Na tuto atrakci jsem náhodou narazila na you tubu asi měsíc před odletem a i když už samotné sledování toho videa mi rozproudilo adrenalin naplno, začala jsem si pohrávat s myšlenkou tuhle aktivitu zařadit do programu. Na Boholu se na několika místech zaměřují na adrenalinové sporty a aktivity, ale tohle je snad ta největší. Kladické zip line jsem již zkoušela, je to fajn, ale už mě to moc nepřekvapí. Ale The Plunge je pro mě výzva. Stejně jako byl canyoneering na Cebu.
Takže jsem si řekla, že pokud na tom budu dnes časově dobře, dojedu až do Danao a půjdu do toho. I když jedna moje část doufala, že to nestihnu. Bylo to ostatně dost daleko. Na mapě v hostelu to vypadalo, že až do Danaa je to z Lobocu přes 70 km. A kdo ví, jaké jsou silnice a jak dlouho se zdržím v Čokoládových horách.
V sedm jsem sedla na můj červený skůtr mokrý od ranní rosy, v pekárně u náměstí posnídala nějaké pečivo a vydala se na celodenní projížďku ostrovem. Do západu slunce jsem chtěla být zpět.
Projela jsem serpentinový úsek do Man-Made Forest a chvíli se v mahagonovníkovém lese zastavila.
Kousek za ním stojí další rezervace nártounů filipínských. Tahle je o něco víc komerčnější, protože stojí po cestě k turistickému taháku, kterým jsou Čokoládové hory.
Zaparkovala jsem na parkovišti, kde zatím ještě nikdo nebyl. Bylo osm hodin. Doufala jsem, že otvírají od osmi a ne od devíti. Na pokladně už ale seděla paní. Zaplatila jsem 60 pesos a vydala se na betonovou stezku. Byla jsem snad prvním návštěvníkem. V místech, kde seděli nártouni byl vždy někdo z personálu, aby ukázal na místo, kde tato malinkatá opička je. Zde jich měli více než v té rezervaci, kde jsem byla včera. A také byly lépe vidět a většina byla vzhůru. Nártoun je noční živočich.
Když jsem se přesouvala do obchůdku se suvenýry, začala se rezervace plnit návštěvníky.
Prošla jsem si i ostatní obchody se suvenýry, kde nabízeli třička s nártouny za necelé 2 €. Nějak mě ale žádné nepřesvědčilo.
Jakmile jsem dojela do městečka Bilar, skočily věčné zatáčky a silnice vedla většinou rovně a byla v lepším stavu, tak jsem mohla zvýšit rychlost až na padesátku za hodinu. Lidé z vesnic sušili na plachtách u silnice rýži. Rýžových polí zde bylo hodně. Projela jsem dalším městečkem a za chvíli mě již vítal nápis "Welcome in Chocolate Hills". Míjela jsem první zelené kuželovité kopce. A za chvíli jsem byla u odbočky na jeden tento kopec, na jehož vrcholu je vybudovalná vyhlídka a kousek pod ním restaurace a obchůdky se sevenýry. Předjela jsem frontu aut domnívajíc se, že čekají na povolení k parkování nahoře. Motorkáři to mají většinou snadnější, nacpou se všude. Vyjela jsem po silničce obíhající svah nahoru.
Už během jízdy nahoru se mi líbilo to kopečkovité panorama. Na parkovišti stála spousta motorek a nějaký ten autobus. Všude spousta lidí. Byla sobota a snad všichni Filipínci na dovolené na Boholu byli zde. A kromě nich i čínští turisté. Včera oslavili příchod nového čínského lunárního roku psa a teď mají dva týdny novoroční prázdniny a velká část jich toto volno tráví v některé blízké Asijské zemi.
Zaparkovala jsem mezi ostatními motorkami a hlídač se mě zeptal, zda mám vstupenku. Tu jsem samozřejmě neměla. Kdybych tu frontu aut dole nepředjela a počkala si, až na mě dojde řada, bych ji měla. Nevadilo to. Hlídač mě poslal do budovy, kde měli zřízenou další pokladnu. Zde jsem zaplatila 50 pesos za vstup a šla obdivovat výhledy. Pod altánkem hrály malé děti na ukulele a zpívaly, prodavačky ze stánku opodál lákaly turisty na zmrzlinu, v obchůdcích se suvenýry zase nabízeli trička s potiskem a magnetky na ledničku.
Na schodech vedoucích nahoru na vrchol kopce se táhl lidský had. Na videích z youtubu tu tolik lidí rozhodně nebylo.
Vystoupala jsem na vyhlídku, odkud jsou ty nejlepší záběry. Nejlepší místa na pořízení fotografií byla obsazená selfíčkáři. Nějak jsem se tam vmáčkla a taky si pořídila nějaké to selfie s Čokoládovými horami za zády.
Homolovité kopce vznikly erozí podmořských usazenin. Kdysi tato oblast byla pod mořem.
Ke vzniku hor se ale váže několik legend. Podle jedné se v oblasti usadili dva obři, kteří měli mezi sebou rozpory a začali spolu bojovat tak, že po sobě házeli hroudy bláta. Tam, kam bláto dopadlo, tam vznikl kopec. Později se oba obři usmířili, ale bláto pl sobě neuklidili a tak vznikly tyto hory. Celkem je na Boholu 1268 takových kopců. A své pojmenování po čokoládě dostaly díky hnědému zbarvení trávy na kopcích v období sucha.
Pohled z vrcholu do dáli naznačoval déšť na severu ostrova. Ranní slunce vystřídala oblačnost. To nebylo dobré znamení pro výlet do Danao. Když jsem sjížděla kopec, byl déšť již doslova cítit ve vzduchu a nějaká ta kapla doputovala až na mě. Dnes jsem si s sebou naštěstí vzala pláštěnku. Na křižovatce na hlavní silnici jsem si všimla tabule odkazující na nějakou restauraci. Nebyla daleko. Bylo sice teprve jedenáct, ale chtěla jsem ten déšť přečkat v suchu a rovnou poobědvat. Kromě mě byla v restauraci nějaká sešlost. Zřejmě kostelní kroužek. Dala jsem si nudle po kantonsku a magový shake. Zatímco jsem jedla, venku mírně sprchlo. Žádný tropický liják jako na Camiguinu.
Raději jsem si oblékla pláštěnku, kdyby se déšť opakoval a vyrazila jsem dál. Dalším městečkem Carmen jsem projížděla, ještě nebylo poledne. Někde po cestě za Carmen měla být podle mapy odbočka na Danao. Měla to být kratší cesta než se z Carmen vydávat doleva na město Sagbayan a odtamtud do Danao.
Jakmile jsem uviděla směrovku na Danao, odbočila jsem. Měla jsem skvělý čas. Až do té doby, než najednou silnice za jednou vesnicí skončila a dál vedla štěrková cesta. Zeptala jsem se zdejší mládeže, zda to vede do Danao a prý jo.
Tak jsem tedy vjela na polňačku a pomalu se drkocala dál. Projela jsem kolem několika stavení nadskakovala na výmolech a za každou zatáčkou doufala, že se zase napojím na asfaltku. Z oblohy občas spadlo pár kapek. Když už jsem se takhle kodrcala dost dlouho a uvažovala, že to otočím zpět, dojela jsem do vesnice a zeptala se kolemjdoucí ženy, kde že to jsem a kam ta cesta vede. Byla jsem ve vesnici Matin-ao na cestě do Sagbayanu. A byla jsem asi v půlce. Rozhodla jsem se tedy pokračovat. Za chvíli se cesta trochu zlepšila. Dojela jsem do další vesnice na rozcestí a vzala to doleva. Podle mapky, kterou jsem si ještě doma vytiskla a nalepila do deníku, to mělo být blíž k hlavní cestě. Opět jsem se octla v krajině s několika homolovitými kopci.
U Sagbayanu je na kopci Sagbayan Peak další vyhlídkové místo. Řekl jsem si, že když už ne do Danaa, že se zajedu podívat alespoň tam, až se z té polňačky vymotám. Cesta mě naštěstí za chvíli dovedla do vesnice na křižovatku s hlavním tahem do Sagbayanu. Hned jsem se tam rozjela. Na benzince dotankovala nádrž naplno (už ráno jsem ve vesnici na cestě do mahagonovníkového lesa tankovala plnou nádrž a teď mi zbývala asi půlka a přede mnou ještě kus cesty). U tržnice v Sagbayanu byly směrovky na další městečka a kromě nich i jedna na Danao adventure park. Na Sagbayan Oeak tu nebyla žádná. Bylo před půl druhou. Měla jsem trochu časový skluz, ale rozhodla jsem se přece jen dojet do Danaa. Ze Sagbayanu to bylo asi 17 km. Nedočkavě jsem odečítala každý kilometr zaznačený na patníku u silnice. Jak jsem se blížila Danau, byly okolní kopce zajímavější. Před druhou jsem dojela na křižovatku u Danao. Zabočila jsem doleva směrem na Danao adventure park a doufala, že nebude daleko. Jela jsem ale ještě asi čtvrt hodiny po úzké silničce.
Po čtvrt na tři jsem zaparkovala u vjezdu do areálu a šla do hlavní budovy zjistit, co a jak. Slečna na recepci po mě chtěla 40 pesos za vstup do areálu. Dala mi letáček s aktivitami a cenami a doporučila mi, abych si jednotlivou aktivitu dobře prohlédla, než si ji zaplatím. Asi zde mají dost případů, kdy z toho jedinec nakonec vycouvá. Peníze nevracejí.
Dojela jsem až k samotnému kaňonu, kde většina aktivit probíhá. Rovnou jsem zamířila na stanoviště The Plunge. Na vyhlídce pod stanovištěm postávalo několik zvědavců. V altánku nad vysutou plošinou postávalo u zábradlí několik lidí a pozorovali, jak jde další na řadu. Zeptala jsem se, zda se budou všichni účastnit. Prý ano. Jedna Filipínka se mě zeptala, jestli si to také chci zkusit. Když zjistila, že chci, ale ještě nemám lístek, nabídla mi svůj, protože si to rozmyslela a nechce se toho zůčastnit. Prodala mi tedy svoje místo se slevou.
Běžně tato aktivita stojí 700 pesos, já ji měla za pětikilo. A na řadě jsem byla asi za 10 minut. Filipínka totiž byla ve skupince s dalšími třemi, kteří už byli skoro na řadě.
Snažila jsem se na to, co mě čeká, nemyslet. Stačilo jen vidět, jak ti přede mnou po odpočítáni "tres, dos, uno" padají do kaňonu, a zmocnila se mě nervozita. Tohle byla velká výzva.
Když na mě navlékli sedací výstroj s helmu, věděla jsem, že už je to tady. Přede mnou si právě užívala pád a následné zhoupnutí Filipínka Reena, kamarádka tel, která mi přenechala svoje místo.
Když ji vytáhli zpět nahoru a ona s úsměvem kolem mě prošla zpět do altánu, byla jsem na řadě. Připnuli mi na záda karabinou lano a já šla na vysutou plošinu, kde jsem byla navázána na další lano a byl mi vysvětlen postup. V ruce jsem měla kameru. Tento okamžik jsem si chtěla natočit. Otočila jsem se a sedla si k okraji plošiny. Ta se začala sklápět. Pak mě spustili asi o dva metry níže. Zhluboka jsem dýchala a v hlavě jsem měla prázdno. Věděla jsem, že mě čeká nepříjemný pocit volného pádu. Že až odpočítá do jedné, zhoupne de mi žaludek a já budu padat desítky metrů dolů.
Když byla kladka s dalším lanem na svém místě, ozvalo se nade mnou "Are you ready?"
"Yes!" Odpověděla jsem, ale myslela si opak. Pak se ozvalo: "tres, dos, uno" a zvuk odepnutí lana a já letěla dolů a řvala hrůzou. Jakmile se ale lano napnulo a já se začala houpat z jedné strany na druhou vystřídalo děs nadšení. Bylo to úžasné. Létala jsem si ve vzduchu desítky metrů nad kaňonem na jehož dně tekla řeka. Když se rozkmit zmenšil, pomalu mě začali vytahovat nahoru.
Pár metrů pod plošinou mi hodili lano s karabinou, kterou jsem si měla připnout na úvazek a vytáhli mě na plošinu. Celá akce trvala necelé tři minuty. Měla jsem to za sebou. Zvládla jsem to a můžu si přičíst další nezapomenutelný zážitek. Toto, co se adrenalinové zátěže týká, dlouho asi nic nepřekoná. Reena mě odkázala do hlavní budovy, kde mi prý vystaví certifikát.
Nakonec jsem tedy zvládla vidět a udělat vše, co jsem chtěla. Už mi zbýval jen návrat do Lobocu pokud možno před setměním. Bylo po třetí hodině, když jsem z parku odjížděla směr Danao. Při příjezdu jsem si všimla směrovky na Carmen. Že bych tedy konečně našla tu správnou cestu mezi oběma městečky? Už jsem se těšila, jak bude návrat kratší. Vyrazila jsem po silnici vedoucí za danao. Byla to široká asfaltka. Projela jsem kolem stanoviště jakési další atrakce dobrodružného parku, kterou pořádají zde. Jednoho z místních jsem se ve vesnici pro jistotu zeptala, zda se dostanu do Carmen. Prý jo. Ale jedno velké "Ale" viselo ve vzduchu. Zvláštní bylo, že tu nebyl žádný provoz a brzy (asi po 5-6 km) jsem věděla proč. Široká asfaltka najednou končila v půlce svahu a dál do údolí obklopeného homolovitými kopci vedla polňačka. Další drkocání se kamsi jsem nehodlala absolvovat. Za dvě a půl hodiny se mělo stmývat a terén vypadal spíš na motokrosovoh motorku než na toho mého skůtra. Takže jsem to otočila a rychle se vydala nazpět. Čekala mě cesta z Danaa do Sagbayanu. Ta mi přišla snad nejdelší. V Sagbayanu jsem opět dotankovala a pokračovala do Carmen. Tentokrát jsem to občas rozjela i šedesátkou. Den se krátil. Nechtěla jsem jet ty serpentiny s nějakým autobusem v zádech za tmy.
Pomalu jsem dostávala křeče do noh. Jakmile jsem dorazila do Carmen, trochu se mi ulevilo. Cesta odtud do Bilar je dobrá a rychlá. Bylo už po půl šesté, když jsem za Bilar začala zdolávat poslední úsek. Už bylo docela šero. A v Man-Made Forest byla tma. Poslední serpentiny jsem sjela po šesté. Do Loboku vjížděla za tmy, ale šťtastná, že jsem konečně v cíli. Skůtr tento vyčerpávající výlet ostrovem zvládl. A tachometru bylo o 187 km více! To je můj denní rekord.
Rovnou jsem zabočila na parkoviště u náměstí a zašla se do pizzerky na večeři. Dnes tam byl nátřesk. Volný stůl se ale našel. Objednala jsem si středně velkou pizzu. Pak si ke mě přisedl další hladový zákazník, se kterým jsem se podělila o stůl. Během čekání na pizzu jsme se bavili o cestování. Filipínec zde v jednom resortu učí jógu a už má také hodně procestováno. Jakmile jsem dojedla pizzu, rozloučila se s ním a jela na hostal si dát sprchu a lehnout si. Byla jsem pěkně grogy. Takhle unavená jsem nebyla již dlouho.
Byl to ale skvělý den. A na poslední den na Boholu jsem si naordinovala válení se na pláži sousedniho ostrůvku Panglao.
* A jak jsem si vychutnala The Plunge? Tady je video ;-) https://youtu.be/6ORXm1P6biI
* A jak jsem si vychutnala The Plunge? Tady je video ;-) https://youtu.be/6ORXm1P6biI
Žádné komentáře:
Okomentovat