Z vytipovaných vesnic, které jsem chtěla vidět (a bylo možné tam dojet po relativně dobré cestě), mi zbývalo ještě Orahili - vesnice stojící na svahu asi 400 metrů pod královskou vesnicí Bawomataluo. Ve středu již bylo pozdě na to, abych se tam vydala po prohlídce královské vesnice. Také mě lákalo si znovu a tentokrát sama projít královskou vesnici. Hlavně kvůli možnosti koupě nějaké sošky jako suvenýru. Toužila jsem po té první, co jsem během předchozí návštěvy viděla v obchůdku nabízejícím vše možné.
Posnídala jsem míchaná vejce, toust a zbytek papáji a vydala se na cestu nejprve do Orahili. Odbočka z hlavní silnice je ta samá jako na Bawomataluo, ale na křižovatce, kde cesta odbočuje nahoru ke královské vesnici, se pokračuje rovně. Po cestě žádné směrovky. Myslela jsem si, že mě silnice rovnou zavede k Orahili, ale když jsem po provizorní betonové cestě dojela do jakési vesničky a podívala se do mapové aplikace, byla jsem už kdesi mimo. Takže jsem to otočila a našla správnou odbočku. Silnice byla v relativně dobrém stavu. Tedy až na několik míst, kde se část asfaltu utrhl a sesunul ze svahu. Zřejmě kvůli deštům. No také jsem musela přejet most postavený z klád.
Vyjela jsem ke kamenným schodům vedoucím na hlavní náměstí vesnice. Oproti předpokladu zde stálo hodně původních domů. A také tu bylo hodně megalitů, které byly klasicky v obležení sušícího se prádla. Došla jsem na druhou stranu náměstí, kde navazovalo další menší náměstí a v jeho rohu stezka stoupala nahoru do kopce ke královské vesnici.
Do Bawomataluo jsem vyjela po již známé silnici. Zaparkovala u schodiště a šla si prohlédnout královské hroby. Poté vystoupala nahoru, v turistické kanceláři zaplatila poplatek a odmítla nabídku "stone jumping", které jsem již minule viděla. Trochu jsem doufala, že se zde třeba objeví nějaká turistická skupinka, která bude chtít vidět válečníka přeskakujícího kámen. A já se k tomu jakoby přichomítnu.
Dnes dopoledne ale ve vesnici panovala jiná, jakoby slavnostnější atmosféra. Žádný turista tu zatím nebyl. Jen pod královským domem seděla skupina zřejmě studentů, které učitel poučoval o zdejší historii. Při pohledu nahoru do podkrovních oken se zdálo, že v domě nikdo není. Prošla jsem mezi studenty do královského domu a chvíli jsem si sedla do podkroví. Bylo větrno a vítr lomcoval s plechovou střechou. Stejně je s podivem, že ten dům zvládl i zemětřesení. Nechtěla bych jej ale zažít zrovna tady, několik metrů nad zemí.
Studenti dole hráli na kytaru a zpívali. Byl to příjemný moment. Poté se odebrali naproti ke kostelu.
A já vyrazila do toho obchůdku zjistit cenu sošky, která mě minule zaujala. V žádné jiné vesnici jsem totiž nenarazila na na prodejce suvenýrů.
Majitel obchůdku a řezbář v jednom mě přivítal a znovu ukázal sošky. Moje představa byla, že bych sošku koupila tak za 100 tisíc. Řezbář ale řekl, že za ni chce 100 dolarů!! To se snad zbláznil! Za tuto cenu by ji neprodávali ani v Evropě. Soška byla vysoká zhruba 20 cm a žádné extra detaily na ní vyřezané nebyly. Začalo smlouvání. Prý milion rupií. Poté 600 tisíc. U sebe jsem měla jen 250 tisíc a i kdybych měla víc, rozhodně bych za tu sošku nedala 40 €. Svolila jsem k 200 tisícům. Prý že 500 tisíc. Víc nemůže snížit. Že na té sošce dělal 6 dní, protože je z "iron wood". Smůla. Musela jsem se rozloučit s nepořízenou. Snad nějakou sošku seženu někde jinde. Dosud jsem ale na žádný pěkný suvenýr nikde nenarazila.
Takže jsem se vrátila k motorce, prošla se ještě obchodem se suvenýry, kde sice měli sošky, ale byly to takové ty turistické s nápisem Nias. Takže jsem se vrátila na hostel.
Kolem třetí jsem pak zamířila přes Teluk Dalam objevovat krásy východního pobřeží. Asi 5 km severně od Teluk Dalam u břehů stojí tři osamocené skály porostlé vegetací. Pěkné fotogenické místo nazývané Batu Atola. Odpolední slunce skály pěkně nasvětlovalo. Jedna ze skal měla u dna průchozí jeskyni. Nastával ale příliv a vlny byly docela silné, tak jsem se tam nepokoušela dojít. Určitě bych skončila mokrá. A foťák a mobil by to nedali.
U cesty tu prodával malý kluk se svým tatínkem dukuh. Na tržnici jsem na toto ovoce nenarazila, tak jsem si koupila jedno kilo. Ovocným symbolem letošní cesty bude právě dukuh. Loni na Srí Lance to byl mangosteen a třeba v Kolumbii to byla papája.
Tatínek nabídl, abych si malého synka vyfotila. Ten nejprve vypadal, že chce, ale pak se stydlivě schoval. Nakonec jsem si udělala fotku celé rodinky.
Pokračovala jsem dál k pláži Rock Star beach. Ta je údajně jedním ze surfařských spotů. Na moři dnes ale nikdo nesurfoval.
A ani to nevypadalo jako pláž. Pobřeží je zde spíše skalnaté. Protože jsem měla čas, pokračovala jsem dál na vyhlídku Genasi. Je to jedno z oblíbených míst mezi místními. Prý je tu pěkný výhled z výšky na moře. Na vyhlídce stojí restaurace. Výhled až zase tak úchvatný nebyl. Co mě ale nemile zaujalo, bylo množství odpadků na svahu. Vážně nemám slov. Dál už jsem nejela. Po cestě zpět do Teluk Dalam jsem se ještě zastavila na několika zajímavých místech u pobřeží, kde skalnaté dno vystupovalo nad hladinu.
Před západem slunce jsem si s ostatními zaplavala v zátoce. Na další den byl naplánovaný společný výlet za prastarými megality do regionu Gomo.
Žádné komentáře:
Okomentovat