Vyrazili jsme na zhruba čtvrthodinovou plavbu kolem pobřeží k pláži u ústí řeky, která vytéká z jeskyně. Právě tato řeka je onou Underground River, neboli podzemní řekou. Protéká jeskyní dlouhou více než 8 km. Tohle místo bylo prohlášeno parkem někdy v 70.letech minulého století a od roku 1999 je na seznamu UNESCO a také bylo prohlášeno jedním z novodobých sedmi divů světa. Od té doby denně láká stovky turistů. Běžný návštěvník ale nepropluje celým úsekem. Během 45 minutové prohlídky se proplouvá jen 1,5 km. A jde to jako na běžícím pásu: připluje se na pláž, po vysednutí nás vyfotí (fotky se platí zvlášť, pokud je o ně zájem), dojdeme k základně, kde dostaneme audioprůvodce (zvolila jsem si španělský výklad), pak se dojde k řece před jeskyní.
Zde se vyfasuje helma (na hlavu nám totiž budou padat kapky vody i guano od stovek netopýrů). Nasedne se do loďky, opět nás vyfotí, dálkovým ovládáním nám hromadně spustí audioprůvodce, pak zjistí, že jsme moc těžcí, že se loďka potápí, tak musí dva vysednout a pak se vyplouvá.
No, abych pravdu řekla, čekala jsem asi něco víc od této prohlídky. Možná je to tím, že mám za sebou prohlídku X jeskyní a to i na lodi. Jeskyně je velká, strop někde dosahuje až 65 metrové výšky, výzdoba sle není nijak extra zajímavá. Nejpůsobivější jsou asi ti netopýři vysící nám nad hlavou. Místo je ale cenné z hlediska geologického složení.
Na mě tato prohlídka moc velký dojem neudělala. Možná to bylo i tím množstvím lidí a jakousi uspěchaností. Mnohem zajímavější mi přišly jeskyně v bornejském národním parku Gunung Mulu, který mi prostředí kolem Sabangu připomíná.
Před vyplutím nás průvodkyně upozornila na tvar skalního masivu, ve kterém ona Underground River teče. Vypadá jako spící obr. Hlava, oční důlky, nos a velké břicho jsou dobře rozeznatelné. A na to, že se jedná o obra a ne obryni pak upozorňuje ještě jeden hrbolek pod břichem.
Po 45 minutách jsem vysedla na břehu před jeskyní, udělala si pár fotek a vydala se k základně. V jejím prostoru se pohybovalo několik velkých varanů (monitor lizard). V lese zde žijí i makakové před nimiž varují cedule, že kradou tašky. Dnes tu ale nebyl ani jeden. Jen tři varani vyhřivající se na slunci.
Průvodkyně lákala na zip line. Prý je nejdelší palawanskou dráhou nad mořem. Oproti zip linům v jiných zemích je to slabý odvar. A poté, co jsem před pár dny na Boholu dala The Plunge, mě tato dráha vůbec neláká.
Nechala jsem se dopravit do přístavu. U jednoho ze stánků jsem si dala palačinku s banánem a čokoládou. Dnes na oběd ve formě bufetu nepůjdu. Obešla jsem stánky se suvenýry s našla pár pohledů. Pak jsem si ještě koupila cheeseburgera s sebou a u jiného stánku mangovo-guabanový shake a odebrala se na pláž před luxusní resort Sheridan.
Věci nechala na pláži u jachty a zabrala si jednu proutěnou hamaku. Z hotelové restaurace zněla příjemná moderní hudba. Bylo to fajn relaxační odpoledne. Kolem třeti se zvedl vítr. Ještě chvíli jsem se houpala v hamaku a užívala si luxusu a pak se přesunula po cestě k masážním studiím. Nechala jsem se zlákat hned prvním (Jeny's massage studio). Zvolila jsem hodinovou švédskou masáž za 400 pesos. Prý je relaxační. Na nějaké mordování jsem neměla náladu. Stačilo mi to v Panagsama beach.
Na lehátku přímo na pláži jsem poslouchala šplouchající vlny a užívala si masáž.
Ta byla dost peelingová. Byla jsem totiž celá pokrytá drobounkým pískem, kterého je těžké se zbavit.
Po masáži jsem si šla dát na penzion sprchu. Smýt ze sebe ten písek a také přebytečný masážní olej. Docela jsem se dnes na té pláži připekla. Konečně začínám mít rovnoměrnější opálení. S to přede mnou je ještě necelý týden na plážích El Nida.
Se stmíváním jsem s vydala na pláž povečeřet. Dnes jsem chtěla zkusit jinou restauraci. Sedla jsem do Thalets a když mi řekli, že nemají ceviche (ty bych si dala), zvolila jsem lilkový salár s tím, že pokud budu mít ještě hlad, doobjednám si něco dalšího. Atmosféru kromě hudby dotvářel koncert cykád.
Žádné komentáře:
Okomentovat