Krátce po deváté dorazil k hostelu autobus společnosti Tam Hanh
(opět lehátkový) a já se vydala na cestu do Saigonu. Saigon,
oficiálně Ho Chi Minovo město je velkoměstem v jehož aglomeraci
žije deset milionů lidí. Město je centrem jižního Vietnamu. Za
francouzské okupace bylo hlavním městem Cochinchiny. V roce 1931
se sloučilo s městem Cholon, které založili čínští uprchlíci
v 18.století, a až do roku 1956 se město nazývalo Saigon-Cholon.
V letech 1956-75 byl Saigon hlavním městem Vietnamské republiky.
Po sloučení severního a jižního Vietnamu v roce 1975 bylo město
přejmenováno na Ho Chi Minovo město. Přesto se označení Saigon
stále používá, ačkoliv oficiálně se takto nazývá jen městský
distrikt 1.
Konečná zastávka autobusu byla na autobusovém nádraží u ulice
Pham Ngu Lao v baťůžkáři oblíbené oblasti. Kousek od všech
pamětihodností. Na ulici De Tham jsem našla hostel Suite
Backpackers Inn, který vede jedna z místních cestovních agentur.
Zamluvené jsem měla dvě noci. Pak jsem měla v plánu na dvě noci
odjet do delty Mekongu a na poslední noc před odletem se opět
vrátit do hostelu. Za dvě noci ve společné ložnici jsem
zaplatila 12 dolarů. Na další den si zaplatila výlet k tunelům
Cu Chi. Měla jsem na výběr jet ve velké skupině za 90 tisíc
nebo v malé skupině za 250 tisíc. Vstupné v ceně. Zvolila jsem
druhou variantu. Představa čtyřiceti lidí ve skupině mě děsila.
Dopředu jsem také zamluvila poslední noc po návratu z delty
Mekongu. Přátelský recepční mi vynesl batoh do pokoje. Přitom
mi sdělil, že prý český přízvuk mu přijde nejvíc sexy.
Musela jsem se smát.
Zamčela jsem věci do skříňky, nechala na recepci prádlo na
vyprání a s mapou, kterou mi dal recepční, jsem se vydala do
rušných ulic prohlédnout si některé z pamětihodností. Všude
se dalo dojít pěšky.
Vydala jsem se k budově tržnice Ben Thanh, jejíž hodinová věž
se stala symbolem Saigonu. Ve městě probíhá výstavba metra a
některé části ulice kolem tržnice jsou ohrazené vysokým
plotem. Na přechodu u tržnice se mě ujal místní policista a
pomohl mi přejít na druhou stranu. Silniční provoz je tu snad i
horší než v Hanoji a je třeba být ve střehu. A to nejen kvůli
tisícům motorkářů (řekla bych že motorek je tu zhruba tolik co
obyvatel), ale i kvůli zlodějům na motorkách vytrhávajícím
kabelky z ramene. Jedné holčině, která byla ubytovaná ve stejném
pokoji, takhle ukradli mobil z ruky.
U vchodu do tržnice je varování, abychom si hlídali osobní věci.
Tržnicí jsem se jen zběžně prošla a zamířila dál po ulici
Ham Nghi směrem k nábřeží. Po levé straně se nad ostatní
budovy zdvíhá věž finančního centra Bitexco. Došla jsem k
věži, kolem níž je dostatek stylových kaváren a zamířila na
pěší zónu Duong Nguyen Hue na jejímž západním konci stojí
budova Lidového sněmu, která bohužel není veřejnosti přístupná.
Na východní straně je nábřežní promenáda. Udělala jsem pár
fotek a pak překličkovala přes silnici zpět a zamířila směr
budova opery. V rohové kavárně jsem se nechala zlákat ledovým
čajem, který jsem si vypila v prvním patře. Atmosféra ulic
působila trochu francouzsky. Stejně tak budova opery. Dovnitř jsem
mohla jen nahlédnout. Vstoupit mohli jen ti, co šli na předražené
představení A O Show. Kdyby za vstup nechtěli 630 tisíc, na
představení plné akrobacie bych ráda zašla.
Ulicemi jsem prošla kolem budovy Lidového shromáždění k soše
Ho Chi Minha, který zhlíží na pěší zónu. Pomalu se smrákalo
a skupinka maďarských turistů se fotila u sochy.
Vydala jsem se zpět směr baťůžkářská oblast kolem ulice De
Tham. U tržnice jsem našla autobusové nádraží MHD, vyhledala
zastávky linek 152 jezdící na letiště a linky 102 jedoucí na
autbusové nádraží Mien Tay, odkud vyjíždějí autobusy do delty
Mekongu. A pak zamířila najít nějakou pouliční restauraci, kde
bych levně povečeřela. Našla jsem ji o pár ulic níže od
hostelu. Dala jsem si smažené nudle za 25 tisíc a pak již
zamířila na hostal si odpočinout.
Žádné komentáře:
Okomentovat