Přílet na Cebu byl bez problémů. Mezinárodní letiště Mactan-Cebu je malinké. Z letadla jsem vystoupila na letištní plochu jen pár desítek metrů od budovy. Přesto nás k budově odvezl autobus. Ten už ale měl dost za sebou. Shuttle jak ze 70.let. Batoh doputoval se mnou, tak jsem se podle směrovek vydala na stanoviště taxi. Zvolila jsem levnější bílé taxíky, kde je tarif 40 pesos za nástup a pak cena naskakuje o 3,50. Žluté taxíky chtějí za nástup 70 pesos.
Předpokládala jsem, že za cestu k hotelu zaplatím 250 pesos.
Nakonec jsem platila 222 PHP a kdyby se taxikář vyznal a chvíli jsme nehledali správnou ulici, bylo by to i méně. Jeho orientační smysl v noci ale nebyl zrovna dobrý. Možná tuto čtvrť neznal.
Na hostal Friendly Guest House jsem dorazila o půl jedné. Rozespalý recepční mi přidělil postel v malé společné ložnici, kterou jsem měla dopředu zarezervovanou. Cena 250 pesos (cca 4€) za noc je jednou z nejnižších, co jsem ve městě objevila a recenze na hotel byly dobré. Žádný luxus to sice nebyl, ale na těch pár hodin stačilo.
První poznatek: tady na Filipínách na horkou vodu zapomeňte. Ze sprchy umístěné vedle záchodové mísy (tak je to v asijských zemích dost běžné), tekla jen studená a ne moc silným proudem. Zdá se, že si budu muset zvykat na sparťanské podmínky (a to jsem netušila, že v následujících dnech tomu tak opravdu bude).
V tom horku mi ta studená voda nevadila. Smyla jsem pot a prach ze dvou dnů na cestě a šla si lehnout. Usnout samozřejmě bylo těžké.
Takže jsem se před šestou sbalila a vyrazila chytit taxi, které by mě odvezlo na severní autobusové nádraží, odkud jsem se autobusem měla dostat do přístavu v Danao a odtamtud trajektem na malé ostrovy Camotes.
Kolem široké avenidy sice taxíky projížděly, ale žádný nepřibrzdil. Jen mototaxikáři (habal-habal) na mě troubili, tak jsem kývla na jednoho z nich, souhlasila s cenou 150 pesos za odvoz a už jsem ověšená bagáží mířila na nádraží. Nad ránem lilo jako z konve a po cestě taky nějaká kapka spadla. Silně se rozpršelo naštěstí až, když jsem platila za jízdu u brány terminálu.
Sedla jsem do nového žlutého autobusu spol.Ceres, do kterého mě nasměrovali a po čtvrt na osm jsme se vydali na cestu.
"Průvodčí", jak bych nazvala toho, co během cesty vybíral jízdné, nejdříve kleštičkami, jakými u nás ještě za komunistů cvakali jízdenky, každému vycvakal do papírku několik dírek v kolonkách, podle toho, kam kdo mířil a po chvíli autobus znovu obešel a vybíral peníze.
Ať jsem ten papírek (tedy jízdenku) zkoumala sebevíc, nedokázala jsem příjít na ten trik. Za jízdu jsem zaplatila 60 pesos. Po více než hodině mě vysadili u nově vypadající budovy přístavu. Jeden trajekt právě vyplouval. S tím jsem ale nepočítala, v plánu byl trajekt ve 12. Jízdenky na něj ale začínali prodávat až v 10. Podle cedule měl trajekt vyplouvat v 11:30. Tento časový údaj se ale týká naloďování, vyplouvá se ve 12.
Moderní čekárna ale byla klimatizovaná, tak jsem si klidně poseděla, posnídala jakousi rýžovou kaši, četla si a prošla se kolem budovy. A taky začínala únavou padat na hubu.
Jízdné 220 pesos, 2 hodiny plavby a stanula jsem na ostrově Pacija (nazývaný též San Francisco podle hlavního městečka, které dalo jméno správní oblasti zaujímací celý ostrov) v přístavu Conzuelo. Paciajn je jedním ze 4 ostrovů označovaných jako Camotes Islands (ostatní jsou Poro, Ponson a Tulang). Když jsem opouštěla trajekt, naštěstí nepršelo. Během plavby nás ale zastihl opravdu hustý déšť.
U brány přístavu už čekaly desítky mototaxikářů vykřikujících svoje nabídky k odvozu kamkoliv po ostrově. Jednoho jsem si vybrala, protože nabízel skutečnou cenu 50 pesos za odvoz do zátoky Santiago Bay, kde jsem měla zarezervovaný pokojík v Camotes Sea Bay Guesthouse. Toto ubytování jsem objevila na internetu a spojila jsem se s nimi přes jejich Facebook. Na bookingu nejsou.
Pokojík s větrákem a snídaní kousek od pláže jen za 900 pesos.
Dívka, která mě přijímala sice o rezervaci neveděla (ten, kdo se mnou komunikoval přes fb tam nebyl), ale nebyl problém. Týpek, co mě sem dovezl někde objevil někoho, kdo mi zítra půjčí skútr. Tak jsem se s ním domluvila na čase a cenu snížila z 500 na běžných 450 pesos (nevím, jestli se platí i méně).
Převlékla jsem se a vydala se na obhlídku zátoky. Na pláž stojí několik restaurací nabízejících grilované ryby. Na útesu nad pláží pak luxusní hotel.
Sedla jsem do jedné restaurace a poobědvala tuňáka servírovaného na horkém talíři. A k tomu můj oblíbený kokosový ořech.
Vydala jsem se mezi domky směrem na druhou stranu pláže. Byl zrovna odliv a ustupující voda odhalovala pobřeží. Brodila jsem se nízkou vodou a objevovala zajímavá zákoutí vápencových útesů kolem pláže. Po čtvrté hodině se moře stáhlo natolik, že jsem mohla obejít skalnaté pobřeží na pravé straně zátoky až k malé opuštěné pláži. Po cestě jsem minula několik jeskyní.
Na břehu pláže stojí malý hřbitov. Dotváří zajímavou atmosféru. A za hřbitovem je další pláž. Pěkné místo a zajímavá objevná procházka. Po páté hodině jsem se vydala vydala nazpět. Za chvíli se mělo stmívat.
Dala jsem si studenou sprchu a vydala se povečeřet. K večeři jsem si dala levné menu za 75 pesos. Neměla jsem moc velký hlad a tak kousek smaženého kuřete s rýží stačilo.
O půl osmé, zrovna jsem se chystala jít čistit zuby a spát, vypnula elektřina. Nevím, zda jen v tomto domě nebo v celé vesnici. Osvětlení u pláže fungovalo. Ještě, že si vozím čelovku. Takže jsem si vyčistila zuby s čelovkou na hlavě a šla spát.
Byla jsem tak unavená, že jsem to zalomila hned.
Po chvíli elektřinu zase nahodili. V noci, když jsem pak šla na záchod, jsem zjistila, že neteče voda. A nad ránem vypnula elektřina znovu. K tomu tady není žádný internet. Nevím, zda jen tady v zátoce (ani v plážových restautacích nebyla wi-fi), nebo na celém ostrově. Recepční něco říkala o tom, že se teprve buduje, že Cebu je daleko....
Takže tyhle tři dny (ne-li většina cesty po Filipínách) bude takovým únikem z civilizace a návratem do přírody.
Žádné komentáře:
Okomentovat