V oblasti NP Wicklow Mountains jsem si naplánovala dva celé dny pro treky. Jeden den jsem chtěla věnovat poutnické stezce St.Kevin’s Way, po které věřící chodí do Glendalough prý již od 6.století, kdy okolo glendaloughských jezer pobýval svatý Kevin. A další den jsem pak chtěla vidět místo, které se objevilo ve filmu P.S.I love you.
Nakonec jsem se rozhodla absolvovat Cestu svatého Kevina dnes. Mentálně připravená i na občasný déšť. St.Kevin’s Way má dva možné začátky (nebo konce). Buď je možné se vydat do Glendalough z vesnice Hollywood, nebo z Valleymount. První varianta je klasická a je dlouhá cca 26 km.
Druhá varianta z Valleymount měří cca 20 km. Obě odnože se pak setkávají v sedle Wicklow Gap, odkud je to do Glendalough 6 km. Původně jsem chtěla jít z Hollywoodu (zní to efektně), ale nemohla jsem najít žádný rozumný autobusový spoj. Zato přes Valleymount jezdí z Glendalough linka 895 do Sallins. Ale odjezd od návštěvnického centra v 8:50. Vstávám před sedmou, posnídám nakoupený proviant a se svačinou a pláštěnkou se vydávám na autobus. Je zataženo. Okolní vrcholky jsou v mlze. Ale neprší.
Řidič autobusu asi jede tuto trasu poprvé, protože mi zadá jinou zastávku, než chci. Jízdné se strhne z Leap card, která je na tuto linku platná. Během jízdy do Valleymount prakticky kopírujeme krajinu, kterou poté půjdu. Nahoře v sedle mlha. Ale snad se to nějak roztrhá. Stále je to bez deště. Nakonec vysedám na zastávce Lake Drive před Valleymount. Začínám stoupat po asfaltce kolem polí, kde se pasou ovce. Za mnou panorama vodní nádrže Poulaphouca. Mezi mraky občas proniknou sluneční paprsky. To vypadá slibně, i když v horách se může počasí změnit rychle. Kolem projíždí cyklista a popřeje mi dobrou cestu. Po pár kilometrech se z asfaltky dostávám na stezku lesem. Nikdo kromě mě tu není. Les se zelená mechem a trávou a voní. Procházím kolem říčky, kde je “Kevinův bazén”. U něj někdo táboří. Taky bych si to tu nechala líbit.
Ve dvanáct sedám k jednomu z ukazatelů kousek před výstupem do sedla Wicklow Gap na kámen a obědvám banán a proteinovou tyčinku. Cukry doplním kokakolou.
Za další půl hodiny vystoupám do Wicklow Gap (480 m n.m). Je to nejvyšší bod trasy. Přede mnou je sestup dolů do údolí Glendasan, kudy protéká řeka Glendasan. A také jsou tu pozůstatky po hornické osadě. V polovině 19.století se v oblasti těžilo železo, měď a další horniny. S těžbou se přestalo snad někdy v 60.letech minulého století. Celý sestup z Wicklow Gap si užívám okolní panoramata. Krajina tu žlutě kvete.
Na podzim se zase musí zbarvovat kvetoucími vřesy, které tu hojně rostou. Dole v údolí Glendasan se nechám zlákat čistou říčkou a smočím chodidla. Voda je ledově osvěžující. Chvíli posedím a užívám si klid místa. A také to, že mi dnes nezapršelo. Zdá se, že již nezaprší. Mlha dnes postupně také z vrcholků zmizela. Svatý Kevin stál při mě . Během sestupu si také začínám pohrávat s myšlenkou, že si po příchodu k jezeru Upper Lake ještě dám “stříbrný” okruh kolem jezera. Je to na 3 hodiny asi 9 km. Nebo alespoň část cesty. Přece jen budu mít ještě hodně času denního světla a cítím se plná energie.
K jezeru to vezmu po “hornické” stezce. Dolů sejdu v 15:10. Za mnou je cca 20 km a 6 hodin chůze.
Okolo jezera je opět hodně svátečních turistů. Možná je to tou nedělí a příznivým počasím. Možná je to tu tak frekventované pořád a jezdí sem organizované skupiny na otočku z Dublinu.
Jdu najít místo, kde se také natáčela jedna ze scén Přestupného roku. Strom, který tu před 16ti lety rostl a hlavní hrdina se opíral o jeho větev, tu již nestojí, ale místo ze záběru jsem našla. Další “scénografická” mise splněna.
Protože mám již docela hlad a nechce se mi čekat až do večeře ani chodit do nějaké restaurace, posilním žaludek cheeseburgerem ze stánku na parkovišti. Přijde vhod. Poté si u vedlejšího stánku koupím mocha kafe s sebou a jdu si jej vychutnat na břeh jezera. Je to příjemný relax. Vychutnávám si tu chvíli. Obloha se postupně protrhává a objevuje se modrá a slunce. Je půl páté. Stmívá se okolo deváté. Padne rozhodnutí, vydat se alespoň na část stříbrné stezky kolem Upper Lake. Alespoň k další hornické vesnici na druhé straně jezera.
Cesta vede po rovince. Tím cheeseburgerem a kávou do mě přišla další vlna energie. U pozůstatků hornické osady jsem za čtvrt hodiny. Slunce svítí a já jdu dál. Přede mnou je výstup nad údolí. Nahoru doslova “vyletím”.
Poháněná kofeinem, endorfiny a hudbou. A radostí z toho, co okolo sebe vidím. To je ale zatím slabý odvar toho, jaká panoramata se mi ukážou až se dostanu nahoru. Stezka se stočí na jih a přes vlhkou půdu jsou nainstalovány dřevěné lávky s kovovými protiskluzovými skobami. Stezka jako by stoupala do nebe. Otočím hlavu napravo a na svahu se pasou srnky. Otočím hlavu nalevo a další srnky. Nádhera! Teď už si to doslova užívám. Mám velkou radost z dnešního dne a z toho, že jsem se rozhodla přece jen vydat ještě na tuto trasu. Vystoupám na nejvyšší bod stezky a okolo mě se ukážou další kopce. Docela mi to tu připomíná Jeseníky.
Nebo i Krkonoše. Klimaticky to tu je také obdobné. I když zdejší nadmořská výška nedosahuje těch našich hor. Pode mnou se ukazuje další fantastické panorama jezera a hřebenovky, po které za chvíli budu sestupovat směr Glendalough. Do rytmu mi hraje příjemná hudba. Na stezce teď odpoledne není moc lidí. Dolů k Upper Lake sestoupám v 19:15. Za mnou 2,5 hodiny. Ještě dojít kolem Lower Lake k návštěvnickému centru a hurá na zaslouženou večeři. Jdu zkusit, jak vaří v Glendalough hotelu, který je teď jedinou možností v blízkosti hostelu, kde se najíst. Volím si zeleninovou polévku a k tomu salát s rozdrobeným falafelem.
Obojí je vynikající. Celý dnešní den ještě oslavím teplým apple piem. Po půl deváté ukončuji dnešní fantastický den teplou sprchou.
A zítra hurá objevit další (nejen) filmové scenérie zdejšího regionu.
Žádné komentáře:
Okomentovat