Plánem dnešního dne bylo vydat se poznat další vesnice s původními domy a poznat západní pobřeží ostrova. Vzbudila jsem se v osm ráno. K snídani jsem si kromě vejce s toastem nakrájela i kousek papáji. V deset jsem pak na motorce vyrazila směr západ. Až k odbočce na vesnici Hilisimaetano jsem cestu znala. Mým prvním cílem byla vesnice Bawogosali, která je na mapě jen pár kilometrů od Hilisimaetano. Kolem Bawogosali jsou pak další vesnice, které jsou prý zajímavé.
Na odbočku k vesnici Bawogosali upozorňovala žlutá směrovka. K vesnici to mělo být 2,9 km. Úzká silnice začala stoupat do vnitrozemí a prvních několik set metrů byl asfalt v relativně dobrém stavu. V porovnání s tím, co mě později čekalo, to byla úžasná silnice.
Předpoklad, že bude stav cesty v podobném stavu jako ta, co mě předevčírem zavedla do vesnice Hilisimaetano, byl absolutně zcestný. I když by se dalo předpokládat, že, když už je u silnice umístěný ten žlutý "turistický" rozcestník upozorňující na vesnici jako na zdejší atraktivitu, budou se o přístupovou cestu starat. Možná to ale byl záměr, aby tu cestu nechali v takovém stavu, aby si z toho turista odnášel nezapomenutelný adrenalivoný zážitek.
Po tom půl kilometru jsem nejprve dojela k velké kaluži přes celou cestu. Před ní byly v bahně vyjeté dvě brázdy od pneumatik. Nebylo jasné, jak hluboká ta kaluž je a na pohled nebylo jasné, jestli se nezabořím do toho bahna a už nevyjedu. Zastavila jsem, sesedla a šla to omrknout. Pravá strana brázdy v bahně se zdála vcelku pevná. Nebořila jsem se. A ta kaluž? Vybavila se mi jízda vcelku hlubokou vodou během tropické bouře na Camiguinu (
http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/02/druhy-tajfunovy-den-na-camiguinu-aneb.html ).
Tahle by ale neměla být tak hluboká. Chvíli jsem váhala, jestli to nevzdát, ale pak jsem se rozhodla, že to zkusím. Pomalu jsem projela pravou brázdou a vjela do kaluže. Nebyla hluboká. Dno bylo naštěstí také hliněné. Projela jsem kaluží a opět pokračovala po asfaltce, která postupně stoupala do kopce. Po několika stech metrech ale asfaltka postupně mizela a nahradily ji balvany a štěrk. Tohle už nebyla silnice vhodná pro normální auta nebo motorky s nižším výkonem. Doufala jsem, že je to jen jeden úsek a opatrně začala vyjíždět tu šutrovatou cestu. Nohy vystrčené pro případ, že bych se musela zapřít a pomoct motorce, kdyby se někde zasekla. Trpěla jsem za motorku a doufala, že to dá.
Vyjela jsem ten šutrovatý úsek a za ním byla rovinka s betonovým povrchem. Ten ale brzy zase přešel do dalšího šutrového kopce.
Když jsem takto vyjela třetí úsek plný šutrů a viděla pořád stoupající cestu, která se kdykoliv zase mohla změnit v pole balvanů, rozhodla jsem se motorku odstavit u silnice a dál pokračovat pěšky. Motor měl z toho tůrování dost. Podle mapy to mělo být už jen asi půl kilometru. Půl kilometru, během kterého jsem se pěkně zapotila. Na motorce se to nezdá, ale cesta byla docela strmá. Vyfuněla jsem ke spodní části vesnice, kde se se mnou chtěli vyfotit dva kadeti zřejmě policejní stanice, která tu stojí. O kus výš mě přivítal podáním ruky postarší pán mířící někam dolů z vesnice.
Dvě děti na mě s úsměvem zamávaly. Vystoupala jsem až k nejstarší a hlavní části vesnice stojící na plošině pod vrcholem kopce. Při příchodu mě zmerčili čtyři tak 10 letí kluci a začali něco pokřikovat. Následovali mě během celé doby, co jsem vesnicí procházela a fotila si domy. To jejich pokřikování mi nebylo příjemné. Některé domy byly ozdobené malbami. Na starých kamenech se sušilo prádlo. Na nejvyšším místě nad vesnicí stál kostel. Bylo horko a kvůli těm malým otravnýjm klukům, co se pořád chtěli fotit a nenechali mě na pokoji, jsem se zde moc nezdržovala a vydala se nazpět k motorce. Cestu k dalším vesnicím, ke kterým by měla z vesnice vést nějaká cesta, jsem vzdala. Po cestě dolů se mi nabídlo pěkné panorama okolní kopcovité krajiny.
Předtím, než jsem nasedla na motorku, jsem si odskočila do lesa. Sjíždět tu šílenou cestu s plným močákem se mi nechtělo. Potřebovala jsem se plně soustředit na cestu. A navíc jsem netušila, kdy a zda budu mít možnost si zajít na záchod.
Nasedla jsem na motorku, nohy vystrčené ven a pomalu jsem sjížděla/odrážela se nohama dolů po šutrech. Brzdy zmáčknuté na maximum. Když jsem dojela až k té velké kaluži, věděla jsem, že jsem to zvládla. Přežila jsem ve zdraví jízdu po tom nejhorším terénu, který mě na cestě doposud potkal. Jízda po polňačkách kdesi uprostřed ostrova Bohol oproti tomu byla brnkačka (
http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/02/187-km-na-skutru-boholem-aneb-za.html ).
Opět po hlavní silnici jsem pokračovala dál. Mým dalším cílem byla pláž Ladeha, která podle Axela stojí za to navštívit. Přede mnou zhruba 19 km. Po cestě jsem stavěla na focení krajiny rýžových polí. Projela jsem několika vesnicemi. U krajnice se na plachtách sušila rýže a kukuřice.
Za vesnicí, kde se konal trh se objevila žlutá směrovka doleva k pláži Ladeha. Cesta nejprve vedla do kopce. Projela jsem osadou a poté začala cesta klesat dolů k pobřeží. Pořád jsem ale jela lesem. Silnice byla docela rozbitá. Až v posledním úseku vedoucím dolů jsme měla štěstí na novější asfaltku. V místě, kde končila a opět začílana rozbitá kamenitá cesta, jsem zastavila. Ručička ukazující stav nádrže už byla na rudé čárce ukazující rezervu. Dál už jsem nechtěla zbytečně spalovat benzín neustálým bržděním a tůrováním. Všemi silami se mi podařilo vytlačit motorku doprotisměru a zaparkovat na relativně rovném úseku u cesty. A pak sestoupila dolů. Bylo to jen asi 100 metrů a přede mnou se objevilo skalnaté pobřeží.
Jako pláž to nevypadalo. Bylo horko. Měla jsem chuť se zchladit v moři, ale nejprve jsem se vydala na průzkum, jestli třeba někde za rohem nebude písčitá pláž. Přeskakovat po tmavém skalnatém povrchu ale nebylo snadné. Na mnoha místech ležely zkamenělé korály. Někdy v minulosti musela tato obnažená část ležet pod mořem. Ostré slunce mě donutilo to otočit. Došla jsem zpět k zátoce pod palmami a v místě, kde se potok vléval do moře a skály v moři tvořily kanál, jsem se šla smočit. Moře tu bylo čistší a chladnější než v zátoce Baloho.
Poté jsem se ještě vydala prozkoumat pobřeží na opačné straně, ale ani tam to nevypadalo, že bych mohla dojít k pláži. Později na hostelu mi Axel řekl, že to nebyla pláž Ladeha. Někde po cestě dolů jsem minula odbočku vlevo, která by mě dovedla na pláž. Jaksi zde zapomněli umístit další žlutou značku.
Takže jsem to otočila, vrátila se k motorce, nastartovala a rozjela to do kopce. Modlila jsem se, aby mi benzín nedošel někde v půlce cesty. Přece jen v tom náročnějším terénu to více žere. Proto jsem jela rychleji než obvykle. Sjela jsem k hlavní silnici a nazpět do té vesnice, kde se předtím konal trh. Vypadalo to na větší vesnici, kde je reálná šance narazit na nejednu malou pumpu. Hned na začátku vesnice stála malá benzínka s klasickými čerpadly. Nechala jsem si natankovat plnou nádrž, která mě přišla na zhruba 27 tisíc rupií.
Dojela jsem do Sorake, zastavila u surf campu Hash& Family, kde kolem půl čtvrté odpoledne byl jen místní fotograf natáčející pár týpků ve vlnách. Sedla jsem si ke stolu s výhledem na surfaře a z jídleního lístku si vybrala kuřecí burgr. Chtěla jsem si dát kokosovou vodu, ale v restauraci neměli v nabídce kokosy, což by měli mít. Burgr vůbec nevypadal tak lákavě, jako na fotce na jídelním lístku. Byla to jen bulka se smaženým polotovarem, který toho kuřecího masa zřejmě ani moc neobsahoval, a neslané hranolky. I když to nebylo nic moc, alespoň nějaká změna. Vlny dnes byly docela vysoké. Kolem pláže prošly místní děti s mačetami a kokosy. Holčička mě poznala a zavolala: "Coconut?". Sorry, dnes už ne. Během pozorování surfařů jsem se rozhodla, že dnes na surf nepojedu. Místo toho po cestě zpět na hostel ještě zajedu navštívit vesnici Hiliamaetaniha, která stojí na kopci nedaleko pláže Lagundri. Dokonce jsem takhle z terasy mohla v dálce vidět střechy vesnice.
U odbočky k vesnici je brána s nepřehlédnutelným vývěsním trámem s jejím názvem. Silnice stoupající do kopce byla nově vydlážděná asfaltem. Žádné díry ani šutry. Super. Dojela jsem pod schodiště stoupající do vesnice. Motorku zaparkovala vedle hřbitova a vystoupala nahoru.
Hned na začátku mě odchytly místní ženy na focení. Děti se chtěly také fotit. Nevelká vesnice byla plná původních domů. Opět se všude sušilo prádlo. Prošla jsem se na druhou stranu, odkud jsem měla krásný výhled na zátoku Lagundri a pláž Sorake.
Odhadnout, který dům je ten královský bylo těžké. Zřejmě ten, před kterým bylo množství lidí a cosi tam řešili.
Dojela jsem do Teluk Dalam na trh s ovocem. Koupila jsem si brambory, rajčata a cibuli, abych si některý další den udělala brambory s cibulkou. K tomu jsem si koupila dragon fruit a mango. Teď jsem již tomu kokosu neodolala. Nechala jsem si od prodavače kokosů, který má stánek hned u silnice, otevřít jeden kokos. Když jsem vypila vodu, ještě mi jej rozpůlil a já vyjedla i dužinu. Vynikající. A cena 5 tisíc.
Zpět na hostelu jsem si pak za zvuků karaoke ozývajícího se ze sousední restaurace vychutnala krásný západ slunce. Dnešní večeře, kterou připravili dobrovolníci, byla vynikající.
Žádné komentáře:
Okomentovat