Před dvěma týdny se toto téma opět objevilo v médiích. Trochu jsem to přešla. Když jsem ale v mapách.cz hledala vhodnout trasu pro výlet, zabrousila jsem náhodou do oblasti Moravského Krumlova. Když jsem si chtěla zjistit nějaké informace o zámku v Krumlově, vyskočil na mě odkaz na expozici Slovanské epopeje a možnost ji navštívit. Toto téma ke mě tak nějak přirozeně přišlo. Rozhodla jsem se tedy vydat se na první letošní výlet právě do kraje Alfonse Muchy a prohlédnout si Slovanskou epopej, dokud je ještě na Moravě. Díky tomu jsem se seznámila i s velmi zajímavým životopisem Alfonse Muchy, který byl skutečným umělcem (hlavně při pohledu na ta plátna člověk nechápe, jak může někdo takto malovat).
Na webovkách zámku v Moravském Krumlově jsem si rezervovala vstupenku na 10 hodinu. Měli poslední místo na tuto hodinu. Vstup je rozdělen v hodinových rozestupech, aby se v sálech najednou nekumulovalo množství lidí. Rezervovanou vstupenku jsem si mohla vyzvednout na pokladně do půl jedenácté. Poté by propadla.
V sobotu ráno před sedmou jsem sedla na osobák směr Moravský Krumlov. Z Brna cesta do 27 km vzdáleného města zabrala zhruba 50 minut. Od nádraží do centra Krumlova to bylo 2,5 km. K dobru jsem měla dvě hodiny, během kterých jsem v pohodě došla ke kapli sv. Floriána. Ta je jednou z dominant Krumlova. Stojí na svahu nad městem, které obtéká meandr řeky Rokytné. Kaple je poutním místem, ke kterému se vždy na začátku května vydávají věřící, aby oslavili zázrak, který se podle legendy stal v 17. století. Kapli nechal postavit kníže Antonín Florián z Lichtensteina jako poděkování za údajný zázrak. Během bouřky se mu tu splašili koně a jako zázrakem se zastavily na kraji srázu a zabránili tak jisté smrti. Dole pod srázem stojí město. Ze srázu je pěkný výhled na širé okolí. Na horizontu vycházel hustý kouř z komínů jaderné elektrárny Dukovany. Na vyhlídce stojí informační naučná tabule s popisem historie města. Moravský Krumlov vznikl někdy ve 13.století a vládli tu postupně páni z Lipé, Kravaři, Lichtenštejni a na poč.20.stol. krátce rod Kinských. Na konci 2.světové války město vybombardovala Rudá armáda. I přesto, že bylo množství původních domů zničeno, je město památkovou zónou.
Červená turistická značka mě vedla dolů do města skrz přírodní rezervaci Krumlovsko-rokytenské slepence. Skály jsou tu zbarvené do červena. Na informační tabuli dole na okraji lesíka si můžete přečíst zajímavosti o geologickém složení a také legendu o čertovu kameni. Prošla jsem centrem města, zastavila se na hlavním náměstí T.G.Masaryka u Knížecího domu ze 17.století, ve kterém je městské muzeum. K zámku jsem došla před půl desátou. Nevypadalo to, že by tu byl nával zájemců vidět Slovanskou epopej. Všude klid. Vyzvedla jsem na pokladně lístek a i když ještě nebylo deset, mohla jít na výstavu. U pokladny jsou i skříňky, kam si lze dát batoh a bundu. Focení je povoleno. Společně s lístkem jsem si koupila i brožurku, kde jsou jednotlivé obrazy popsány. Díky tomu byl zážitek z výstavy mnohem lepší. Pohled na obří plátna bral dech. Ještě více ale při pohledu z blízka na detaily. Mucha měl výjimečný talent.
Na výstavě jsem strávila více jak hodinu. Po jedenácté, po rychlé svačince na nádvoří, jsem obešla zámek z druhé strany. Krátce se zastavila v zámecké zahradě a pak prošla Černým tunelem, který vede pod zahradami. Ten tu nechala v 18.století vybudovat na místě původního příkopu kněžna Eleonor Lichtenštejnská. Modrá turistická značka mě vedla podél řeky Rokytná stále ještě spící přírodou. Za řekou jsem vystoupala svah k vesnici Rokytná. Zde na severozápadním okraji stávalo ve slovanských dobách hradiště Urbus Rokiten. To ve své době dosahovalo stejného významu jako třeba Brno nebo Znojmo. Dnes je na místě hradiště pole. Nalezena zde byla například keramika. O historii informuje další tabule, která je součástí Naučné stezky Krumlovsko-rokytenské slepence.
Prošla jsem vesnicí kolem kostela a cesta mě opět vedla z kopce do údolí k řece Rokytná. Zde je odbočka k vodopádu, který existuje jen ve vlhkých měsících. Vodopád má dva stupně. Horní část má 4 metry a není moc dobře vidět. Ke spodní 8 metrové části je možné dojít. Dnes načervenalé skály voda padala.Od hlavní cesty je vodopád vzdálený asi 100 metrů.
Pokračovala jsem dál podél Rokytné Rokytenským lesem. Předpokládám, že na jaře to tu musí krásně kvést. Naučná stezka se poté odpojila a já po modré došla k rozcestníku Pod Budkovicemi - lávka. Na skále na druhém břehu řeky stojí pozůstatek bývalé středověké tvrze Budkovice. Zůstala jen obvodová zeď, která je nyní součástí soukromého pozemku.
Rozcestník ukazoval, že mám za sebou 8,5 km a před sebou dalších 7 km až na nádraží v Ivančicích. Slunce teď příjemně hřálo. Cesta pokračovala kolem meandru řeky podél pole. Krajina byla krásně nasvětlená. Dvakrát jsem přešla po lávce řeku a cesta začala stoupat do kopce. Zde stávalo malé hradiště Budkovice. Po něm zůstal val a příkop. Dalším bodem byla Němčická hájovna. To už jsem zase sestupovala k řece. Další most a za chvíli se přede mnou rozestoupily stromy a na obzoru se objevilo město Ivančice. Odhadem tak 1,5 km vzdálené.
U Ivančic se Rokytná vlévá do řeky Jihlava. Stejně tak se do Jihlavy vlévá i řeka Oslava. Stačilo přejít most přes Jihlavu a octla jsem se na předměstí. Zde je malý parčík u Šneka se slunečními hodinami a uchem přání. Taková vtipná kuriozita.
Minula jsem vlakové nádraží a zamířila do centra na Palackého náměstí. Právě zde stojí několik architektonicky a historicky významných staveb. Centrum města je od roku 1990 městskou památkovou zónou. Dominantou je kostel Nanebevzetí Panny Marie. Původní kostel z počátku 14.století byl vypálen. Přesto se dochovala krypta, věž a obvodové zdi. Opět byl kostel vybudován v průběhu 15.století. V severozápadním roku náměstí stojí budova Staré radnice. Ta je jedním z nejstarších domů Ivančic. Radnice zde sídlila do roku 1850. Dnes je tu muzeum věnované Alfonsu Muchovi. Ten se v zadní části budovy také v roce 1860 narodil. Muzeum je bohužel od roku 2019 v rekonstrukci, takže jsem si nemohla prohlédnout exponáty spojené s významným malířem. Kromě osobnosti Alfonse Muchy se muzeum věnuje i dalšímu slavnému rodákovi - herci Vladimíru Menšíkovi. Ten se v Ivančicích narodil v roce 1929.
Městský úřad dnes sídlí v historické budově domu pánů z Lipé. Původně to byla gotická tvrz, která byla v 17,století přestavěna na měšťanský palác.
Ve čtvrt na pět jsem sedla na vlak a vyrazila zpět do Brna. Byl to kulturně obohacující výlet.
