Po sedmé jsem se sbalila a šla k hlavní silnici odchytit "multicab". Ten je levnější než tříkolka. Jenže těch multicabů moc kolem nejelo a pokud už, tak nejeli k terminálu. Takže jsem mávla na tricycle. Týpek se zajímal, kolik je hodin. Pak mě hodil do jedné ulice, kde mě předal jinému řidiči a ten mě nakonec na nádraží dovezl. Běžný autobus již odjel, ale společnost Lexxus, která je tak trochu známá tím, že zajišťuje dopravu do Sabangu, byla hned vedle. V kanceláři si mě zapsali na odjezd v 9 hodin. Než jsme se ale vypravili, bylo 9:30. Každopádně s minivanem je cesta do Sabangu kratší, než s bězným autobusem zastavujícím na znamení v každé vesnici.
Jízdné pro cizince je 200 pesos.
Řidič to po cestě pěkně krosil. Až jsem si říkala, že ta zavazadla na střeše musí uletět.
Po jedenácté jsme dojeli do Sabangu. Vysedla jsem u krásné písčité pláže lemované palmami. Na levé straně parkovalo množství minivanů patřících většinou agenturám pořádajícím jednodenní výlet do podzemní řeky. Na tabuli u pláže byly naznačeny směry a vzdálenosti k jednotlivým zajímavostem a atrakcím. K vodopádu to odtud bylo 1,8 km. K němu jsem se chtěla zajít podívat poté, co se ubytuji.
Jedné ze stánkařek jsem se zeptala na směr k Sabang Café. Právě tam jsem si zabookovala dvě noci v jednolůžkovém pokoji. A to jen za 750 pesos na obě noci.
Penzion stojí u přijezdové cesty asi 100 m od pláže. Prošla jsem kolem nově vypadajícího bílého kostela. Sabang je malá vesnice žijící hlavně z turismu. Naprostá většina turistů sem ale míří jen na den. Přitom je tu tak pěkně.
Penzion Sabang Café je jedním z pěkných míst a to ani nestojí u pláže. Dům ze dřeva, bambusu a palmových rohoží vypadá útulně. Check-in byl až od jedné, tak jsem velký batoh nechala v penzionu a šla si tu hodinu a půl zkrátit na pláž focením a také jsem potřebovala něco pojíst.
Moc velký výběr restaurací tu není. Zvolila jsem si tedy redtauraci nabízející bufet "sněz,co můžeš" za 200 pesos. Tahle restaurace těží právě na těch jednodenních organizovaných zájezdech.
Po obědě jsem se vrátila na penzion s tím, že zbytek času přečkám tam. Majitelka mě nakonec ubytovala dříve a ještě mi dala na výběr ze čtyř pokojů. Zvolila jsem si ten nejvzdálenější od silnice. Pěkný vzdušný pokojík v prvním patře s moskytiérou. Konečně jsem zase ubytovaná v přírodním stylu.
Převlékla jsem se z přesunového oblečení do plážového, nazula boty do vody z Decathlonu, které nosím i tehdy, když vím, že mě čeká chůze po kluzkých kamenech (podrážka většinou neklouže) a brodění se ve vodě. A pak jsem se konečně vydala na objevnou procházku.
Jako první jsem zamířila do kanceláře správy parku, kde zpracovávají povolení ke vstupu a kde se platí. Zajímalo mě, v kolik hodin otevírají a také jsem doufala, že mi řeknou, kudy se dostat k dalším jeskyním, které jsou v okolí. Slečna na recepci mi řekla, že ty jeskyně jsou daleko, že tady je jen vodopád, zip line a mangrovy.
Kolem pobřeží stojí jeden vedle druhého stánek s ovocnými smoothie. Výběr ovoce je velký. A ceny ucházející. Vydala jsem se po cestě vedoucí podél pobřeží směrem k vodopádu. Míjela jsem malé resorty a domy místních obyvatel. Na břehu stálo několik loděk.
Cesta byla kamenitá a kromě mě po ní nikdo nešel. Po nevím jak dlouhé době jsem si zase procházku užívala a měla jsem takovou tu šťastnou objevovatelskou náladu, kdy jsem si říkala, jak je úžasné tohle místo na pobřeží a moct se jen tak bezstarostně procházet krásnou přírodou. Sabang mě nadchl a jsem ráda, že mi Mariana napsala, že tohle místo stojí za to, zde přenocovat. A že jsem si místo tří nocí v opravdu nezajímavém Puerto Princesa, zamluvila dvě noci tady v poklidném Sabangu. Je to jedno z míst, kde není na hotelích a v restauracích wi-fi (pro místní je výhodnější mít data v mobilu než zřizovat drahou a pomalou wi-fi), takže budu zase dva dny odříznutá od světa, ale to vůbec nevadí.
U vodopádu jsem byla sama. Zabrala jsem si jeden altánek a vystoupala jsem výš k vodopádu nafotit nějaké fotky. Voda byla příjemně osvěžující. Ponořila jsem se do bazénku a uživala si ten klid. Z jedné strany se ozývalo hučení padající vody a z druhé strany mořský příboj. Na kamenech u pobřeží poskakovaly jakési suchozemské rybky (nebo co to bylo).
Za chvíli dorazili další čtyři turisté. U vodopádu jsem vydržela skoro dvě hodiny. Nebylo se kam hnát. Vychutnávala jsem si přijemný den v krásném prostředí.
O půl čtvté jsem si po cestě zpět do vesnice koupila v jednom rezortu kokos (jen za 25 pesos, u parkoviště za něj chtějí 40) a vypila jsem si jej na kamenité pláži.
Kokosová voda (tady ji nazývají "buko") je jedním z mých nejoblíbenějších nápojů na cestách. Hlavně se lze i najíst rozsolovité dužniny.
Pobřeží vesncie kolem čtvrté hodiny ožilo, když skončila doprava na lodích ke vstupu do podzemní řeky a majitelé loděk se vrátili domů řešit běžné věci jako opravu motorky. Malé děti pobíhaly po hřišti a zkoušely střílet na basketbalový koš. Moře pomalu ustupovalo od pevniny a odhalovalo kamenné útesy.
Parkoviště před kanceláří správy parku pomalu zelo práznotou. Většina minivanů už odvezla svoje účastníky jednodenního zájezdu.
Vydala jsem se po cestě lemující písčitou pláž. Kromě restaurací je zde několik masážních studií provádějicích masáže na lehátku na pláži. Tento relax si asi nechám na další den. Prošla jsem kolem několika luxusních resortů a restaurací. A došla na konec pláže, kde začíná skalnaté pobřeží. Z dálky jsem na skalách viděla lidi, tak jsem se sem taky vydala. Povrch naštěstí nekouže a lze se přes ně dostal za výběžek k další, téměř opuštěné pláži. Před ní stoji malý ostrůvek a na něm dojezd zip line. V tuhle hodinu ale již nebyla zip line v provozu. V prvním momentu jsem si řekla, že tato pláž bude mým zítřejším oddechovým místem poté, co se vrátím z Underground river. Později, když jsem se vrátila zpět na hlavní dlouhou pláž a chvíli se šla smočit do moře, jsem se rozhodla, že další den strávím na pláži některého z luxusních rezortů a budu fingovat, že jsem jejich klientem. Kdo ví, jak nakonec tyhle plány dopadnou. Třeba nakonec objevím nějaké další přírodní krásy a strávím den jinak.
Po páté hodině jsem se vrátila na penzion, dala si sprchu a na chvíli si lehla do proutěného hamaku s tím, že budu psát cestovní deník. Trochu jsem v tom pozadu a tím, že jsem bez internetu, mě nemá co odvádět od této činnosti. Za chvíli se ke mně na hamak přicpala asi dvouletá dcera majitelky a dávala mi obrázky, které namalovala. Namalovala jsem jí taky obrázek a pak, abych se vyvlékla z jejích spárů (s ní po boku se nedalo psát), jsem se vydala na večeři.
Výběr restaurace byl docela jasný. Ostatní, které na poledne praskaly ve švech nad náporem všech těch turistů, byly zavřené. Jen jedna restaurace v "centru" byla otevřená a už v ní sedělo několik "baťůžkářů". Tak jsem sedla tam a objednala si grilovanou rybu. Konečně nějaká změna po dnech na pizze a včerejší tučné vepřové roládě. Hudba ve stylu reggea navozovala pohodovou dovolenkovou atmosféru. Po cestě potěmnělou silnicí jsem mohla pozorovat hvězdnou oblohu. Opět jsem se cítila jako první noc v Loboku. Okolní krasové hory mi zase připomínají prostředí bornejského NP Mulu.
V penzionu jsem si lehla do hamaku a dopisovala tento příspěvek. Večer je tu absolutní klid. Ozývá se jen cikot cikád a z dálky i mírný rachot generátoru. Spousta domů zde využívá solárních panelů a v noci si vypomáhají generátory.
Žádné komentáře:
Okomentovat