V šest jdu v hotelu na snídani a nechám si do bandasky načepovat horkou vodu, abych si vylouhovala čaj z koky. O tři čtvrtě na sedm vyrážím chytit taxíka. Ten mě za 6 solů odveze na nádraží terminal zonal sur, odkud vyjíždějí místní colectivos.
Řidič taxíku mě nasměruje na bránu, kudy mám projít. Hned vidím označené nástupiště cílovou destinací Juli. Zapíšu se, oznámím, že chci vysadit u odbočky na Aramu Muru. To je nahlášeno řidiči. Zaplatím 7 soles a nasedám do minivanu. Je před sedmou, v sedm se vyjíždí. Přes okýnko pozoruji kopcovitou krajinu s vesničkami. Zelená se to tu. Na políčcích pěstují quinou, fazole, žito a další plodiny.
V osm odbočujeme z hlavního tahu na cestu vedoucí kolem masivu, kde je Aramu Muru. Až později se dozvídám, že hlavní tah v té části se opravuje a tak všichni jezdí touto nezpevněnou a úzkou silničkou.
Když se proti sobě potká minivan s kamionem, může nastat problém a zácpa, než se navzájem na milimetry vyhnou. To se stalo i v tomto případě. Asi kilometr od odbočky na Aramu Muru stavíme v mini koloně. Řidič jde zjistit, co se děje. Jedna cestující vystupuje a já toho taky využiju.
Ten kilometr si dojdu a u toho budu moci fotit tu nádhernou krajinu okolo. Obejdu po kraji políčka kamion, co to blokuje. Nejlepší volba. Je 8:15 a já si pochoduji nádhernou krajinou. Občas kolem mě projede dodávka nebo motorka a zvíří prach. Odbočím na cestu ke skalám a po pár metrech mě již vítá kamenná brána. Je 8:40. Kromě hlídače, který vybere poplatek 5 solů za vstup, zde nikdo není. Jsou tu vybudované záchody. Brána vytesaná ve skále je kousek odtud. Je krásně nasvětlená. Ideální doba na návštěvu je po ránu. Hned si udělám spoustu fotek předtím, než se sem nahrnou nějaké skupinky turistů. Nakonec tu jsem ale sama.
Kolem projdou na políčko místní ženy a mávají na mě. Prozkoumám bránu i výklenek, který je oním portálem do jiných dimenzí. Ve stěně je prohlubeň, kam se přikládá čelo. Přesný rituál ale neznám (v ten moment, o dvě hodiny později jej poznám). Kolem brány vedou schody směrem k masivu. Zdejší načervenalé skály jsou nádherné. Táhnou se v několik pruzích. Vystoupám na několik vyhlídek, odkud se tají dech nad těmi panoramaty. Najdu okno ve skále. Původní plán, že si pak ještě zajedu do Juli obhlédnout kostelíky, vypouštím. Raději si užiju tohle nádherné místo bez lidí a výhledy.
Když před jedenáctou sestupuji zpět k bráně, narazím tu na mladíka, který vyrývá do kamene obrázek brány. Představí se jako Qido a že je ze zdejší komunity a může mi povědět něco o Aramu Muru. Souhlasím. Povídá historii, že brána pochází z dob Atlantidy a Lemurie, kdy tu žili velcí lidé. Ti bránu vytvořili. Brána má sedm různých názvů. Kromě Aramu Muru se jí říká i Ďáblova brána a také brána do třetí dimenze. Reliéf nad bránou prý představuje ležící ženu nebo také kondora. Kondor je jedním z posvátných zvířat Inků. Představuje vzduch.
Dalším zvířetem je puma, která představuje zemi (Pacha mama). A podsvětí představuje had. Každý rok 21.června se u brány koná rituál obětování srdce lamy Pachamamě. Také se povídá, že se u brány dějí zvláštní jevy vždy v určitou hodinu.
Quido nakonec nabídne, zda chci podstoupit rituál napojení na bránu. Svolím. To mě zajímá. Rituál je zaměřený na splnění přání a meditaci. Během něj se používají lístky koky a také snítka muña.
Po rituálu si od Quida koupím ten kamínek s vyrytou bránou a přidám soly za výklad a rituál. Rozloučíme se a já jdu opět k cestě chytit nějaké colektivo. Je 11:15. U vchodu sedí pár místních a nabízejí různé krystaly a výrobky.
U cesty pak mávám na minivan, který na mě bliká. Nasedám. Protože jsou ale všechna místa plná, musím stát na schůdkách. Po 40 minutách nepříjemné cesty ve stoje, kdy se snažím držet, jeden cestující vysedá. Na zbytek cesty tedy sedím. Na autobusové nádraží přijíždíme okolo 12:30. Ideální čas. Řidiči, který si ze mě trochu utahuje, jestli jsem po návštěvě “pekelné brány” nabitá energií, zaplatím 7 solů jízdného a hned přesedám do rikši - mototaxi, který mě za 4 soly odveze k turistickému molu. Právě zde poblíž je kancelář agentury, kde jsem se byla včera zeptat na tour do archeologické oblasti Sillustani. Prodejkyně výletů mě s úsměvem přivítá a vystaví účtenku na 50 soles s tím, že ve dvě mám být u kanceláře. Tu hodinku hodlám strávit na turistickém mole. Jednak chci najít nějaký stánek s empanádami, kterými bych zahnala hlad a jednak nasát atmosféru.
U majáku stojí jedna místní prodejkyně nabízí empanády. Kupuji jednu a jdu si sednou na lavičku. Před druhou jsem u kanceláře. Zde mě naloží do auta a zavezou na Plaza de Armas, kde již čeká mikrobus. Za chvíli vyrážíme. Průvodce Estevan po cestě povídá o místních etnicích a životě. Jako první zastavujeme nad městem na vyhlídce Puma. Je nazvaná podle sochy, kterou to vybudovali. Výhled na město a část jezera Titicaca je pěkný. U místní prodejkyně si dávám barevnou zmrzlinu za 1 sol.
Pokračujeme dál Altiplanem za vesničku Atuncolla, kde nás čeká návštěva místní rodiny a ukázka, čím se živí. Hliněné stavení. Před ním lamy a alpaky, se kterými je možné si udělat fotku. Uvnitř jim roste quinoa. Na střeše jsou pro štěstí a ochranu obydlí keramičtí býci – jeden ze symbolů oblasti. Estevan nás seznámí s plodinami, které pěstují a můžeme ochutnat brambory s jedlým jílem, domácí sýr a chleba. Zkouším bramboru s jílem. Není to špatné. Prý je to dobré na správné fungování zažívacího ústrojí. Nabízejí tu ke koupi i vlastnoručně tkané rohože z vlny alpaky a další výrobky. Vedle je obchůdek se suvenýry. Také tu chovají morčata na jídlo.
Protože obloha hrozí bouřkou, vyrážíme již k nedalekému Sillustani. Procházka prý bude na hodinu a půl. Nakonec tu strávíme dvě hodiny. Déšť se nám nakonec vyhne a dokonce zasvítí i zapadající slunce. Sillustani je pohřebištěm významných rodin, náčelníků, kteří zde byli pohřbíváni se svými blízkými. Pohřbívalo se v pohřebních věžích (chulpas) ve fetální poloze, protože se věřilo v posmrtný život. Proto se do hrobu dávaly j předměty, šperky, které si mrtvý vzal s sebou do budoucího života. V Sillustani je na 90 chulpas z doby předincké a incké. Nacházejí se tu tři druhy chulpas. Nejvyšší je 12 metrů vysoká věž, kterou v 19.století zasáhl blesk a část se zřítila. Pohřbené zlato a stříbro přitahovalo blesky. Aby se zabránilo poškození dalších hrobek, jsou tu nainstalovány dva hromosvody.
Sillustani se začalo prozkoumávat již v roce 1860. Poslední výzkumy proběhly v roce 2012. Od roku 1993 je to chráněná oblast. Kolem vyvýšeného kopce, kde se nachází pohřebiště, se rozkládá jezero Umaya. Okolní krajina je působivá. Hlavně odpoledne při západu slunce. Proto sem většina agentur míří po druhé hodině. Musím říct, že ostatní skupiny tu zůstaly kratší dobu. Naše skupina (grupo Suri) přijela asi o tři čtvrtě na čtyři jako první a odjížděla po půl šesté jako poslední. Díky tomu se mi podařilo udělat fotky i bez lidí. U jedné z prodejkyň jsem si vysmlouvala do kamene vytesanou sošku inckého kříže s kalendářem.
Zpět na Plaza de Armas v Punu jsme dojeli o půl sedmé. Již byla tma. Zamířila jsem na ulici calle Lima, kde je spousta restaurací a sedla do vyhlídnutého podniku Ekekos, kde nabízejí polévky. Zvolila jsem si “crema andina” s quinoou a zeleninou. Nebyla špatná. Pak jsem ještě zašla do kavárny Margita nedaleko náměstí Plaza de Pino, kde jsem byla již včera, pro jednu masovou empanádu.
Zpět na hotelu jsem byla o půl osmé. Nachystala jsem si věci na další den, kdy mě čekal brzký odjezd do Cuzca a po deváté to zalomila. Byl to velmi vydařený den plný dojmů. Počasí skvěle vyšlo. Bouřka nad Puno přišla až kolem osmé večer.
Žádné komentáře:
Okomentovat