Ještě jsem si koupila mapu ostrovů, která sice není nijak extra vymakaná, ale jsou tam vyznačeny hlavní trasy kolem ostrovů. Marně jsem v penzionu vyhlížela nějakého zaměstnance, který by mi přinesl tu snídani, kterou mám údajně v ceně, tak jsem se vrátila do Pito's a dala si snídaňový set. Rýži tu cpou ke všemu. A byla hlavní složkou snídaně. K tomu jedno volské oko a páreček.
Když jsem se po půl osmé vrátila ze snídaně, čekal na mě před penzionem skútr. Jeho majiteli jsem nakonec zaplatila půjčení na dva dny, abych si další den mohla vyjet dříve. Nádrž skoro prázdná. To je tady v asijských zemích typické, že vám půjčí motorku a v nádrži je akorát tolik benzínu, aby jste dojeli k nejbližší benzínce. Na Mallorce jsem dostala skůtr plně natankovaný a v plně natankovaný jsem jej musela i odevzdat. Tady jej zase můžu odevzdat skoro bez benzínu. Nejbližší benzínka je odtud asi 3 km směrem na Consuelo. To je jiný směr, než jsem se chtěla dnes vydat. Chtěla jsem totiž jet východním směrem do "hlavního" "města" San Francisco (ono je to taková větší vesnice) a odtamtud po mostě na sousední ostrov Poro. Tak jsem nakonec změnila plány, protože Poro je dál a já vyrážela docela pozdě.
Když jsem šla pak na pokoj, že si vezmu věci, nesla mi zrovna recepční kafe a snídaně, že bude za 5 minut. Tak proč ne? Alespoň jsem dosytila žaludek. Opět suchá rýže, dva párečky a volské oko. Dnes už jsem rýži nechtěla ani vidět.
Během snídaně si se mnou Lin Lin, jak se recepční jmenuje, povídala a já se dozvěděla pár zajímavostí. Třeba, že teď je zde mimo sezona, na víkend sem jezdí Filipínci ze Cebu, že zdejší obyvatelé hovoří jazykem "visaya", který se od hlavního jazyka tagalog (oficiální filipínština) liší ve významu slov.
Jazyk pojal nějaká španělská slovíčka (třeba číslovky. Včera jsem si kupovala vodu a stará paní si řekla o "veinte pesos", tedy dvacet pesos). Taky jsme se bavili o školském systému. Lin Lin je 17 a ještě chodí na střední a v penzionu si přivydělává. Jednou by chtěla být učitelkou matematiky.
Po snídani jsem po půl roce sedla znovu na motorku a vydala se směr benzínka. Na Mallorce jsem vždy dostala skůtr Derbi, který je v porovnání s těmi skůtry, na kterých jsem se učila ve Vietnamu, těžší, sedadlo má výš, takže jsem nohama plně nedošlápla na zem a ještě k tomu měl jen ten našlapávací stojan (a to se člověk občas zapotí, než motorku postaví). Teď jsem opět seděla na nízkém a lehčím skůtru Suzuki s postraním vysouvacím stojanem. Tento typ mi naprosto vyhovuje. Lehce se ovládá. Takže jsem si s úsměvem drandila ostrovem, vítr ve vlasech. Na otázku "a co helma?" mi majitel motorky řekl, že tady ji nepotřebuju, což v praxi znamená, že tu na ostrovech Camotes nikdo s helmou nejezdí a nikdo to ani po řidičích nevyžaduje. 
Na benzínce jsem si nechala naplnit nádrž na doraz, zaplatila 113 pesos (za litr chtějí 50 pesos, tedy asi 0,80€, cca 20 Kč). A pak již po "hlavní" silnici mířila severním směrem. Na křižovatce v centru ostrova odbočila doleva směrem na jezero Danao. To zaujímá docela velkou plochu ve střední části severu ostrova. Ze silnice k němu vede několik odboček. Já zahnula na té první. Před vjezdem do areálu rekreačního centra u jezera je závora a na ní cedule s cenou vstupného. Zaplatila jsem tedy 15 pesos vstup a dojela dolů k jezeru. Bylo po deváté a v areálu bylo více zaměstnanců než návštěvníků. U břehu kotvily kajaky, šlapadla a loďky. Pod stromy bylo několik občerstvení a na kopečku nad jezerem se tyčila vyhlídková věž. V jezeře se koupalo pár místních dětí.
Očima jsem proletěla ceduli, na které byl nějaký příběh o legendě vážící se k jezeru. Na dně jezera prý stojí zatopené město.
Prošla jsem se malou "zoologickou" pod věží a paní, co kolem zametala mě vybídla, že můžu jít nahoru. Věž je ještě ve výstavbě. Dole byly pytle s cementem a na jednotlivých patrech další nářadí. Okraje kolem zábradlí byly nechráněné. Na vrcholu věže ale už výstavbu skoro dokončili (chybí jen přístřešek), tak jsem mohla dojít až k zábradlí. Výhled byl moc pěkný. Na obzoru se formovaly bílé mraky. Dnes ale naštěstí déšť nepřišel.
Po stezce vedoucí kolem břehu jsem se vydala na průzkum.
Břehy lemují stromy a ve svahu je několik jeskyněk. Všimla jsem si, že vstup do jezera je pozvolný, dno skalnaté a voda krásně průzračná. Když jsem došla k místu, kde udržovaná stezka končila a pokračovala jen úzká cestička, otočila jsem to zpět k místu, které se mi líbilo, svlékla se do plavek, batoh pro jistotu položila na kmen stromu naklánějící se nad hladinu (v Panamě jsem se totiž naučila, že džungle má oči a i chvíle nepozornosti se nemusí vyplatit) a pomalu vlezla do jezera. Voda byla příjemně osvěžující, odhadem mohla mít tak 25 stupňů. Chvilku jsem si užívala u břehu obklopená ze dvou stran větvemi naklánějících se stromů. Okolo klid, nikde nikdo. Super místo.
Pak jsem se vydala zpět na parkoviště a před odjezdem se ještě nechala zlákat a koupila si kokosový ořech a jskousi křupavou placku "salbaro", kterou mi paní polila zřejmě medem (nebo něčím karamelovým).
Od jezera jsem pokračovala dál. Míjela jsem vesničky a místní mě s úsměvem zdravili. Myslím, že jsem na ostrově byla asi jediná bílá turistka, která se projížděla na motorce na skůtru. Tento ostrov totiž nepatří mezi hlavní baťůžkářské cíle a západních turistů je tu opravdu poskrovnu. Místní jsou usměvaví a přátelští. A já jako pěst na oko 😀.
Cedule s nápisem Bakhaw Beach a šipkou doleva odkazovala na nějakou pláž. Vjezd na přírodní hrbolatou stěrkovo-kamenitou cestu byl zahrazen závorou. Cesta vedla přes soukromý pozemek a za vjezd si majitel účtoval 5 pesos. Pomalu jsem si to drandila po hrbolech palmovým lesem směrem k pláži. Vstup na pláž, v jejíž jedné části je nějaký hotelový rezort, hlídala železná brána a "strážný" vybírající 20 pesos za vstup. Nechala jsem motorku před bránou a vydala se na pláž. Udržovaný trávník, ze kterého vyrůstaly vysoké palmy dodávající stín obklopoval bělostnou pláž. Až na několik cákajících se dětí v moři a jednoho "hledače" mořských ježků byla pláž liduprázdná.
Moře bylo nádherně tyrkysově zbarvené. Nejdříve jsem si vychutnávala focení a pak se rozhodla do moře skočit. Ráno jsem si přibalila i šnorchl (sice jsem nepočítala s tím, že bude někde nějaká příležitost, ale co kdyby) a teď jsem jej mohla využít. Bohužel podmořský svět kousek od pláže nebyl zrovna nejpestřejší, ale dál jsem neplavala. Chvíli jsem si užívala moře a pak se vydala zpět na hlavní silnici. O kus dál byla další, tentokrát nezpoplatněná odbočka k pláži. Dojela jsem do malé vesničky a obhlídla okolí.
Na severu ostrova, v místě, kde se silnice stáčí podél pobřeží, se mi naskytl pěkný výhled na moře a nedaleký ostrůvek Tulang Diot, který je součástí souostroví Camotes.
Na levé straně vedla dolů na pobřeží cesta. Vydala jsem se dolů po ní a dojela do vesnice. Domky zde jsou z pletených rohoží a dřeva. Je vidět, že je to chudá oblast. Kdybych chtěla, mohla bych odtud jet lodí na nedaleký ostrůvek.
Prošla jsem si vesnici a vydala se zpět na hlavní tah. Další zastávkou měla být jeskyně Timubo, ale někde jsem minula odbočku, která není značená a tak jsem dojela až do správního "města" San Francisco. Zaparkovala jsem na hlavním náměstí před kostelem. Naproti stojí radnice a před ní socha národního hrdiny José Rizala. Podle Lin Lin měla být před radnicí zdarma wi-fi, tak jsem sedla na lavičku a pokusila se připojit. Signál sice byl, ale internet nefungoval.
Obešla jsem náměstí, ve stánku s ovocem si koupila jablka, banány a mandarinku a v sousední pekárně dva kousky místního pečiva (jeden kus za 5 pesos). To jsem pak na lavičce poobědvala a vyrazila na poslední část cesty kolem ostrova zpět do Santiago Bay. Majitel motorky mi ráno říkal, že tento úsek je ve špatném stavu, proto jsem měla raději jet po silnici vedoucí z přístavu Consuelo vedoucí středem ostrova. Jenže silnice po celém ostrově má úseky, kde se musí kličkovat mezi výmoly a tak jsem to vzala nazpět právě po té údajně špatné silnici. A špatná tedy opravdu byla. Těch dobrých úseků tu bylo opravdu málo. Průměrně jsem tedy jela tak 20 km/h a vyhýbala se nejhorším místům.
Asi po 40 minutách jsem se konečně vyloupla u mě již dobře známé pláže Santiago. Zadek mě z toho drncání bolel a pravou ruku jsem měla skoro v křeči, z toho, jak jsem svírala plyn. Bylo před pátou hodinou. Na náměstí u pláže to žilo. Chlapi hráli volejbal, v kostele probíhala odpolední mše a moře pomalu ustupovalo od pobřeží. Chvíli jsem seděla na pláži. Na obzoru mraky varující, že by z toho mohlo zapršet. Raději jsem si tedy ještě za světla šla dát sprchu. Ta dnes ale nefungovala, tak jsem na sebe vodu nalévala po filipínsku z velkého džberu umístěného vedle záchodové mísy pod sprchou.
Se stmíváním jsem si zašla na večeři do stejné restaurace jako včera. V Nena's totiž grilují ryby a vypadá to víc pohostinně než v Pito's. Sedla jsem si k volnému stolku v první linii u pláže a poručila si "fish kinilaw". Je to takové filipínské rybí ceviche (syrová ryba naložená v octu se zeleninou). K tomu místo rýže povařenou zeleninu a mangovo-banánový shake. Byla to vynikající volba a konečně i změna. A cena jen 220 pesos (cca 3,5 €). V Evropě bych za toto dala mnohonásobně víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat