(čtvrtek 3.června 2021) Po měsíci těšení konečně nastal den odletu na Madeiru. Batoh sbalený. Aplikace Madeira safe stažená a v ní nahrátý PCR test. Předpověď počasí příznivá. Odlet z Prahy se Smartwings naplánovaný na 12:20.
Budíček ve 3:50, abych se stihla včas dostat z Prostějova do Prahy. Raději jsem si natočila alarm i na hodinkách. V 5 ráno vyrážím vlakem přes Olomouc do Prahy. Cesta ubíhá bez problému. Část jsem jí prospala. V Praze na hlavním nádraží nasedám na metro. Na zastávce Nádraží Veleslavín přesedám do airport busu 119, který mě ve čtvrt na deset nechává na terminálu 2. Letiště je poloprázdné.
Před desátou se otevírá check-in. Slečna na přepážce po mě chce QR kód z aplikace. Ta mi ale na mobilu nejde spustit a QR jsem si včera vyfotila z PC. Má k tomu nějaké kecy, ale bere to (přitom je info, že QR kód se kontroluje až ve Funchalu). Pak mi chce dát batoh na odbavení. Trochu ve mě hrkne, protože jej nechci dát odbavit a ani nemám koupený daný tarif. Přesvědčuji ji, že batoh nejde na odbavení, že se do kabiny normálně vleze. Musím jej tedy strčit do zkušebního stojanu. Vleze se tam? Nevím. Každá společnost má jiné povolené rozměry. Můj 40 l batoh se tam v pohodě vlezl a check-inářka to musí chtě nechtě akceptovat. Dostanu letenku a jdu na bezpečnostní kontrolu. Za ní se vydávám na bránu D3, kterou mám uvedenou v letence. Ještě tam nikdo není.
Na jednom ze sedadel si všímám ležícího kamínku. A na něm je namalovaný Rákosníček. Fenoménu malovaných kamínků, které lidé nechávají na turistických trasách a různých místech, jsem si všimla až letos. Na Mallorce se něco takového nevede. Přijde mi to vtipné. Jen doufám, že za chvíli nebudou pomalované všechny šutry v krajině.
Nejprve jsem si Rákosníčka jen vyfotila a chtěla jej tam nechat třeba pro nějaké děti, ale pak se mi to rozleželo v hlavě a řekla jsem si, že ten, kdo zde tento kamínek nechal, asi chtěl, aby se dostal někam do světa. A proč by se třeba nemohl podívat se mnou na Madeiru? Sbalila jsem kamínek do kapsy batohu a jako černého pasažéra vzala Rákosníčka s sebou. Sice jsem měla v plánu cestovat sama, ale tento parťák zas takovou přítěží nebude (ani svou váhou, ani svým kecáním :-))
Když jsem na bráně byla pořád sama, i když se blížila doba boardingu, raději jsem se podívala na tabuli. Brána byla změněna na C3. Takže jsem s Rákosníčkem rychle zamířila správnou bránu, kde již bylo plno. Letadlo bylo snad plně obsazené. První bizarností současné coronadoby bylo hlášení letušky během nástupu, kdy po nás chtěla dodržování rozestupů. Hlavně, že jsme pak seděli vedle sebe a dotýkali se lokty...
Let trval více jak 4 hodiny. V 16 hodin místního času (na Madeiře je o hodinu méně) letadlo bez problému dosedlo na přistávací dráhu letiště Cristiana Ronalda - jednoho z nejnebezpěčnějších letišť světa. Dříve bývala přistávací dráha kratší a časté silné větry komplikovaly přistání.
V příletové hale jsem ukázala aplikaci, kde si načetli QR kód, pak jsem ještě jednou měla ukázat aplikaci před letištěm ve stanu. Ke stanu se táhla fronta. Autobus mířící do centra Funchalu už čekal na zastávce a já doufala, že mi neujede. Nastěstí, když na mě přišla řada, úředník si jen odpípnul QR a s úsměvem mi popřál pěkný den. Autobus jsem sice stihla, ale kvůli přeangažovanému policistovi, který se z nějakého důvodu rozhodl rozhodovat o tom, kolik lidí může v autobuse jet, jsem si musela počkat dalších 45 minut na další. Za tu dobu se autobusová zastávka zaplnila. Následující autobus již byl větší. Začali jsme všichni nastupovat, když se po chvíli zase přihnal policista, a začal se řidiče ptát, jaká je kapacita autobusu. Dokonce se šel dovnitř podívat na oficiální údaj kapacity. Pak řidiči řekl, že může jet jen polovina a každý musí mít samostatné dvojsedadlo. Jó, kdyby viděl to narvané letadlo, kde jsme se na sebe lepili... Ani řidič nechápal, proč to má dělat. Jen jsem doufala, že na zastávkách autobusů mířících po ostrově nebudou stát stejní blbci, kvůli kterým bych se nedostala do jedinného ranného autobusu mířícího třeba na druhou stranu ostrova.
Nakonec se do autobusu dostali všichni. Já jsem si koupila rovnou zpáteční jízdenku za 8 €, která je platná až rok. Jedna jízda stojí 5 €. Z rozpisu jsem věděla, že mám vysednout na zastávce č.4 Mercado.
Ubytování jsem měla zamluvené přes Airbnb v Residencial Funchal v dvoulůžkovém pokoji. Na mail mi dnes přišly od ubytovatele instrukce se vstupním kódem a číslem pokoje, kde na mě čekají klíče. Nakonec jsem dostala 3lůžkový pokoj s koupelnou v nejvyšším 3.patře (bez výtahu - ať žijí madeirské schody!) za slušnou cenu 17 €. Z pokoje se dostanu na terasu, ze které vidím přímo na budovu slavné tržnice Mercado dos Lavradores. S majitelem rezidence jsem se vůbec nesetkala. Nechala jsem věci na pokoji a vydala se do nedalekého supermarketu Pingo Doce nakoupit nějaké potraviny na snídaně a svačinky. Ulice byly prakticky liduprázdné. Byl nějaký svátek a kromě supermarketu a restaurací bylo taky vše zavřené. Nakoupila jsem nějaké jogurty, chlebíky, šunku, sýr...Na patře mám malou sdílenou kuchyňku, kam jsem si mohla jídlo uložit do ledničky.
Bylo kolem sedmé, když jsem vyrazila na krátkou procházku po nábřežní promenádě. Chtěla jsem se podívat ke žluté pevnosti Forte Sao Tiago. Nad horami nad městem se obloha kabonila a zvěstovala přicházející déšť. I duha se objevila.
Sotva začalo kapat, zamířila jsem navštívit Hanku a Vlastíka Hadrovi z CK Vlha, kteří tu již pár dní jsou se svými klienty na neoficiálním zájezdě. Jsem s nimi domluvená, že pokud se jim na některé výlety, kam bych se nedostala autobusem, uvolní místo v autě, že by mě vzali s sebou.
Se stmíváním jsem se vydala ještě naplnit žaludek předtím, než restaurace kolem 23 hodiny zavřou. V uličce Santa Maria jsem se nechala v Restauraci O Piano zlákat nabídkou menu especial za 9,90 €. Z nabídky jsem si vybrala tomatovou polévku a místní specialitu "espadu" s banánem a marakujovou salsou. Espada je lokální ryba, která se vyskytuje okolo Madeiry a rybáři ji loví v noci. Na pohled tato černá dlouhá ryba s velkými zuby není nic moc, ale mezi místními je velmi oblíbená. Není restaurace, která by espadu nenabízela na některý ze způsobů. Nejvyhlášenější a nejtypičtější je právě kombinace s banánem a marakujovou omáčkou. Vše jsou lokální produkty.
Večeře byla dobrá. Espada ušla. Sama ryba není chuťově nijak extra zajímavá, ale ta kombinace s ovocnou složkou byla fajn. Každopádně jsem si ze seznamu toho, co na Madeiře chci ochutnat, mohla odškrnout jedno jídlo.
Před ulehnutím do postele jsem ještě zkontrolovala předpověď počasí na další den, abych si ujasnila, kde se vyhnu případnému dešti. Další den mě tedy čekal západ ostrova.
Video o tom, co vidět ve Funchalu, najdete zde: https://bit.ly/Co_videt_ve_Funchalu
Žádné komentáře:
Okomentovat