Návrat do evropské reality

Cesta zpět do Španělska byla dlouhá. V pátek odpoledne jsem nasedla na motorový člun a nechala se dopravit do Almirante, odkud mi v 7 večer vyjížděl noční autobus do Ciudad de Panama. Cena autobusu 28 dolarů. Měla jsem to pěkně vypočítané. V půl šesté ráno jsem dorazila do hlavního města, nasedla na Metrobus a za 25 centů se nechala dopravit na mezinárodní letiště Tocumen. Cesta přes město trvala hodinu a půl. I tak jsem měla dostatek času a musela čekat na odbavení. Výhodou letiště je, že je tam internetové připojení dvě hodiny zdarma.
Za poslední dolary jsem si nechala krosnu obalit igelitem a vyslala ji na cestu do Palmy. Můj let měl dvě mezipřistání. To první bylo v Bogotě. Tam jsem měla čekat jen 2 hodiny. Ale odlétali jsme později, protože národní policie prováděla běžnou kontrolu zavazadel v době, kdy již byly nakládány do letadla a my seděli na sedadlech. To mi ale nevadilo, prtoože v Madridu jsem měla čekat dalších 5 hodin, tak se mi zkrátila doba mezi lety. Během desetihodinového letu jsem však nemohla spát, takže jsem v Madridu vystoupila neuvěřitelně unavená a oko zamhouřila na hodinu a půl na nepohodlné lavičče.
Do Palmy jsem dorazila včas. A moje zavazadlo taky dorazilo, ale bez drahého igelitového obalu. Tak se mi zdá, že moje zavazadlo bylo také v hledáčku kolumbijské policie. Bez problémů jsme prošla celnicí na letišti. Moje obavy, jestli mi projde ta krabička maté z koky byly zbytečné. Stejně vím, že je to tu legální (v Barceloně je obchod, kde čaj z koky a kokové listy prodávají).
No a pak již hurá na vlak a v Manacoru již čekala kamarádka. Po téměř třech měsících jsem zase byla na ostrově a celé to moje putování mi začalo připadat tak nějak vzdálené. Život v latinské americe je odlišný. Zvykla jsem si na ten život bez stresu, přátelské lidi a teď si zase budu muset zvyknout na evropslý způsob života. Tedy alespoň do zimy...

Poslední dny v ráji

Poslední týden jsem si opravdu užila. Slunečné dny převažovaly nad těmi deštivými a já jsem si tak mohla užít více pláže. Oblíbila jsem si pláž Bluff. Jednou jsem ještě zamířila na pláž na ostrově Carenero a Edi mě provedl po netopýří jeskyni, do které jsem loni sice zamířila, ale po prvním zaznamenání velkých pavouků pohybujících se kolem mých nohou jsem odtamtud utekla.
Edi ale jeskyni naštívil několikrát, tak mě provedl. Jeskyně není dlouhá, ale je třeba jít potokem, jehož voda občas sahá nad kolena (v období, kdy prší hodně se hladina zvedne i o metr). Na stropě jeskyně bylo zavěšeno neskutečné množství netopýrů. Pavouka jsem tentokrát neviděla. Za jeskyní je ještě další jeskyně, ale ta je trošku hůře přístupná, tak jsme jen nakoukli.
Filmaři se na pár posledních dní přesunuli do ulic města a já jsem měla možnost chvíli sledovat natáčení. Chtěla jsem udělat nějaké fotky, ale jelikož jsem neměla akreditaci, nemohla jsem.Předtím, než mě na to upozornili, se mi podařilo ukořistit alespoň jednu fotku. A co se týká Benicia del Toro, tak toho jsem bohužel viděla jen na plakátu coby Pablo Escobara v rámci jedné ze scén.
Večery po práci jsem pak trávila na diskotéce s Edim. Šťastý to týden nebýt toho, že jsem dva dny před odjezdem přišla o foťák, mobil, mp3 a cestovní deník. Během dne na pláži Bluff mi totiž během chvíle, kdy jsem se šla smočit do moře, někdo ukradl batoh :-( . Takže mě čekala nová zkušenost s policejním vyšetřováním. Páni policajti přátelští a ochotní, ale vzhledem k tomu, že pláž je obklopená jen lesy a já nikoho neviděla, je prakticky nemožné, že se moje věci najdou. S vyšetřovacím týmem jsem strávila 3 hodiny a ti mi přislíbili, že pokud někde na černém trhu (ten, kdo to šlohnul, dříve nebo později bue chtít věci prodat) na můj foťák narazí, dají mi vedět mailem. O foťák mi ani tak nešlo, ale měla jsem tam 1GB fotek z Bocas...

Pablo Escobar v Bocas del Toro

Když jsem před dvěma týdny dorazila do Bocas a ubytovala se v Pukalani, sdělili mi majitelé, že od 13. března je hotel obsazený filmaři, že tu bude francouzská produkce točit film. Postupně jsem se dozvídala podrobnosti a nakonec se tu místo nějakého béčkového slaďáku bude točit hollywoodský film s Beniciem del Toro (film Vlkodlak a Che) a Joshem Hutchersonem (Hladové hry) v hlavní roli. Příběh se týká neteře Pabla Escobara (Benicio del Toro), která se zamiluje do surfisty (Josh Hutcherson). Ačkoliv média nesprávně uvádějí, že to bude film o Escobarovi. Název filmu bude Paradise Lost. A před dvěma dny se začalo filmovat. Štáb momentálně okupuje restauraci u pláže Bluff, 7 km od centra a zítra by se měl přesunout do centra. Minulý týden jsem se zúčastnila castingu na kompars, tak doufám, že mi zavolají (i když nemám zrovna kolumbijský obličej a barvu kůže :-) ). Vzhledem k tomu, že moje letošní putování se týkalo především Kolumbie, je to jakési tématické zakončení mé cesty. Začínala jsem v Medellinu u hrobu Pabla Escobara a končím v Bocas del Toro jako svědek natáčení filmu týkajícího se Escobarovy rodiny. A pokud budu mít štěstí, tak setkáním s filmovým Escobarem (Benicio del Toro by měl dorazit zítra). Včera jsem se vydala na pláž Bluff se záměrem obhlédnout situaci a s očekáváním zahlédnout některého z herců. Po několika zamračených dnech se udělalo pěkně, takže jsem se mohla utábořit na pláži před restaurací. Známý, který v restaurací pracuje (během posledních několika dní jsem se na diskotekách seznámila s několika místními) mi řekl pár informací a ukázal, kde zrovna seděli herci. Až na Joshe Hutchersonem jsem nikoho neznala. Dostat se do restaurace bylo ale nemožné, tak jsem si lehla na pláž a sledovala dění. Byla jsem prakticky jediná, žádný dav fanoušků. A pak jsem zahlédla Joshe s foťákem mířit na pláž. Využila jsem situace, vzala foťák a požádala jej o společnou fotku. Vyfotil náš jeho bodyguard, který jej doprovázel i na pláži. Tak první fotku s hollywoodskou hvězdou již mám a teď mi zbývá ještě odchytit Benicia...tak uvidíme v příštích dnech...:-) P.S.: proč vždycky to nejlepší přijde až, když dovolená končí ? (Nemyslím tím filmování...)

Výlet na ostrov Carenero

 Tento týden je slabý, co se týká klientů v restauraci (oproti tomu, co znám z Mallorky je to slabé pokaždé ), tak začínám až v sedm večer. A jelikož se počasí již trochu umoudřilo (v noci pořád leje, ale přes den již i svítí slunce), tak jsem se rozhodla využít téměř celého dne volna k výletu na sousední ostrov Carenero. Nasedla jsem na vodní taxi a nechala se přepravit těch cca 100 metrů na protější břeh. Část osady na pobřeží připomíná spíše slum, odpadky se občas povalují kolem obydlí na kůlech. A samozřejmě všude slupky od kokosových ořechů. Vydala jsem se podél pobřeží s cílem obejít ostrov. Je to relativně malý ostrov, který, pokud se jednou zvedne hladina moří o metr, zmizí z větší části pod vodou. Západní část pobřeží je lemována vilkami obklopenými udržovanou zelení. Směrem na sever se ale stezka mění v rozbahněnou cestičku vedoucí kolem mangrovníků, kde je třeba dávat pozor na každý krok. Z palmy ulamuji dva zelené kokosy. Jeden rozbíjím hned, abych se v tom dusnu osvěžila kokosovou vodou a druhý beru do batohu na později. Cesta vede i křovím a dostavám se postupně k plážím. Na východní straně jsou ideální podmínky na surfování. Méně však na odpočinek na pláži. Všude spousta kokosových ořechů a palem a také stromů s širokými kmeny rostoucími v mokřadech kousek od pláže. Prý v korunách pobývají lenochodi, ale žádného jsem neviděla. Dostávám se na písečnoú pláž, kde odpočívá několik turistů. Nedočkavě skáču do moře. Obloha se pomalu zatahuje (jak typické tady) a ve vodě je mi dokonce tepleji, než na souši. Po třetí hodině to balím a vyrážím kolem plážových resortů k molu, odkud vyplouvají čluny zpět do Bocas. Odpoledne ještě strávím hodinku na hlavní ulici a rozdávám letáky s reklamou na náš hostel. A večer se nudím v restauraci (tento týden je to tu hooodně slabé). Po skončení šichty však vyrážím na diskotéku do Barco hundido, kde potkávám opět Ediho, se kterým se mi fantasticky tančilo minulou středu. Snažím se užít si co nejvíce merengue, salsu,reggeaton, po návratu do Evropy to bude zase samý house a techno a popík. Postřeh z Bocas: muži jsou tu většinou velmi galantní a lidé přátelští...tohle mi bude těžké opouštět.

Pohodové dny v hostalu Mar e Iguana

Takže, jak jsem se již zmínila,změnila jsem hostal a usídlila se v hostalu Mar e Iguana. Zde jsem strávila již loni čtyři dny. Ricardo a Carolina jsou přátelští a i místo má příjemnou atmosféru. Trochu reggae styl, bar pod přístřeškem z palmového listí, terasa s výhledem na moře, všude plno zeleně a květin. Když jsem rozesílala žádosti o dobrovolnickou práci, ozvalo se mi více hostalů, což mi dalo možnost si vybrat (toť věc téměř nemyslitelná, co se týká práce na Mallorce) a já si zvolila Pukalani, který vypadal v pohodě. V Mar e Iguana nabízeli nocleh ve stanu za 15 hodin práce týdně a zbytek zaplacený. Tehdy se mi do stanu nechtělo, teď jsem jej s radostí přijala. Během domluvy s Ricardem jsem byla přesměrována k Pepemu, kuchaři, který v hostalu vede malou restauraci s pokrmy ve středomořském stylu. Šest dní v týdnu mu budu večer výpomáhat. Prvních dvacet oddělaných hodin je za ubytování a večeri a zbytek dostanu zaplacený (na místní poměry luxusních 2,5dolarů), k tomu podíl na spropitném. K tomu mi můj kubánský kamarád Cuba, který v hostalu také pracuje a se kterým jsem v kontaktu od loňska, půjčil na dobu pobytu kolo. Takže od pondělka po večerech vypomáhám v restauraci a během dne hodinku, dvě rozdávám letáky hostalu a snažím se získat nové klienty. A mezitím pohodička. I když až do dneska během dne pršelo. Dnes jsem měla volno, protože je restaurace ve čtvrtek zavřená, tak jsem vyrazila na kole přes ostrov na jednu z nejhezčích místních pláží Playa Estrella, kde je u břehu možné vidět velké červené mořské hvězdice. Včera večer jsem si ještě s jednou klientkou a Pepem zašla na diskotéku do barco Hundido a dost dobře si zatančila merengue j jedním z místních sympaťáků. Přede mnou jsou poslední dva týdny v Bocas a celkově na dovolené, tak si to budu snažit užít, co to dá.

I v Bocas lze narazit na vydřiduchy...po třech dnech měním místo

Počasí dnes asi vyjadřuje náladu majitelů hostalu Pukalani, i když jejich nálada je taková prakticky od prvního dne. A počasí je deštivé od pátku, kdy jsem přijela. Ale dnes leje extra jako z konve a zrovna v den, kdy se potřebuji se svými věcmi přesunout do města do hostalu Mar e Iguana, který mi snad bude lepším domovem na zbytek mé dovolené. S majitely Pukalani jsem byla v kontaktu již před odjezdem z Kolumbie. Místo vypadalo na fotkách pěkně, nabízelo možnosti surfování, kayak i půjčení kola, které by bylo potřebné na dopravu do města. Pukalani totiž leží asi 5 km od centra. Myslela jsem si, že klidné místo mi bude vyhovovat, ale spletla jsem se. A spletla jsme se i v majitelích. Původně jsem měla pracovat 7 hodin denně za postel v dormitoriu, jídlo a nějaké peníze navíc, jenže jak se dnes ukázalo na vyúčtování, na peníze nemám podle nich nárok, a v podstatě ani na to jídlo (prý platí dva dolary na hodinu, což je 14 dolarů denně a já jsem v dormitoriu za 15 dolarů, pak mi vyúčtovali jídlo a prý ještě přicházejí o peníze), takže moje rozhodnutí před dvěma dny, začít hledat něco jiného, bylo správné. V pátek odpoledne jsem sem přijela a hned začala pracovat na baru (no, té práce vážně nebylo a dost jsem se nudila, nehledě na to, že mi řekli, že mi ukáží, jak s recepcí, ale to vysvětlování bylo hodně zběžné, takže mě pak následující den zaučovala odpolední recepční Daisy). V sobotu jsem již začala cítit ze strany majitelů odstup a po skončení mojí směny mě přepadla samota a deprese z místa, kde si není s kým pokecat. Ani procházka nepomohla. Takže jsem napsala mail do Mar e Iguana, kde jsem bydlela loni a kde byli všichni velmi přátelští. V rámci hledání práce jsem totiž dostala několik nabídek, ale bohužel jsem nerozhodla pro Pukalani. V Mar e Iguana mi nabízeli místo ve stanu za 15 hodin práce a zbytek hodin proplacených. Ricardo mi odepsal, ze se mám další den stavit. Tak jsem se včera odpoledne stavila a dohodla se s Pepinem,  majitelem restaurace, která je součástí hostalu, ze mu tam budu 6 dní v týdnu pomáhat. Za dvacet hodin práce týdně budu mít ubytování a večeri a zbytek mi proplatí. S tím, že s Richardem můžu domluvit ještě na nějakých hodinách extra. Po roce jsem se potkala s kamarádem Cubou, který mi na dobu pobytu půjčí kolo. Takže jsem se rozhodla odejít z Pukalani. Dnes již ani po mě nechtěli, abych pracovala (asi, abych po nich nechtěla nějaké peníze. Škrti. A to by si člověk myslel, ze Venezulané budou přátelští.