Zápisník z Madeiry: Výstup na nejvyšší horu Pico Ruivo

(pondělí 7.6.) Madeira je sopečný ostrov s hornatým vnitrozemím. Hory jsou jedním z turistických lákadel Madeiry. Pohořím vedou turistické stezky lemující levády i hřebeny a jen málokdo odolá možnosti rozlédnout se po krajině z nejvyšších vrcholků. Na nejvyšší horu Pico Ruivo (1862 m) vedou tři stezky. Nejoblíbenějšími cestami je zhruba 6 km dlouhá, na převýšení docela náročná trasa vedoucí z třetího nejvyššího vrcholu Pico do Areeiro (1818 m). A snadnější a kratší (2,8 km) chodník z parkoviště v Achada do Teixeira. Obě trasy nabízejí úchvatné výhledy na vrcholky madeirských hor. Tedy, pokud v horách panuje pěkné počasí.

Zdolat nejvyšší vrchol jsem měla v plánu. Plánem byla trasa z Pico do Areeiro na Pico Ruivo a odtamtud po PR1.1 Vereda da Ilha sestoupit do vesničky Ilha, kde bych musela chytit autobus. Problém s neexistujícím autobusovým spojením na Pico do Areeiro jsem chtěla řešit stopováním z Poiso a nebo objednáním taxíku, který by mě tam vyvezl. Tedy v případě, že by se ve skupince CK Vlha neuvolnilo místo v autě. Místo v autě se ale uvolnilo. A s tím se i změnila původně zamýšlená trasa (což mi v konečném důsledku vůbec nevadilo). Vzhledem k náročnosti trasy Pico do Areeiro - Pico Ruivo se Vlastík z CK Vlha ušetřit skupinku od velkého převýšení a využít toho, že do 10 ráno je možné projet po silnici na parkoviště na Achada do Teixeira (od 10 do 17 tam probíhají stavební práce na silnici a cesta je zavřená). Plán byl vyvézt všechny nahoru na parkoviště, odkud bychom začali výstup na Pico Ruivo. Řidiči by přejeli auty na Pico do Areeiro a odtamtud nám šli naproti na Pico Ruivo, s tím, že pro ně by to byla náročnější a delší trasa.

Abychom se tedy dostali na Achada do Teixeira, bylo potřeba vyjet v 8 ráno. Budík jsem si nastavila na 6:30. Na cestu jsem si namazala bulku, do batohu vzala dvě láhve vody a všechno teplé oblečení. Nahoře prý bývá zima. Cha, nakonec jsem se dost pekla a bundu ani mikinu jsem nepotřebovala. Nohavice jsem depínala pod vrcholem.

I když měli silničáři začít pracovat v deset, už v devět, když jsme vyjížděli na Achada do Teixeira, tam projížděli bagry a občas blokovali cestu. Stihly to ale vyjet všechna auta a řidiči hned zamířili zpět směr Pico do Areeiro. Výhledy z Achada do Teixeira byly fantastické. Obloha prakticky vymetená. Mraky se držely v nižších patrech. V dálce byla vidět kupole radaru na Pico do Areeiro a druhá njevyšší hora Pico das Torres, která stojí na trase mezi Pico Ruivo a Pico do Areeiro. U parkoviště stojí opuštěně vypadající chata Casa da Heidi.

Na rozcestníku stálo, že na Pico Ruivo je to 2,8 km. Než jsem si nafotila a natočila okolní krajinu, většina skupiny už byla na trase. Vzhledem k tomu, že ale řidiči ještě ani nedojeli na Pico do Areeiro a nezačali zhruba 3 hodinovou cestu na Pico Ruivo, jsem věděla, že mám čas a nemusím to hnát. Na Pico Ruivo jsem tedy stoupala v klidu a užívala si ty výhledy. Kolem cesty kvetly různé květiny. Stoupala jsem z nadmořské výšky cca 1600 m. Pod vrcholem si udělala pauzu v chatě Casa do Ruivo, kde je možné si dát třeba kafe a nebo i přespat. Krátce jsem si odpočinula, posilnila se müsli tyčinkou a vydala se na konečný výstup na nejvyšší horu Madeiry.
Protože bylo krásné počasí, nahoru mířilo dost lidí. Někteří již stihli dojít z Pico do Areeiro. S každým krokem byly výhledy krásnější a úchvatnější. Když jsem vystoupala nahoru, skupinka CK Vlha už mířila dolů na kafe. Hanka mi sdělila, že řidiči právě vyrazili na cestu z Pico do Areeiro a že pak pojedu s nimi. Takže času dost na pohodové kochání se krajinou. Když jsem si nafotila a natočila, co jsem potřebovala, sestoupala jsem k chatě, kde jsem poobědvala namazanou bulku, odepla nohavice, protože mi bylo horko, a vyrazila směr Pico do Areeiro. Přede mnou bylo necelých 6 km a značné převýšení. Zpočátku se mírně sestupovalo podél svahů Pico Ruivo. Prošla jsem "mrtvým" vavřínovým lesem. Kolem cesty kvetly modré hadince.

Zde jsem potkala Vlastíka s ostatními řidiči, jak se blíží k Pico Ruivo. Domluvili jsme se, že na ně počkám v kavárně na Pico do Areeiro, že na to Pico Ruivo vystoupají. Později se cesta změnila a začalo se nejprve stoupat a poté sestupovat po kovovém schodišti a kamenných schůdcích. Terén se neustále měnil. Později se objevily první tunely a cesta vysekaná ve skále.

To, co se sestoupalo během cesty kolem Pico das Torres, to se logicky muselo zase vystoupat. Zde jsem byla ráda za ten trénink, který jsem začala hned po koupení letenky na Madeiru.

Vyběhnutá patra v paneláku trochu zlepšila moji fyzičku, takže ty schody, které jsem musela vystoupat po cestě na Pico do Areeiro, nebolely tak, jak by bolely, kdybych netrénovala. Přesto jsem se musela zastavovat na vydýchání. Jakmile se na obzoru objevil radar na Pico do Areeiro, věděla jsem, že jsem skoro tam. Poslední úsek na Pico do Areeiro je obzvláště pěkný. Lávový hřeben se vlní a hraje barvami. Okolo třetí jsem došla k radaru NATO, který zdobí vrchol Pico do Areeiro. Pod radarem je restaurace a obchod se suvenýry. Koupila jsem si pohled a sedla do kavárny. Objednala jsem si pivo s marakujovou příchutí a pastel de natas. K tomu jsem dostala talířek buráků. Později jsem se ještě nechala zlákat domácí zmrzlinou. Vlastík a ostatní řidiči dorazili po půl čtvrté. Museli to pěkně hnát. Poseděli u piva a vyrazili jsme na cestu zpět do Funchalu.

Předtím, než jsem si šla dát sprchu a dopočinout si, jsem ještě nakoukla do Mercado dos Lavradores. U prodejce v horním patře jsem si koupila jednu sladkou marakuju, jednu tomatovou a jednu citronovou. Pak si ještě zašla do cukrárny Mil Sabores pro domácí nanuk na špejli. Ochutnala jsem marakujovou s kondenzovaným mlékem. To vytékalo z prostředka nanuku. Skvělá zmrzlina, i když trošku dražší (3,50 €).