hodina, do kdy bych měla vrátit kolo. Jsou čtyři hodiny. Zastávku ale udělám u ruiny františkánského kláštera z 15.století Muckloss Abbey. Procházím dobře dochovanou stavbou, která má své kouzlo. Hlavně křížová chodba je fascinující. Uprostřed vyrůstá majestátní tis červený, který může mít tak 400 let. 

Jeho kmen jakoby se spirálovitě stáčel nahoru. Nemohla jsem si pomoci, musela jsem se jej dotknout. Ze země tu vychází silná energie, až mě brněly konečky prstů. U kmene je položeno několik květin. Později se dočítám, že se skutečně jedná o silové místo. Kdyby se mi nekrátil čas do zavíračky půjčovny kol, zůstala bych tu o něco déle a načerpávala tu atmosféru. Bohužel bylo po půl páté a do města to bylo ještě pár km. 

Kolo jsem nakonec vrátila v pět. Podle majitele půjčovny má okruh, co jsem dnes dala, asi 35 km. Spokojeně jsem šla nechat batoh na pokoji a pak vyrazila na zaslouženou večeři. Předtím ještě nějaké nákupy. Domů si vezu malý obrázek na kameni od místního umělce. Tentokrát jsem si na večeři sedla do The Danny Mann Inn a objednala si Cronins Beef Casserole. Bylo to velmi chutné. 
Další den mě čeká přejezd do Corku. I když jsem večer hledala další možnosti, kam se během dne zajet podívat v oblasti hrabství Kerry.