Na kajaku na Papaya Beach aneb Robinsonkou na pár hodin

Dnes byl poslední den v El Nidu a zároveň i poslední den u moře. Moje cesta po Filipínách se dostala do cílové rovinky a přede mnou už byl jen přesun do Manily a pak odlet zpět do Evropy. Takže jsem si ten poslední den u moře chtěla užít na nějaké krásné pláži. Tady "na pevnině" kolem El Nida ale žádná dostatečně malebná pláž nebyla. V hlavě mi ležela pláž Papaya Beach, na které jsem na chvíli stanula v rámci tour A. V mém cestovním itineráři bylo zapsáno půjčení kajaku a výlet na protější ostrov Cadlao. Na jeho pobřeží je několik pláží a spousta těch, kteří si kajak půjčí, sem i míří. Je to prakticky nejblíže. Taky bych tam mohla dopádlovat, ale nejdříve jsem si chtěla užít Papaya Beach.

Moje ranní odhodlání ale nebylo největší. Měla jsem trochu obavy z podmínek na moři. Proto jsem se nehnala hned na osmou do Art Cafe, ale v klidu na ubytování posnídala palačinku s banánem a pak se s nejdůležitějšími věcmi (voda, šnorchl, opalovací krém, pareo, deník, ovoce, müsli tyčinka a dvě oplatky, podvodní kamera) vydala do městečka k Art Café. Hladina moře se dnes po ránu ani nehnula, což bylo dobré znamení. Bylo polojasno. Ideální den na tuto aktivitu.
Po půl deváté jsem došla k agentuře, kde se již houfovali dnešní výletníci mířící na některou z tour.
Slečna v kanceláři mi ale sdělila, že dnes single-kajak nemají. Ale že mám jít do nedaleké kanceláře další společnosti, kde prý kajak pro jednoho mají. Tam mi ale také řekli, že mají jen kajaky pro dva. Měla jsem to zkusit dál u pobřeží. V další kanceláři také neměli.

7 Commandos Beach

Věděla jsem, že pod skalním masivem je několik dalších míst, kde by mohli mít kajaky. Musela jsem ale obejít molo. Když jsem zahýbala do postranní uličky, zaujala mě cedule na "rozcestníku služeb" agentury Leatherback tours. Stálo tam "kayak rental". Tak jsem se šla zeptat. Zaměstnanec mi řekl, že kajak pro jednoho nemají, ale že není problém jet na dvoumístném kajaku, že mi jej půjčí. Cena 500 na den. Měla jsem pocit, že bych stejně nenašla nikoho, kdo by mi půjčil jednomístný kajak a plán B na dnešek jsem neměla, tak jsem na to kývla, vyfasovala vestu a pádlo a týpek mě dovedl na pláž, kde majitelka právě vypravovala další kajakáře. Zapsala si číslo z mé stvrzenky o zaplaceném enviromentálním poplatku a řekla si částku tisíc a..., ale to jsme ji zarazila a řekla, že mi bylo řečeno 500 pesos. Zavolala zřejmě tomu týpkovi, pak s úsměvem řekla O.K. a vzala si tu pětistovku. Asi tu mají různé ceny a je třeba smlouvat. Pětistovka je ale standartní cena.

Papaya Beach

Moje "robinsonská" pozorovatelna

Nasedla jsem na kajak a vyrazila na cestu. Nejdříve jsem musela prokličkovat mezi kotvícími výletními loděmi. Pak jsem to stočila blíže pobřeží, abych nevjížděla do cesty postupně vyplouvajícím lodím. Měla jsem obeplout mys, který jsem měla po levé straně. Podle týpka v agentuře měla cesta na Papaya Beach zabrat asi 20 minut. Myslím, že těch dvacet minut zabere nějakému motorovému člunu a nebo možná kajaku, který je mnohem lépe aerodynamicky tvarovaný. Čekala jsem, že budu po moři klouzat tak rychle, jako loni v zátoce Lan Ha, kdy jsem z ostrova Cat Ba vyrazila na Monkey Island. To to bylo dál, ale cesta ubýhala a ani jsem se nenadřela. Alespoň tak mi to přišlo.
Dnes, sotva jsem opouštěla záliv kolem El Nida a blížila se průlivu mezi "elnidským" mysem a ostrovem Cadlao, začalo to jít trochu z tuha. Proud asi táhl zpět. Sice se mi občas do zad opřel vítr, ale jen na chvíli. Jakmile jsem se stočila kolem pobřeží mysu směrem na jih a minula první liduprázdnou pláž, vítr se najednou obrátil a začal foukat proti mě. Musela jsem se do toho pádlování pěkně opřít, abych se posunovala dopředu. Přišlo mi, že kdybych to vzala pěšky (kdyby to šlo), byla bych rychlejší. Občas to bylo frustrující vidět, jak se kolem břehu sunu po kousíčkách.

Nebyla jsem ale na tom tak špatně. Dokonce jsem předjela jednoho kajakáře, který bojoval s proudy a větrem o něco blíže pobřeží. Minula jsem další asi dvě pláže a konečně uviděla oblíbenou pláž 7 Commandos, ke které připlouvaly výletní lodě. Pomalu jsem ji také minula, obeplula skalní výběžek oddělující 7 Commandos od pláže Papaya Beach a mohla si oddechnout. Konečně jsem byla v cíli! Po zhruba 50 minutách tvrdé dřiny.

Myšlenku na to, že bych se vydala na nějakou průzkumnou plavbu dál kolem pobřeží a nebo se v půlce dne vydala ještě na Cadlao Island, jsem hned zavrhla. Tento kajak nebyl v těchto větrných podmínkách vhodný na dlouhé projížďky. Možná to bylo i proto, že byl pro dvě osoby a tudíž i těžší a já tak musela více makat, abych jej dostala do pohybu.
Zároveň se mnou do zátoky vpluly první dvě výletní lodě a další kajak, který do zátoky připlul z opačné strany. Věděla jsem, že výletní lodě se tu zdrží maximálně hodinu a pak poplují na další ostrovy.
Vytáhla jsem kajak na břeh a hledala místo, kde bych dnes rozložila pareo a mohla relaxovat. Jenže silný vítr, který se v pravidelných intervalech dorážel od moře na pláž, zvedal jemňoučký písek a vše zasypával. Toto nebyly zrovna ideální podmínky pro relax. Není nic příjemného, neustále vyklepávat pareo a zakrývat si obličej. Porozhlédla jsem se po okolí, zda bych nenašla nějaké bezvětrné zátiší a na svahu nedaleko objevila mezi kmeny stromů upevněnou plošinu z bambusových latí. To bylo ideální místo. Bylo asi metr nad pláží, vítr tu sice také vanul, ale bez písku. Hned jsem si tuto "pozorovatelnu" zabrala. Mezi bambusové šprušle přivázala pareo, vestu a gumový batoh přicvakla na větev a vydala se šnorchlovat.

Týpek z agentury mi doporučoval pláž na Cadlao Island, kde je prý nejhezčí šnorchlování, protože tam prý jednou viděl i želvu. Narazit při šnorchlování na mořskou želvu je ale o štěstí a já to štěstí měla právě dnes. Na želvu upozornila skupinka šnorchlujících výletníků. Byla docela blízko u břehu a samozřejmě, že jakmile jsme se kolem objevili my, odplavala dál na moře.
Mořské želvy jsou nádherné. Nejvíce jsem jich viděla před dvěma lety na Borneu v souostroví Semporna. Tehdy jsem si užívala poslední den v souostroví na malinkém ostrůvku Mataking a viděla jich opravdu hodně (http://katka-na-cestach.blogspot.com.es/2016/02/posledni-den-v-ostrovnim-raji-cely-den.html ). Mataking (a Sempornské souostroví) je pro mě zároveň i místem, kde bylo nejhezčí šnorchlování, které jsem kdy zažila (a ani Filipíny to nepředčí).
Kolem jedenácté těch pár výletních lodí odplulo a já se ocitla na pláži skoro sama (až na ty dva kajakáře a prodavače kokosových ořechů a občerstvení, kteří okupovali malou chajdu na druhém okraji pláže. Vegetila jsem si na své pozorovatelně, užívala si výhledu a klidu a připadala si jako Robinsonka. V tento moment jsem si říkala, že je to úžasný den na úžasném místě. Tento pocit svobody a míru zbožňuji. I když bylo polojasno, na sluci bylo horko. Na mé pozorovatelně ukryté ve stínu bylo hodně příjemně.

Vyrazila jsem na objevnou procházku po pláži. Z cedule u občerstvovací chajdy jsem zjistila cenu za kokosový ořech. Docela ucházejících 50 pesos. Před chajdou byla na stromě zavěšená houpací síť a v rohu pod skálou pak několik houpaček z pneumatik. Vypadalo to tu příjemně. Nehodlala jsem ale opouštět svou pozorovatelnu. Což bylo nakonec skvělé rozhodnutí. Trochu jsem si zablbla na houpačkách, došla si pro peníze a koupila si osvěžující kokosový ořech. Kokosová voda je plná elektrolitů a dokáže trochu zahnat hlad. Poobědvala jsem oplatky a jablko, opět si šla zašnorchlovat. A opět narazila na želvu, která se vznášela mezi mořskými řasami nad korály. Takové štěstí jsem dnes měla.
Trochu jsem se divila, proč prodejci zůstávají v chajdě, když dopolední turisté odjeli. Ono totiž ten klid a liduprázdno nemělo na pláži trvat dlouho.

Kolem jedné hodiny připlula první výletní loď. A postupně další. "O.K.," říkala jsem si, "do hodiny jsou zase pryč." To jsem se ale mýlila. Po druhé připlouvaly další a další lodě a žádná neodplouvala. Kotvily jedna vedle druhé u břehu kolem chajdy s občerstvením. Návštěvníci zaujali místo v houpací síti, na houpačkách a procházeli se po pláži. Klid byl pomalu ten tam. Do zátoky se nahrnulo tolik lodí, že kotvily i před mou pozorovatelnou a bránily vstup do moře. Některé dokonce kotvily nad korály. Z tolika lidí jsem neměla dobrý pocit a nechtěla jsem opouštět svoji základnu a batoh. Čekala jsem, že před čtvrtou snad budou muset všichni odplout zpět do El Nida. Tour běžně končily kolem čtvrté a páté. Ještě jsem si chtěla chvíli užít ten pocit, že je to moje pláž. Návrat jsem plánovala na čtvrtou, půl pátou, abych se do El Nida dostala za světla. Kolem šesté se stmívalo.

Ještě ve čtyři hodiny bylo na pláži docela živo, ale pak pomalu začaly první lodě odplouvat a když odpluly ty lodě kotvící v "mé části" pláže, vydala jsem se naposledy si zašnorchlovat. A jaké štěstí jsem opět měla! Opět jsem před sebou narazila na mořskou želvu.
Po půl páté jsem nasedla do kajaku a odrazila se od břehu. Vítr se odpoledne zdánlivě zmírnil. Pádlování kolem pobřeží nazpět nejprve docela šlo a já se posouvala dopředu. Jakmile jsem se ale pomalu začala stáčet kolem mysu a přibližovala se průlivu, začal proti mě foukat vítr a moře bylo trochu více zvlněné. Proud mě táhl ke skalnatému pobřeží. Musela jsem se hodně zapřít do pádel a o to více, když jsem před sebou viděla větrem zčeřenou hladinu blížící se ke mě. O sekundu později se totiž do mě opřel vítr.
Udržovala jsem směr a bezpečnou vzdálenost od pobřeží a hlemýždím tempem pádlovala kolmo proti větru, aby neměl šanci mě otočit. Kolem proplouvaly vracející se výletní lodě. Dopádlovat k výběžku, za nímž se objevil elnidský záliv, zabralo dost času. Jakmile jsem ale uviděla v dálce cíl, trošku se mi ulevilo. Přesto mě čekalo ještě asi patnáct minut, než jsem se dostala z oblasti proudů a větru do klidnějších vod. Slunce již bylo docela nízko a záliv byl ponořený do podvečerního stínu. Jakmile jsem se přiblížila k prvním kotvícím lodím asi sto metrů od břehu, věděla jsem, že je ta námaha za mnou. Byly to ale docela nervy tady ta zpáteční cesta. Prokličkovala jsem mezi loděmi, vytáhla kajak na břeh, kde sedělo několik místních a pobaveně se na mě dívali, a šla vrátit pádlo a vestu.
Snad každý den jsem chodila kolem policejní stanice a i na jiných ostrovech jsem na nějakou narazila, ale celou dobu jsem odkládala jejich návštěvu v rámci "mise nášivka", která je již několik let součástí mých cest. Táta totiž sbírá policejní nášivky a já mám za úkol mu nějakou vždy sehnat a vyměnit za tu českou policejní nášivku. Jsou země, kde to mají policajti ale zakázané (jako třeba Maroko), někde nemají k dispozici žádnou volnou nášivku nebo odznak a nebo žádné nenosí. Většinou se mi ale vždy podařilo nějakou variantu nášivky sehnat, ať již je to stará již nepoužívaná verze nebo nějaká regionální nášivka.

Vzhledem k tomu, že dnes byl můj poslední den v El Nidu a policejní stanice vypadala dost přístupně, rozhodla jsem se vyrazit na "misi nášivka" právě teď po cestě na ubytování. V areálu jsem viděla několik příslušníků, tak jsem vytáhla českou nášivku a vstoupila do dvora. Hned mě oslovil jeden příslušník. Hned jsem začala předříkávat anglickou verzi mého vysvětlujícího úvodního proslovu o tom, kdo jsem a co chci a ukazovala českou nášivku. Výraz policajta v civilu i uniformovaného se rozzářil úsměvem, něco si mezi sebou filipínsky řekli a uniformovaný mi řekl, ať počkám, vzal si ode mě nášivku a odešel do hlavní budovy. Policajt v civilu mi řekl, že se u nich občas stavují policisté z jiných zemí a vyměňují si nášivky. Takže tady jsou na to zvyklí.
Za chvíli se uniformovaný policajt vrátil. S tím druhým se chvíli o čemsi bavili a ukazovali na nášivku, kterou měl na rukávu a pak mi nabídli, ať si vyberu mezi nášivkou z Puerto Princesa a nášivkou z Palawanu. Přišlo mi, že na vyšší úrovni je ta ostrovní nášivka před městskou, tak jsem si řekla o tu z Palawanu. Oba mi na rozloučenou podali ruku a já si mohla jít spokojeně dát sprchu a začít balit batoh. Mise splněna!
Na večeři jsem zamířila do Art Café. Chtěla jsem jít nejdříve opět do restaurace na pláži, kde jsem byla první večer a kde grilovali ryby, ale dnes byl příliv tak velký, že moře dosahovalo až skoro k restauraci a na pláži mohla stát jen jedna řada stolů, které navíc byly obsazené. Vypadalo to, že blížící úplněk dnes způsobil opravdu silný příliv.
Z jídelního lístku Art Café jsem si vybrala rybí filet s mangovou omáčkou a těšila se na něco vynikajícího a šťavnatého (něco podobného jsem již ochutnala loni ve Vietnamu). Jenže pokrm byl docela skromný, ryba nevýrazná, mangová omáčka nic moc a k tomu suchá rýže. Odcházela jsem zklamaná. Raději jsem si měla dát nějaký salát.
Po cestě zpět na ubytování jsem si na památku koupila jeden pohled.
Byl to skvělý poslední den u moře. Hlavně těch pár hodin, kdy jsem si připadala jako Robinsonka, které patří nádherná pláž. A ta nečekaně náročná výprava na kajaku je další zajímavou zkušeností.