Pátý den na Camiguinu aneb Za vodopády, potopeným hřbitovem a relaxem v minerální vodě

Teda ty promarněné deštivé dny mě vyčerpaly. Z postele jsem se vyhrabala po osmé. Při pohledu z okna se mi ukázala šedá obloha. To bylo ale jen po ránu. 

Posnídala jsem zbytek včerejší koblihy a banány a šla si k majitelce půjčit skůtr. Včera s ním někdo jezdil a vyjel benzín až na doraz, takže jsem rovnou zamířila na benzínku a doufala, že toho půl kilometru dojede. Natankovala jsem za 50 pesos.

Dnes jsem nehodlala objíždět celý ostrov a půlka nádrže mi měla stačit. Jenže ta padesátka stačila tak na to, aby ručička poodtoupila o dílek od červého pole rezervy. Vyrazila jsem směr Mambajao. Za ním měla být odbočka na vodopád Katibawasan Falls. Podle ne zrovna nejpřesnější mapky jsem dojela až k přístavu a za ním odbočila na první cestu vpravo. Doufala jsem, že je to tak k vodopádu. Jenže jsem dojela do nějaké vesnice, kde asfaltka končila. Zkusila jsem se zeptat pána pletoucího velký proutěný koš, ale něco zahuhlal a nejevil zájem. Tak jsem to otočila nazpět na hlavní silnici. Zabočila na další cestu a tam se hned zeptala sekačů trávy. Ukázali mi zpět do Mambajao. 

Tak jsem opět dojela k přístavu a zabočila doleva. Pán, kterého jsem se zeptala mi řekl, že se po této cestě také k vodopádu dostanu, i když ta nejkratší cesta začíná u benzínky o kus dál. V první vesnici jsem měla zabočit doprava. Dojela jsem na rozcestí, zabočila doprava a paní, co šla po silnici se ještě radši zeptala. Potvrdila mi směr.

Pak už to bylo jednoduché. Projela jsem vesnicí Pardan a za ní již byla směrovka na vodopád. Na posledním úseku cesty jsem musela trochu kličkovat kolem popadaných větví a bláta, které ještě nebyly odklizeny. 

K vodopádu jsem zřejmě dorazila jako jedna z prvních. Prodejci suvenýrů se tu nudili. Bylo půl desáté. 

Zaplatila jsem 30 pesos vstupného a šla se podívat na ten 75 metrů vysoký vodopád, který padá ze skalního převisu do malého jezírka. V něm se asi i může koupat, ale zatím mi nebylo natolik horko, abych se smočila. Rozhodně je to ale moc pěkné místo. 

Od vodopádu jsem se vrátila zpět na hlavní silnici (místní ji nazývají "national highway"). Tentokrát jsem to z Pardanu vzala tou druhou, rychlejší cestou a vynořila se u benzínky. Rovnou jsem natankovala za dalších padesát pesos a konečně ručička ukazovala, že mám plnou půlku nádrže.

Vyrazila jsem zpět směr Yumbing a pak Sunken Cemetery. 

Úsek, který v úterý zavalil sesuv půdy a balvanů, už byl zprůjezdněn a bagr odhrabával hlínu z roury vedoucí pod silnicí, která měla odvádět vodu ze svahu k moři a která se sesuvem půdy ucpala. 

Dojela jsem na parkoviště pod schody vedoucími na sopku Old Volcano. Dnes jsem si nahoru chtěla vystoupat. Obloha se roztáhla a slunce svítilo. Ve stánku jsem si koupila ještě litr vody. Ten půllitr by mi dnes nestačil. 

Oficiálně se za výstup platí 5 pesos, ale pokladní zde ještě nebyla a pán na "informacích" po mě nic nechtěl. Cesta na sopku je dlouhá 1,5 km a zvládnout ji lze za půl hodiny. Místní z ní vytvořili křížovou cestu. Podél totiž postavili 14 soch znázorňujících Ježíše nesoucího kříž. První úsek jsou betonové schody, které přecházejí v přírodní stezku. Jakmile jsem se vyhoupla ze stínu lesa výš, obemklo mě hrozné horko a dusno. Země doslova sálala. Výhledy ale byly pěkné. Je odtud vidět bílý kříž v moři. Po půl hodině jsem došla na konečnou. Cesta nekončí na vrcholu sopky, ale na jejím úbočí. V malé jeskyňce je vytvořen "Ježíšův hrob". 

Porozhlédla jsem se po okolí a vyrazila zpět dolů. 

Další zastávkou byl potopený hřbitov Sunken Cemetery. Dnes se kolem dalo šnorchlovat. Musela jsem se ale zaregistrovat v turistické kanceláři u silnice. Zaplatila jsem 100 pesos poplatek za životní prostředí a 150 pesos za průvodce, který mě měl dovézt na všechna zajímavá místa okolí kříže. 

Batoh jsem nechala v turistické kanceláři. 

Plavala jsem za průvodcem nejprve směrem k bílému kříži. Mezi korály jsem viděla dalšího mořského hada. Také jsem našla Nema s rodinkou. Zastavili jsme se u hrobu se dvěma kříži, který od roku 1871 pomalu mizí pod vrstvou korálů. Pak jsme se vydali kolem bílého kříže dál.

Plavali jsme těsně nad korály. Pod nimi jsou zřejmě ukryty další hroby. Korály jsou zde opravdu pestré. Mezi nimi žijí i obří škeble. Doplavali jsme k velkému železnému kříži, který leží jen pár centimetrů pod hladinou. Odtud je nádherný panoramatický pohled na pobřeží ostrova. Vrcholky sopek Old Volcano a Hibok-Hibok byly nádherně vidět. Radost mi trochu zkazila podvodní kamera, která se začala zamlžovat a tak mi odtud nevyjdou čisté fotky. Asi se zase vrátím ke klasickému podvodnímu foťáku FujiFilm Finepix XP80. Ten dělá pěkné podvodní fotky, lze s ním i přibližovat a nezamlžuje se během změny teploty. 

Na zpátek jsme plavali z druhé strany bílého kříže. Hřbitov byl dost rozlehlý. 

V turistické kanceláři jsem si dala sprchu a pokračovala dál. Na chvíli jsem se zastavila u ruin starého kostela, kde jsem byla již v úterý a pak pokračovala dál. Bylo po jedné hodině. V popisu k jednotlivým místům na zadní straně mapky, kterou jsem vyfasovala od paní domácí stojí, že k vodopádu Tuasan Falls je nutné dojít. Cesta tam je prý dlouhá 6 km. V tom horku se mi nechtělo pochodovat džunglí, navíc jsem už neměla moc času. Přesto jsem si řekla, že zkusím najít odbočku na vesnici Manit, odkud stezka vede, a zjistit, jaká je realita. A realita je taková, že z Manitu vede až k vodopádu Tuasan Falls dobrá silnice.

Jen kousek od parkoviště se minulé dny asi sesunul svah, ale cesta je již průjezdná. Takže jsem nechala motorku na parkovišti, zaplatila poplatek 30 pesos a hned za rohem pokladny mohla obdivovat tento 25 metrů vysoký vodopád. Kromě mě tam byla ještě filipínská rodinka. Sedla jsem si na šutr k řece, strčila nohy do osvěžující vody a posvačila jsem müsli tyčinku a sušenku. Chvíli jsem si užívala hučení padající vody a pak zamířila k poslednímu místu, které jsem chtěla navštívit. Po cestě jsem totiž míjela odbočku na "Soda cold springs". Dnes bylo ideální počasí na plavání ve studených pramenech. 

Voda je navíc minerální. Vstupné opět 30 pesos. Na ceduli u vstupu byly vypsány blahodárné účinky této "sody". Na osteoporózu, snížení tlaku...V areálu bylo o půl třetí jen pár místních. Plavčík mě s úsměvem nasměroval k do části, kde byly volné altánky. Nechala jsem tam batoh, boty a tričko a v šortkách skočila do příjmně osvěžující průzračné vody v bazénu. Tady na Filipínách se ženy koupou v tričku a šortkách. Bikiny zde trpí jen turistkám. 

Hodinu jsem si vychutnávala relax u bazénu. Ve čtyři jsem se zvedla k odchodu. Plavčík mě ještě vybídl, ať se napiju z kohoutku té minerální vody, že je dobrá. Srkla jsem si a doufala, že se z toho později nepo...Voda byla velmi dobrá a opravdu pramenitá. A nic mi z ní nebylo. 

Dojela jsem zpět na ubytování, vrátila motorku a před západem slunce si zašla na molo. Slunce halily mraky. 

Večeři jsem opět řešila v Check Pointu. Tentokrát grilované kuře s omáčkou tariaky a mangový shake. A pak již dobalit věci. Další den totiž opouštím Camiguin. A tentokrát snad již doopravdy.

Nakonec tedy budu odjíždět z ostrova s tím, že jsem přece jen viděla ty hlavní zajímavosti. A ještě zažila filipínský tajfun, který zde nikdo v tuto epochu nečekal.