Celodenní přesun ze severní na západní Sumatru aneb již nikdy se Sriwijaya air

Jelikož jsem nejprve kupovala zpáteční letenky z Evropy do Singapuru a ze Singapuru do Medanu, aniž bych měla přesně vymyšlený plán cesty a až poté začala vymýšlet, co vše chci na Sumatře vidět a jak se dopravovat, nakonec jsem kupovala ještě další letenku, abych se ze severní Sumatry dostala do západního regionu, kde jsem chtěla vidět oblast kolem Bukittinggi. A po jistém váhání jsem se rozhodla po zamířit na západní Sumatru právě po zastávce v Bukit Lawangu. Ze západní oblasti bych pak postupně začala po zemi vracet nazpět směrem k Medanu.
Protože jsem z Medanu odlétala do Padangu před půl třetí a cesta z Bukit Lawangu na letiště mohla trvat i pět hodin, musela jsem vyrazit jedním z prvních spojů, které jedou z Bukit Lawang do Binjai, kde pak přesednu na autobus ALS mířící na letiště. A protože mi majitel penzionu slíbil, že mě v pět hodin ráno hodí autem na zastávku minivanů, ušetřila jsem si vstávání ve čtyři. Před pátou jsem čekala v restauraci, až se majitel objeví ve dveřích. Z pokoje, kde se svou manželkou bydlel byl slyšet budík, ale ani po páté se nikdo neobjevoval. V 5:20 přišel do jídelny slepý Unbrella, který má pokoj nad restaurací a zaklepal na dveře majitele. Ten se rozespalý vyhrabal ven a rovnou zamířil k autu. Venku poprchávalo. Dovezl mě k přistavenému minivanu u silnice. Paní, která čekala na autobus řekla něco majiteli. Prý ten minivan pojede až po šesté. To bylo divné, protože údajně zde spoje jezdí co 20 minut. Ani majitel penzionu nechápal, co je to za blbost. Kolem projelo auto, které na něj zatroubilo a on na něj zamával. Asi mi chtěl domluvit odvoz. V tom se minivan rozjel a vypadalo to, že nakonec se přece jen pojede načas. Takže jsem se rozloučila s majitelem penzionu a starostou v jednom a nasedla do minivanu. Přede mnou byly dvě hodiny jízdy. Minivan se postupně plnil cestujícími.

Po půl osmé mě vysadili u kanceláře ALS v Binjai, kde byl přistavený "airport" bus. Řidič ukázal v seznamu, že další spoj jede v 8:15. Zaplatila jsem jízdenku a sedla si do malé čekárny. Venku pršelo.
Autobus vyjel načas. Cesta přes centrum Medanu na letiště byla zdlouhavá, ale trvala běžné 2 hodiny.
Do odletu mi zbývaly 4 hodiny. Během nákupu letenky jsem nemohla online do tarifu zahrnout zavazadlo. To šlo až na letišti. Takže jsem na odbavovací přepážce Lion Airu dodatečně zaplatila za zavazadlo, kde se počítalo každé kilo. Celkem mě to odbavené zavazadlo přišlo na 387 tisíc rupií (cca 25 €). Dostala jsem účtenku a mohla jít čekat na odlet.
Předtím jsem ale chtěla vyřešit to vrácení peněz za zrušený let se Sriwijaya air, se kterými jsem původně dnes měla letět (a v ceně letenky tehdy bylo i odbavené zavazadlo, proto jsem si tu společnost vybrala). Během cesty k přepážce Lion Airu jsem si všimla, že na přepážkách Sriwijaya jsou zaměstnankyně.

Takže jsem se k jedné z nich vydala a anglicky vysvětlila situaci a řekla, že chci to slibované vrácení peněz. Mladá Indonésanka, ke které se připojila se zájmem její kolegyně ze sousední přepážky mi poté řekla: "Sorry miss, I don't speak english"...a přitom se pitomě usmívala. Její kolegyně to samé. Zeptala jsem se anglicky, zda ani další kolegyně nemluví anglicky, ale zakroutila hlavou. Pak jsem se jí, opět anglicky zeptala, zda je tu někdo, kdo anglicky mluví, třeba o patro níž v kanceláři, kterou jsem minule našla prázdnou. Opět to její "Sorry, I don't know". Měla jsem pocit, že mi kecá. Anglicky očividně rozumněla. Jen se dělala, aby nemusela řešit vrácení peněz. V duchu jsem jí a jejím kolegyním vynadala do prolhaných krav a zamířila pro jistotu zjistit, zda náhodou v jejich kanclu nesedí někdo, kdo by byl ochoten se mnou jednat. Neseděl. Nechtěla jsem to jen tak nechat být. Fakt mě ten přístup naštval. Připojila jsem se přes Facebook na mezinárodní skupinu Baťůžkářů v Indonésii a nazeď jim tam píchla varování ohledně této letecké společnosti, aby nikdo neudělal stejnou chybu. A pak jsem si leteckou společnost našla na instagramu a napsala jim naštvanou stížnost s tím, že rozhodně nebudu jejich služby doporučovat, protože jejich přístup je nehorázný. Z FB mi přišly rady, ať to zkusím ještě na letišti v Padangu, že tam anglicky mluví. Tak jo. Stále tu byla naděje, že své peníze dostanu.
Let byl nakonec zpožděn o hodinu.

Po Padangu jsem tak místo o půl čtvrté dorazila v půl páté. Dopředu jsem měla s majitelem Beach Guest House, kde jsem měla zamluvené ubytování na 3 noci, domluvený odvoz z letiště. Cena sice "evropská" - 500 tisíc rupií (to samé nabízeli v Bukit Lawang za vyzvednutí z letiště), ale alespoň jsem nemusela řešit několik spojů. Bylo již pozdě odpoledne a k jezeru Maninjau to bylo autem skoro tři hodiny.
Vyzvedla jsem si batoh a šla ven, kde jsem se potkala s Jackem. Myslela jsem, že ještě zajdu k přepážce Sriwijaya Air, ale ta byla v příletové hale a tam mě bez letenky nepustí. Takže jsem se nakonec k mé nelibosti vymáhání peněz vzdala. Bylo pozdě a já už chtěla být na ubytování. Jack po cestě občas nadhodil, co vše pro klienty dělá. Že prý pořádá i cesty k jezeru Toba a že během dvoudenní jízdy zastavuje na zajímavých místech a spí se v pěkném hotelu. Cena "pouhých" 300 €...Nevím, jestli jsem vypadala na to, že vydělávám jako vrcholový manažer a nebo si myslel, v Evropě jsou tyto částky normální, každopádně se po cestě snažil zjistit, zda bych měla zájem o další jeho produkty jako je pohodlný odvoz autem do údolí Harau s tím, že po cestě by mi ukázal nějakou typickou vesnici, rafflesii a nevím, co ještě. Cenu ale neřekl, ale měla jsem pocit, že to bude opět nějaká "neindonéská" cenová kategorie. Takže jsem mu na vše řekla jen "Hmm" a nekomentovala jsem to. Můj pocit ale byl, že Jack chtěl na turistech dost rýžovat. Nasvědčovala tomu i cena 60 USD uvedená na tabuli k jednodenní tour po okolí na vyhlídku Puncak Lawang. Paradoxně za půjčení motorky chtěl jen 75 tisíc rupií (cca 5 €) a s ní se na vyhlídku lze dostat v klidu na vlastní pěst. Takže, i když jsem chtěla a toužila konečně spatřit největší květinu světa - rafflesii, která v okolí jezera Maninjau roste, upustila jsem od toho, abych si případný výlet nechala organizovat Jackem.
Po cestě k jezeru jsme míjeli vesnice a stánky s množstvím ovoce. Doufala jsem, že ve vesnici Maninjau taky nějaký takový bude. Jack si po cestě koupil pár ananasů a poté v malé pekárně pár kokosových buchtiček pečených v tradiční troubě, pod kterou se topilo kokosovými skořápkami. Dvě jsem mohla ochutnat. Byly dobré.
Projeli jsme oblastí, kterou v roce 2009 zasáhla tsunami vzniklá zemětřesením, které mělo epicentrum nedaleko ostrovů Mantawai a poničilo velkou část Padangu. Silnice proto vypadala nově.
K jezeru jsme vystoupali po setmění. Danau Maninjau, neboli jezero Maninjau leží v sopečné kaldeře v nadmořské výšce necelých 500 metrů. Okolní svahy kaldery pak stoupají do výšky nad 1200 metrů. Klima tu mělo být přívětivější. Rozhodně tu nebylo takové dusno, jaké mě udeřilo do obličeje před letištěm.
Kolem osmé jsem dostala zámek od deluxe pokoje, který jsem si přes booking rezervovala. "Deluxe" měl pokoj ale jen v názvu. Do luxusu to mělo hodně daleko. Nejen, že byl pokoj nejdál od jezera a přímý výhled na něj nebyl, ale záchod byl v indonéském stylu (díra do země), hlavice sprchy byla urvaná a na původně dřevěné podlaze byl položený koberec ve stylu umělé trávy. Noc tu stála 150 tisíc rupií (cca 10 €), což je možná na evropské poměry pakatel, ale přijela jsem z Bukit Lawang, kde jsem za zhruba třetinu této ceny měla opravdu příjemný pokojík s pěknou koupelnou a evropským splachovacím záchodem. Prostě mě dnes celý ten přístup docela štval. Na druhou stranu patří Beach Guest House k nejekonomičtějším ubytováním v Maninjau a stojí přímo na břehu jezera.
Součástí je i restaurace, ve které jsem povečeřela zeleninovou polévku a rajčatový salát. A pak již jsem si šla dát sprchu (samozřejmě studenou, teplá tu neteče) a odpočinout si. Následující den jsem měla v plánu si půjčit motorku a vydat se na průzkum okolí a zdejší vyhlášené vyhlídky Puncak Lawang.