Danau Toba: Vyjížďka do vnitrozemí ostrova Samosir k jezeru Aek Natonang

Poslední den na ostrově Samosir jsem měla v plánu zamířit směrem na jih a dojet k jednomu jezeru, které leží na náhorní plošině ve vnitrozemí. A také jsem se chtěla projít po některé stezce kolem Tuk-Tuku.
Vzbudila jsem se v sedm a před osmou vyrazila obhlédnout tu německou pekárnu. V úmyslu jsem měla koupit si k snídani nějaké pečivo a případně tam popít i místní kafe. Jenže v Toba Cottagese podávala snídaně pro klienty formou bufetu a za vitrínou stále nebylo žádné čerstvé pečivo. Vrátila jsem se na ubytování a snídani si objednala tam. Vybrala jsem si míchaná vejce se sýrem a tusťákem. K tomu jsem zkusila zdejší kafe. Recepční jsem se zeptala, zda je možné na další den rezervovat odvoz do Berastagi. Včera jsem se vyptala na možnosti autobusové dopravy a jednou z možností je i sdílené taxi za 170 tisíc. Kdybych jela autobusy, musela bych dvakrát přesedat a cesta by se určitě protáhla na celý den. Takto by to bylo přímo z Parapatu do Berastagi, kde bych byla za 5 hodin. Recepční mi řekla, že tam zavolá později, že je ještě brzy.
Na výlet jsem vyrazila o půl desáté. Je sobota a v Tomoku probíhal trh. Kolem silnice stálo množství stánků s ovocem a zeleninou a provoz byl hustý, takže jsem musela jet krokem a kličkovat mezi lidmi. Po cestě nahoru do kopců, kam vede hlavní tah, jsem zastavila na pěkné vyhlídce na Tuk-Tuk a jezero. Dnes bylo slunečno a skoro bez oparu.
Projela jsem kolem toho neexistujícího vodopádu a začala objevná cesta. Silnice vystoupala do oblasti náhorní plošiny. Nejen, že zde bylo chladněji, ale vegetace se také změnila. Listnaté stromy, palmy a džungli vystřídaly jehličnaté stromy, louky a vřesoviště s jezírky. Půda zde byla vlhčí. Projížděla jsem osadami, které se svou architekturou lišily od těch batackých osad dole při pobřeží. Dřevěné domky byly více evropského typu. V osadách stály kostelíky. Opravdu jsem si připadala jako někde na Šumavě.
O půl 11 jsem dojela na odbočku k jezeru Aek Natonang. Projela jsem kolem kostelíka, který stojí na rozcestí dvou stezek. Jezero bylo přede mnou. Vzala jsem to po cestě vedoucí vlevo. Hliněná polní cesta byla plná hrbolů, na kterých motorka nadskakovala. Dojela jsem na parkoviště, které je u jezera nově vybudované. Stejně jako další atrakce. Jezero se stává rekreační oblastí. Dominuje mu červený holandský mlýn, který zde sloužá jako dekorace. Při vstupu do areálu jsem zaplatila 5 tisíc rupií. Prošla jsem se kolem části jezera. Na jeho břehu stojí několik altánků. Jsou zde vysazené keře a na hladině se houpou nějaká šlapadla. V neděli tu musí být asi hodně místních.

Jezero jsem si objela ještě z druhé strany. Pak jsem se vrátila na hlavní silnici a pokračovala dál na jih. Podle mapy měla být poblíž pěkná vyhlídka na jezero Toba a protější břehy "pevniny". Vyhlídka je jen pár kilometrů od jezera Aek Natonang.

Za vyhlídkou jsem to otočila nazpět do Tomoku. Chtěla jsem se projít tržnicí se suvenýry a ještě nakoupit nějaké sošky. Ulička se suvenýry mě dovedla až k batackému muzeu. Tam jsem ale nešla. Od jedné prodejkyně jsem se dozvěděla systém fungování batackého kalendáře. Na každý den je daný nějaký symbol určující, co se ten den smí a nebo nemůže. Takže každý rok je přesně určená doba setí a nebo třeba námluv. Vedle tržnice je i hrobka rodiny batackého krále Sidabutara. Kamenný sarkofág králova hrobu je ozdobený vytesanou kamennou hlavou.

Tam jsem ale nešla. Zašla jsem si na molo, odkud vyplouvají trajekty. Cesta byla lemovaná dalšími stánky se suvenýry. Kromě sošek tu prodávají batacké látky a oděvy včetně čínských šmejdů. Hledala jsem nějaký pěkný hábit s tradičními vzory na domácí nošení, ale na všech byl nápis Toba. Nakonec jsem si žádné oblečení nekupovala.
Na oběd jsem si zajela do restaurace BPK Rumah Makan, která stojí u hlavního tahu pár metrů od odbočky na Tuk-Tuk. Jídelny označené cedulí BPK jsou zaměřené na pečené vepřové. To je jedním z typických batackých pokrmů. Batakové žijící u jezera Toba jsou většinově křesťané a vepřové tak v jejich jídelníčku hraje důležitou roli. Batakové v jiných regionech dokonce jedí i psy. Jídelny, kde se připravuje psí maso jsou označené jako B1. B1 jsem ale u jezera neviděla. Jen BPK.

Takže jsem si popoledni sedla do poloprázdné restaurace a nechala si přinést tento typický pokrm. Dostala jsem horkou masnou polévku, talířek rýže, na kousky nakrájeného pečeného vepřového, spařené nasekané listy nějakého salátu, pikantní omáčku z prasečí krve, chilli a kousek pomeranče na zakápnutí. Bylo to dobré, i když jsem tu omáčku kvůli své pikantnosti nejedla. Cena za oběd byla 30 tisíc.
Po obědě jsem se vydala směrem na Tuk-Tuk a zaparkovala u jednoho z turistických rozcestníků upozorňujících na pěší trasu po okolí. Chtěla jsem vystoupat na nějaká kopec, ze kterého bych měla pěkný výhled na Tuk-Tuk. První cesta mě dovedla ke stádu buvolů popásajících se v křoví u cesty. Jakmile mě zmerčili, projevili zájem. Netušila jsem, jestli můžou být agresivní, když mají kolem sebe mladé, tak jsem to otočila nazpět a vydala se na jinou stezku vedoucí na kopec Bukit Beta.

Na kopci stojí několik batackých hrobek. Jedna kamenná je asi hodně stará. Ostatní jsou mladšího data. Z kopce byl pěkný výhled na hlavní tah a protější skalní stěny. A také na Tuk-Tuk. V jedné části kopce se popásali buvoli.
Našla jsem si klidné místečko a natočila zde informativní vlog týkající se postřehů ze Sumatry. Během natáčení mě vyrušilo stádo buvolů, které se sem přesunulo. Buvoli na mě ale jen koukali a dál se věnovali popásání.
Na cestě z kopce k motorce jsem míjela dělníky, kteří se chtěli vyfotit.

Poté, co jsem se vrátila na ubytování, jsem si dala k svačině ovoce s jogurtem. U recepční jsem si také nechala potvrdit rezervaci na sdílené taxi do Berastagi.
Na šestou jsem byla domluvená s majitelkou skútru, že si přijde pro klíčky. Takže jsem seděla v restauraci pod altánkem a dopisovala zápisky. Po šesté přišla na recepci žena, která mě hned poznala. Já jsem si ji moc nepamatovala. S úsměvem jsme si předaly klíčky a rozloučily se. Zřejmě si už stihla skútr prohlédnout, jestli neutrpěl újmu.

Po večeři (ryba s hranolkami) jsem zaplatila útratu za jídlo, které jsem zde během pobytu snědla, a také za tu jízdenku do Berastagi. Po osmé se v jídelně opět konalo představení batackých tanců. Vyslechla jsem si jej z pokoje, kde jsem balila věci. Další den mě čekalo vstávání o půl osmé.

Danau Toba: projížďka po ostrově Samosir a dobrodružná zajížďka ke kopci Bukit Holbung

Předpověď počasí na dnešek nebyla zrovna ideální. Dopoledne sice mělo být polojasno, ale později hrozily nějaké přeháňky. A vrcholky okolních skalních stěn byly v mracích. Takže by bylo zbytečné se snažit dojet do vnitrozemí ostrova Samosir. Viditelnost by za moc zřejmě nestála. Proto jsem se rozhodla vydat po hlavním tahu směrem na sever a objet ostrov na jeho jižní stranu do "hlavního" města Pangururanu. Z Tuk-Tuku to do Pangururanu mělo být zhruba 40 km a po cestě je prý možné obdivovat zajímavé batacké hrobky.
Dalším místem, které je uváděno jako jedno z těch "must see" ostrova Samosir, je kopec Bukit Holbung, ze kterého se prý nabízejí pěkné výhledy. Při pohledu do mapy jsem ale zjistila, že Bukit Holbung na ostrově Samosir neleží.
Leží na "pevnině" na břehu jezera na dohled od Pangururanu. Z Pangururanu ke kopci by to bylo odhadem dalších 17 km po cestě, u které se dalo předpokládat, že nebude v tak dobrém stavu jako ten hlavní tah, co vede po ostrově Samosir. Takže, i když by mě lákalo se dostat až na ten kopec, řekla jsem si, že se tam vydám jen v případě, že stihnu donapoledne dojet do "hlavního" města. A v případě, že se nezhorší počasí.
Vzbudila jsem se na budíka v osm hodin. K snídani si poručila zapečený toust (v jídelníčku označený jako jaffles) a čaj.

Na cestu jsem pak vyrazila o půl desáté. První úsek do vesnice Simanindo jsem znala zevčerejška, tak jsem přidala plyn a projela jej bez zastávek. Až později jsem začala zastavovat na focení. A někdy to bylo prakticky co pár desítek metrů. Některé hrobky byly zajímavé. Zastavila jsem se u Tugu Simarmata - jakéhosi památníku ve tvaru věže. Poté jsem narazila na velkou královskou hrobku připomínající trochu pyramidu v guatemalském Tikalu.
Zastavila jsem se na pláži Pantai Situngkir, kde se popásali vodní buvoli. Jeden buvol se chtěl družit a pózoval mi do objektivu. Vzniklo z toho moc pěkné panorama. Místní ženy šly prát do jezera prádlo a umýt si vlasy. Nedaleko je molo, ze kterého zřejmě občas vyplouvají trajekty na protější pevninu. Prošla jsem se kolem a pokračovala dál v jízdě.

Po cestě do Panguraranu jsem ještě zastavila na focení několika zajímavých vesniček. Při focení krajiny s rýžovými políčky nedaleko onoho hlavního města ostrova proběhlo jedno selfie. Přijel ke mě místňák se vzezřením surfaře a jestli si se mnou může udělat fotku. Byl to první člověk v oblasti jezera Toba, který chtěl selfie. Již včera mě překvapila ta změna, že nikdo neotravoval s focením. Lidé jen zdravili. Možná je to kvůli tomu, že zde jsou na západní turisty zvyklí a nejsou pro ně taková rarita jako třeba v Západní Sumatře. Možná je to místní batackou kulturou. A možná tu již pochopili, že to neustálé pořizování si selfie s turisty unavuje. Jako bych se zde na ostrově Samosir octla v jiném světě. Ano, je to nejturističtější místo na Sumatře, které jsem zatím navštívila (ani v Bukit Lawang nebylo tolik západních turistů), přitom ale nebylo kýčovité. A v porovnání s třeba s Bali tu byl zlomek turistů. Každopádně je zdejší atmosféra příjemná. Kdo by to byl řekl, že ještě na začátku 19.století Batakové občas praktikovali rituální kanibalismus.

Týpek mi za společnou fotku poděkoval, podal mi ruku a odjel do svého domu, který byl nedaleko. A já dojela do centra Pangururanu. Město bylo rušnější, ale zdaleka ne tak, jak to bývá v jiných městech. Projela jsem centrem a zastavila se v pekárně, kde jsem si koupila dva koblihy. Zde moje přítomnost vzbudila mezi muslimskými prodavačkami mírné pozdvižení. Asi není běžné, že zrovna zde narazí na turistku. Slečna na pokladně se mě anglicky zeptala, zda mluvím indonésky. To je jedna z nejběžnějších otázek, se kterými se na Sumatře setkávám. Nevím, jestli je to kvůli tomu, že je to jedna ze základních anglických frází vyučovaných ve školách, nebo jestli tu předpokládají, že turisté budou umět jejich jazyk.

Rozhodla jsem se pokračovat dál v jízdě po hlavním tahu směrem na jih. Vyjela jsem z města a dojela až k pobřeží, odkud byl pěkně vidět kopec Bukit Holbung. Jeho trávou porostlé oblé svahy se zdvihaly na protějším břehu jezera. Byl opar a slunce svítilo takového úhlu, že na focení nebyl nejlepší čas. U jednoho kostelíku a jakéhosi památníku jsem odbočila směrem k pobřeží, ale cesta se stávala čím dál horší, tak jsem to otočila nazpět do města. Tam jsem si sedla na nábřežní promenádu a ve stínu jednoho altánku pojedla ty dvě koblihy. Koukala jsem se na protější břeh na Bukit Holbung a odhadovala, jak dlouho by trvalo tam dojet. Byla jedna hodina po poledni. Obloha byla plná mraků, ale zatím to nevypadalo, že by mělo začít pršet. Mohla jsem se vrátit nazpět do Tuk-Tuku a nebo zkusit vyrazit přes most na protější břeh jezera a zkusit dojet na ten kopec. Rozhodla jsem se to risknout. Znovu bych se sem už nemusela dostat.

Takže jsem sedla na motorku, zajela na benzínku dotankovat doplna a pak hurá přes most. Úsek malého mostu byl v horším stavu než okolní silnice. Je to jediné pozemní spojení ostrova Samosir s "pevninou".
Za mostem se stav silnice opět zlepšil na stav "jako nová".
Projela jsem dalšími dvěma vesnicemi a podle směrovek pokračovala na Bukit Holbung a vodopád Efrata. Vodopád je dalším lákadlem, které bych po cestě mohla vidět, ale vzhledem ke včerejší zkušenosti s vyschlými vodopády, jsem považovala za zbytečnou ztrátu času se tam vydávat. U odbočky z hlavní silnice do údolí je vyhlídka na zátoku.

Zde jsem se nezdržovala a začala sjíždět kopec dolů. Zvádla jsem několik strmých zatáček a jakmile jsem sjela k vesnici, asfaltka přešla v betonovou silnici, která se mnohdy měnila v rozbitou štěrkovou cestu. Začalo pomalé kodrcání se a vyhýbání dírám. Na cesty na ostově Nias ale tahle cesta naštěstí neměla. Zatím. Po cestě jsem narazila na několik směrovek, které mě ubezpečily v tom, že jedu správně.

V další vesnici nebo osadě jsem se rozhodla schovat foťák, který se mi houpal na krku, do batohu, abych se mohla plně soustředit na vyjíždění stále horší cesty.  Chudák motorka. Vyjela jsem k prvnímu kopci, který byl na ceduli označen jako Bukit Cinta. Na jedné z šipek mířících kamsi na ten kopec byl nápis "Selfi". Lákadlo pro všechny selfíčkáře. Zaparkovala jsem u směrovek, kde stál malý warung a po pěšině se vydala kamsi na ten kopec. Na svahu byly umístěné terasy pro selfíčkáře s výhledem na protější Bukit Holbung. Při pohledu zpět dolů k motorce jsem uviděla na svahu vytvořené velké srdce. Zřejmě je to oblíbené místo na romantické schůzky. Při pohledu na sever jsem uviděla tmavá mračna. To mě trochu znepokojilo. Proto jsem se nezdržovala v průzkumu tohoto kopce, vrátila se pro motorku a vyrazila dál k Bukit Holbung. Podle směrovky to mělo být jen 2,5 km. Kopec byl nadohled, ale kvůli hodně špatné cestě mi to trvalo ještě asi čtvrt hodiny, než jsem se vykodrcala až k parkovišti u stezky vedoucí na vrchol kopce. Byla jsem pěkně splavená z toho kličkování a koncentrace během jízdy.

Cena za vstup na stezku vedoucí na vrchol kopce byla 10 tisíc. Zapsala jsem se do návštěvní knihy vydala se nahoru. na vrchol prvního svahu vedlo schodiště. Poté již jen stezka, která se čím dál zužovala. A také byla čím dál prudší. Kopec byl zvlněný, takže jsem vystupovala postupně. Výhledy na okolí byly pěkné, i když byl opar. Ta tmavá obloha na severu nevěstila nic dobrého, ale doufala jsem, mě zde nezastihne déšť. Hlína na stezce byla suchá, ale je jasné, že během deště by se změnila v bláto a vzhledem k dost strmému sklonu svahů, bych taky dolů mohla jet po zadku.
Nakonec jsem se až úplně na vrchol kopce nedostala. Odradil mě jeden ze svahů, který byl až příliš strmý a který jsem téměř vystupovala po čtyřech. Zde mě chytaly závratě. Bylo mi jasné, že sestup dolů bude velkou výzvou. Když jsem vystoupala právě onen strmý svah a z náhodní plošiny viděla, že cesta pokračuje a stoupá dál a bůh ví, jak dlouho by to ještě trvalo, než bych došla na vrchol, rozhodla jsem se pro návrat. Stejně v tom oparu bych neměla dobrý výhled na Samosir.

Navíc jsem chtěla dojet zpět do Tuk-Tuku ještě před setměním. Odhadem jsem měla před sebou tříhodinovou zpáteční jízdu a bylo po půl třetí. Takže jsem si udělala selfie se strmými svahy na pozadí, napila jsem se, schovala foťák, třikrát se nadechla a opatrně jsem začala sestupovat dolů. Oči upřené na stezku podemnou. Hlavně se nerozhlížet. Kupodivu jsem zvládla sestoupat dolů bez potíží. Sice se mi klepala kolena, ale oproti očekávání to neklouzalo. Dole jsem minula skupinku místní mládeže, která se zrovna chystala na výstup. Byla jsem vyprahlá a toužila po cole. Ve warungu u parkoviště ale colu neměli, tak jsem si nechala zajít chuť a opět se třikrát nadechla, sedla na motorku a začala opatrně sjíždět tu šílenou silnici směrem do údolí. Ruce na obou brzdách.

Jakmile jsem se dokodrcala přes osady až na asflatku a vyjela na hlavní silnici, věděla jsem, že mám vyhráno. To nejhorší bylo za mnou. Vypadalo to, že by přece jen pršet nemuselo. Byly čtyři hodiny. Ideální čas. Rozjela jsem se zpět na ostrov Samosir. Po cestě byla na silnici policejní kontrola. S sebou jsem naštěstí měla mezinárodní řidičák. Nakonec jsem ho nemusela vytahovat. Policajt se jen zeptal, kam jedu. Když jsem mu řekla, že do Tuk-Tuku, řekl mi ať jedu opatrně a pustil mě dál.
Jakmile jsem projela Panguraran, přidala jsem plyn a na jeden zátah bez zastavování dojela do Tuk-Tuku. Poslední kilometry už mě pěkně bolel zadek a chytala mě křeč do zápěstí. Nakonec jsem tu cestu zvládla za 2 a čtvrt hodiny. Po páté jsem byla na ubytování. Ještě jsem si zašla do pekárny v Toba Cottage, kde prý dělají německé pečivo. Takhle odpoledne ale byla vitrína s pečivem dost prázdná, tak jsem si řekla, že se sem podívám po ránu.

Po sprše jsem si dopřála královskou večeři. Z nabídky jsem si vyprala půl kila místních sladkovodních humrů (Toba lobster) s batackou omáčkou a k tomu si radši ještě dala zeleninovou polévku. Batacká omáčka byla pikantní a s citronovou trávou a dalšími ingrediencemi, které mi moc nelezly, takže jsem snědla "humříky" podobné krevetám jen tak. Byli trochu vysušení. Mnohem lepší by byli s česnejkem. Cena za toho půl kila 100 tisíc rupií.

Každopádně to byl moc zajímavý den.

Shrnující video z pobytu u jezera Toba najdete zde: https://bit.ly/30r6BbR 

Jezero Toba: Návštěva batackých vesnic a hledání vodopádu na ostrově Samosir

Vzbudila jsem se v osm. Dnes jsem chtěla vyrazit na prohlídku batackého muzea ve vesnici Simanindo, kde v 10:30 probíhá tradiční batacký tanec. Vesnice stojí asi 17 km severně od Tuk-Tuku a nejprve jsem si potřebovala někde půjčit motorku.
K snídani jsem si v restauraci homestaye dala palačinku s mixem ovoce a zázvorový čaj. Ten čaj byl příšerný. Nedal se pít. Snad do půlky skleničky byl nastrouhaný zázvor.
Motorku jsem sehnala velmi rychle. Vydala jsem se po silnici za zatáčku k jedné restauraci, kde jsem včera zahlédla inzerát a nově vypadající skútry. Ještě jsem tam nedošla a zavolala na mě paní z protějšího warungu, jestli chci motorku. Zeptala jsem se za kolik. Prý za 100 tísíc na den s plnou nádrží. 100 tisíc je běžná cena a ta plná nádrž příjemný bonus. Zajímalo mě, kolik bude chtít za třídenní půjčení.

Prý 300 tisíc. Mohla jsem zkusit trochu smlouvat, ale nechala jsem to tak. Prohlédla jsem si skútr. Občas nějaký šrám a jedno zpětné zrcátko chybělo, ale vypadalo to, že jinak je v dobrém stavu. Tedy kromě sedla, které nešlo zacvaknout. Prostě se bez klíče otevřelo a zavřelo. Helma dovnitř vlezla v pohodě.
Majitelka skútru zajela k nedaleké benzínce natankovat plnou nádrž a když se vrátila, zajímalo ji jen, kde bydlím a jestli jsem již na skútru někdy jezdila. Zřejmě tu má zkušenosti s naprostými nováčky. Dohodly jsme se, že si skútr přijde vyzvednout v sobotu v šest odpoledne přímo na moje ubytování v Bagus Bay Homestay. Zaplatila jsem celou částku a vydala se na projížďku po ostrově.

Nejprve jsem se musela dostat z poloostrova na hlavní silnici vedoucí kolem ostrova Samosir a poté pokračovala směrem na sever do vesnice Simanindo. Bylo po půl deváté. Hlavní tah byl široký a povrch silnice ve velmi dobrém stavu. Toto byla snad ta nejlepší silnice na celé Sumatře. Za to jistě Samosir vděčí turistickému zájmu.
Během jízdy jsem míjela množství zajímavých batackých hrobek stojících v polích i na vyvíšených kopečcích. V některých vesnicích, kterými jsem projížděla, stále ještě stojí několik tradičních dřevěných batackých domů a prohnutou střechou.

Do Simaninda jsem dojela okolo čtvrt na deset. Zaparkovala jsem před pokladnou muzea. Muzeum, nebo lépe řečeno batacký skanzen, se oficiálně otvírá v deset hodin. Na tabuli u pokladny je uvedená i doba, kdy probíhá batacký tanec. Od pondělí do soboty je to v 10:30 a v 11:30 a v neděli v 11:45. Vstupenku do areálu jsem dostala hned. I když ještě nebyla oficiální otevírací doba. V košíčcích na pokladně ležely informační letáky k jednotlivým tancům a to v několika jazycích. Vstupné zahrnující tradiční tanec stálo 100 tisíc rupií. Vzala jsem si ten ve španělštině.
Hned za pokladnou stojí dům, který je nyní muzeem. Mezi vystavenými exponáty byly tradiční látky, sošky, hudební nástroje, zbraně i fotky královské rodiny, která v této vesnici předtím, než se stala muzeem, žila.

U cesty do areálu, kde probíhá batacký tanec, a kde stojí původní domy, stojí několik tradičních hrobek dekorovaných černo-červeno-bílými ornamenty. Mezi hrobkami je i ta královská.
Když jsem vešla na uzavřené prostranství původní vesnice, byla jsem tam sama. Kromě královského domu, na jehož horní terase jsou umístěné bubny, tak tu stojí i třeba přístřešek na roztloukání rýže. Mezi dvěma řadami domů bylo rozlehlé prostranství a uprostřed něj rostl stromek. Blíže vstupní bráně pak dvoumetrový dřevěný totem. Ve stínu u prvního domu byl uvázaný vodní buvol.

I když to nejprve vypadalo, že budu na batackém představení jediným divákem, před začátkem přišly ještě dvě skupinky turistů. Sedla jsem si do stínu jednoho z domů a pozorovala představení. Tance se týkaly běžného života místních lidí, který se točil kolem farmaření. Z terasy královského domu hráli hudebníci. Skupinka asi deseti umělců pak předváděla jednotlivé tance. Součástí byl i vodní buvol, kterého na začátku přivázali ke stromku. Celkem umělci předvedli 11 tanců. Součástí byl i společný tanec s umělci. Dostala jsem čelenku a šerpu. Na hlavu jsem si pak měla posadil ošatku naplněnou rýží a obilím. Na rozdíl od dvou dalších žen, se mi podařilo ji na hlavě udžet. Tanec byl podobný tomu, který jsem absolvovala včera na ubytování. Součástí bylo i zdravení se zvoláním "Horas", což v batacké kultuře znamená "Vítej", "Bůh ti žehnej".

Poslední tanec pak byl předváděný pomocí loutky. Na závěr umělci očekávali příspěvky. To mi přišlo trochu zvláštní vzhledem k tomu, že se již platí na pokladně za zhlédnutí představení. Jejich nastrčená kolegyně šla dát do talířku peníze, aby nám turistům naznačila, že se očekává příspěvek. Ok, vytáhla jsem ještě desítku a vhodila jim to do talířku. Poté mě s umělci vyfotili a nastal čas odchodu. Vlezla jsem ještě do udržované zahrady s malou kavárnou a množstvím dekorativních předmětů, které byly na prodej. V domku v holandském stylu jsem si prohlédla výzdobu a odebrala se k břehu jezera.
Bylo půl dvanácté, když jsem se vracela nazpět. Po cestě do Tuk-Tuku jsem se několikrát zastavila na focení zdejší krajiny a batackých hrobek.
Dojela jsem do vesnice Ambarita, která sousedí s Tuk-Tukem. Zaujalo mě dění u hlavní silnice. V tržnici se konal trh. Toho jsem využila a vydala se na čumendu. A chtěla si koupit nějaké ovoce. Prošla jsem se kolem stánků s oblečením dozadní sekce ovoce a zeleniny. Minula jsem prodejce batacké kávy, která se pěstuje na ostrově Samosir.

U jednoho prodejce jsem si koupila jedno dragon fruit a nechala se zlákat na jakési bobule. Trochu podobné dukuhu, ale chuťově jiné. Více kyselé. U jiného stánku jsem pak koupila půl kila mangosteenu. Hojně se zde také prodávaly jakési hnědé plody pocházející možná z nějakého druhu palmy. Zeptala jsem se prodejce, co to je. Prý to jedí třeba s rýží.
Na zemi stařenka prodávala bylinky a také houby. Zřejmě to byly ony "magic mushrooms" neboli kouzelné houbičky, které se na ostrově Samosir běžně prodávají a nabízí se třeba smoothie z magických houbiček. Už na Niasu mi Janis s Cheetou vyprávěli o jejich zkušenosti s houbičkami. Podle vyprávění jsem uznala, že to nebude nic pro mě.

Ovoce jsem si nechávala až na pokoj. Měla jsem hlad a u vchodu do tržnice stály dva stánky s jídlem. V jednom stánku dva kluci prodávali bakso - nudlovou polévku s knedlíčky, kterou jsem ochutnala již na Filipínách. Tam mi chutnala. Požádala jsem o polévku bez chilli. Jeden kluk svařil nudle ve vodě, nasypal je do umělohmotné misky a druhý je zalil polévkou a dodal knedlíčky a ingredience. Sedla jsem si na stoličku u stánku a jako ostatní pomalu jedla horkou polévku. I bez toho chilli byla docela ostrá díky pepři a česneku. Byla ale dobrá a zasytila. Cena 10 tisíc.
Naproti tržnici na druhé straně silnice jsem si prohlédla velký batacký dům. Vedle něj stojí na sloupech batacká hrobka.

Dojela jsem zpět do Tuk-Tuku a zahnula po silnici na druhou stranu poloostrova a tamtudy se vrátila nazpět do Ambarity. Mým dalším cílem byla památka Kings Stonechair, neboli královské kamenné křeslo. Po cestě jsem se zastavila na vyhlídce na jezero. Dnes byl krásný slunečný den a bylo docela teplo.
Zaparkovala jsem u zdi, kterou je obehnaná malá vesnice Huta Siallagan s oním archeologickým a etnickým unikátem. Vstup dovnitř vesnice, kde před staletími vládl legendární král Siallagan chrání dvě kamenné sochy. Kamenné sochy jsou součástí zdejší kultury. Zaplatila jsem vstupné 10 tisíc a odmítla průvodce. Zamířila jsem k oněm kamenným sedačkám stojícím ve stínu starého posvátného stromu. Kruh z kamenne vytesaných židlí s kulatým stolem uprostřed zřejmě sloužil jako soudní síň, kde král a vesničané rozhodovali o osudu vězně nebo zajatého nepřítele. A zřejmě zde i lidé přicházeli o hlavu.

Pod terasou sousedního batackého domu byla umístěna maketa vězně čekajícího na soud. Na svahu nad vesnicí stojí hrobka zřejmě onoho krále. Vesnička je dnes živým muzeem. Prohlédla jsem si interiér jednoho z domů. Uprostřed se táhla kuchyně. V okolních domech stále žijí potomci královské rodiny a bataků, kteří zde žili po staletí.
Zamířila jsem omrknout uličku se suvenýry. Hned mě začaly přemlouvat dvě prodejkyně, ať si něco koupím. Žádné suvenýry jsem zatím neměla a zajímala mě cena. Podařilo se mi usmlouvat dvě dřevěné sošky za slušnou cenu. Poté jsem si ještě koupila malý totem na zeď. Jedním z typických suvenýrů, které tu nabízejí, je i batacký kalendář - na vyřezávaném domečku zavěšených dvanáct dřevěných dřívek se symboly. Protože jsem ale netušila, jak kalendář funguje, nezajímal mě. Každopádně jsem zjistila, že se dá dost slušně smlouvat.

Pak jsem vyrazila na motorce na okružní jízdu poloostrovem a vesnicí Tuk-Tuk. Tuk-Tuk žije hlavně z turismu a převažují zde různé hotely a penziony a obchůdky se suvenýry. Zastavila jsem se na ubytování, abych si odložila nakoupené ovoce. Snědla jsem dragon fruit, vypila ledový čaj s citronem a vydala se najít vodopád. Na severní straně ostrova padá z vysokých útesů několik vodopádů. Jsou ale ukryté ve vegetaci. Podle mapy by ale nemělo být těžké ten nejbližší vodopád Simangade najít.
Podle aplikace jsem dojela k výchozí stezce na kraji lesa, nechala motorku u cesty a pěšky se vydala nahoru. Betonová cesta za chvíli skončila a přešla v lesní stezku. Postupně jsem se dostala přes oblast polí do hlubšího lesa. Čím výše jsem stoupala, tím strmější stezka začínala být. A tím větší vlhko panovalo. Brzy ze mě kapal pot. Později jsem musela i šplhat. Stezka najednou začala kopírovat okraj srázu údolí, kterým by v období dešťů tekl potok. Dostala jsem se nad hranici korun stromů a mohla vidět Tuk-Tuk. Nedaleko jsem slyšela šuštění větví. Poté jsem si všimla makaků pohybujících se nedaleko. Kolem stezky vedla i bílá roura, kterou místní odváděli vodu z vodopádu zřejmě na zavlažování políček. Ušla jsem ještě pár metrů a i když jsem slyšela padající vodu, rozhodla jsem se v jednom momentě dál nepokračovat. Podle toho potoka dole, který prakticky neexistoval, bylo jasné, že ten vodopád nebude nijak extra. Možná v době, kdy více prší. Znervózňoval mě ten sráz vedle dost úzké stezky, jejíž povrch byl občas dost vlhký. Nohy mi začínaly tuhnout nervozitou a nechtěla jsem riskovat, že by se třeba někde utrhl sráz a nebo by mi to podklouzlo. Takže jsem se vykašlala na vodopád a opatrně jsem se vydala na sestup nazpět.
Totálně zpocená jsem došla dolů k motorce. A protože ještě zbývaly asi dvě hodiny do západu slunce, vyrazila jsem na hlavní silnici a po ní směrem na jih najít jiný vodopád, který by měl být vidět přímo od silnice.
Jak silnice stoupala do kopců, byla čím dál větší zima. Asi po 20 minutách jsme dojela k vodopádu, který byl téměř vyschlý. Ze skály padaly doslova jen kapky. Ještě, že jsem se nedrápala k tomu v džungli. Opravdu by to němelo cenu. Zaplatila jsem hlídači malého parkoviště za odstavení motorky na dvě minuty a vydala se nazpět do Tuk-Tuku. Po cestě jsem se ještě zastavila ve vesnici Tomok, která je hlavním přístavem ostrova. Prohlédla jsem si přístav. Od prodejkyně manga jsem si koupila pár kousků a vyfotila si ji s těmi jejími kolečky. Prošla jsem se ještě tržnící se suvenýry, která vedla k batackému muzeu. Turistů tu bylo poskrovnu. Navíc již bylo pozdě odpoledne a někteří stánkaři to již balili.
Nazpět do Tuk-Tuku jsem se vrátila kolem šesté. K večeři jsem si dala rybí steak s hranolkama a salátem. Bylo to vynikající.

Dlouhý přesun k jezeru Danau Toba aneb mám nervy na pochodu

Že bych si během té noční plavby trajektem nějak odpočinula? Tak to moc ne. I když jsem měla VIP kajutu jen pro sebe, po celé lodi bylo slyšet karaoke a hudba, která hrála na plné pecky až do dvou do rána. Poté nastal klid, který trval jen asi do šesti, kdy párty začala nanovo.
Trajekt vyplul z Teluk Dalam až o půl dvanácté večer místo v deset. Takže se dalo očekávat, že příjezd do Sibolgy bude se zpožděním. Místo o půl deváté jsme zakotvili v deset. Hned jsem vyšla najít autobus, který by mě odvezl do Parapatu. Hned u brány k čekárně na mole čekala skupina naháněčů nabízejících odvoz kamkoliv. Chtěla jsem se jim vyhnout a zkust najít nějaký autobus rovnou. Ale zatímco jsem se snažila najít východ, vrhli se na mě s nabídkami.

Na dotaz, kolik za cestu autobusem jeden vypálil 150 tisíc. To jsem rázně odmítla. Věděla jsem, že je to max.100 tísíc. Hned snížil na 90. A že mě odveze k autobusu. OK. Nádraží je prý asi 2 km od centra. Sedla jsem na motorikšu. Týpek mě odvezl na jednu křižovatku ke kanceláři jakési taxislužby. A že počkáme na další klienty. Takže se z autobusu vyklubalo sdílené auto. To mi až tak nevadilo. Bylo půl jedenácté. Zaplatila jsem jízdné a čekala. Po asi 10 minutách týpek řekl, že se pojede podívat po ostatních cestujících. Z jeho přístupu to vypadalo, že jsou na cestě. Tlustá prodejkyně jízdného se znuděně rozvalovala po stole. Čekala jsem další půl hodiny a začínala být netrpělivá a nervózní.
Cesta do Parapatu totiž měla trvat 5 hodin a poslední trajekt z Parapatu do Tuk-Tuku na ostrově Samosir údajně jel v šest odpoledne. Bylo čtvrt na dvanáct, když jsem s naštvaným obličejem oslovila prodejkyni, kdy jako pojedeme? Ona někam volala, ale nevypadalo to, že by ji nějak trápilo, že čas utíká. O půl dvanácté přijel zase ten týpek na moto-rikše. A že ještě chvíli. To už jsem opravdu naštvaně na něj vyjela, že musím stihnout trajekt a nemůžu tu čekat do odpoledne. Za deset minut přijel pick-up, do kterého se naskládali další dva a i mě řekli, že mám nasednout. Týpek si šeptem ještě řekl o peníze za odvoz z přístavu k této kanceláři. Nejradši bych ho kopla do zadku, za to balamutění. Vytáhla jsem desítku a vlezla do auta. Pak mi ještě řekl, že v dalším městě bude zastávka na oběd. Oběd mě nazajímal. Jediné, co jsem chtěla bylo, aby jsme už vyjeli.

Na cestě z města řidič zastavil u krajnice, otevřel kapotu motoru a něco tam šteloval. Snažil se nastartovat, pak přecvakával pojistky. A pak někam odběhl. Za chvíli, která mi připadala jako věčnost, se vrátil se dvěma týpky. Zřejmě mechaniky. No paráda! Takže přede mnou pět hodin na cestě a auto nejede. Asi deset minut se vrtali v motoru a zkoušeli startovat. A pak to něco, opravili a mohlo se vyrazit na cestu. A ta cesta byla samá zatáčka. V jednom úseku se silnice dokonce změnila v šutrovatou cestu. Museli jsme projet dvěma provizorními tunely. Čidič jel pomalu. A to i v úsecích, kde by mohl přidat. Sledovala jsem naši polohu v mapě. Po dvou hodinách jízdy jsme zastavili na oběd v jednom warungu, kde stavěli všichni řidiči sdílených taxíků.

Dala jsem si rybu s rýží. Trochu se v tom povrtala a šla čekat do auta, až se řidič nají a vyrazíme dál. Po cestě jsem sledovala, jak mu dochází benzín. Ručička byla již na rezervě. Ještě to by scházelo, aby mu auto zdechlo v půlce cesty. V jednom městě projel dvě benzínky, ale zřejmě už neměli daný typ benzínu. Takže jsme pokračovali do dalšího města. Tam natankoval.
Po dalších dvou hodinách jsme se dostali k jižnímu cípu jezera Danau Toba. Do Parapatu to bylo ještě asi 70 km. Těsně před Parapatem se řidič rozhodl, že je třeba pauza na kafe. Bylo před pátou. Během jízdy jsem si vygooglovala více informací o trajektech a údajně vyplouvaly až do 19 hodin. Později bych musela trajektem do Tomoku a odtamtud nějakým taxíkem do Tuk-Tuku.
Když se řidič posilnil kafem, vyrazili jsme dál. Ptal se lidí, kde potřebují vyklopit. Anglicky asi neuměl, protože se mnou celou dobu neprohodil slovo. Jen se na mě podíval a já mu řekla, že chci do Tiga raja ferry. Když jsme byli v centru města, ukázal na křizovatce na minivany a řekl "tuk-tuk ferry". Myslela jsem, že mě vyhodí u mola. On ale nechtěl zajíždět. Zamával na řidiče toho mhd ve formě minivanu, vytáhl z kufru můj batoh a já přeběhla silnici k minivanu. Tento řidič anglicky uměl. Hned se rozjel po silnici dolů k přístavu. Bylo 17:23. V 17:30 měl vyplouvat jeden trajekt. Další by vyplouval až za hodinu. Když o čtyři minuty řidič zastavil na dohled od lodí, dala jsem mu pět tísíc a rozeběhela se k trajektu. Loď už troubila. Na mole byla pokladna, ale na to nebyl čas a lodivodi mě volali, ať nasednu. Sestoupila jsem do lodi, zaujala jednu sedačku a konečně si mohla oddechnout. Tento přesun byl vážně o nervy.
Plavba do Tuk-Tuku trvala zhruba 40 minut. Během plavby přišel pokladník a vybral 15 tisíc za jízdné, od těch, kteří ještě neměli jízdenku.
Slunce se pomalu blížilo k obzoru.
Vysedla jsem v Bagus Bay na první zastávce a mezi domky se vydala ubytovat do guesthousu Bagus Bay Homestay, které mezi low cost cestovateli platí za jedno z nejlepších. Přes booking jsem si před pár dny rezervovala 4 noci v single pokoji. Pokojík to byl malý. Společná koupelna byla za rohem. Voda tu ale naštěstí tekla teplá.
Zběžně jsem se šla projít po blízkém okolí. Zjistila, že všude v okolí nabízejí půjčení motorky. A v obchůdku přímo naproti homestaye objevila pohledy. Byly to první pohledy, na které jsem během cesty po Sumatře nanazila. Vzhledově sice nic moc, obrázky byly často rozostřené, ale pár jsem jich nakoupila jako suvenýr. Cena za jeden bylo 7 tisíc. Ještě jsem se zeptala majitelky, za kolik pronajímá skútr. Prý za 80 tísíc. Fajn cena. Obešla jsem další obchůdky, kde měli ze dřeva vyřezávané sošky. Nechtěla jsem se ptát na cenu, protože pak by začalo smlouvání a já před sebou měla tři dny, během nichž jsem se mohla kdykoliv vrátit.
Včeři jsem si dala v restauraci ubytování. Z bohatého výběru jsem si zvolila tuňákovou pizzu. A byla dobrá.
O čtvrt na devět začalo v restauraci batacké kulturní představení. Mladé dívky předváděly několik batackých tanců. Součástí bylo i zapojení turistů do programu. Představení bylo zdarma. Vybírali ale dobrovolný příspěvek. Tato představení v Bagus Bay probíhají každou středu a sobotu.
Později pak někdo moc pěkně hrál na kytaru. To jsem ale již poslouchala z pokoje.

Poslední dny na ostrově Nias

I poslední dva dny na ostrově Nias byly ve znamení relaxu. V pondělí jsem si chtěla jít ještě zasurfovat. Podle předpovědi neměly být moc velké vlny. Po ránu jsem ale nebyla schopná stát a na poledne už bylo pozdě. Takže jsem se na Sorake vypravila až po třetí hodině.
V moři zatím nebylo moc surfařů. Půjčila jsem si stejné prkno jako poprvé a vydala se do vody. Lehce nervózní, aby mě ty vlny zase nesemlely jako minule. Moře bylo klidnější než minule. A tentokrát se mi povedlo sjet i pár dobrých vln. Z toho jedna byla dlouhá a podařilo se mi mírně vytáčet. Po dvou hodinách jsem spokojeně vrátila prkno. Docela mě mrzelo, že jsem za ten týden byla surfovat jen dvakrát. Přece jen to ale není úplně nejsnadnější spot pro věčné začátečníky. Hlavně kvůli těm útesům. Po společné večeři jsem zaplatila účet za osm nocí, motorku, odvoz z letiště a ten organizovaný výlet do Gomo. Celkem jen 1 640 000 rupií za osm dní (cca 110 €).
V noci vypadla elektřina a tím i klimatizace. Do toho nedaleko někdo pořádal nějaký večírek a celou noc kolem jezdily motorky. Takže jsme se všichni moc nevyspali. 

Následující večer mě čekala noční plavba trajektem do Sibolgy. Podle Axela stačilo koupit lístek na loď až v podvečer. Trajekt měl vyjíždět v deset večer. Neměla jsem ale nic na práci a rozhodla se vyrazit do Teluk Dalam omrknout přístav, odkud trajekt vyjíždí. A taky dokoupit data. Nějak se mi podařilo těch 14 GB vyčerpat. Hostel Salty Dog je super, ale má jednu vadu, kterou do budoucna Axel odstaní. Není tam wi-fi. Takže jsem čerpala data ze sim karty.

Po desáté jsem se tedy vydala na motorce do přístaviště. Trajekt tam již kotvil. Budka s nápisem Ticketing byla otevřená. Údajně se lístky prodávaly až odpoledne, ale pokladní tam již byla. Tak jsem si šla koupit místenku. Cena se pohybuje podle třídy. Ty nejlevnější sedadla stojí okolo 70 tisíc. Zkušenost Cheety a Janise s lehátkovou kabinou za 110 tisíc byla taková, že tam lidé normálně kouřili a zpívali karaoke. Tak mi doporučovali spíš VIP kabinu, kde jsou 4 postele a není o ně moc zájem kvůli ceně a tak se může stát, že budu mít celou klimatizovanou kajutu pro sebe.
Takže jsem si řekla o VIP. Nahlásila jsem jméno a věk a zaplatila 240 tisíc rupií. Měla jsem přijít před desátou.

Takže místo na trajektu jsem měla zajištěné. Nyní mě čekalo najít místo, kde bych si dokoupila data. Mělo to být místo s cedulí Oppo. Ta správná stojí na hlavním tahu. Za dalších 12 GB jsem dala 120 tisíc rupií.
V tom největším horku jsem lelkovala v hamace. Kolem šesté se ještě vrátila do Teluk Dalam ke stánku s těmi smaženými dobrotami, abych si jich pár nakoupila s sebou na cestu na snídani. Večeři jsem měla stíhat ještě na hostelu. Cheeta s Janisem se opět vytáhli. Udělali veggie burgry s pita plackou. Před odjezdem jsem si dala sprchu. Bylo fajn, že jsem mohla v pokoji zůstat až do večera a využívat ho.
O půl desáté jsem se se všemi rozloučila a nechala se Axelem odvézt na mé motorce do přístavu. Axel mě dovedl až k mé VIP kajutě, která byla úplně nahoře.

Poděkovala jsem mu za vše a šla se ubytovat. Přede mnou bylo zhruba 12 hodin plavby.