Pár postřehů z Kolumbie na závěr

Během těch šesti týdnů jsem zaznamenala několik postřehů, které pro neznalé reálií a místní jihoamerické kultury a zvyklostí,  budou asi zvláštní, ale pro mě se již staly samozřejmostí.  
1. jazyk: samozřejmě,že se tu hovoří španělsky (v turistických oblastech se domluvíte i anglicky, hlavně s prodavači a v hostelech; v autobusech s řidiči již asi hůře, ani jsem to nezkoušela), ale je několik výrazů, které se ve Španělsku nepoužívají a naopak. Například, když vlezete do obchodu nebo půjdete kolem pouličních stánků, přivítají vás prodavači frází "a la orden", tedy něco jako "přejete si", "na vaše přání", " k vašim službám". Často se tímto i loučí po uzavření obchodu, poté, co poděkujete. Tohle byl ten nejmarkantnější rozdíl v používaných výrazech, co jsem zaznamenala. Další rozdílný výraz je (tohle bude zajímat spíše ženy) v případě slova "náušnice". Ve Španělsku se užívá "pendientes", tady "aretes". Auto "coche" je v Kolumbii "carro"...  
2. doprava: jak jsem se již v předchozím panamsko-kostarickém putování zmínila a jak je zřejmé i z tohoto blogu, nějaké pravidlo, že se do autobusu nastupuje jen na stanovených zastávkách, neexistuje. Prostě na autobus mávnete a řidič vám zastaví (pokud nebude mít plno). Taky se tu prý o cenu smlouvá, ale tohle mi bylo trochu proti srsti, takže jsem v dopravě moc nesmlouvala (ale asi jsem měla). Jelikož jsou Kolumbijci národem věřícím, často je možné si všimnout, že se před odjezdem řidič a i někteří cestující pokřižují (někdy to má svůj důvod, naříklad na již zmíněné trase z Hondy do Manizales, tam je pomoc Boží opravdu nutná). Někteří řidici autobusu ale i taxiku si myslí, že jsou na okruhu v Monte Carlu, takže pokud vám bude v autobuse špatně, vyžádejte si "bolsa", tedy sáček, do kterého můžete zvracet. Každý řidič na problematických trasách se spoustou zatáček má k dispozici igelitové pytlíky. Během delšího přejezdu (nad 4 hodiny) je obvyklé, že se staví někde v restauraci na oběd. Ne všechny cesty v Kolumbii jsou v dobrém stavu, proto se stává, že i ujet třeba 30 km zabere 2 hodiny. Takže to chce trpělivost. Jinak autobusová síťje hustá, příměstské autobusy vyjíždějí co chvíli a ty dálkové také několikrát denně. Noční autobusy na velké vzdélenosti fungují dobře a většinou si můžete vybrat z několika společností.  
3.Ceny: oproti mému předpokladu docela vysoké. Řekněme na úrovni Česka. Jen mozná autobusová doprava je levnější. 1000 pesos = cca 10 kc. Ve srovnání s Thajskem je tu pro batůžkáře draho, i když až zas taková hrůza to také není. Jde o to, že kurz vůči dolaru /euru je poslední dobou docela špatný. Průvodce na treku k Ciudad perdida mi řekl, že ještě před několika lety, kdy se více obchodovalo s drogami, byl kurz 1 dolar= 2800 pesos (dnes 1750 pesos), 1 euro = 3600 pesos (dnes 2200 pesos). K tomu došlo na začatku ledna ke zdražení vstupu do některých turistických atrakcí a expedicí, jídlo se zdražilo...  
4. mapy: kromě velkých měst neočekávejte, že na hostalu dostanete nějak kartograficky vymakanou mapu okolí. Někde mi dokonce mapu okolí kreslili na kus papíru. Prostě Kolumbie není Česko. A ani v Lonely Planet není vše zaznačené (třeba chaotické město Manizales). Takže je potřeba se spoléhat na dobrý orientační smysl a radu místních. Docela se mi osvedčila během předběžné orientace v budoucím městě aplikace v tabletu Mapy.  
5. jidlo jídla je dostatek a snadno jej seženete na ulici, na autobusových stanicích, v supermarketech (Exito, Olimpia...). Nejběžnější jsou "empanada" a "arepa" a jiné smažené pokrmy. Samozřejmě ovoce. Na oběd se podává coby denní menu nějaká polévka, hlavní chod, kdy si k rýži s fazolemi vyberete typ masa, k tomu limonáda. Cena denního menu se pohybuje od 5 tisíc nahoru. O jídle se tu ted nebudu rozepisovat. Každopádně v Kolumbii nikdo hlady neumře :-)

Poslední den v Cartageně a Kolumbii

Těch šest týdnů uteklo jako voda. Neuveřitelné. Během cestování ten čas utíká nějak rychleji, než když člověk pracuje. Nastal poslední den v Kolumbii. Zítra již v jedenáct dopoledne odplouvám do Panamy. Čeká mě 5 dní na moři, tedy pět dní bez informační technologie. Zakotvíme v pátek 22. února v El Porvenir a odtud se ještě během odpoledne přesunu do Ciudad de Panama.
Ráno jsem se vzbudila do zataženého dne. Již večer do Cartageny připlouvaly mraky. Docela se mi to hodilo, protože jsem mohla lépe dýchat během procházky ulicemi. Dnes to bylo vyloženě o bloumání ulicemi a hledání posledních suvenýrů. Spousta obchůdků nabízí kýče, takže dilema, co dovézt bráchoví jsem nakonec vyřešila v supermarketu. Sobě jsem si pořídila "panamský "kolumbijský klobouk, který na rozdíl od těch prodávaných v Panamě, je vyroben v Kolumbii (on je to vlastně kolumbijský koloniální klobouk, jak uvádí štítek). Cenu jsem usmlouvala z 25 na 15 tisíc. Panamský klobouk má původ v Ekvádoru, odkud je také většinou dovážen. Vyrábí se z vláken listí nějaké rostliny. Popularitu mu přinesl během výstavby panamského průplavu americký prezident Roosevelt, nosil jej i Frank Sinatra. Je mi jasné, že to, co jsem koupila není pravý panamský klobouk, ale alespoň je originální kolumbijský a ne Made in China. Ostatně s čínskými napodobeninami tradičních kolumbijských sombrér má Kolumbie poslední dobou problém. Trh totiž zaplavily napodobeniny tradičních rukodělných výrobků a turisté si tak často kupují nevědomky čínské šmejdy. Taky už jsem narazila n klobouky s visačkou "made in china"a nebo raději s žádnou. Jinak, co se týká v Evropě běžně dostupných turistických pohlednic, tady v Kolumbii jsem měla velký problém na nějakén narazit. A když už, tak jejich kvalita stála za houby, nebo nebyl žádný výběr. A přitom tu za pohledy zaplatíte evropskou cenu (o posílání pohledu ani nemluvim). Takže dnes relax, balení batohu do podoby "do spodu nepotřebné věci, nahoru plavky a opalovací krém". Čeká mě poslední noc v Kolumbii. Jo a na ten ventilátor jsem si již zvykla.

Sobotní toulky rozpálenou Cartagenou a setkání s kapitánem

  Na sobotu jsem neměla nic extra naplánováno, jen procházku po částech města, které jsem ještě neviděla. Těmi byly čtvrť mrakodrapů Bocagrande a Getsemani, čtvrť, ve které bydlím. Po půl deváte jsem tedy vyrazila kolem turistického mola směrem k Bocagrande. Na Paseo de los Martires před hodinovou věží je několik bust významných obyvatel Castageny, kteří zahynuli během obléhání mšsta Španěly v roce 1814. Stejně tak je tu i památník. Již odtud jsem byla atakována prodejci výletů na Islas Rosario a Playa Blanca. Stačilo říct "no, gracias" a pokračovat v cestě a byl klid. Na mole se již čluny připravovaly k vyplutí. Dojít na Bocagrande je otázka nějakých 10 minut, pohyb po ulicích mezi výškovými budovami již zabere více času. Je to sice čtvrť boháču a luxusnich hotelů, ale pláž tu stojí za houby. Tedy v porovnání s Playa Blanca. Je to taková městská pláž s tmavým pískem, dobrá na osvěžení během horkých dní (dnes tedy bylo horko a brutální), ale dopoledne na ní moc lidí nebylo. Ve španělském cestovatelském pořadu ukazovali pláž obsypanou lidmi, ale to je asi pravda jen v období vánočních prázdnin. Nebo všichni raději vyrazí na lepší místo. Po jedenácté jsem dostala hlad a poprvé za celou cestu jsem zhřešila a vlezla do McDonaldu pro cheesburger. No, popravdě řečeno, nic moc. Chuť jsem si pak spravila porcí vodního melounu koupeného na ulici. Ten mě pořádně zasytil. Ovoce je tu opravdu vynikající. Nazpět do starého města jsem se vydala kolem vojenské námořní základny. Již během plavby na Playa Blanca jsem viděla zakotvenou u břehu historickou plachetnici (a klasické železné válečné lodě) a docela ráda bych si je prohlédla zblízka, ale nevypadalo to na to, že by na základnu běžně pouštěli turisty. Na druhé bráně byla cedule s pokyny pro návštěvníky. O vstup se mělo zažádat minimalne 24 hodin předem. Byly tam další podmínky včetně té o zákazu focení. Tak nic, lodě jsem si odpoledne vyfotila z protějšího břehu. Došla jsem do starého města a uličkami zamířila k hradbám k části zvané Las Bovedas. Las Bovedas byly vybudovány v letech 1792 až 1796 v severní části hradeb mezi pevnostmi Santa Clara a Santa Catalina a původně se zde skladovala munice. V republikánském období sloužili jako vězení a dnes jsou v 23 místnostech umístěny obchůdky se suvenýry. Odtud jsem zamířila směrem k hostalu. To horko bylo ubíjející. V parku Centenario na okraji Getsemani je knižní antikvariát, kde je možné narazit i na knihy s podpisy autorů. Staré knihy G.G.Marqueze i novější paperbackové vydání. Pět dní na plachetnici bude dlouhých a nevěděla jsem, jestli budu moci nabíjet tablet, kde mám pár knih v elektronické podobě, tak jsem zamířila na obhlídku. Měla jsem chuť si přečíst něco o pirátech a bukanýrech, když už jsem v oblasti, kde mělo pirátství svou historii. Nakonec jsem narazila na knihu El Hurakan od kolumbijského spisovatele, kde by měly být pravdivé příběhy týkající se Kolumba, Drakea, o čarodějnicích, pirátech aj. Cena docela tlusté knihy 8 tisíc pesos (v knihkupectvích date za knihu minimálně 30 tisíc). Spokojeně jsem si šla dát oddech na hostal. Sprcha a dvě hodiny klidu ve stínu. Všichni byli tím horkem dnes zmoženi. Po čtvrté jsem vyrazila na obhlídku okolních ulic v Getsemani. V koloniálním období obývali Getsemani otroci, v roce 1811 prý vzešel právě odtud požadavek nezávislosti na Španělsku. Domy jsou tu neméně malebné jako ve starém centru, i když občas ne tak dobře udržované. Je znát, že tu bydlí chudší lidé. Došla jsem kolem kostela La Trinidad ke strážnímu opevnění Baluarte de Reductos, kde je nyní bar Casa Cerveza. Z terasy je pěkný výhled na Castillo de San Felipe de Barajas. V noci se tu musí velmi dobře popíjet s fantastickými výhledy na nasvětlené město. Tomu samozřejmě odpovídají i ceny. Naproti je v červené budově luxusní hotel Armeria Real. Nese jméno po původně královské zbrojnici. Vrátný mě nechal se projít spodnií velmi stylově a romanticky zařízenou částí. Během rozloučení mi dal kartu s emeilovou adresou na rezeraci, kdybych se příště vrátila do Cartgeny, tak abych měla kde bydlet. Jo, to bych musela nejdříve vyhrát v loterii. Noc v luxusu tu můžu strávit již od 600 tisíc pesos (tedy za cenu, kterou jsem dala za 5 denní trek k Ciudad Perdida, neboli cca 6000 Kč). Leda kdyby někdo chtěl, tak tady je kontakt: www.armeriarealhotel.com . Přešla jsem most přes zátoku Bahia de San Lazaro a zamířila na obhlídku mariny, kde by teoreticky měla kotvit plachetnice Amande, se kterou v pondělí popluji do Panamy. Zde se nachází další obranná pevnost Fuerte del Patelillo. Na jejím nádvoří dnes parkují auta. Vstup do Club nautico byl hlídaný, tak jsem se porozhlédla po zátoce. Slunce se pomalu blížilo k obzoru, tak jsem zamířila zpět na hostal. V sedm jsem tam měla mít sraz s kapitánem a ostatními učastníky plavby. Kapitán Loic (Francouz) nám řekl informace o lodi, rozdělení kajut, o tom, co si máme vzít, co je k dispozici a vybral pasy, aby nám mohl zařídit na imigračním výstupní razítka. To vše je v ceně. Takže žádná starost s imigračním a poplatky. Již se docela těším. První den bude sice jen o plavbě přes širé moře, ale až dorazíme po nějakých 32 hodinách k panamskému souostrovi San Blas, čekají nás nějaké 3 dny šnorchlováni a obdivováni některých z 365 ostrůvků s bělostnými písečnými plážemi a palmami.

Den v Cartageně: půldenní prohlídka Castillo de San Felipe de Barajas

 Jelikož je Cartagena nejen jedním z nejkrásnějších koloniálních měst Kolumbie, ale také jedním z nejlépe opevněných měst Ameriky, vydala jsem se dnes ráno na prohlídku největší španělské pevnosti na americkém kontinentu. Castillo de San Felipe de Barajas stojí na kopci San Lazar jihozápadně od opevněného města. Pevnost začala být budována v roce 1657 a během let byla stále rozšiřována. Kromě této pevnosti je na území Cartageny několik dalších, menších pevností, které společně s městskými hradbami táhnoucími se po celém obvodě starého města, tvoří dokonalý obranný systém. Ten byl potřeba na obranu města před nájezdy pirátů toužících po španělském zlatě, které proudilo z jižní Ameriky přes cartagenský přístav do Španělska. Zatímco panamský přístav Portobelo, kudy také proudilo španělské zlato z Peru, padlo několikrát do rukou pirátů a to i přes přítomnost obranných opevnění, Cartagena se téměř vždy ubránila (hlavně útoku britských a amerických vojsk a také pirátu Edwardu Vernonovi, který byl v Karibiku dobře znám, stejně jako Henry Morgan). Kromě úmyslného opevnění hrály roli klimatické podmínky s epidemií malárie a žluté zimnice, které nájezdniky kosili stejně účinně jako zbraně. Cartagena byla také prvním kolumbijským městem, které v roce 1811 vyhlásilo nezávislost na Španělsku. Zato o čtyři roky později, kdy se Španělsko dostalo z napoleonské okupace, zaplatilo obyvatelstvo Cartageny krutou daň. Po čtyři měsíce bylo město obléháno španělskými vojsky a během té doby zemřela hladem a nemocemi více než polovina obyvatel. Město má bohatou a zajímavou historii a já jsem strávila zhruba tři hodiny procházkou po pevnosti a posloucháním audio průvodce. Horko k zalknutí dnes. Hlavně na rozžhavených hradbách, takže oblíbeným místem byly podzemní tunely. Cena vstupného je 17 tisíc pesos a audio průvodce přijde na deset tisíc. Cena odpovídá významu stavby a neměl by její prohlídku opomenout žádný návštěvník Cartageny. Je to jeden ze symbolů města. Každopádně je třeba si vyhradit určitý čas. Já jsem měla času dostatek (mám před sebou ještě 2 dny) a tak jsem v klidu seděla ve stínu jednoho z přístřešků na hradbách, poslouchala výklad a kochala se panoramatem města pode mnou. Není nad to, vyrazit na cesty bez cestovky, která by vám striktně ohraničovala čas, který máte a jednotlivé památky nebo aktivity. Asi v jednu jsem zamířila zpět do centra. Nejdříve k soše Indiánky Cataliny, která byla tlumočnicí během příchodu Španělů a pak někam na oběd. Menu bez polévky za luxusních 6 tisíc a hurá na hostal pro peníze, pas a kartu. Vybrala jsem potřebné peníze na zbytek pobytu a na výměnu dolarů a zamířila do směnárny. Cílem bylo dostat co nejvýhodnější cenu při koupi dolarů. Všechny směnárny na Plaza de los Coches jsou sehrané a nabízejí prodej dolaru za 1800 pesos, což není špatné, ale já chtěla ještě za míň. Tak jsme zkusila argumentovat větší změněnou sumou a směnárník mi nabídl dolar za 1790 pesos. No, nebyla to extra sleva, ale alespoň něco. Vyměnila jsem dostatek na zaplacení jachty a něco do začátku pobytu v Panamě (abych pravdu řekla, tak doufám, že už nebudu muset vybírat, protože finance se nezadržitelně zužují a že se mi v Bocas del Toro podaří najít hostal, kde by mě ubytovali za pár hodin výpomoci). Následoval nákup surovin na večeři a nějaké ovoce a podvečer jsem již strávila na hostalu. Majitel hostalu, přes kterého domlouvám jachtu do Panamy mi včera sdělil, že kapitán jachty Amande má pro mě na palubě místo a v pondělí se vyplouvá. Takže, i přesto, že to na začátku vypadalo bledě s odplutim v mnou stanoveném termínu, nakonec jedu podle cestovního itineráře. V Panamě ale budu muset plán změnit, protože dorazíme do El Porvenir a ne do Puerto Lindo,odkud jsem se chtěla pomalu přesouvat do hlavního města. To mi ale nevadí, hlavně, že se dostanu do Panamy. Jo a cena je bohužel 550 dolarů za pětidenní plavbu s jídlem a vyřízením všech celních poplatků a administrativy. Na jednu stranu je to pro cestovatele s omezeným rozpočtem hodně, a druhou stanu je to za ten zážitek málo. Tak jsem zvědavá na jachtu. Zítra je informativní sraz s kapitánem Luicem.

 

Celodenní výlet na Playa Blanca

Prý je to jedna z nejhezčích pláží Kolumbie. Někde ji zase zatracují kvůli spoustě návštěvníků a prodejců všeho možného, kteří nenechají nikoho v klidu. Většina agentur zařazuje pláž Plaza Blanca do programu během výletu po ostrovech Rosario. Přitom spousta lidí míří na ostrovy kvůli návštěvě akvária a šnorchlováni. Některé společnosti pak zajišťují dopravu jen na pláž s bělostným pískem Mě návštěva akvária ani projížďka kolem 27 ostrovů nezajímala, chtěla jsem si konečně užít karibského ráje a podle fotografií na internetu to mohlo být to pravé místo. Lístek jsem si koupila již včera, takže stačilo dorazit do přístaviště. Měla jsem tam být v osm, člun měl vyjíždět v devět.
Jó, v devět jsem stála na molu s ostatními lidmi a čekala, až nás vyvolají. Několik různých společností , spousta člunů a kolumbijský chaoz. O půl desáté nás konečně začali svolávat. To už jsem toho čekání měla plné zuby. Propluli jsme kolem čtvrti mrakodrapů a boháčů  Bocagrande a zamířili směr otevřené moře přes úžinu hlídanou dvěma pevnostmi. Playa Blanca leží na největším kolumbijském ostrově Barů. Nás, co jsme mířili jen na pláž bylo málo, zbytek osazenstva mířil do akvária a na pláž pak měli přijet na oběd. Odjezd byl stanoven na tři čtvrtě na tři. Docela brzy. Včera mi prodejce tvrdil, že se budeme vracet o půl páté. Tak jsem měla v podstatě čtyři hodiny k dobru. Vystoupila jsem na bělostné písečné pláži omývané neuvěřitelně azurovým mořem. Okamžitě mi bylo jasné, že to bude jedno z mých oblíbených míst v Kolumbii. Prošla jsem se podél pláže hledajíc vhodné místo ve stínu. Pláž byla poloprázdná (jelikož je dlouhá,tak se ty desítky turistů snadno ztratí. Prodejců bižuterie, ceviche (koktejl z mořských plodů), masáží i atrakcí bylo dostatek, ale stačilo zakroutil hlavou a poděkovat a byl klid. Žádná agrese. Čas tu letěl neuvěřitelnou rychlostí. Někdy se na pláži nudím, ale tady tak nějak bylo pořád co dělat. Voda byla teplá jako kafe. Po obědě jsem se přesunula blíže k člunům, abych měla přehled o tom, kdy se bude odjíždět. Nehodlala jsem zase čekat na odjezd, zatímco jsem mohla ještě užívat moře. Samozřejmě, že se vyjíždělo později. Po cestě zpět člun skákal na vlnách a v Bocachico jsme nabrali ještě nějaké místní. Ve čtyři jsme zakotvili zpět v přístavišti. Vyrazila jsem si dát sprchu a pak zpět do centra na hradby pozorovat západ slunce.

Výlet k bahenní sopce Lodo Totumo

Volcan Lodo Totumo se nachází 50 km východně od Cartageny. Je to taková zvláštnost regionu, kdy z rovinaté krajiny s jezery vyrůstá do výšky 15 metrů kužel bláta. Bahenní sopka, jejíž kráter je plný bláta. To prý dosahuje hloubky přes 2 kilometry. Bláto je však tak hutné, že znemožňuje se ponořit. Turisté si sem jezdí dát bahenní koupel. Mě to také zajímalo, tak jsem si zaplatila agenturu, která by mě tam dovezla (ono by se dalo jet na vlastní pěst, ale měla jsem pocit, že sem moc autobusů nejezdí a cena by byla asi jen o něco nižší. Navíc, bloudit někde vyprahlou krajinou v tom horku se mi vážně nechtělo.
Sraz o půl deváté, přijeli pro mě po kolumbijsku se zpožděním. A než jsme vyzvedli všechny zájemce až z Bocagrande, bylo skoro deset. S tím se asi počítalo. Mě tady ty prostoje docela vadí. V jedenáct jsme dorazili k vulkánu. Naše průvodkyně nás upozornila, že místní chudí lidé poskytují návštěvníkům služby za které očekávají spropitné ve výši 3000 pesos za každou službu. Služby jsou dobrovolné. Kromě masáže v kráteru je zpoplatněna i pomoc během smývání bláta v blízkém jezeře a také focení během koupele v blátě. Byla jsem rozhodnuta nebrat žádnou službu, ale nakonec jsem přece jen svěřila svůj vodotěsný foťák jednomu z kluků-"fotografů", fotit se se zablácenyma rukama by nešlo. Masáž jsem taky dostala, ale nikdo se mě neptal, jestli chci. Bláto nadnášelo tak, že se na něm dalo ležet, ani hlava nešla dolů. Sejít k jezeru se muselo opatrně, protože to bláto na nohách pěkně klouzalo. V jezeře jsem místním ženským naznačila, že se umyju sama. Jediné, na co jsem zapomněla byly uši, do kterých se bláto také dostalo. Po převlečení jsem dala spropitné fotografovi a šla jsem si fotit okolí. Po půl jedné jsme vyrazili směr Cartagena. Na místě jsme strávili hodinu a půl a čekal nás oběd. Ten jsme dostali v plážové restauraci v Manzanillo del mar. No, pláž tady vůbec nevyzývala ke koupání. Oběd docela ušel, i když byl bez běžné polévky. Do Cartageny jsme dorazili ve tři. Vydala jsem do hostalu pro kartu a pak rychle vybrat peníze do Citibank. Stále nevím, na kolik mě přijde plachetnice do Panamy, ale počítám s tou nejvyšší cenou. Následovala procházka k turistickemu přístavišti zjistit ceny dopravy na Playa Blanca na ostrově Barů. Má to být jedna z nejkrásnějších pláží v regionu s bělostnou písečnou pláží. Z interentu jsem si zjišťovala možnosti a ceny se pohybují okolo 25 tisíc za cestu tam, možná je asi i levnější varianta během výletu na ostrovy Rosario, ale ty já vynechám, protože návštěva akvária mě nezajímá, ani nechci platit přístavní taxu atd. Prostě si dám zítra oddech v ráji. U mola jsem byla odchycena jedním z prodejců výletů a byla mi nabídnuta cena zpáteční plavby na rychločlunu s obědem za 50 tisíc. Odjezd v 9 a návrat v 16:30. Dostatek času na pláži, žádné dvě hodiny jako u tour k ostrovům Rosario. Doufám, že se dnes trochu lépe vyspím. Před setměním jsem ještě vyrazila poznat další část starého města. Před výpravou do Kolumbie jsem v rámci příprav přečetla i knížku "O lásce a jiných běsech " kolumbijského spisovatele Gabriela Garcia Marqueze, jejíž děj se odehrává v klášteře Santa Clara v Cartageně. Convent Santa Clara byl využíván jako vězení i nemocnice a nyní je v jeho prostorách luxusní hotel. Turisté si mohou prohlédnout přízemí. Hotel mi svou klidnou atmosférou s určitým nádechem tajemna připomněl hotel Orient Mandarin v Bangkoku. Zapsala jsem si jej do pomyslného seznamu, kde bych chtěla strávit alespoň jednu noc, kdybych někdy vyhrála v loterii. Na stromě v prostorách nádvoří posedával tukan. Konečně jsem si tak mohla vyfotit i tohoto ptáka.

Přejezd do Cartagena de Indias

Protože mě čekala několikahodinová cesta autobusem do Cartageny, vzbudila jsem se brzy, posnídala a krátce po osmé vyrazila na avenidu Ferrocaril odchytit autobus mířící k terminálu. Ono i ta cesta městem zabere nějaký čas. Jak jsme se blížili k terminálu, řidič se mě zeptal, kam že to mířím a místo zastavení u terminálu mě nechal u výpadovky, kudy projíždějí mikrobusu směřující do Baranquilly a Cartageny. Tady v Kolumbii běžná věc, že se nabiraji pasažéři mimo oficiální zastávky. Sotva jsem vystoupila, již přijížděl mikrobus s ceduli Cartagena. Byla jsem naložena a čtyřhodinová cesta začala. Cena 22 tisíc. Za Baranquillou se řidič rozhodl, přesunout ty, co míří do Cartageny, do mikrobusu, který stál u stanoviště jejich společnosti. Také nic neobvyklého. Řidiči si předali info, že mám zaplaceno a už se jelo. Po půl jedné jsme zastavili před terminálem v Cartageně, tyto mikrobusy asi nesmějí zajíždět do terminálu. Nevadilo. Ignorovala jsem taxikáře a jakmile zahlédla autobus Metrocar mířící do starého centra, mávla jsem na něj a za 1700 pesos se nechala dopravit k městským hradbám. No, než jsem se tam dostala, taky to zabralo v tom provozu nějaký čas. Vstoupila jsem do starého města a mířila malebnými uličkami s koloniální domy směrem do čtvrti Guetsetmani, kde jsem měla rezervovaný hostal Mamallena. No, spíše jsem šla předpokládaným směrem, protože jsem předpokládala, kde jsem vystoupila. Následovalo krátké hledání správného směru. V tom horku (cca 35 stupňů), to bylo ubíjející. Ale nakonec jsem našla ulici Média Luna y hostal. Ubytovala jsem se, převlékla zpocené oblečení a vyrazila na obhlídku města. Již na první pohled bylo jasné, že za den nebo dva tohle město není možné poznat. K tomu je tu i spousta lákadel v okolí. Je to taková třešnička na dortu celého putování po Kolumbii. Opravdu krásné město (tedy ta historická část), které by neměl nikdo opomenout navštívit. Docela se podobá kubánské Havaně. Pro mě je to jednoznačně nejkrásnější město Kolumbie. Hradby obíhají staré město a čtvrť Guetsetmani, kde je umístěna většina hostalů a barů, má také své kouzlo. Prohlédla jsem si místní muzeum zlata zabývající se kulturou Zenu, která obývala rozsáhlá území směrem na jih a jihozápad od Cartageny. Tato kultura užívala velmi důmyslný zavlažovací systém, který je ale opředen tajemstvím. Ve městě je možné navštívit spoustu dalších muzeí, jako třeba muzeum inkvizice, námořní muzeum...ale ty si nechávám na pozdější dny. Procházela jsem se po hradbách a před západem slunce vlezla do Existu (to je místní Tesco) nakoupit nějaké suroviny na večeři . Na recepci jsem si rezervovala na další den výlet k bahenní sopce Lodo Totumo. Cena 40 tisíc včetně oběda. Spánek mě zmohl zase brzy. Zatímco velká část osazenstva Mamalleny byla někde popíjet. Jenže spát na vrchní palandě přímo pod ventilátorem bylo docela peklo. Snad nejhorší noc v Kolumbii. V příštích dnech se budu snažit postel vyměnit, jakmile se uvolní nějaká spodní.

Odpočinkový den v Bahia Concha

Odpočinkový den v Bahia Concha

Po pěti dnech fyzicky náročnějšího pobytu v džungli jsem se rozhodla relaxovat a zajet si na pláž. Návštěvu NP Tayrona jsem vyloučila. Platit 35 tisíc za vstup plus dopravu se mi nechtělo. Vyhledala jsem si na mapě zátoku Bahia Concha, která také patří do oblasti národního parku, ale neplatí se tam takové vstupné. Jen asi 5 tisíc za vstup na soukromý pozemek. Doprava je taky levná. MHD se dostanu za 1200 pesos na konečnou v Bastidas a odtud prý jezdí mototaxiky nebo auta. Cena 5 tisíc. Předtím, než jsem se vydala na cestu, vyrazila jsem do internetové kavárny potvrdit rezervaci v hostelu v

Cartageně (včera v noci přestal na hostalu fungovat net). Kvůli karnevalu jsou některé obchody zavřené a i internetové kavárny. Naštěstí na 5 calle byla jedna otevřená. Potom nakoupit vodu a něco na občerstvení v Exitu a pak již hurá k moři. Na stanici Bastidas jsem odmítla odvoz na motorce a nasedla do připraveného autobusu. Po deseti minutách jsme se rozjeli do zátoky. Cena 8 tisíc, ale vstupné bylo v tom, takže jsem ušetřila. Pláž je docela velká a oproti evropským poměrům poloprázdná. Naháněči se snažili prodat přístřešky lemující půlku pláže a další naháněči pak oběd v podobě ryby a přílohy. Ceny samozřejmě vyšší. Našla jsem si místečko ve stínu mezi přístřešky a vlétla do moře. Břeh se rychle svažoval a voda měla tak 23 stupňů. Čekala jsem vodu trochu teplejší, když jsem v Karibiku. Dvě hodiny jsem strávila na tom místě a pak se přesunula dál, kde to bylo lepší. Začala jsem místo pod stromem a relaxovala. Ve tři jsem to zabalila a zamířila na autobus. Jenže ten ještě nejel, tak jsem se musela spokojit s odvozem na motorce. Oproti té zkušenosti že San Agustinu, se mi tentokrát jelo pohodlně a bez balancování. Cesta mě přišla na pět tisíc a pak ještě Mhd. Zamířila jsem na hostal do sprchy a pak zase do ulic, které již ale byly klidné a obchody zavřené. Bloumala jsem ulicemi starého města a hledala vhodné místo na večeri. Nakonec jsem se najedla v jedné z těch lepších restaurací. A zítra mě čeká přejezd do Cartageny. Stále ještě nemám zamluvenou loď do Panamy. Doufám, že v mém termínu něco pojede.

5 denní trek k Ciudad Perdida

Po pěti dnech jsem se vrátila z docela náročného treku džunglí ke Ztracenému městu. Počasí naštěstí vyšlo a pokud pršelo, tak jen v noci. Ani komárů tam nebylo tolik, jak jsem očekávala. Jen na samotném Ciudad Perdida jich bylo víc. Komáři ale v džungli nebyli jediným problémem. V noci se na zdech záchodků usazovali štíři a na cestě nám jednou ležel had. Služby agentury ale byly skvělé. Jídla dostatek. Jen na samotné Ciudad bylo málo času. A parta lidí taky fajn. Až na Juana, Kolumbijce, který do Ztraceného města přišel navázat kontakt se starou tayronskou kulturou prostřednictvím meditací, jsme byli samí Evropané. Český pár žijící v Manchesteru, polský páreček, čtyři Slovinky, na které se muselo skoro pořád čekat, německý pár, Francouz. I když gay v agentuře Magic Tour tvrdil, že stačí tenisky, vzala jsem si trekové boty a udělala jsem dobře . Jedná se totiž o docela náročnou akci a kdyby náhodou začalo pršet, tenisky by šly do háje. Oblečení sem strčila do igelitových pytlů, aby nenavlhlo. Batoh jsem měla vlhký od prvního dne a usušit se nedalo skoro nic.

PRVNÍ DEN - výšlap k prvnímu kempu
Sraz u agentury byl v 9:15. Celkem nás bylo šest. Anglický pár, který se mnou bydlel již v San Gil, Švýcarka, Portugalec a Kolumbijec. Vyrazili jsme na více než dvouhodinovou jízdu jeepem do vesnice Machete v pohoří Sierra Nevada de Santa Marta. To měl být náš výchozí bod. Ale poslední část cesty jeepem byla dost zdlouhavá. Jelo se po vrstevnici po nezpevněné cestě, kterou by normální auto neprojelo. V Machete na náš čekal lehký oběd v podobě obložené bagety a koly. A pak již čtyřhodinový výšlap k prvnímu taboru. A že to byl náročný výšlap! Nejdříve jsme několikrát přešli po kamenech řeku a pak začal strmý výstup. S tím cca 6-7 kg batohem na zádech a v té vlhkosti jsem se potila jako p...A to ta cesta byla ještě široká a širé nebe nad námi. Na prvním odpočívadle jsme dostali osvěžující pomeranč a za další půlhodinu a víše na dalším odpočívadle šťávnatý meloun. Pak šla cesta již relativně po vrstevnici a i klesala. Do tábora jsme dorazili po 3,5 hodinách. Bylo kolem páté a pomalu se začínalo stmivat. Vyfasovali jsme hamaky s moskytiérou. Byla jsme zvědavá, jak v tom budu spát, protože jsem nikdy v houpací  síti nespala. K večeri jsme dostali rybu s rýží. Opravdu vydatné jídlo. K tomu šťávu. Následovala informační schůzka naší průvodkyně. Původně jsme měli téměř všichni dělat pětidenní trek, jen jeden čtyřdenní, ale do večera se anglický páreček rozhodl pro 4 denní verzi a stejně tak i Švýcarka. Průvodkyně tedy nám dvěma s Juanem navrhla, že by jsme šli s nimi rychle nahoru a dolů pak 3 dny. Mě se ale ta představa, že se následující den poženu 8 hodin do kopce a pak se předposlední den budu nudit zase v kempu jedna, nezamlouvala. Nahoru jsem chtěla jít v klidu, jak to bylo v plánu a dolů klidně rychle. Stejně tak i Juan, tak jsme byli přeřazeni k druhé skupince, která šla s námi. Byla to sice jiná agentura, ale tady prý všichni spolupracují, takže není problém. Takže jsem se bez problémů zařadila k dalším dvěma Čechům a následující dny užila spoustu legrace. V hamace jsem překvapivě vyspala , i když mi bylo trochu chladno od zad.

</

  DRUHÝ DEN - setkání s Indiány Kogi, koupel v řece

Vstala jsem brzy. Vzbudil me šramot těch, kteří vyráželi na cestu již v šest. To naše skupinka nemusela spěcha. Posnídali jsme vynikající ovocný salát s jogurtem a arepou a po osmé hodině vyrazili na cestu. Potkávali jsme procházející vojáky. První část cesty od kempu docela šla, pak se začalo stoupat hustým lesem. A pak to, co jsme vystoupili, jsme zase sestoupali. Po cestě jsme potkávali často i Indiány kmene Kogi, který pohoří obývá. Návštěva jedné vesnice Kogi byla na programu dnešní den. I když dovnitř vesnice jsme nešli, jen náš průvodce předal dětem sladkosti. Děti Kogiu sice moc španělský neumí, ale o "dulce " si říct umí. V prostorách vesnice rostly keříky koky. Ta je nedílnou součástí jejich kultury. Sešli jsme k řece a zatímco naši průvodci krájeli ananas a připravovali občerstvení, my jsme hupli do řeky se osvěžit. Voda mohla mít nějakých 21 stupňů. Byla velmi průzračná a podle průvodců jsme ji mohli klidně pít. Oproti prvnímu dni jsme již šli užší cestou lesem a prakticky jsme kopírovali řeku. Do druhého tábora jsme dorazili o půl druhé. Oběd na sebe nenechal dlouho čekat. Dostali jsme vynikající zeleninovou polévku. A pak se většina lidí odebrala k řece. Lehla jsem si do houpací sítě a chvíli spala. Pak jsem taky zamířila k řece. Průvodce mě ale upozornil, že v tuhle dobu se k řece začínají stahovat hadi, kteří můžou být ukryti pod kameny, a že si mám dávat pozor a nevydávat se daleko. Prý před třemi lety zde jeden had uštknul jednu turistku, ale prý mají sérum, kdyby něco. To mě moc neuklidnilo. U řeky jsem se nezdržela dlouho, bylo zataženo a nebylo mi nejtepleji, tak jsem ani do vody nešla. Dala jsem si rychlou studenou sprchu a v čistém oblečení čekala s ostatními na večeri. Spát se šlo zase okolo 21. Tentokrát se spalo na matracich s moskytierou. Ono stejně nebylo co dělat, když už v šest je tma jako v pytli. A elektřina tu nebyla natažena, tady již byla potřeba baterka. Chvíli jsme s Martinou pozorovali za táborem svetlušky a poslouchali zvuky džungle. Většinou jsme slyšeli jen žáby.

TŘETÍ DEN - výstup ke třetímu kempu

Před námi byly zase čtyři hodiny chůze džunglí, ale jelikož se předpokládalo, že by se odpoledne, pokud bude pěkně, mohlo vystoupit k Ciudad Perdida, vyráželo se již o půl sedmé. Během dne ale bylo jasné, že se do Ztraceného města půjde až další den ráno. Mraky totiž pokrývaly vrcholky hor a nebylo by vidět okolí. Během chůze nás průvodce seznamoval s dalšími informacemi o okolí a Ztraceném městě. Jelikož jsem byla ze skupiny jediná (kromě Juana), co uměla španělsky na takové úrovni, abych rozuměla tomu, co nám vykládá a mohla se i ptát, stala jsem se na zbytek dní tlumočnicí. Což byl občas záhul, protože moje angličtina není tak dobrá jako španělština a vysvětlit některé pojmy nebylo snadné. Přesto jsem zjistila, že umím anglicky lépe, než jsem si myslela. Tento den jsme šli již opravdovou džunglí po úzké stezce. Všude plno zeleně. Jednou jsme přešli přes vysutý most a jendou museli sundat boty a přebrodit řeku. Ochutnali jsme cukrovou třtinu (vycucávali ze stonku sladké guarapo). Přešli jsme po planině, kde prý stávala jedna z prvních vesnic Kogiů, když v 70.letech do pohoří přišli. Kousek odtud byla vidět chýše šamana. Občas jsem si připadala jako Bronxová ve filmu s Seanem Conerrym "Šaman". A také viděli hada. Jako první jsem jej zahlédla já. Byl na jednom z kamenů na cestě. Průvodce s Martinou a Jirkou jej přešli bez povšimnutí. Byl hnědý a proto jej snadno mohli zaměnit za kořen stromu. Já jsem si ale všimla, že se ten kořen stromu hýbe a následně i hlavy. Zavolala jsem na průvodce a ten přiběhl. Prý je to "cazadora". Snažil se nás uklidnit. Vzal klacek a pokoušel se hada odehnat. Ten byl ale nějak zašprajcnutý pod kamenem. Tak vzal klacek a přimáčknul mu hlavu ke kameni, abychom mohli projít. Zbytek cesty do tábora jsem měla oči jako na stopkách (pozdeji jsem z internetu zjistila, že se jednalo o nejedovatý druh).
Ke třetímu táboru se již muly s nákladem našeho jídla nedostali, tady fungovali jako nosiči Indiáni. Tím jak celý den žvýkají koku , mají spoustu energie a tu trasu sdolávají opravdu neuvěřitelně rychle. I tady byly matrace s moskytiérami a studené sprchy. Ono bylo jedno, jestli se šel člověk vykoupat do řeky nebo do sprchy, voda šla stejně z řeky.

ČTVRTÝ DEN - konečně výstup ke Ztracenému městu

clear: eft; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"> Konečně nastal den, kdy jsme měli vystoupat poslední úsek ke Ztracenému městu, kvůli němuž jsme se plahočili 23 km kolumbijskou džunglí a překonávali kopce a řeku. Vstali jsme v šest, posnidali arepas se sýrem a vyrazili na hodinový výstup. Čekalo nás 400 metrové převýšení, brození  řeky Buritaca a zdolání na 1600 schodů. První etapa vedla po svahu uzoučkou cestičkou nad řekou. Oči na stopkách kvůli hadům. Pak jsme přebrodili řeku (v období dešťů to musí být koupel po pás, teď mi sahala voda pod kolena). A nastalo stoupání po schodech z kamenů, které původně vedly až do 50 km vzdáleného El Pueblita v NP Tayrona. Velká část kamenné stezky byla odstraněna kvůli mulám, které po kamenných schůdkách nemohou rozhodovat a nosit jídlo do táborů. K prvním terasám Ztraceného města to bylo 1640 schodů a 270 výškových metrů. Občas bylo nutné se přidržovat rukama. Tady ty kameny byly vlhké, částečně porostlé mechem a mohly klouzat. U první terasy začal výklad našeho průvodce o funkci staveb, historii kultury Tayrona, která do oblasti přišla někdy v 5-6.stol.n.l. a zmizela na konci 16.stol. No ona nezmizela, ale částečně byla během válek se Španěly vyhlazena a částečně zemřela na importované nemoci, na které neznala lék. S výkladem začala i moje překladatelská práce, která mi znemožnila poslouchat z povzdálí během focení. Informace ale byly zajímavé. Jako třeba zjištění, jakou spojitost mají Indiáni kmene Kogi, kteří v pohoří žijí a považují Ztracené město za posvátné, s kulturou Tayrona. Tayrona totiž po příchodu do hor s Kogi vedli války o místo a mnohé Kogi zajali a využívali jako otroky na práci (a že té práce na výstavbě celého komplexu se všemi kamennými cestami bylo, zabralo to okolo 90 let) a když po příchodu Španělů prohrávali bitvy se zbraní i bitvu s nemocemi, rozhodl se tayronsky náčelník otroky pustit a vyslat je na boj se Španěly. Kogiove ale věděli, co se dole pod pohořím děje a uprchli do hor. Současní Kogi, kteří do oblasti přišli v roce 1979 "převzít" Ztracené město, jsou potomci těch otroků. Ačkoliv ruiny prozkoumali po objevení města v roce 1973 archeologové (zlato a keramika je v muzeu zlata v Bogote a Santa Martě), na některých terasách rostou více než 300 leté stromy a tady se průzkumy nekonaly. Z toho důvodu a také kvůli ochraně turistů se v prostorách Ztraceného města a po trase pohybují ozbrojení vojáci. Guerilla prý již několik let v okolí Ztraceného města není (prý hlídá jedny z malá plantáží koky v nadmořské výšce okolo 2000 metrů, Ciudad Perdida je v 1200 metrech). Vystoupali jsme po královské cestě, kterou směl používat jen náčelník a jeho rodina a šaman na největší terasu, kde prý měl dům náčelník a jeho žena a odkud kontrolovali dění vě městě. Okolní hory byly lehce pokryty bílými mraky. Tady byl trůn. Pod vojenskou základnou na nás čekalo občerstvení v podobě chleba a šťávy z lula (místní ovoce používané na šťávy). Celkově jsme ve Ztraceném městě měli strávit 3 hodiny. Více se prý nesmí. Přitom ještě před několika lety se tu trávila jedna z nocí, ale místo tím bylo značně narušováno, tak se kemp přesunul dolů k řece.
Na úbočí stojí na ukázku dvě chýše a kolem nich je spousta bylin, které využíval šaman. Vymezený čas utekl jako voda a my opět sestupovali po strmém schodišti k řece. Do tábora jsme dorazili po dvanácté. Naobědvali se a se všemi věcmi vyrazili na zpáteční cestu do kempu 2, kde jsme měli strávit naši poslední noc v divočině. Obloha byla čím dál tím víc zataženější a když jsme došli naa odpočívadlo, začalo kapat. Pro jistotu jsem vytáhla pláštěnku a doufala, že to nepřejde v tropický liják. Po cestě jsme potkali skupinku čtyř Čechů měřicích do třetího kempu (ty jsem viděla v autobuse v San Agustinu). Cesta k druhému kempu dávala docela zabrat kolenům, to scházení bylo únavné. Sotva jsme krátce po čtvrté došli do kempu, rozpršelo se doopravdy a několikrát to přešlo v ohlušující liják bubnující do plechové střechy. Tentokrát se noční pozorování světlušek nekonalo. Šlo se spát opět kolem deváté. Před námi byl poslední den, kdy jsme měli překonat trasu, kterou jsme předtím šli dva dny. Sestup ale měl být nejrychlejší.

PÁTÝ DEN - sestup do Machete
I když se očekával sestup do nadmořské výšky 150 metrů, museli jsme během každé etapy překonat náročný výstup a potom až následoval sestup. Během výstupu jsme se všichni pěkně potili a bylo jedno, jesli jsme měli batoh na zádech nebo ne (průvodce nám ráno řekl, že nám batohy ponesou muly. Slovinská parta to uvítala, já jsem si svůj batoh nesla dál, když už jsem jej táhla čtyři dny, tak proč ne i ten poslední). Vyrazili jsme o půl sedmé a v devět jsme dorazili do kempu jedna, kde na nás čekalo občerstvení v podobě sťavnatého vodního melounu, šťávy z lulo a piškot obalený čokoládou. Poslední etapa byla ve znamení funění do kopce, pěkných výhledů a koupele v přírodním bazénu v řece. Moje nohy dostávaly zabrat a svaly na stehnech začínaly tuhnout. V jednu jsme dorazili do Machete. Dostali předem objednaný oběd a pak jsem nasedla na jeep Magic Tours a další hodinu se plahočila po nezpevněné cestě na hlavní silnici. Na okraji Santa Marty jsme byli přesazeni na předplacený taxík a odvezeni do centra. Jelikož se od soboty koná v Kolumbii karneval, myslela jsem, že něco uvidím i v Santa Martě, ale po nějakém bujarém průvodu ani vidu, ani slechu. Prý se to koná ve čtvrti Pescadito, ale policisté mi při dotazu, kde to je, řekli, že to tam není bezpečné. Tak jsem se musela spokojit se záběry v televizi z Baranquilly, kde je ten nejvyhlášenější v Kolumbii.