Návrat do Evropy

Tak, jako cesta za poznáním začíná, tak také bohužel jednou musí i skončit. Ten poslední týden strávený v surf campu utekl neskutečně rychle. A najednou nastal den návratu do evropské reality.
Ve čtvrtek v šest ráno mě čekal poslední surf. V noci předtím jsem byla s pár dalšími obyvateli kempu v Single Finu chvíli zapařit. Ale jen chvíli, protože se muselo brzy vstávat.
Vlny to ráno byly menší a pomalejši, ale i tak jsem si jich několik sjela. Navíc díky tomu, že nás instruktoři vytáhli tak brzy, nebyl na Padang-Padang kromě nás nikdo a tím žádný začátečník nezavazel v jízdě.
Po návratu ze surfu jsem posnídala, chvíli se válela na gauči a pak si šla dát poslední balijskou masáž.
A po ní ještě na dvě hodinky na pláž Dreamland. Během balení batohu jsem zjistila, že lahvička domácího medu z delty Mekongu trochu vytekla (naštěstí do sáčku) a napadli ji mravenci. Takže s medem jsem se musela rozloučit a batoh jsem se pokusila vyklepat.

Abu Dhabi

Z Bali jsem odlétala v pátek před polednem. Dopravu na letiště jsem si domluvila přes Američanku Ritu, která mi dala kontakt na místního "taxikáře" Putu. V osm mě vyzvedl a před devátou jsem byla na domácím terminálu letiště. Přede mnou byla dlouhá cesta se třemi přestupy. První jsem letěla z Bali do Jakarty s indonéskou společností Garuda Indonesia. Služby byly dobré.
Pak mě čekal přestup na letadlo společnosti Etihad směr Abu Dhabi. Z Abu Dhabi do Düsseldorfu a z Düsseldorfu Air Berlinem do Vídně. Všechny spoje odlétaly podle plánu až na ten poslední. V Düsseldorfu jsme měli zpoždění hodinu a začínala jsem být nervózní, že nestihnu autobus do Brna. Nakonec jsme měla k dobru hodinu. Zavazadlo se mnou doputovalo a dokonce mi jej vydali jako jedno z prvních, tak jsem nemusela dobíhat na autobus a ještě chvíli "mrzla" na zastávce. Skončily se tropy a věčné pocení.

Moje první zemětřesení a skvělé surfování

V 7:10 zdejšího času mě vzbudil hlasitý zvuk a kymácení. V prvním momentu před otevřením očí jsem si myslela, že se pokazil ventilátor, ale pak mi došlo, že to asi bude zemětřesení. Za celou moji cestovatelskou kariéru jsem žádné zemětřesení nezažila. A to jsem byla v oblastech, kde se země třese co týden.
Správce kempu zakřičel, ať vstaneme a jdeme ven z bungalowů.
Vyšla jsem na terasu a uviděla, jak se dřevěné schodiště do patra nade mnou kývá ze strany na stranu. Sešla jsem na trávník. Ještě pár sekund bylo slyšet vrzání dřeva a listy na palmách se třásly a pak to ustalo. Celkem asi 20 sekund. Prý to byl již druhý otřes to ráno. První správce zastihl v koupelně a asi nebyl tak silný a dlouhý, aby mě vzbudil.
S ostatními, kteří vyšli ven (někteří si mysleli, že k nim do chatky někdo jde. Když někdo jde do druhého patra po schodech, tak to připomíná zemětřesení), jsme pak vtipkovali, že dnes budeme mít na surfování velké vlny. Vtipkovat jsme si mohli dovolit, protože surf kemp stojí na kopci asi kilometr od pobřeží. Na případnou tsunami bychom měli pěkný panoramatický pohled ze sofá v jídelně.

Tsunami ale naštěstí nepřišla. Epicentrum bylo asi ve 118 km hloubce, zato blízko. Prý jižně od Denpasaru. A síla zemětřesení byla podle amerického seismologického ústavu 5.5 stupňů Richterovy škály, podle indonéské agentury 6.4 stupňů. Každopádně to bylo silné zemětřesení. Nikomu se ale na ostrově nic nestalo a škody jsou kosmetické. Jiný pocit ale museli mít ti, co byli ubytovaní ve vyšším patře nějakého hotelu na pobřeží.
Žádné následné otřesy se již nekonaly.
Dnešní lekce surfu začínala o půl desáté. Podle předpovědi měly být dobré podmínky. Instruktoři nám řekli, že proud je silný jako v pondělí, ale vlny jsou menší. Každopádně je neničil vítr. A pádlování bylo lehčí.
Dnes byl můj den. Snad nejlepší den v mé krátké surfařské "kariéře". Až na pár výjimek se mi podařilo stoupnout na prkno a sjet pěkně dlouhou vlnu téměř k pláži. Opět jsme byli na Padang-Padang. Během dvou sjezdů jsem si pomalu připadala jako profík přenášejíc váhu z jedné nohy na druhou a zatáčejíc.
Skvělý den. Jen škoda, že to není zaznamenáno na videu.
Dvě hodiny jsme byli na vlnách. Po půl jedné jsme byli odvezeni do kempu. Sprcha a s dvěma dalšími holčinami jsme zamířily na oběd. K večeři je plánovaný hamburger, takže k obědu byla miska smoothie s ovocem a müesli. A poté jsme s Lisou z Holandska zamířily na masáž. Dnes je pod mrakem (alespoň jsem se nespálila při surfu) a na pláž to není.
Hodinová masáž v nedalekém studiu byla vynikajícím nápadem. Po dnešní fyzicky náročné lekci to byl skvělý relax.
Naolejovaná od hlavy k patě jsem pak dojela do kempu (skůtr je tady mým dopravním prostředkem) a zbytek odpoledne strávila na terase bungalowu.
Tohle bude jeden z nezapomenutelných dní mé cesty. Bohužel už mi zbývá jen jeden den a pak mě čeká dlouhý přesun do Evropy.

Volný den na pláži Nyang-Nyang

Včerejší podmínky pro surfování nebyly nejlepší. Vlny byly velké a zčeřené větrem a proud byl silný. Během první půlhodiny, kdy jsem místo sjíždění vln byla semleta několika vlnami a musela se prát s proudem, jsem myslela, že to zabalím. Pak jsem se ale posunula blíže pláži (opět jsme byli na Padang-Padang) a konečně se mi podařilo postavit na prkno a jeden sjezd byl úžasně dlouhý a mohla jsem zkoušet zatáčet. Podařilo se mi stoupnout pak asi ještě dvakrát. Po hodině jsem to ale zabalila. Respekt z moře a pud sebezáchovy byl silný.
A dnes měly být podmínky stejné, tak jsem se rozhodla pro den volna. Zaplacenou mám ještě jednu lekci a zítra mají být vlny menší a moře hladké.
Na mapě jsem si našla pláž Nyang-Nyang, která je za Uluwatu. Podle recenzí měla být jednou z těch zajímavých pláží.

Před desátou jsem sedla na skůtr a jela pláž najít. Naštěstí je u nezpevněné cesty vedoucí k pláži směrovka. Na půli cesty je kontrolní místo, kde zavedli poplatek ve formě dobrovolného příspěvku. Dobrovolně jsem tedy darovala 10 tisíc. Zaparkovala jsem na parkovišti u cesty vedoucí dolů k pláži. Cesta je docela strmá. Ale výhledy na dlouhou pláž a vlnobití byly úžasné. Moře zde mělo v kontrastu s tmavou oblohou s bouřkovými mraky nazelenalou barvu. Koupat se ale moc nedalo. Pláž je sice písečná, ale na dně moře jsou kameny, které se snadno pohybují a když přijde vlna a takový kámen narazí do nohy, není to příjemné. Takže jsem se v okamžiku, kdy bylo moře "klidnější", jen rychle smočila. Nakonec jsem na pláži strávila focením až do jedné.
Po vystoupání nahoru k parkovišti jsem ještě šla omrknout vyhlídku a pak si sedla do občerstvení Nyang-Nyang a k obědu si dala rybí curry.
Díky tomu, že slunce nepere a fouká vítr, je dnes příjemně.
Po druhé hodině jsem se přesunula na dlouhou pláž Padang-Padang. Tentokrát na parkovišti stál chlápek a vybíral parkovné. Za motorku 5 tisíc. Vlny zde nebyly tak vysoké, jako jinde a proud také netáhl do vody. Před čtvrtou jsem se pak vydala do kempu.
Nakonec jsem udělala dobře, že jsem se rozhodla pro volný den. Po návratu jsem totiž zjistila, že se lekce nakonec nekonala. Podmínky byly nepříznivé.

Volná neděle na pláži Dreamland

Dnes nás čekal volný den. Byla neděle a instruktoři měli volno. Teoreticky jsme si mohli půjčit prkno a jít surfovat sami, ale k tomu jsem se ve zdejších podmínkách neodvážila. Od holek z kempu jsem si nechala doporučit pláž Dreamland, která je prý pěkná a na tu jsem se kolem poledne vydala na skůtru.

Za vstup na pláž ani parkovné u chodníku se neplatí. Dvě hodiny jsem vydržela na slunci. Vlny omývaly pláž. Na plavání to nebylo.

Na oběd jsem si zajela opět do restaurace u silnice, kde podávají jídlo formou bufetu.

Zbytek odpoledne jsem pak strávila v kempu. Večer jsme s částí osazenstva kempu zajeli na diskotéku Single Fin.

První surfovací den na Padang Padang a zavečerní návštěva chrámu Uluwatu

Budíček jsem si nastavila na půl osmou. O půl deváté začínala lekce surfu a snídat stačilo v osm. Snídaně se podává od půl osmé a výběr je z několika možností. Všechny s ovocem. Po týdnu na palačinkových snídaních v Ubudu jsem zvolila volská oka. Snídaně byla vydatná.
Instruktoři přijeli na čas. Zvolila jsem dlouhé prkno (7,6 stop). Naložili jsme prkna na střechu auta a vydali se omrknout, na které pláži budou nejlepší podmínky. Pro případ, že bychom šli na Padang Padang, jsme si měli vzít 10 tisíc na vstupné.
Zastavili jsme na mostě a chvíli sledovali vlny, na kterých se již houpalo několik surfařů. Zaparkovali jsme na parkovišti a každý si snesl svoje prkno po schůdkách až na pláž. Rozcvičila jsem se a jeden z instruktorů (jména jsem si nezapamatovala) nám řekl něco o proudech a kde se máme zdržovat. Čekalo mě pádlování. Až dosud jsem se učila surfovat na místech, kde se vlny lomí blízko pláže a pádlovat se tolik nemuselo. Síla proudu mě trochu znepokojovala.
Na vodě jsme byli dvě hodiny. Několikrát se mi podařilo sjet vlnu. Nevýhodou bylo, že když jsem dojela na konec, musela jsem zase dopádlovat. Na konci lekce jsem byla pěkně vyfluslá a to mě čekal ještě výstup s prknem k autu.
Do kempu jsem dojela vyčerpaná. Hned jsem vlezla do sprchy, která zde teče studená, ale to vůbec nevadí v tom horku. V ceně ubytování nejsou obědy. Můžu si ale oběd zaplatit. Včera jsem ale měla me goreng a dnes jsem chtěla něco jiného, než co bylo na výběr z jídelníčku. Dostala jsem chuť na ovoce a byla rozhodnutá si zajet někam nějaké koupit.
Ostatní se domlouvali na obědě v nedaleké levné restauraci a nabídli mi, zda chci jet s nimi. Půjčila jsem si tedy skůtr a vyrazila s nimi na oběd s tím, že odtamtud se pojedu podívat k chrámu Uluwatu a třeba někde nakoupím ovoce.
V restauraci, kde si každý na talíř servíroval, co chtěl z bufetu, jsem zaplatila jen 35 tisíc i s láhví vody.
Pak jsem se vydala směr Uluwatu. Po cestě hledala nějakou prodejnu s ovocem. Na jednu jsem narazila kousek od odbočky na chrám. Koupila jsem si meloun a papáju a pokračovala dál. Kousek za odbočkou bylo již placené parkoviště. Do chrámu jsem chtěla až zavečer, protože dnes se tam pořádá tradiční tanec ohňů Kecak.
Takže jsem to otočila nazpět do kempu, kde odpoledne relaxovala na terase bungalovu.
O půl páté jsem se opět vydala k Uluwatu. Parkovné tisícovka, vstupné do areálu chrámu 40 tisíc rupií.
Uluwatu je jedním z nejposvátnějších chrámů Bali. Stojí na vápencovém útesu na jihozápadní straně poloostrova Bukit ve výšce 70 metrů. Postaven byl v 11. století a je zasvěcen bohům oceánů. Nejkrásnější jsou zde západy slunce na pozadí siluety chrámu. Není tedy divu, že je to tu v podvečer plné turistů a zájezdních skupin. V šest hodin navíc začíná na pódiu klousek od chrámu představení tradičního tance Kecak. Vstupné 100 tisíc.
I když jsem měla dlouhé kalhoty, musela jsem se ovázat sarongem. Bylo mi horko. Prošla jsem se podél pobřeží. Samotná stavba chrámu je turistům nepřístupná. Výhledy na útesy byly krásné. K pobřeží se v pravidelných intervalech blížily velké vlny.
O půl šesté jsem si koupila vstupenku na tanec Kecak. Byla jsem domluvená s Cloe (jedna z ubytovaných v surf kempu), že se zde potkáme. Hlediště malého amfiteártu se brzy zaplnilo. A lidé přicházeli i během představení, což rušilo dojem. Nakonec lidé seděli těsně kolem účinkujících.
Představení bylo zábavnější a zajímavější než ta moderní adaptace, co jsem shlédla v Ubudu. Po představení jsem našla Cloe, která se bavila s jednou z kamarádek a pak jsme se domluvili, že zajdeme na večeři do pizzerie. V sobotu večer totiž v kempu večeři nevaří, protože má kuchař volno. A v neděli nejsou zase lekce surfu.
Pizzerie je kousek od kempu. Na google mapách jsme našli, jak se k ní nejrychleji dostat a vydali se společně na motorkách po hlavní vypadovce na Pacatu. Byla to moje první jízda na skůtru v noci. Navíc po levé straně. Na Bali se totiž jezdí v levo.
V pizzerii jsme narazili na zbytek osazenstva surf kempu, které mělo ten samý nápad. Večeře byla vynikající. Nejlepší pizza, co jsem v poslední době jedla.

Přejezd do Kamafari surf kempu a procházka po okolí

Odvoz do Kamafari surf campu jsem měla domluvený na desátou. Jelikož ale řidič byl na hostelu dříve, mohli jsme vyrazit o půl desáté. Cena za dopravu byla nakonec stanovená na 350 tisíc rupií. Včera mi totiž Bim vyrazil dech částkou dvakrát tak vysokou, ale asi se dohodli na relativně normální ceně za taxi. Cesta měla trvat 2-3 hodiny v závislosti na provozu.
Nakonec jsme k surf campu dojeli o půl dvanácté. Rozlehlá vila na kopci asi 1,5 km od pláže Padang-Padang má k dispozici šest bungalowů. Dopředu jsem měla zarezervovaný a zaplacený pokoj s velkou postelí. V ceně je i snídaně a večeře. K tomu jsem si zamluvila tři lekce surfu s tím, že si připadně další doplatím.
Dostala jsem pokoj v přízemním bungalowu s terasou. Kolem dokola spousta keřů, květin a palem. A z jídelny a společenského sálu v jednom úžasné panorama na pobřeží. Za jasných dní je naproti vidět sopečné panorama. Vidět je i letiště.
Vybalila jsem věci a vydala se pěšky na obhlídku okolí. V kempu jsou k dispozici skůtry za 50 tisíc na den. Dnes jsem ale chtěla jít pěšky. Pláž Padang-Padang, která je prý jednou z nejhezčích na Bali, měla být od kempu vzdálená asi 15 minut chůze. Cesta po kraji ne zrovna nejširší silnice byla zdlouhavá, protože jsem musela být ve střehu, kdyby se za zatáčkou objevilo auto a nebo skůtr. A těch zatáček je tu hodně. Podél cesty stojí několik občerstvení, obchodů pro surfisty, nějaký ten automat a obchod s potravinami. Obchody se suvenýry tu prakticky nejsou. Snad jen na Blue Pointu, kam jsem zavítala o dva dny později.
Vstup na malou pláž Padang-Padang se platí. 10 tisíc za to chtějí. Doufala jsem, že se tu neplatí za vstup na všechny pláže.
Protože jsem si nevzala plavky a věděla jsem, že se na tuhle pláž v následujícím týdnu ještě dostanu, pokračovala jsem v cestě dál. Na jednom rozcestníku totiž bylo uvedeno, že k Uluwatu je to jen 2,5 km, tedy od Padang- Padang asi 1,5 km.
Došla jsem k ceduli se směrovkou na Padang-Padang, ale jinou část pláže. U kamenité cesty stálo několik motorek. Cesta vedla ke schodišti, odkud byla vidět delší pláž a na jejím konci skalní útes, který hraničí s tou malou placenou pláží Padang-Padang. A tahle pláž se neplatila. Na jejím kraji stálo několik ubytování a restaurací. Na části úzké pláže s hrubým pískem místní nabízeli lehátka se slunečníky. Ve strědní části pláže moře vyplavilo množství odpadků. Plasty v moři jsou zde (a nejen zde, ale po celém světě) velkým problémem.
Došla jsem až na konec pláže k útesům. Zde bylo moře čistší. Teoreticky vy se dalo přejít kolem útesu na malou pláž Padang-Padang. Stezku jsem našla, ale cestu mi překazil příliv. Možná za odlivu je cesta možná, ale teď ve dvě to bylo nemožné.
Nakonec mě pláž zlákala ke koupeli. Vlezla jsem tam v šortkách. A se slunečními brýlemi na hlavě. A to jsem neměla dělat. Přišla vlna a brýle byly v čudu. A přede mnou týden na slunci.
Vydala jsem se dál. Došla k Blue Pointu, ale zde také vybírali vstupné, tak jsem to otočila nazpět. V tom horku se mi nechtělo pokračovat v cestě k Uluwatu. Další den jsem si tam mohla dojet na skůtru. (Jak jsem ráda, že jsem se na něm naučila jezdit. Teď se to výborně hodí.)
K večeři bylo smažené kuře. Po večeři jsem chvíli pobyla s ostatními a pak šla na kutě. Následujíci den o půl deváté začínala lekce surfu.

Na skůtru po okolí Ubudu - rýžové terasy Tegalalang a vodopád Tegenungan

Na poslední den v Ubudu připadla návštěva proslavených rýžových teras Tegalalang. Je to jedna z těch atrakcí, které je nutné vidět, když už je člověk v Ubudu. Bohužel tím, že se sem denně žene tolik návštěvníků, místní se z toho snaží vyrýžovat a na několika místech na terasách jsou boudy, kde se vybírá "donation" (dobrovolný příspěvek).
Druhé místo, které jsem chtěla vidět, byl vodopád Tegenungan, který je zase jižně od města.
Včera jsem se ptala recepčního Bima, kolik si účtují zdejší moto-taxikáři za odvoz k rýžovým terasám. Prý okolo 120 tisíc rupií. Půjčení skůtru by mě přišlo jen na 60 tisíc. A natankování na 10 tisíc.
Takže volba byla jasná. Půjčila jsem si skůtr s tím, že jsem se musela soustředit na jízdu v levo. Na rozdíl od Vietnamu, kde po mě nikdo řidičák nepožadoval (max.jako zálohu za motorku), tady chtěl Bim jeho číslo do faktury. Policisté prý mohou kontrolovat řidičáky.
Po snídani jsem šla zanést prádlo na vyprání a pak se vydala na cestu. Chvíli trvalo, než jsem si zvykla na citlivý plyn. Vymotat se z centra, které po deváté začínalo být zacpané, nebyl až zase takový problém. Na "výpadovce" jsem zahnula do leva a pořád rovně jela ven z města. Na benzínce na radu recepčního natankovala za 10 tisíc. Rýžové terasy jsou od Ubudu vzdáleny asi 8 km. Cedule upozorňující na to, že jsem na místě není, ale když se po pravé straně objevila rýžová pole a po levé parkoviště plné motorek, bylo jasné, že jsem na místě. Zaparkovala jsem a vydala se na vyhlídku. Na protějším svahu byly vidět boudy, kde vybírali poplatky. Bouda byla i v údolí, ale tam jen prodávali nápoje a suvenýry. Prošla jsem se až do údolí. Dnes bylo příšerné dusno. Od rána ze mě tekl pot, natož pak během sestupování a stoupání po terasách.
Bylo po desáté a začínalo se to zde plnit skupinkami turistů.
Před jedenáctou jsem sedla do kavárny Loji, z jejíž terasy je pěkný výhled na krajinu, a dala si kokosový ořech (tedy vodu). Zde si účtovali 27 tisíc. V restauraci v centru jsem dostala ořech za dvacku.
V klidu jsem si vychutnávala výhled. Nikam jsem nespěchala.
Vyjet z parkoviště chtělo trpělivost a pevné nervy. Úzká silnice, po které v obou směrech pomalu projížděly auta a motorky nenabízela moc prostoru pro vytočení se. V jednom okamžiku jsem využila toho, že nic v blízkosti nejelo a opatrně to otočila směr zpět Ubud.
Pak už to bylo v klidu. Ve městě jsem se stavila na policejní stanici zkusit štěstí s výměnou nášivek, ale policajti zde jaksi neuměli anglicky (nebo nechtěli umět a nemohli vyměnit). Tak jsem s nepořízenou pokračovala směr Goa Gajah. Odbočku směr vodopád Tegenungan jsem si předtím našla na google mapách. Nějaké poutače s kilometráží zde neexistují. Naštěstí jsem věděla, na kterou silnici mám odbočit. První den jsem kolem šla.
Podle instrukcí recepčního jsem jela pořád "rovně" po "hlavní", která se klikatila mezi domy a chrámy. Po nějaké době jsem dojela na křižovatku se semafory a směrovkou na vodopád. Opět rovně. Odtud to mělo být již kousek. Po několika stech metrech jsem po levé straně uviděla množství zaparkovaných motorek kolem cesty lemované palmami. Odbočila jsem tam a zaparkovala. Myslela jsem, že je to příjezdovka k vodopádu, ale jeden místní mi řekl, že se zde pořádají kohoutí zápasy. Když už jsem zde byla, šla jsem se mrknout.
Prošla jsem areálem nějakého chrámu. Za ním stojí čtverhranné zastřešené zápasiště. Hluk skandujících sázkařů byl slyšet již od brány.
Kohouti připravení k boji byli zavřeni ve speciálních proutěných "taškách".
Všechna místa k sezení kolem zápasiště byla plná. Mohlo tu být tak tři sta mužů. A dole majitelé kohoutů. Snažila jsem se přes ostatní přihlížet asi pět minut a pak jsem se vydala zpět na "parkoviště" pro motorku.
Odbočka na vodopád byla o dalších několik set metrů dál a byla značená šipkou. Zaparkovala jsem vedle ostatních motorek, zaplatila vstupné 10 tisíc a šla cestou lemovanou stánky s oblečením a suvenýry k vodopádu. Než jsem ale došla ke schodům vedoucím do údolí, sedla jsem do jedné z restaurací na oběd. Kuřecí satay a ledový čaj. U sousedního stolu seděli Češi. Češtinu jsem pak slyšela ještě několikrát u vodopádu.
Teoreticky se lze u vodopádu koupat, ale kvůli deštům je v řece hodně vody a je to nebezpečné. Včera zde prý jeden místní utonul (to mi řekl později Bim).
Kapky tříštící se vody vodopádu létaly vzduchem. Okolní prameny jsou nazvané "svatá voda". Zdejší prameny jsou totiž bohaté na minerální látky.
Za výstup nad vodopád si tu účtují dalších 10 tisíc. To rýžování peněz je jedinou věcí, která mi tu vadí. Jsou země, kde se za procházku kolem vodopádu neplatí nic.
Před třetí jsem se vydala na zpáteční cestu do Ubudu. Na ulici Monkey Forest byla zácpa aut, ale s motorkou jsem zvládla prokličkovat až k hostelu.
Převlékla jsem propocené oblečení a vydala se zjistit, jaký kulturní program je dnes večer. Tance, které jsem ale již viděla. Prošla jsem se trhem, nakoupila nějaké suvenýry a šla vyzvednout prádlo. A poté sedla na večeři do sushi restaurace.
Zítra mě čeká přesun do surf campu Kamafari na poloostrově Bukit.

Singaraja - Lovina tour

chrám Ulun Danu na jezeře Beratan

V osm ráno mě vyzvedl řidič společnosti Three Brothers wisata, kde jsem si včera za 250 tisíc rupií koupila celodenní výlet po ostrově. Tour nese název Singaraja Lovina podle oblastí, které navštívíme.

Vyzvedli jsme ještě ukrajinský pár a vydali se jihozápadně od Ubudu do vesnice Mengwi, kde nás čekala prohlídka královského chrámu Taman Ayun. Slunce svítilo, mraky se trochu kupily nad severní částí ostrova.

chrám v Mengwi

Chrám byl postaven 1634 v době vlády království Mengwi. Řidič nás nechal u vchdou s tím, že na nás bude za třičtvrtě hodiny čekat na parkovišti. Vstupné do chrámu 5 tisíc. Samotný chrám s tradičními věžemi není přístupný turistům, ale kolem dokola se lze projít a nahlédnout přes zídku.

Na parkovišti jsem byla o deset minut dříve a marně hledala auto s řidičem. Když došelukrajinský pár, společně jsme hledali. Už jsme měli být na cestě. Nakonec jsme našli řidiče, jak v autě spí.

Vyrazili jsme na cestu směr jezero Beratan, na jehož břehu stojí jeden z nejnavštěvovanějších chrámů Ulun Danu. Po cestě ale řidič zastavil u malé rodinné farmy, kde jsme byli provedeni malým pozemkem, byla nám ukázána tradiční výroba kávy a pak nás čekala ochutnávka kávy a čajů, které tu sai vyrábějí. Tentokrát jsem si nic nekoupila. Zahrada kolem domu byla plná květin a tropických rostlin. Pěkné, klidné místo. I mladá průvodkyně byla milá a nenutila k nákupu.

V jedenáct jsme dojelí do horské vesnice Bedugul, kde nás řidič vysadil na parkovišti u chrámu Ulun Danu s tím, že máme na prohlídku 45 minut.

Hned jsem zamířila k pokladně, zaplatila vstupné 50 tisíc rupií a vydala se areálem chrámu k jezeru Beratan, na němž stojí snad nejfotografovanější balijská stavba – oltáře s tradičními doškovými střechami stoupajícími k nebesům. Chrám ze 17. století je zasvěcen bohyni plodnosti a prosperity. Jezero Beratan je druhým největším balijským jezerem.

Na jeho břehu se tísnily skupinky turistů snažících se o nejlepší selfie s chrámem na vodě za sebou. Svoje služby tu nabízeli i zdejší fotografové. Udělala jsem pár záběrů a obešla zbytek areálu. V malé ohradě tu mají malé jelínky. Určitě by se v areálu dalo strávit více času, ale museli jsme pokračovat dále. Hlad se také hlásil o slovo. K tomu si ukrajinský pár zase dával na čas a v klidu se procházel po stáncích se suvenýry, když už jsme měli jet dál.

Řidič ujel několik metrů po hlavní silnici a zastavil na parkovišti u jedné restaurace. Tam jsme se měli naobědvat. Sotva jsme vstoupili, číšnice nám dala jídelníček s tím, že tu nabízejí bufet za 100 tisíc nápoje se hradí zvlášť. Takovou částku za oběd se nechtělo dávat nikomu. Chtěli jsme se najíst v nějaké levné pouliční restauraci. Tak jsme se vrátili do auta a řekli řidiči, ať zastaví někde jinde. Na dotaz, proč nezastavil u některého z „warung“ řekl, že tam není parkoviště. Pěkná výmluva. Určitě to měl domluvené s majiteli drahé turistické restaurace, že dostane provizi.

Silnice se klikatila horskou krajinou. Obloha byla zamračená a vypadalo to, že zde bude každou chvíli pršet.

Přejeli jsme hřeben a zamířili dolů do údolí. Podél silnice se začaly objevovat upoutávky na vodopád Gitgit a na adrenalinové aktivity, které zde lze provádět.

Gitgit

Řidič zastavil na parkovišti v malé vesnici kousek od vchodu na stezku vedoucí k vodopádu. Odkázal nás na restauraci, která byla opět pro bohaté turisty. My jsme se ale vydali podél silnice a nakonec sedli do občerstvení, které vedla jedna z agentur zajištujících slaňování po vodopádu. Dala jsem si polévku za 15 tisíc a džus. Skoro celý vyhrazený čas na prohlídku jsme strávili v restauraci. To nám ale bylo jedno, stejně bychom někde museli pojíst.

K vodopádu to byl asi kilometr. Vstupné 10 tisíc. Kolem stezky si místní postavili prodejny se suvenýry a marně se nás snažili přesvědčit, ať něco koupíme.

V kaňonu, do kterého z výšky 40 metrů padá voda, je malá svatyně. Ve vzduchu poletovaly jemné kapky vody. Udělala jsem několik rychlých fotek. Ukrajinský pár to tentokrát otočil nazpět docela brzy na to, jak si u předchozích památek dával na čas. Zde bych mohla strávit o hodně více času.

Oba dva zajímala nejvíce pláž Lovina s černým pískem, která byla další naší zastávkou.

Pláž, na které skoro nikdo nebyl a místní čekali, až nastane hlavní sezona, aby mohli něco prodat, mě moc neoslovila. Už jsem viděla zajímavější pláže. Sedla jsem si do stínu a hlídala Ukrajincům věci, zatímco se koupali v moři.

Po hodině jsme vyrazili k poslednímu místu, které bylo na programu. K termálním lázním Banjar.

Ty byly nedaleko. Na koupel jsme dostali půl hodiny. Rychle jsem prošla k vchodu, kde vybírali vstupné 10 tisíc, převlékla se do plavek, nechala batoh v uzamykatelné skříňce a šla vyzkoušet vodu. Hlavními návštěvníky tu byli místní. Voda obsahovala minerální látky a ne síru, jak by se salo čekat v sopečné oblasti. Teplota vody se mohla pohybovat kolem třiceti stupňů. Lázně jsou venkovní a strážci zde dohlížejí na pořádek.

Pláž Lovina

Bylo půl páté, když jsme se vydali na zpáteční cestu do Ubudu. Náš mladý řidič oblast moc dobře neznal, protože se během projíždění horskými vesnicemi několikrát místních ptal na cestu. Když jsem viděla ta místa, kudy jsme projížděli, říkala jsem si, že by bylo fajn si to tu projet sama. Problémem zde je neexistující značení vzdáleností a směrů. Někde zde v horách se prý nachází i vesnice Trunyan a les mrtvých, kde místní nechávají své mrtvé přirozeně tlít v lese bez zakopání. Celé Bali na mě působí dost mysticky.

Když jsme se konečně vymotali z hor a řidič našel správný směr, zastavil nám ještě na vyhlídce na jezero Buyan. Pomalu se již začínalo stmívat.

termální lázně

Do Ubudu jsme dorazili těsně před sedmou hodinou. Pozdě na to, abych si zašla na nějakou další kulturní show. Večeři jsem opět vyřešila v restauraci Legend.