Autobus stoupal do kopců. Chvíli jsem měla Funchal jako na dlani. Pak se krajina změnila na vlhkou oblast vavřínových a jehličnatých lesů. Silnice se klikatila přes hory přes zastávky Poiso a Ribeiro Frío, kam se další dyn také chystám. Opět krásná vyhlídková jízda. Vysedla jsem před půl desátou u tématického parku v Santaně. Park, který slouží jako jakýsi etnogragický skanzen. Teď po ránu byl ještě zavřený. Ulice mě dovedla k prvním dvěma "casas de colmo. Jeden přímo cesty, druhý si místní hýčkali na svém pozemku a kolem vysázeli spoustu květin.
Casa de colmo - pastevecké domek - je docela sofistikovaná stavba. Domek ve tvaru "A" s malovanými dveřmi a okenicemi je postavený z dřevěných trámů a slámy. Pastevci, kteří v těchto domech dříve žili, mohli domy přenášet na nové pastviny. Stačilo dům jednoduše rezebrat a na novém místě zase postavit. Nyní jsou dochovalé domky okrasou vesnice. V některých se prodávají suvenýry.
Pokud si chcete být jisti, že na některé casas de colmo narazíte, dojeďte do centra městečka k radnici. Právě zde stojí malý skanzen pasteveckých domků. Uvnitř si můžete koupit suvenýry jako je madeirské víno a likéry a medový koláč. Já k nim došla před desátou. Zatím tam nikdo nebyl. Ale za chvíli se objevil první turistický autobus. Klasika, turisté vyběhli z autobusu, vyfotili se před každým domkem, naběhli dovnitř, nasedli do autobusu a jeli na další zastávku.
Na náměstí před radnicí je kromě domků i malý trh. U prodejkyně jsem si koupila malé banány a vyrazila kolem kostela směrem na pobřeží k lanovce u přírodní rezervace Rocha do Navio. Po cestě jsem viděla ještě pár pasteveckých domků.
Lanovka, která vede z okraje útesu k moři, původně sloužila místním farmářům. Dnes se stala populární i mezi turisty, kteří se chtějí podívat dolů k moři, kde stojí několik domků. Cena jízdného se liší podle toho, jestli jste místní nebo turista. Ale ne o moc. Za zpáteční jízdenku zaplatíte 5 €, místní 3 €. Chvíli jsem se kochala výhledy na útesy, ze kterých padá několik vodopádů. Na laně jsou dvě lanovky. Jedna dole, druhá nahoře a znamením, že se lanovka rozjede, je zazvonění. Stačí, aby se objevil jeden zájemce (ať již dole, nebo nahoře), lanovka se dá do pohybu.
Nasedla jsem do kabinky, do které se vlezou 4 lidi, a vydala se dolů. Z vrchu ten sklon lanovky vypadá docela děsivě, v kabince mi to ale už tak hrozné nepřišlo. Po pravé straně jsem pozorovala další vodopád. Jízda trvala asi 5 minut.
Dole na pobřeží bylo citelně tepleji a vlhčeji. Vlny dorážely na pláž plnou balvanů. Nejdřív jsem se vydala přeskakovat z balvanu na balvan dál po pláži, pak jsem to otočila a vyrazila na druhou stranu a po pěšince kolem rákosových plotů, za kterými se ukrývají zahrádky a domky místních farmářů. Nad hlavou jsem viděla vodopády a pohybující se kabinku lanovky. Kolem rostly banánovníky a fíkovníky. Líbilo se mi tu. Nejraději bych dole strávila více času, ale bylo po poledni, já měla v plánu dojít do sousední vesnice (podle toho, kolik času trávím focením, jsem si musela hlídat čas, abych stihla zpáteční autobus). Od 13 do 14 lanovka kvůli polední pauze navíc nejezdí. Takže jsem na lavičce poobědvala lepeňák a dva banánky a vydala se opět nahoru.
Nejprve jsem musela dojít zase na okraj Santany a pak po silnici pokračovala přes osadu Faias k ruinám hotelu Ritz. Hotel (tedy, jeho obvodové zdi) stojí na pěkné vyhlídce na okolní krajinu. Z nějakého důvodu tu ale asi už nějakou dobu chátrá. Bližší informace o historii tohoto hotelu jsem bohužel nenašla. Pravděpodobně to místo asi nebylo tak exkluzivní, aby sem jezdili hosté.
Zato hotel Quinta do Furao, ke kterému jsem poté došla, fungoval dobře. Chvíli jsem podle mapy.cz hledala cestu na vyhlídku a během toho našla pěšinku směřující po útesu k moři. Vyhlídku jsem nakonec našla. Cesta vede podél areálu hotelu. Z vyhlídky jsem zase krásně viděla Rocha do Navio a nedaleko další vodopád.
Stezka mě vedla podél okraje útesu, až jsem došla opět na asfaltku a na odbočku na cestu Camino Real da Achada do Gramacho. Kameny dlážděná cesta serpentinovitě klesá dolů do ústí kaňonu. Na jeho dně stojí jednak lázně a jednak i ruiny bývalé továrny na zpracování cukrové třtiny, která se tu v minulosti pěstovala. Nejprve jsem sestupovala lesem, později se stromy rezevřely a pode mnou se ukazovalo moc pěkné panorama. Měla jsem pobřeží kolem ruin jako z ptačí perspektivy. Kolem cesty rostly opuncie a jiné kaktusy. Sejít dolů mi zabralo půl hodinky. Budova lázeňského komplexu u pláže Praia do Calhau de São Jorge zela prázdnotou. Bazény vypuštěné. Pod ní ale jsou přírodní bazénky, které na pláži ústí do moře. Dovedu si představit, že za horkých dní bych se tu vykoupala. Dnes ale bylo pod mrakem a moře je tu studené.
Ruinas de São Jorge stojí hned vedle. Symbolem je kamenná brána, ve které se každý fotí. Počkala jsem si na svůj turnus a taky se vyfotila. Tolik turistů tu ale nebylo. Pokračovala jsem po cestě podél pobřeží a chtěla se vydat k bývalému přístavu na mysu Ponta do São Jorge. Jenže cestu mi zahradila závora a upozornění, že kvůli padajícím kamenům je cesta nebezpečná. Chvíli jsem uvažovala, jak moc to bude nebezpečné, ale pohled nade mne na skálu, která lemovala cestu, ze které nebylo kam uhnout, mi moc klidu nepřidal. Vhledem k tomu, že v předchozích týdnech se kvůli dešťům na Madeire sesouvaly svahy na cesty a stabilita hornin mohla být narušená, rozhodla jsem se závoru nepřekračovat. Stejně jsem neměla už moc času na průzkum. Byly skoro tři hodiny, autobus mi odjížděl okolo tři čtvrtě na pět a ještě jsem se musela dostat po serpentinovité cestě nahoru do São Jorge. Posvačila jsem a vydala jsem se na výstup. Cesta nahoru mi trvala 40 minut. Nahoře mě čekala restaurace Cabo Aéreo, kde jsem žízeň zahnala shandy.
Hodina k dobru. Vydala jsem se po silnici do vesnice, kde jsem se chtěla ještě zastavit u majáku. Cesta po silnici na slunci, které na chvíli vykouklo z mraků, nebyla moc fajn. Našla jsem zastávku autobusu a pak i starý vesnický domek ze dřeva, který se tu dochoval dodnes. Domek stojí na ulici vedoucí k majáku. Maják byl zavřený. Jednoduchá stavba tu stojí od roku 1959. Vrátila jsem se na zastávku počkala si půlhodinku na autobus. Mezitím se obloha zamračila a začalo mrholit. Okolní kopce byly v mracích.
Cestu zpět do Funchalu jsem částečně proklimbala. Doma na ubytování jsem byla okolo osmé. Po cestě z autobusu jsem si ještě skočila koupit chleba. Rychlá sprcha a upravená v šatech jsem se vydala na obhlídku uličky Santa Maria, která je vyzdobená malbami na dveřích. Během toulek mě zaujala nabídka menu restaurace Embaixador da Madeira. Náhodou měli volný stůl. Poručila jsem si tomatovou polévku a grilovaného tuňáka, kterého mi přinesli s bohatou přílohou. Jídlo bylo skvělé. Jako divadlo jsem měla dění v baru naproti, kde probíhal fotbalový zápas mezi Portugalskem a Německem. Po jídle jsem si poručila na vyzkoušení ponchu - místní vyhlášený drink. Dostala jsem trochu ve skleničce. Stačilo ochutnat a bylo mi jasné, proč je toho jen trochu. Alkoholu je tam víc než těch citrusů. Taková vodka s pomerančovým džusem. Domů jsem šla spokojená a mírně nalitá. Stačila mi jedna sklenka.
Na další den jsem dostala potvrzené volné místo v autě na výlet na nejvyšší horu Pico do Areiro. Takže jsem si nabalila potřebné věci a šla spokojeně spát.
Video-výlet najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=UxxtDmwRfEU&t
Žádné komentáře:
Okomentovat