O půl páté mě správce guesthousu zavezl do přistavu Consuelo, odkud mi měl jet trajekt na Cebu. Jenže zrovna lepili na zeď ceduli s oznámením, že tento trajekt byl dnes zrušen a další jede o půl deváté. Důvodem bylo neklidné moře způsobené přicházejícími monzumovými větry. Tak jsem si sedla pod přístřešek do čekárny a čekala. A doufala, že před osmou nevylepí další ceduli.
O půl sedmé přišel z kanceláře dopravní společnosti zřejmě policajt v civilu a že trajekt pojede ze starého přístavu, že mě tam vezmou. Zde v Consuelo by vlny nedovolily trajektu přikotvit. Nasedla jsem tedy na korbu policejní dodávky. Se mnou ještě jeden Filipínec pracující jako dobrovolník a ještě jeden policajt. Vyrazili jsme po mě již dobře známé silnici vedoucí středem ostrova do San Francisca. Tam jsme zastavili na jakési tržnici na snídani. Pečivo, které jsem si koupila včera jsem snědla již během čekání, tak jsem si dala nudle s volským okem (pomalu mi začíná chybět obyčejný jogurt). K mému překvapení snídani za všechny zaplatil onen policista v civilu.
Starý přístav je mimo San Francisco na pobřeží. Kolem kromě nějaké vesnice není nic. Přístav byl prý využíván ještě před dvěma lety. Moře zde bylo klidné. Záliv byl totiž v závětří. Cestou sem se se mnou dal do řeči Filipínec, který předtím, než se dal na dobrovolničení v rámci organizace podporované Adventisty sedmého dne, se živil jako realitní makléř. Dobrovolničí od příchodu supertajfunu Haiyan, který v listopadu 2013 zpustošil velkou část ostrova Leyte a zabil tisíce lidí. Dozvěděla jsem se od něj nějaké další zajímavé informace o této zemi.
Udávaný čas odjezdu 8:30 byl dnes jen orientační. Loď z Danao dorazila teprve v tuto dobu a trvalo, než všichni vystoupili a vyjelo těch několik aut. Jízdenky se prodávaly provizorně v dodávce zaparkované nad sjezdem k trajektu. O šou se postaral rozhrkaný autobus parkující na straně před frontou čekající před touto provizorní pokladnou.
Řidič totiž nenahodil včas motor a odbržděný autobus se pomalu rozjel na frontu. Naštěstí jej včas zabrzdil a chlapi jej pak zatlačili zpět na původní místo. Totéž se opakovalo i na druhý pokus, než se řidiči podařilo nastartovat.
Před devátou jsem se usadila na palubě trajektu a čekala, kdy vyjedeme. Vzhledem ke zrušenému prvnímu trajektu tu bylo více pasažérů, než je kapacita. Vyjeli jsme až po desáté. Snad polovina pasažérů si v kantýně na palubě kupovala občerstvení. O hodinu později, kdy jsme si razili cestu rozbouřeným mořem, někteří z nich neustáli to pohupování a svačina letěla přes palubu. Na mě to bylo ještě slabé houpání, i když mi hlavou proletěla myšlenka týkající se potopených trajektů.
Za normálních okolností by cesta trvala dvě hodiny. Dnes ale musela loď překonat větší vzdálenost a bojovat s vlnami, takže jsme v Danao zakotvili po více jak dvou a půl hodinách.
Perfecto, jak se Filipínec jmenuje, se mě ujal a doprovodil mě po celou cestu až do Cebu City.
Autobusy projíždějící Danaem staví každou chvíli. Cesta ale byla úmorná. V Cebu City byla dopravní špička, autobus neklimatizovaný. Na severní autobusový terminál jsme dorazili po druhé hodině. Musela jsem se ale dostat na jižní terminál, odkud jezdí autobusy směrem na jih ostrova. Perfecto chtěl jet jeepneyem (barevná dodávka, která staví u každého rohu). Řekla jsem mu, že si radši vezmu taxi, že to nebude tak dlouho trvat. Představa dalšího popojíždění městem byla nesnesitelná.
Sedli jsme tedy na bílý taxík a za čtvrt hodiny byli u terminálu. Cena 106 pesos je pakatel za ušetřený čas a nervy. Perfecto mě doprovodil až k autobusu a tam jsme se rozloučili. Nasedla jsem do klimatizovaného autobusu Ceres Liner a konečně se mohla připojit k internetu. V terminálu byla wi-fi zdarma.
Vyjeli jsme ve tři. Přede mnou byly další asi tři hodiny cesty. Do cíle dorazím až po setmění, takže se se šnorchlováním se sardinkami, které jsem měla v plánu, musím rozloučit. Do programu jej zařadím některý z následujících 3 dní.
Do Moalboal jsem dorazila před sedmou. Za 50 pesos si najala mototaxikáře, který mě odvezl k pláži Panagsama do hostelu MoHo, kde budu trávit následující dny. V hostelu to žilo. Tolik západních baťůžkářů pohromadě jsem neviďela už dlouho. Čtyřlůžkový pokoj s koupelnou je útulný. Konečně tu teče i voda. Jen na wi-fi se nelze dostat, jak je přetížená.
Dostala jsem večeři zdarma, protože majitel hostelu slaví narozeniny. Alespoň se nemusím nikam vydávat hledat restauraci. Byl to dlouhý, i když zajímavý den.
Žádné komentáře:
Okomentovat