Zápisník z Madeiry: Cesta z Ribeira da Janela přes kopec do Porto Moniz

(středa 9.6.2021) Po dvou dnech ve společnosti skupinky klientů CK Vlha zase nastal čas vyrazit po ostrově po vlastní ose. Protože bylo hlášeno dobré počasí, rozhodla jsem se vyrazit na severozápadní pobřeží do oblíbeného lázeňského letoviska Porto Moniz, které láká koupáním v přírodních bazéncích mezi lávovými skalami. A protože mě zase čekala dlouhá, asi 3,5 hodinová cesta autobusem společnosti Rudoeste, musela jsem vstávat v 6 hodin, abych stihla první autobus v 7:35, abych byla na místě před 11 hodinou.

Po příchodu do společné kuchyňky rezidence, kde jsem měla po dobu svého pobytu na Madeiře své útočiště, a otevření lednice, kde jsem měla uložené suroviny na přípravu snídaně, mě čekalo nepříjemné překvapení. Moje přihrádka, kde včera ještě byla taška se sýrem, šunkou, rajčetem, salátem,půlkou žlutého melounu a jogurtem, byla prázdná. Lednice vypadala celkově vyklizeně. Jogurt jsem našla ve dveřích lednice, ale zbytek si někdo asi odnesl. Buď si uklízečka myslela, že to tam leží dlouho a uklidila to, nebo si někdo posloužil. Každopádně mě to po ránu pěkně nasr.lo. Doufala jsem, že to neznamená, že začíná den blbec. Naštěstí to byla jen jedna nepříjemnost toho dne. Posnídala jsem tedy zbylý jogurt a zamířila na zastávku autobusu. V kavárně u zastávky jsem si koupila na cestu "madeirský hotdog" (bulka s uzeninou), abych po cestě nestrádala hladem.

Autobus č.6 přijel na čas. I když tato linka jela jen do São Vicente, kde mě čekalo přesedání na linku 150 mířící do Porto Moniz, řídič mi prodal jízdenku (6 €) až do Ribeira da Janela, odkud jsem chtěla pokračovat do Porto Moniz pěšky.

V Ribeira da Janela je jedna zajímavost - skalní útvar Neptunův prst, kterou jsem chtěla vidět. A pak jsou to asi 3 km přes kopec do Porto Moniz po staré stezce Vereda da Fajã do Barro.

Před 10 jsem vysedla v São Vicente. Vesničku, ve které se nacházejí i lávové jeskyně (bohužel kvůli covidu zavřené), obklopují strmé hory. Do místní kavárny/baru jsem si zaskočila na WC a koupila si taštičku z listového těsta plněnou jablečnou náplní.

Autobus č.150 přijel v 10:15. Vyrazili jsme na cestu po silnici podél pobřeží. Velkou část pobřeží zde zaujímají skalní útesy padající až k moři, a tak tu byly ve skalách vyhloubeny tunely, kterými dnes prochází hlavní silniční tah. Stačilo jen 20 minut a vysedala jsem v malebné vesničce Ribeira da Janela. Vesničkou protéká stejnojmenný potok a ústí v oceánu. Část ústí je obklopené černými sopečnými skalami. Ve skále je malé okno a ním prochází chodníček vedoucí na vyhlídku na skalní útvar "Neptunův prst" výlhrůžně čnící z moře. Je to působivý útvar. Kolem "prstu" z moře vykukují ještě dva ostrůvky. Páž je tu kamenito-balvanovitá. Na levé straně je v dálce vidět Porto Moniz. Pláž má zvláštní atmosféru. Až později v Porto Moniz jsem zjistila, čím je tak zvláštní. V restauraci Cachalote je malá expozice velrybářství, které se v této části ostrova v minulosti provozovalo. Na jedné z fotografií je vyfocená ulovená velryba, kterou rybáři vytáhli na pláž přímo před "Neptunův prst".

Zaujala mě sopečná skála u břehu říčky. Černá hornina je zvláštně zvrásněna "bublinami", ve kterých jsou oblázky. Ještě nikde jsem takovou horninu neviděla. Několik metrů nad hlavou je na skále umístěná bílá sošska Panny Marie (zřejmě).

Předtím, než jsem se vydala přes most kolem domků na stezku vedoucí do Porto Moniz, utrhla jsem si jeden sukulent, který u skal roste a kvete žlutými květy. Zabalila jej do vlhkého ubrousku s tím, že si jej pak doma zasadím a budu pěstovat.

Vereda da Fajã do Barro začíná před zatáčkou u silnice několika chůdky vysekanými v kameni. Dál cestička stoupala serpentinovitě do svahu mezi políčky. Název stezky odkazuje na její hliněný povrch. Barro znamená v portugalštině bláto a během dešťů je asi docela kumšt se tudy vydávat. Dnes ale bylo horko a po blátě ani vidu. Čím déle jsem stoupala, tím více jsem se potila. Čekal mě výstup od moře asi do nadmořské výšky 370 metrů. Čím výše jsem byla, tím zajímavější pohled na zelenající se pobřeží jsem měla. Stezka se napojila na silničku a později jsem zase odbočila na vydlážděnou cestu mezi políčky. 

Když jsem konečně vystoupala na "hřeben", přešla jsem v malé osadě silničku a pokračovala kolem políček okolo kopce Pico do Caldeirão (alias špička kaldery) do další osady. Obloha na sever se nějak kabonila a zdálo se mi, že hřmí. Přede mnou byl již jen sestup dolů na pobřeží do Porto Moniz. Silnička vedoucí osadou mě tam měla zavézt. Jakmile jsem se dostala z osady a sestoupala na vyhlídkové místo, nabídl se mi úchvatný pohled na přístavní letovisko pode mnou. Odtud byly dobře rozeznatelné obě místa s přírodními bazény na pobřeží. Napravo u pevnosti Forte de São João Baptista de Porto Moniz stojí přírodní bazénky, ve kterých se lze vykoupat zadarmo. Placené přírodní koupaliště pak stojí asi půl kilometru západně od nich. Z moře kousek od pobřeží vystupuje sopečný ostrůvek, na jehož vrcholu je umístěný malý maják.

Při pohledu nalevo se nad Porto Moniz zvedá zelající se kopec, který krásně kontrastoval s tmavou bouřkovou oblohou na obzoru. Byl to působivý pohled. A působivý byl i pohled na sklon silnice, která se klikatila dolů do Porto Moniz a po které jsem měla sestupovat. Sklon byl odhadem více jak 30 %. Nechtěla bych tudy jet autem ani dolů, natož nahoru. Několikrát během sestupu jsem si ulevila zvoláním "ku..to, je ale krpál". A ten krpál se chystaly sjet 3 turistické džípy, které se najednou za mnou objevily. Na palubě měli nadšené turisty, kteří si zřejmě vybrali v appce Madeira Safe výlet do Porto Moniz a teď si nejprve užili výhled z vyhlídky a pak adrenalinový sjezd.

Pomalu jsem sestoupila do vesničky. Palce mi málem prorazily špičku bot. Došla jsem ke kostelu a nakoukla do jeho interiérů. A pak se vydala dolů na pobřeží k pevnosti Forte de São João Baptista de Porto Moniz, ve které je nyní akvárium. Bylo půl druhé. Ve čtyři hodiny mi odtud odjížděl autobus zpět do Funchalu. Byl to jediný autobus. Později již nic nejelo. Vzhledem k tomu, že větrné kabonící se počasí nyní už nevybízelo k osvěžující koupeli v přírodních bazéncích, porozhlédla jsem se po okolí a vydala se vychutnat si skvělý oběd do restaurace Cachalote. Ta stojí vedle pevnosti na břehu přírodních bazénků. Nejedná se zrovna o nejlevnější restauraci. Ceny se tu pohybují téměř na úrovni cen na Mallorce.

Restaurace je ale vyhlášená svými pokrmy z ryb. Když už jsem byla u moře v rybářské vesnici, tak jsem si chtěla užít nějakou rybí dobrotu. V jídelním lístku mě zaujal mix grilovaných ryb. Cena sice 18 €, ale kromě toho, že jsem na talíři dostala asi 5 filetů různých druhů ryb (tuňák, tkaničnice aj) a dvě krevety, dostala jsem k tomu i čtyři misky s různými přílohami (rýže ve stylu paella, salát, smažená kukuřičná kaše, brambory). K tomu jsem si dala nestea. Jídla bylo pro dva. Bylo to vynikající. Za cenu 21 € se to vyplatilo. Jednoznačně dosud nejlepší jídlo na Madeiře.

Bylo před třetí hodinou, když jsem se zvedla od stolu a vydala se projít si nejprve obchůdek se suvenýry a pak objevila malé muzeum velrybářství s několika fotografiemi a exponáty. Sice se tato expozice ani zdaleka nemohla vyrovnat muzeu, které jsem navštívila před rokem a půl na Azorském ostrově Flores, ale i tak je to zajímavá zastávka a náhled do místní velrybářské historie. Porto Moniz totiž bylo jedním z míst, kde se ve 40.letech 20.století velrybářství na Madeiře provozovalo. Ostatně, jméno restaurace na tuto minulost taky odkazuje. Cachalote v portugalštině znamená vorvaň.

Pak jsem se vydala obhlédnout bazénky mezi skalami. Vybetonované chodníčky tu procházejí kolem jednotlivých bazénků. Lidé se tu procházeli. Někteří se koupali nebo jen tak posedávali. Měla jsem k dobru asi ještě 40 minut. Protože mi nepřišlo dostatečně horko na to, abych vlezla do chladné vody, alespoň jsem si sedla na břeh a smočila chodidla. I zde jsem potkala Čechy. Konkrétně dvě Češky, na které jsem narazila včera u Lagoa 25 Fontes. Prohodily jsme pár vět, zjistily, že se vracíme stejným letadlem do Česka a rozloučily se.

Před tři čtvrtě na čtyři jsem se raději zvedla a zamířila ke kostelu na zastávku autobusu. V mezičase jsem se dala do řeči s čekající Madeiřankou. Napůl anglicky, napůl portugalsky.

Autobus přijel relativně na čas. Nasedla jsem do linky č.80, zaplatila 6 € jízdné a vydala se na téměř 5 hodinovou vyhlídkovou jízdu přes Ponta do Pargo kolem jižního pobřeží do Funchalu. Cestu jsem si krátila posloucháním podcastů. V Ribeira Brava jsem přesedla do dalšího busu a před 20 hodinou vysedla na přístavní promenádě, kde již bylo prakticky vše přichystáno na zítřejší oslavy Dne Portugalska. Na Madeiru má přiletět i portugalský prezident. Na nábřeží byly vystaveny nějaká obranná vozidla a v přístavu kotvily vojenské lodě ozdobené fáborky. Jednoho z vojáků jsem se zeptala, v kolik hodin se ta sláva chystá. Prý kolem 10. Celá nábřežní avenida bude zavřená.

Zaskočila jsem si do Pingo doce pro nějaký ten proviant na další den a pak rychle do sprchy a navštívit Hanku s Vlastíkem, kteří pořádali "rozlučkové setkání" (spíš to byla organizační schůzka, kdy se řešily příjezdové formuláře) u nich v apartmánu. Zítra totiž s klienty odlétají zpět do Česka. Mě zbývají ještě 3 dny. A zítra mě čeká výlet na mys São Lourenço, který je jedním z přírodních skvostů Madeiry.

Zápisník z Madeiry: Kolem levád 25 Fontes a Risco a odpolední návrat do Údolí jeptišek

(úterý 8.6.)Madeira je protkaná zavlažovacími vodními kanály - levádami, které přivádějí dešťovou vodu z hor k pobřeží. Jedním z hlavních lákadel Madeiry jsou procházky kolem levád. Kolem mnoha z nich totiž vede úzký chodníček, po kterém se lze dostat tam, kam by se běžně kvůli nepřístupnému terénu nedalo dostat.

Když jsem plánovala cestu po Madeiře, bylo docela obtížné rozhodnout se, kterou levádu určitě nesmím vynechat. Hodně mě zaujala oblast Rebaçalu s levádami 25 Fontes a Do Risco. Prý jsou to jedny z nejhezčích levád. A také návštěvnicky nejoblíbenějších. Problémem ale je, že do Rebaçalu nejezdí žádné autobusy a abych se tam dostala, musela bych autobusem nejprve dojet za Arco da Calheta na zastávku Lombo das Faias a odtamtud se vydat pěšky do kopců. Během prvního dne, kdy jsem tudy jela autobusem Ponta do Pargo jsem si tuto zastávku obhlédla. U silnici je směrovka na levádu. Teeoreticky by se to dalo stihnout, vystoupat do hor, kde bych se napojila na levádu da Roche Vermelha a podél ní došla až na levádu do Risco, obejít oba relativně krátké okruhy a stejnou cestou sestoupat na zastávku. Autobus tudy pak projíždí okolo 17:45. Na celý výlet bych měla necelých 8 hodin. Další možností by bylo v Arco da Calheta splašit nějaký taxík.

Nakonec ale vyšla třetí možnost - Vlastík s Hankou z CK Vlha měli i dnes volné místo v jednom z aut a tak jsem se mohla na obě levády vypravit s nimi.

Odjíždělo se v 9 hodin. Po dálnici tunely do Arcos da Calheta. A pak nás čekalo trochu dobrodružství. Auto muselo zvládnout vyjet kopec s 30% sklonem. V 10 hodin jsme byli na místě, a když dojel i zbytek osazenstva, vydali jsme se po asfaltce dolů k chatě lesní správy, kde začínají stezky kolem levád. Auta dolů k chatě lesní právy už nemohou. Zájem turistů je velký a místo na parkování minimální. Ale ti, kteří nechtějí toho 1,7 km šlapat po svých, můžou se nechat dolů svézt kyvadlovým mikrobusem. Zpáteční jízda údajně stojí 5 €. Reálně jsem ale platila za jednu jízdu 2 € (nechala jsem se pak s ostatními nahoru vyvézt).

Po cestě dolů jsem potkala i madeirského youtubera, jehož některá videa mi byla při plánování cesty inspirací a zdrojem informací. Prohodili jsme pár slov a popřáli si mnoho úspěchů (když pak o týden později vyšlo jeho video o tomto regionu, zjistila jsem, že jsem se tam taky v jednom záběru mihla).

Zatímco si skupinka v chatě lesní správy dávala kávičku a dortík, vydala jsem se na trasu, abych se vyhnula skupinkám turistů, které se během dne mohly na trasu nahrnout. Od chaty jsem sestoupala na začátek levády 25 Fontes. Byla to první moje zkušenost s levádou. Trasa měla být dlouhá 4,7 km a cílem bylo nádherné zelenající se jezírko Lagoa do 25 Fontes, do kterého z okolních skal padá údajně 25 pramenů. Podle toho leváda a toto místo dostalo název. 25 Fontes = 25 pramenů. Na začátku cesty kolem pěkně upraveného vodního kanálu jsem opravdu nenarazila na nikoho. Postupně jsem ale došla skupinku francouzských důchodců, které jsem horko těžko na úzké kamenné zídce lemující levádu obcházela.

I v cíli u jezera pod vodopádem (nebo vlastně "prameny") bylo už dost lidí. Prostředí nádherné. Jen se nějak nedalo dopočítat těch "pramenů", co padají ze skály. Za chvíli mě došel zbytek skupinky CK Vlha a vyrazili jsme zpět na rozcestí, kde se napojovala stezka k levádě do Risco. Tato trasa byla kratší. Jen asi 1,5 km. Po schodech se vystoupalo k levádě a podél ní se došlo k vysokému vodopádu do Risco. Za vodopádem je vyhloubený tunel, ale přístup je zahrazený bránou. Asi kvůli bezpečnosti. Vypadá to totiž dost krkolomně. Vyfotili jsme si vodopád, pojedla jsem namazaný sendvič a mazala zpět za skupinou. Dnes jsem nemohla na sebe nechat čekat.

U chaty lesní správy bylo teď kolem jedné hodiny plno. Sedla jsem si za ostatními na terasu a poručila si houbový quiche a pomerančový džus. A protože se některým z nás nechtělo šlapat nahoru na parkoviště, počkali jsme si na kyvadlový mikrobus. Napoprvé jsme se do něj už nevlezli, tak jsme počkali, až jedny vyveze a zase sjede pro nás. Mikrobus byl plný Čechů. Stejně jako celá Madeira. Včera na trase Pico Ruivo - Pico do Areiro to bylo jako česká dálnice. Jakoby Češi letos místo Chorvatska jeli na Madeiru. A dnes jsem češtinu taky už několikrát zaslechla.

Dalším cílem CK Vlha byla koupačka na písečné pláži Calheta. Protože jsem o tomto záměru nevěděla, neměla jsem s sebou plavky. Terka, která byla součástí realizačního týmu cestovky měla s sebou dvoje plavky a jedny mi půjčila. I když máme některé tělesné proporce odlišné, stačila menší úprava a plavky padly jako ulité (skoro).

Moře na Madeiře nedosahuje pro mě ideálních teplot. Nakonec jsem tam ale vlezla a zaplavala si. Na můj vkus ale Calheta není zrovna nejhezčí pláží, kde bych chtěla trávit čas. V plážovém baru jsem si dala kapučíno, někteří si objednali jídlo a okolo čtvrté jsme zamířili směr vyhlídka Eira do Serrado, kde jsem byla v sobotu. Nevadilo mi, že tam jedu podruhé. Alespoň jsem si mohla nahoře na vyhlídce koupit suvenýr a mohla srovnávat výhledy. Oproti sobotě tu bylo dnes teplo a okolní hory nezakrývala oblačnost. Navíc jsem mohla vidět Údolí jeptišek - Curral das Freiras - v odpoledním světle.

Ještě v Calhetě jsem Hance s Vlastíkem navrhla, jestli by nechtěli vzít skupinu i dolů do vesnice na večeři, aby ochutnali kaštanovou polévku a likéry. Nápad se ujal mezi většinou osazenstva. Kromě jedné účastnice, která svým negativním postojem už nějakou dobu štvala zbytek osazenstva.

Sjelo se tedy dolů do Curralu, kde jsme zaparkovali před obchůdkem se suvenýry a restarurací Vall de Curral. Číšnice nás zvala dovnitř, ale já jsem chtěla vzít skupinku do ozkoušené restaurace Sabor. Bohužel, restaurace zavírala v šest odpoledne. Bylo sedm. Takže jsme se vrátili a nechali se uvézt do Vall de Curral, která je otevřená do 23 hodin. Účastnice potížistka si ale trvala na svém, že zde večeřet nechce, že chce na večeři do Funchalu a protože ještě dva další neměli o večeři zde extra zájem, musel s nimi Vlastík odjet jedním autem Funchalu.

Zbytek osazenstva si sedl do restaurace a v dobrém rozmaru si pochutnal na skvělém jídle. I když mi polévka z kaštanů chutnala, můj žaludek zatoužil po něčem více hutném. A tím byl hovězí špíz - espetada - s pečenými batátami. Na závěr jsme dostali k degustaci tři různé likéry, které tu v údolí vyrábějí.

Když jsem si šla odskočit, přiběhla za mnou číšnice s tím, že večeři mám zdarma (asi nabyla dojmu, že jsem vedoucí skupiny, když jsem ostatním překládala a objednávala) a že se máme ještě stavit za šéfem do obchůdku se suvenýry. Tam jsem potom ostatním překládala, na co slouží vavřínový a eukalyptový olejíček, který tu také vyrábějí. Ne, že bych to zamýšlela, ale ani za olejíčky, které jsem ještě dodatečně chtěla pořídit rodičům a bráchovi jako suvenýr, jsem nemusela platit.

Skupinka si ještě zašla do muzea kaštanů a vyrazili jsme na zpáteční cestu do Funchalu.

Spát se pak šlo s tím plným žaludkem hovězího masa těžce, ale byl to fajn den s fajn lidmi. Zítra mě ale už zase čeká sólo cestování. Vyrážím totiž na severozápad do lázeňského letoviska Porto Moniz.