Když jsem plánovala cestu po Madeiře, bylo docela obtížné rozhodnout se, kterou levádu určitě nesmím vynechat. Hodně mě zaujala oblast Rebaçalu s levádami 25 Fontes a Do Risco. Prý jsou to jedny z nejhezčích levád. A také návštěvnicky nejoblíbenějších. Problémem ale je, že do Rebaçalu nejezdí žádné autobusy a abych se tam dostala, musela bych autobusem nejprve dojet za Arco da Calheta na zastávku Lombo das Faias a odtamtud se vydat pěšky do kopců. Během prvního dne, kdy jsem tudy jela autobusem Ponta do Pargo jsem si tuto zastávku obhlédla. U silnici je směrovka na levádu. Teeoreticky by se to dalo stihnout, vystoupat do hor, kde bych se napojila na levádu da Roche Vermelha a podél ní došla až na levádu do Risco, obejít oba relativně krátké okruhy a stejnou cestou sestoupat na zastávku. Autobus tudy pak projíždí okolo 17:45. Na celý výlet bych měla necelých 8 hodin. Další možností by bylo v Arco da Calheta splašit nějaký taxík.
Nakonec ale vyšla třetí možnost - Vlastík s Hankou z CK Vlha měli i dnes volné místo v jednom z aut a tak jsem se mohla na obě levády vypravit s nimi.
Odjíždělo se v 9 hodin. Po dálnici tunely do Arcos da Calheta. A pak nás čekalo trochu dobrodružství. Auto muselo zvládnout vyjet kopec s 30% sklonem. V 10 hodin jsme byli na místě, a když dojel i zbytek osazenstva, vydali jsme se po asfaltce dolů k chatě lesní správy, kde začínají stezky kolem levád. Auta dolů k chatě lesní právy už nemohou. Zájem turistů je velký a místo na parkování minimální. Ale ti, kteří nechtějí toho 1,7 km šlapat po svých, můžou se nechat dolů svézt kyvadlovým mikrobusem. Zpáteční jízda údajně stojí 5 €. Reálně jsem ale platila za jednu jízdu 2 € (nechala jsem se pak s ostatními nahoru vyvézt).
Po cestě dolů jsem potkala i madeirského youtubera, jehož některá videa mi byla při plánování cesty inspirací a zdrojem informací. Prohodili jsme pár slov a popřáli si mnoho úspěchů (když pak o týden později vyšlo jeho video o tomto regionu, zjistila jsem, že jsem se tam taky v jednom záběru mihla).
Zatímco si skupinka v chatě lesní správy dávala kávičku a dortík, vydala jsem se na trasu, abych se vyhnula skupinkám turistů, které se během dne mohly na trasu nahrnout. Od chaty jsem sestoupala na začátek levády 25 Fontes. Byla to první moje zkušenost s levádou. Trasa měla být dlouhá 4,7 km a cílem bylo nádherné zelenající se jezírko Lagoa do 25 Fontes, do kterého z okolních skal padá údajně 25 pramenů. Podle toho leváda a toto místo dostalo název. 25 Fontes = 25 pramenů. Na začátku cesty kolem pěkně upraveného vodního kanálu jsem opravdu nenarazila na nikoho. Postupně jsem ale došla skupinku francouzských důchodců, které jsem horko těžko na úzké kamenné zídce lemující levádu obcházela.
I v cíli u jezera pod vodopádem (nebo vlastně "prameny") bylo už dost lidí. Prostředí nádherné. Jen se nějak nedalo dopočítat těch "pramenů", co padají ze skály. Za chvíli mě došel zbytek skupinky CK Vlha a vyrazili jsme zpět na rozcestí, kde se napojovala stezka k levádě do Risco. Tato trasa byla kratší. Jen asi 1,5 km. Po schodech se vystoupalo k levádě a podél ní se došlo k vysokému vodopádu do Risco. Za vodopádem je vyhloubený tunel, ale přístup je zahrazený bránou. Asi kvůli bezpečnosti. Vypadá to totiž dost krkolomně. Vyfotili jsme si vodopád, pojedla jsem namazaný sendvič a mazala zpět za skupinou. Dnes jsem nemohla na sebe nechat čekat.
U chaty lesní správy bylo teď kolem jedné hodiny plno. Sedla jsem si za ostatními na terasu a poručila si houbový quiche a pomerančový džus. A protože se některým z nás nechtělo šlapat nahoru na parkoviště, počkali jsme si na kyvadlový mikrobus. Napoprvé jsme se do něj už nevlezli, tak jsme počkali, až jedny vyveze a zase sjede pro nás. Mikrobus byl plný Čechů. Stejně jako celá Madeira. Včera na trase Pico Ruivo - Pico do Areiro to bylo jako česká dálnice. Jakoby Češi letos místo Chorvatska jeli na Madeiru. A dnes jsem češtinu taky už několikrát zaslechla.
Dalším cílem CK Vlha byla koupačka na písečné pláži Calheta. Protože jsem o tomto záměru nevěděla, neměla jsem s sebou plavky. Terka, která byla součástí realizačního týmu cestovky měla s sebou dvoje plavky a jedny mi půjčila. I když máme některé tělesné proporce odlišné, stačila menší úprava a plavky padly jako ulité (skoro).
Moře na Madeiře nedosahuje pro mě ideálních teplot. Nakonec jsem tam ale vlezla a zaplavala si. Na můj vkus ale Calheta není zrovna nejhezčí pláží, kde bych chtěla trávit čas. V plážovém baru jsem si dala kapučíno, někteří si objednali jídlo a okolo čtvrté jsme zamířili směr vyhlídka Eira do Serrado, kde jsem byla v sobotu. Nevadilo mi, že tam jedu podruhé. Alespoň jsem si mohla nahoře na vyhlídce koupit suvenýr a mohla srovnávat výhledy. Oproti sobotě tu bylo dnes teplo a okolní hory nezakrývala oblačnost. Navíc jsem mohla vidět Údolí jeptišek - Curral das Freiras - v odpoledním světle.
Ještě v Calhetě jsem Hance s Vlastíkem navrhla, jestli by nechtěli vzít skupinu i dolů do vesnice na večeři, aby ochutnali kaštanovou polévku a likéry. Nápad se ujal mezi většinou osazenstva. Kromě jedné účastnice, která svým negativním postojem už nějakou dobu štvala zbytek osazenstva.
Sjelo se tedy dolů do Curralu, kde jsme zaparkovali před obchůdkem se suvenýry a restarurací Vall de Curral. Číšnice nás zvala dovnitř, ale já jsem chtěla vzít skupinku do ozkoušené restaurace Sabor. Bohužel, restaurace zavírala v šest odpoledne. Bylo sedm. Takže jsme se vrátili a nechali se uvézt do Vall de Curral, která je otevřená do 23 hodin. Účastnice potížistka si ale trvala na svém, že zde večeřet nechce, že chce na večeři do Funchalu a protože ještě dva další neměli o večeři zde extra zájem, musel s nimi Vlastík odjet jedním autem Funchalu.
Zbytek osazenstva si sedl do restaurace a v dobrém rozmaru si pochutnal na skvělém jídle. I když mi polévka z kaštanů chutnala, můj žaludek zatoužil po něčem více hutném. A tím byl hovězí špíz - espetada - s pečenými batátami. Na závěr jsme dostali k degustaci tři různé likéry, které tu v údolí vyrábějí.
Když jsem si šla odskočit, přiběhla za mnou číšnice s tím, že večeři mám zdarma (asi nabyla dojmu, že jsem vedoucí skupiny, když jsem ostatním překládala a objednávala) a že se máme ještě stavit za šéfem do obchůdku se suvenýry. Tam jsem potom ostatním překládala, na co slouží vavřínový a eukalyptový olejíček, který tu také vyrábějí. Ne, že bych to zamýšlela, ale ani za olejíčky, které jsem ještě dodatečně chtěla pořídit rodičům a bráchovi jako suvenýr, jsem nemusela platit.
Skupinka si ještě zašla do muzea kaštanů a vyrazili jsme na zpáteční cestu do Funchalu.
Spát se pak šlo s tím plným žaludkem hovězího masa těžce, ale byl to fajn den s fajn lidmi. Zítra mě ale už zase čeká sólo cestování. Vyrážím totiž na severozápad do lázeňského letoviska Porto Moniz.
Žádné komentáře:
Okomentovat