Let se společností Philippines Airlines jsem měla v 11:30. Protože doprava po městě může být velmi zdlouhavá, hlavně ve špičce, vstala jsem v šest a vydala jsem se chytit taxíka na letiště. Ani ne za 20 minut jsem tam byla. Cena 200 pesos.
Na domácím terminálu jsem si sedla na sedačku a čekala, až se na tabuli objeví, že začal check-in.
Tři hodiny před odletem jsem prošla první bezpečnostní kontrolou do check-inové haly a čekala, až mi otevřou přepážku.
Když se ani dvě hodiny před odletem neobjevil na tabuli check-in, šla jsem se zeptat k volné přepážce a tam mě odkázali na jednu z přepážek.
Na tento let jsem měla povolených 10 kg. Doufala jsem, že to nebudou brát celkově za obě zavazadla. Můj velký batoh totiž měl těch 10 kg (nějak neumím balit do 7 kg na tyto cesty). Naštěstí se slečna na check-inu nad mými zavazadly nepozastavovala. Prošla jsem druhou bezpečnostní kontrolou a octla se v hale s několika obchody se suvenýry a restauracemi typu rychlé občerstvení.
Prošla jsem si obchůdky a zjistila, že tu mají vše mnohonásobně dražší než ve městě. Hlavně to slavné sušené mango, které nabízejí jako typický suvenýr, je 3x dražší než jsem si včera kupovala v jednom obchoďáku na Colon Street.
Čistě náhodou jsem narazila na pár pěkných pohledů. Sehnat kdekoliv pohledy je prakticky nemožné. Tak jsem si vzala čtyři s tím, že za více než týden z tohoto letiště opět poletím a kdybych do té doby nesehnala žádné další, tak tady budou.
V jedenáct jsem nasedla s několika dalšími cestujícími do shuttle busu, který nás odvezl k malému letadlu. Nebylo nás ani dvacet na tomto půlhodinovém letu.
Po půl jedné jsme docela tvrdě dosedli na malé letiště v Mambajao na ostrově Camiguin. Letištní dráha je docela krátká a končí na pláži.
Během pěti minut jsem dostala batoh a šla před letiště, kde na mě čekal řidič s cedulí "Welcome Katerina". Na korbě dodávky mě dovezl do "resortu" Pabua's Cottages, kde jsem si zamluvila pokoj. Za odvoz chtěl řidič 200 pesos. Docela vysoká cena na zdejší poměry, ale asi za to, že to bylo domluvené vyzvednutí.
Majitelka "resortu" (nevím, jak jinak bych tento dům složený z pokojů a chatek nazvala) mě dovedla do mého dvoulůžkového pokojíku (a divila se, že jsem sama. To není poprvé, co místní nechápou, proč člověk cestuje sám). Formality prý vyřídíme zítra (v neděli asi nechtěla být vyrušována).
Zamluvila jsem si u ní na dva dny motorku a zeptala na cenu lodi na White Island, kam jsem se chtěla podívat dnes odpoledne. Prý to mám nechat na zítra. Tady se asi v neděli nic nedělá. Každopádně cena za zpáteční odvoz na malý písečný ostrov nedaleko odtud je 450 pesos +20 pesos poplatek za vstup. Sbalila jsem si pár věcí s tím, že někde pak musím sehnat více vody, protože toho půl litru, co mám, mi stačit nebude, a vyrazila obhlídnout ulici. Lemuje ji několik dalších ubytování a jeden luxusnější resort. Došla jsem do malého přístavu, odkud vyplouvají malé loďky na White Island. Stánkaři zde nabízejí suvenýry a vybavení na šnorchlování. Byl tu klid. Já byla jedinou turistkou, která chtěla odvézt na ostrov. Zaplatila jsem ve stánku určeném jako kancelář vyřizující spojení s ostrůvkem 470 pesos.
Bylo mi přiděleno číslo loďky a lodivod a vyrazila jsem na krátkou plavbu. Bílá písečná "duna" obklopená mořem byla vidět již z dálky. Na ní dva slunečníky. Lodivod mě nechal na ostrůvku s tím, že pro mě přijede. Domluvili jsme se na pátou. Vydala jsem se na obhlídku této "minipouště" omývané neskutečně modrým a průzračným mořem. Na délku má ostrov odhadem tak 100 metrů, na šířku někdy jen 4 metry. Došla jsem k jeho nejvzdálenějšímu cípu a chvíli tam blbla s foťákem. Bylo horko. Voda byla osvěžující. Z jedné strany bylo moře zčeřené a dno písečné, z druhé strany byla hladina klidná a tmavá barva moře dávala tušit podmořské vegetaci a korálům. Vzala jsem šnorchl a vydala se na průzkum. Pod hladinou ale byly jen naplavené úlomky korálů a jednoduchá vegetace.
Postupně jsem se přesouvala po ostrově zpět, až jsem zaujala místo u malého výběžku, kde proti sobě šolouchaly vlnky. V moři zde jsem narazila na několik druhů rybek.
Z ostrůvku se nabízí moc pěkné panorama Camiguinu a jeho sopek. Camiguin je sice relativně malý ostrov, ale vyplňuje jej hned 7 sopek. Z toho jedna je považována za aktivní. Mt. Hibok-Hibok naposledy soptila v roce 1951. Díky sopkám dostal Camiguin svoje jméno. Znamená "Ostrov zrození ohně". Tou nejvyšší sopkou je Mt.Timpoong (cca 1600 m).
Dnes se nad sopečnými vrcholky převalovala mračna a občas se sopky ukázaly v celé své kráse. Když jsem se včera dívala na předpověď počasí, hlásili na dnešek bouřky. Zatím ale nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo pršet. Naštěstí.
Po čtvrté hodině začalo být trochu chladno. Je to zvláštní, že zde v tropech může být chladno, ale vítr, který zde povával, byl docela chladný. Před pátou dorazila "moje" soukromá bárka a já se vydala nazpět na Camiguin. Slunce pomalu klesalo k obzoru. Západ slunce je zde před šestou.
Po cestě na ubytování jsem si všimla v jednom domku malého stánku, ve kterém nabízeli vodu. Koupila jsem si 4 litrový kanystr, protože na zdejším ubytování nemám k dispozici čepování vody z barelů zdarma, jako tomu bylo v hostelích v Moalboal a Cebu City.
Osprchovala jsem se a vyrazila na obhlídku vesnice. A přitom hledala restaurace, kde by se dalo povečeřet, případně posnídat. Došla jsem až k hlavnímu tahu vedoucímu kolem ostrova. Zde je v budově Check Point Food restaurace, pekárna a i obchůdek s potravinami a drogerií. Koupila jsem si nový repelent na komáry, protože mi ten dovezený už dochází. Vedle Check Pointu stojí italská restaurace Luna nabízející pravou pizzu dělanou v kamenné peci. Pro změnu jsem si tedy zvolila tuto restauraci. A pizzu měli opravdu dobrou. K tomu pravé "filipínské" pivo San Miguel.
Takže první den na Camiguinu se vyvedl. Další dva dny mám v plánu si projet ostrov na skůtru.
Žádné komentáře:
Okomentovat