Danau Toba: Vyjížďka do vnitrozemí ostrova Samosir k jezeru Aek Natonang

Poslední den na ostrově Samosir jsem měla v plánu zamířit směrem na jih a dojet k jednomu jezeru, které leží na náhorní plošině ve vnitrozemí. A také jsem se chtěla projít po některé stezce kolem Tuk-Tuku.
Vzbudila jsem se v sedm a před osmou vyrazila obhlédnout tu německou pekárnu. V úmyslu jsem měla koupit si k snídani nějaké pečivo a případně tam popít i místní kafe. Jenže v Toba Cottagese podávala snídaně pro klienty formou bufetu a za vitrínou stále nebylo žádné čerstvé pečivo. Vrátila jsem se na ubytování a snídani si objednala tam. Vybrala jsem si míchaná vejce se sýrem a tusťákem. K tomu jsem zkusila zdejší kafe. Recepční jsem se zeptala, zda je možné na další den rezervovat odvoz do Berastagi. Včera jsem se vyptala na možnosti autobusové dopravy a jednou z možností je i sdílené taxi za 170 tisíc. Kdybych jela autobusy, musela bych dvakrát přesedat a cesta by se určitě protáhla na celý den. Takto by to bylo přímo z Parapatu do Berastagi, kde bych byla za 5 hodin. Recepční mi řekla, že tam zavolá později, že je ještě brzy.
Na výlet jsem vyrazila o půl desáté. Je sobota a v Tomoku probíhal trh. Kolem silnice stálo množství stánků s ovocem a zeleninou a provoz byl hustý, takže jsem musela jet krokem a kličkovat mezi lidmi. Po cestě nahoru do kopců, kam vede hlavní tah, jsem zastavila na pěkné vyhlídce na Tuk-Tuk a jezero. Dnes bylo slunečno a skoro bez oparu.
Projela jsem kolem toho neexistujícího vodopádu a začala objevná cesta. Silnice vystoupala do oblasti náhorní plošiny. Nejen, že zde bylo chladněji, ale vegetace se také změnila. Listnaté stromy, palmy a džungli vystřídaly jehličnaté stromy, louky a vřesoviště s jezírky. Půda zde byla vlhčí. Projížděla jsem osadami, které se svou architekturou lišily od těch batackých osad dole při pobřeží. Dřevěné domky byly více evropského typu. V osadách stály kostelíky. Opravdu jsem si připadala jako někde na Šumavě.
O půl 11 jsem dojela na odbočku k jezeru Aek Natonang. Projela jsem kolem kostelíka, který stojí na rozcestí dvou stezek. Jezero bylo přede mnou. Vzala jsem to po cestě vedoucí vlevo. Hliněná polní cesta byla plná hrbolů, na kterých motorka nadskakovala. Dojela jsem na parkoviště, které je u jezera nově vybudované. Stejně jako další atrakce. Jezero se stává rekreační oblastí. Dominuje mu červený holandský mlýn, který zde sloužá jako dekorace. Při vstupu do areálu jsem zaplatila 5 tisíc rupií. Prošla jsem se kolem části jezera. Na jeho břehu stojí několik altánků. Jsou zde vysazené keře a na hladině se houpou nějaká šlapadla. V neděli tu musí být asi hodně místních.

Jezero jsem si objela ještě z druhé strany. Pak jsem se vrátila na hlavní silnici a pokračovala dál na jih. Podle mapy měla být poblíž pěkná vyhlídka na jezero Toba a protější břehy "pevniny". Vyhlídka je jen pár kilometrů od jezera Aek Natonang.

Za vyhlídkou jsem to otočila nazpět do Tomoku. Chtěla jsem se projít tržnicí se suvenýry a ještě nakoupit nějaké sošky. Ulička se suvenýry mě dovedla až k batackému muzeu. Tam jsem ale nešla. Od jedné prodejkyně jsem se dozvěděla systém fungování batackého kalendáře. Na každý den je daný nějaký symbol určující, co se ten den smí a nebo nemůže. Takže každý rok je přesně určená doba setí a nebo třeba námluv. Vedle tržnice je i hrobka rodiny batackého krále Sidabutara. Kamenný sarkofág králova hrobu je ozdobený vytesanou kamennou hlavou.

Tam jsem ale nešla. Zašla jsem si na molo, odkud vyplouvají trajekty. Cesta byla lemovaná dalšími stánky se suvenýry. Kromě sošek tu prodávají batacké látky a oděvy včetně čínských šmejdů. Hledala jsem nějaký pěkný hábit s tradičními vzory na domácí nošení, ale na všech byl nápis Toba. Nakonec jsem si žádné oblečení nekupovala.
Na oběd jsem si zajela do restaurace BPK Rumah Makan, která stojí u hlavního tahu pár metrů od odbočky na Tuk-Tuk. Jídelny označené cedulí BPK jsou zaměřené na pečené vepřové. To je jedním z typických batackých pokrmů. Batakové žijící u jezera Toba jsou většinově křesťané a vepřové tak v jejich jídelníčku hraje důležitou roli. Batakové v jiných regionech dokonce jedí i psy. Jídelny, kde se připravuje psí maso jsou označené jako B1. B1 jsem ale u jezera neviděla. Jen BPK.

Takže jsem si popoledni sedla do poloprázdné restaurace a nechala si přinést tento typický pokrm. Dostala jsem horkou masnou polévku, talířek rýže, na kousky nakrájeného pečeného vepřového, spařené nasekané listy nějakého salátu, pikantní omáčku z prasečí krve, chilli a kousek pomeranče na zakápnutí. Bylo to dobré, i když jsem tu omáčku kvůli své pikantnosti nejedla. Cena za oběd byla 30 tisíc.
Po obědě jsem se vydala směrem na Tuk-Tuk a zaparkovala u jednoho z turistických rozcestníků upozorňujících na pěší trasu po okolí. Chtěla jsem vystoupat na nějaká kopec, ze kterého bych měla pěkný výhled na Tuk-Tuk. První cesta mě dovedla ke stádu buvolů popásajících se v křoví u cesty. Jakmile mě zmerčili, projevili zájem. Netušila jsem, jestli můžou být agresivní, když mají kolem sebe mladé, tak jsem to otočila nazpět a vydala se na jinou stezku vedoucí na kopec Bukit Beta.

Na kopci stojí několik batackých hrobek. Jedna kamenná je asi hodně stará. Ostatní jsou mladšího data. Z kopce byl pěkný výhled na hlavní tah a protější skalní stěny. A také na Tuk-Tuk. V jedné části kopce se popásali buvoli.
Našla jsem si klidné místečko a natočila zde informativní vlog týkající se postřehů ze Sumatry. Během natáčení mě vyrušilo stádo buvolů, které se sem přesunulo. Buvoli na mě ale jen koukali a dál se věnovali popásání.
Na cestě z kopce k motorce jsem míjela dělníky, kteří se chtěli vyfotit.

Poté, co jsem se vrátila na ubytování, jsem si dala k svačině ovoce s jogurtem. U recepční jsem si také nechala potvrdit rezervaci na sdílené taxi do Berastagi.
Na šestou jsem byla domluvená s majitelkou skútru, že si přijde pro klíčky. Takže jsem seděla v restauraci pod altánkem a dopisovala zápisky. Po šesté přišla na recepci žena, která mě hned poznala. Já jsem si ji moc nepamatovala. S úsměvem jsme si předaly klíčky a rozloučily se. Zřejmě si už stihla skútr prohlédnout, jestli neutrpěl újmu.

Po večeři (ryba s hranolkami) jsem zaplatila útratu za jídlo, které jsem zde během pobytu snědla, a také za tu jízdenku do Berastagi. Po osmé se v jídelně opět konalo představení batackých tanců. Vyslechla jsem si jej z pokoje, kde jsem balila věci. Další den mě čekalo vstávání o půl osmé.