Unuděný den na Camiguinu aneb Zrušili mi ranní trajekt na Bohol

Budíka jsem měla na půl šestou. Po šesté mně měl vyzvednout "tříkolkář" a odvézt mě do přístavu na trajekt. Spíše než zvonění budíka mě vzbudilo bušení lijáku do střechy. To nevěstilo nic dobrého. Měla jsem tušení, že na tomto ostrově zkysnu další dva dny. A měla jsem pravdu. Sotva jsem byla dovezena do přístavu, kde nikdo nečekal, pokladna byla zavřená a dva místní sedící u pokladny řekli řidiči, že byl trajekt dnes kvůli počasí zrušen, už jsem zase jela nazpět do Pabua's Cottages a nastěhovala se do svého pokoje. Majitelce jsem zaplatila za další dvě noci a do deváté se válela v posteli. Pak si zašla do pekárny pro nějaké pečivo a v obchůdku si koupila další 4 litrový kanystr vody. 

Vůbec jsem nebyla nadšená z toho, že se mi tímto nechtěným prodlouženým pobytem na Camiguinu zkrátí pobyt na Boholu, kde jsem měla být pět dní. 

Dopoledne ještě poprchávalo. Pak se obloha trochu roztáhla, i nedaleké svahy sopek již nebyly v hustých mracích a vesnice jakoby ožila. Vydala jsem se pěšky podél silnice do sousední vesnice koupit nějaké ovoce. Místní lidé odklízeli bláto ze silnice a vymetali vodu z tržnice. 

Koupila jsem si půlku melounu a pár miniaturních banánů a šla zpět na pokoj. Po dvanácté jsem se rozhodla, že se přece nebudu celý den nudit na pokoji a že si alespoň zajedu do Mambajao.

Dnes jsem si motorku nechtěla půjčovat, protože počasí ještě nebylo nejideálnější a nebyla jsem si jistá, jestli už odklidili ten sesuv půdy na hlavní silnici směrem k Sunken Cemetery. Zítra by ale mělo být konečně pěkně, tak snad navštívím ta místa, která jsem kvůli tajfunu musela oželet. Třeba si nakonec i zašnorchluji. 

Takže jsem si stoupla k silnici a mávla na projíždějící oranžovou tříkolku, která slouží jako MHD po ostrově. Jen za 10 pesos jsem se nechala dovézt k letišti, kde jsem se zašla zeptat na směnárnu. Na letišti není, ale v bankách ve městě mění peníze. Kousek za letištěm je onen obchod se suvenýry, který jsem chtěla navštívit včera. Sehnala jsem tam dva ucházející pohledy do sbírky a pěšky pokračovala do centra, kde jse vlezla do jedné z bank a vyměnila sto euro.

Sice bych s tím, co mám, vydržela ještě týden, ale kdo ví, zda budu mít na Boholu možnost peníze vyměnit. Dostala jsem relativně dobrý kurz 61,35 pesos za euro. Tehdy na letišti v Cebu mi u přepážky jakési směnárny paní nabídla jen 58 pesos. 

Pak jsem se prošla ulicemi centra, vlezla do malého bistra Boochee a z nabídky si vybrala "batchoy" - nudlovou polévku s masem a jarní cibulkou. Jen za 60 pesos. Byla moc dobrá. 

Po druhé jsem se zase nechala tříkolkou dovézt do Yumbingu. Naučila jsem se během jízdy, jak dát řidiči znamení, aby zastavil.

Zaklepu na kapotu a řeknu "parada". Opět španělské slovo znamenající "zastávka". Dnes jsem pochytila v jejich řeči několik daších španělských výrazů. 

Po cestě na ubytováni jsem potkala Marianu a Alexandru a domluvily jsme se, že si večer zajdeme na drink do nedaleké španěské kavárny/baru. 

Chvíli jsem se pak opět válela a nudila na pokoji a po čtvrté se vydala na pláž s tím, že si tam třeba chvíli posedím a budu pozorovat moře. Jenže zdejší pláže s černým sopečným pískem jsou po těch dvou tajfunových dnech plné naplavených haluzí, rozkládajících se kokosových ořechů a odpadků (zřejmě tahle pláž nevypadá lépe ani jindy). A dohněda zbarvené moře rozhodně nelákalo k brouzdání. Prošla jsem se podél pláže až k ústí jednoho z potoků přivádějicích vodu z ostrova a pak to otočila zpět na pokoj abych si dala ledovou sprchu a po šesté si zašla do Check Pointu na večeři. 

Dnes na Valentýna tam měli speciální akci - bufet "sněz, co můžeš" za 250 pesos. Bylo tam natřískáno. Nacpala jsem se k prasknutí a pak se šla sejít s holkama do španělského baru Peninsular. 

Byl to takový unuděný den. Zítra ale vyrazím na obhlídku těch míst, která jsem včera viděla v lijáku nebo jsem se zatím k nim nedostala vůbec.