MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

čtvrtek 24. září 2020

Den v JESENÍKÁCH: Po Naučné stezce BÍLÁ OPAVA

Měl to být zřejmě poslední "letní" víkend s pěkným počasím. Zase mě to někam táhlo. Stále se mě držela houbařská horečka, která mě zachvátila minulý víkend během dvoudenního přechodu ze Zlatých hor přes Rejvíz do Jeseníku (viz: http://katka-na-cestach.blogspot.com/2020/09/2-dny-v-jesenikach-aneb-kde-se-ukryva.html ). Chtěla jsem další hříbky a taky se projít po zajímavých místech. A protože jsem z internetové diskuze věděla, že hříbky rostou (nebo v té době rostly) mezi Malou Morávkou a Karlovou Studánkou, zaměřila jsem svou pozornost právě na tuto oblast. 

Karlova Studánka je pěkná lázeňská osada (nebo vesnička?). Nevím, kdy naposledy jsem tu byla (a zda), přece jen vzpomínky z dětství se mi trochu slévají. Každopádně zde začíná jedna z nejhezčích (a údajně i jedna z nejnáročnějších) naučných stezek Jeseníků - NS Bílá Opava. A tu jsem si chtěla projít. Stezka vede k horské chatě Barborka (nebo také k Ovčárně) a je dlouhá okolo 6 km (někde uvádějí celkovou délku 10,5 km) a projít ji lze za 3 hodiny. Zajímavostí je sama říčka Bílá Opava, která pramení v sedle mezi Pradědem a Petrovými kameny a na své cestě dolů do Karlovy Studánky vytváří kaskády a vodopády. Ten nejvyšší dosahuje téměř 8 metrů. Výletníci, kteří se na tuto naučnou stezku vydají, musí být alespoň trochu fyzicky zdatní, protože se překonává 550 výškových metrů. A také by neměli trpět přílišnými závratěmi, protože uměle vybudované chodníčky, schodičtě a mosty překračující Bílou Opavu nemusí být v nejlepším stavu a nejsou nejširší. 

Můj plán byl následující. Vyrazit brzy ráno do Olomouce, přesednout na autobus do Karlové Studánky. Projít se lázeňkou vesničkou, vystoupat po naučné stezce k horské chatě Barborce, od Ovčárny sjet dolů do Karlovy Studánky kyvadlovkou a ve zbytku čas houbařit v okolních lesích. Nakonec jsem musela udělat menší změny v plánu a zažila jsem si i úsměvnou situaci s návratem vlakem do Prostějova.


Budíček v 6 ráno, abych stihla autobus v 7:10 do Olomouce. Tam jsem si půlhodinky počkala na další autobus mířící do Jeseníku, který projížděl právě přes Karlovu Studánku. Po desáté jsem vysedla na dolním parkovišti a vydala se na procházku malebnou lázeňskou vesničkou. Ta se již plnila lidmi. Stánky s lázeňskými oplatkami byly obsypané lidmi. Také jsem se nechala zlákat a koupila si oříškové oplatky jako suvenýr (a po návratu domů je celé snědla). Zaujala mě značka oplatků "Slezská republika". Kromě oplatků jsem si ještě do sbírky koupila pohled (asi se to stane mou tradicí i během výletů po Česku). A předtím, než jsem vyrazila k hotelu Hubertus, zastavila jsem se ještě v altánku, ve kterém je ukrytý minerální pramen Petr. Ten byl vyhloubený v 60.letech 20.století a obsahuje vysoký obsah minerálů jako je vápník, hořčík, železo. Voda vytéká z kohoutků a je cítit po síře. 

Neodolala jsem, vylila vodu, kterou jsem si doma napustila z kohoutku do petky a načepovala si na cestu tuto chutnou kyselku. Jen jsem pak po cestě musela občas upouštět z láhve bublinky.


V Karlové Studánce jsem nakonec strávila hodinu. Celkem jsem měla na výlet asi 6 hodin. Teoreticky dostatek, ale přede mnou byly zhruba 3 hodiny cesty nahoru k Barborce. Naučná stezka vede jak po žluté, tak po modré barvě. V určitém bodě se stezky rozcházejí, ale ta zajímavější, a zřejmě náročnější část vede po žluté trase. Už od začátku byla na cestě spousta lidí. Až moc na můj vkus. Cesta nejprve vedla podél silnice a poté se zanořila do lesa. Kolem tekla říčka a v pravidelných úsecích jsem míjela informační tabule. Těch je na trase asi 13 a vysvětlují význam celého údolí kolem Bílé Opavy, květenu, geologii i historii osídlení. 


Les byl vlhký a plný mechů. Po cestě občas tekla voda, občas jsem se musela vyhýbat kalužím. První dřevěný mostek na sebe nenechal dlouho čekat. Po cestě jich mělo být dostatek. Správci rezervace mostky a lávky vedoucí kolem Bílé Opavy pravidelně kontrolují a opravují. Pokud ale během bouří a v zimě spadne na cestu nějaký strom, nechají jej tam. Přirozené procesy jako je padání kamenů, sesuvy půdy nechávají tak jak jsou. Nedochází zde k úpravám stezky jako takové. Proto je třeba mít s sebou dobré boty s neklouzavou podrážkou. Všude je velmi vlhko. Stezka je přístupná od června do konce září a v zimních obdobích, kdy jsou Jeseníky pokryté nánosy sněhu, se vstup do údolí Bílé Opavy nedoporučuje. I když to musí být nádhera vidět zamrzlé vodopády. 

Překvapilo mě, kolik lidí v tu sobotu vyrazilo právě sem. Hlavně mě překvapiy rodiny s malými dětmi, nebo pejskaři s malými yorkšíry, které pak museli tahat v náručí. První asi 3 km byla cesta ještě v pohodě. Sice se neustále mírně stoupalo, ale těch dřevěných chodníčků bylo poskrovnu, jak jsem se ale blížila vodopádu, začalo to být náročnější. Ne všechny chodníčky byly v perfektním stavu. Nad vodopádem se pak muselo trochu i šplhat. 



Jak ten čas ubíhal, rozhodla jsem se změnit cíl a místo k horské chatě Barborce jsem u rozcestníku, kde se opět rozcházela modrá se žlutou, rozhodla jít k Ovčárně. Jinak bych musela nejprve ujít 2 km k Barborce a odtamtud se stejně vydat k Ovčárně. K Ovčárně to byl ještě asi 1,5 km. Poslední stoupání a ve dvě odpoledne jsem stála u Ovčárny. V dálce krásně vidět Praděd, nade mnou Petrovy kameny, parkoviště plné aut a restaurace obsypaná lidmi. Trochu mě mrzelo, že jsem se sem vydala jen na jeden den a za hodinu a půl se musela vrátit ke Hvězdě. Ráda bych se vydala na Praděd a třeba i Petrovy kameny. Výhledy by byly zajímavé. Protože jsem ale od rána jedla jen velmi málo a žaludek se hlásil o slovo, sedla jsem si do restaurace Ovčárny a poobědvala. 

O půl čtvrté jsem sedla na kyvadlový autobus a zamířila na Hvězdu. Přede mnou byla volba. Buď počkat pár minut na autobus a pohodlně se nechat odvézt do Olomouce na nádraží, nebo zvolit autobus o hodinu později, kde bych ale musela 2x přesedat a čas využít procházkou po lese a hledáním hříbků. Nakonec jsem si řekla, že za tu hodinu bych toho asi moc nenašla a raději se dostanu dříve domů. 

No, dříve domů jsem se nakonec nedostala. V Olomouci na vlakovém nádraží jsem ve spěchu nasedla do špatného vlaku a místo na Prostějov se zase začala vracet směr Jeseníky. Takže jsem na další zastávce ve Štěpánově musela počkat na správný vlak. 


Každopádně to byl fajn výlet. 


Video zde: https://www.youtube.com/watch?v=7goU1A1OA98&t



středa 16. září 2020

2 dny v Jeseníkách aneb Kde se ukrývá zlato a rostou hříbky

Od návratu z Mallorky do Česka uběhlo 14 dní a já dostala chuť vyrazit někam na výlet. Posledních 13 let jsem Česko viděla jen v prosincových šedých barvách bez dostatku slunečních paprsků. Počasí nyní zatím velmi přeje, a tak jsem se (zatímco čekám na vhodnou pracovní nabídku) rozhodla vyrazit do přírody a poznat nějaký kus Česka (nebo si osvěžit vzpomínky). 

Těch možností, kam vyrazit, jsou tisíce. Já jsem se ale nadchla pro Jeseníky. Konkrétně pro oblast Zlatohorka a Jesenicka. Chtěla jsem na Rejvíz. A protože jsem odkázaná na návaznost hromadné dopravy, a protože jsem si to chtěla užít v klidu bez spěchu na vlak/autobus, rozhodla jsem se vydat se do Jeseníků na 2 dny a noc strávit v Rejvízu, který stojí v polovině zamýšlené trasy spojující Zlaté Hory s Jeseníkem. Po cestě jsem chtěla navštívit nejen ceněnou přírodní rezervaci rašelinišť kolem Velkého mechového jezírka, ale i Zlatokopecký skanzen a rozlednu na Zlatém Chlumu. Ve středu jsem si rezervovala ubytování s večeří, ve čtvtek nakoupila nezbytný proviant na cestu a sbalila si do batohu to nejnutnější oblečení na 2 dny a v pátek brzy ráno vyrazila na cestu.


Pátek: Zlaté Hory -> Rejvíz: Vzpomínky na dětství a rýžování zlata

Budíček v 5:05. Rychle namazat bulky na svačinu, sbalit vše potřebné do batohu a hurá autobusem na vlakové nádraží. Regionální jízdenku po Olomouckém kraji sice plně nevyužiju, ale je levnější než samostatná jízda do Jeseníku (i když na zpáteční cestě mi v Jeseníku prodali jakousi zónovou jízdenku ještě o 30 Kč levnější), takže za 189 Kč sedám do rychlíku mířícího do Zábřehu, ze kterého se poté stane spěšný vlak. Kdyby nebylo výluky v Hanušovicích, svištěla bych si to po železnici až do Jeseníku. Takhle jsem musela s ostatními v Hanušovicích nasednout na přistavený


autobus a do Jeseníku dojet po silnici. Výluka bude asi na delší dobu, protože za Hanušovicemi jsou koleje vytrhané a budují tam i mostky. Každopádně to byla pohodová jízda. Do Jeseníku jsem dorazila krátce po 9 ráno. Za 20 minut jsem před nádražím sedla na další autobus, který mířil do Zlatých Hor. Jízda byla zdlouhavá, protože se stavělo snad na každém rohu. 

V 10:40 konečně ve Zlatých Horách. Prošla jsem se historickým centrem, které je chráněnou městskou památkovou zónou plnou barokních a renesančních domů. Zajímavá je fasáda městského muzea, které datuje historii života na Zlatohorsku. 


První zmínky o osadě tehdy nazývané Cucmantl pocházejí ze 13.století. Na místě dněšního města Zlaté Hory se tehdy usadili němečtí horníci, kteří byli zkušení v ražení štol a rýžování zlata. Město nese název právě díky množství zlatorudných hornin, které se v oblasti vyskytují. Kromě ražby štol se zlato získávalo ze zlatonosných vodních toků. Hlavně z říčky Olešnice, Bělé, Opavice nebo Zlatého potoka. O oblast se ve středověku vedly spory a boje. Na obranu zlatých dolů byl postaven mohutný hrad Edelštějn, který byl ale v roce 1467 zbořen Joštem z Rožmberka. V letech 1590-91 se v oblasto našly dva velké zlaté valouny, které byly propůjčeny císaři Rudolfu II. Dodnes se neví, kde valouny skončily. Údajně se vrátil jen jeden.


V 17.století hornictví nahradilo tkalcovství a Zlaté Hory se staly důleživým vývozcem modrobílého plátna. Oblast se také nechvalně proslavila čarodějnickými procesy. A od 19.století se pak Zlaté Hory proslavily léčbou respiračních onemocnění. Vzduch je tu opravdu čerstvý a zdravý. I já jsem zde v dětství dvakrát léčila v tehdejší Státní dětské ozdravovně. A protože se mi z té doby dochovalo pár vzpomínek a zajímalo mě, jak to nyní okolo vypadá, zahrnula jsem do dnešního výletu i zastávku u budovy tehdejší Státní dětské ozdravovny.  Děti se tu léčí dodnes, i když nyní je to již soukromé sanatorium Edel. A předpokládám, že přístup vychovatelek je lepší, než co si pamatují já (před r.1989), kdy se večer hrozilo polepšovnou, když jsem si s ostatními dětmi místo spánku povídala. 


V turistických informacích jsem se vyptala na cestu směrem ke Zlatokopeckému skanzenu, vyfasovala mapu a zamířila po Bezručové ven z centra města směrem k budově starého vlakového nádraží. Sledovala jsem červené turistické značení, na které se u nádraží napojila zelená stezka. Po ní jsem měla dojít právě ke Zlatokopeckému skanzenu a Naučné stezce "Údolí ztracených štol". Jenže já nejprve zamířila zpět do dětství do míst, kde jsem si čistila plíce a posilovala imunitu. Červená totiž vedla k současnému sanatoriu Edel. 

Léčebná historie budovy Sanatoria Edel (předtím Státní dětské ozdravovny) sahá do poloviny 19.století. V roce 1882 zde Dr. Anjel vybudoval vodoléčebné lázně, ve kterých pobýval například Leoš Janáček. O sedm let později lázně převzal Dr.Schweinburg a přejmenoval je na Schweinburgovo lesní sanatorium. V Sanatoriu s moderními přístroji obklopeném krásnými lesy se léčili pacienti s dýchacími a neurologickými potížemi. V letech 1905-6 zde dokonce pobýval i Franz Kafka. Během 2.svět.války přešla budova do rukou německé branné moci a po válce ji Ministerstvo zdravotnictví přebudovalo na Státní dětskou ozdravovnu určenou pro děti z rodin postižených válkou a tuberkulózou. V roce 1993 se z ozdravovny stala Dětská léčebna respiračních nemocí a od roku 1996 je v soukromých rukou jako Sanatorium Edel, která k léčbě dětí využívá speleoterapii, klimatoterapii nebo třeba otužování a inhalace. 


Po asi deseti minutách jsem došla k reprezentativní budově ozdravovny. Parčík kolem je pěkně udržovaný V dálce na kopci stojí věž Biskupská kupa, kterou si z dětství pamatuji jako záhadnou věž zářící v podvečer. Tehdy pro mě byla záhadnou stavbou, kterou jsem pozorovala nejen z okna ozdravovny, ale i během hraní si v lese. Po cestě vedoucí od parku jsem vlezla do blízkého lesa a uvažovala, zda právě zde jsem si také s ostatními dětmi hrávala. Mohlo být, i když uběhlo již asi 30 let. Každopádně to byl zvláštní pocit. 


Vrátila jsem se ke starému vlakovému nádraží a pokračovala již po zelené lesní stezkou. Ta mě dovedla na začátek Naučné stezky Údolí ztracených štol. Naučná stezka je okružní a asi jen 2 km dlouhá. Po cestě je umístěno několik naučných tabulí s informacemi týkajícími se rýžování zlata a zajímavostí. Jenou z nich je tzv. Místo, kde voda teče dokopce. Je to první místo, na které jsem po cestě narazila. Optický klam. Vodní kanál, který odvádí vodu z Olešnice přes kopec do Zlatého potoka, tu vytváří optický klam, kdy to vypadá, že voda teče do kopce. Reálně se ale jedná o um dávných stavařů, kteří kanál postavili.

Sestoupila jsem ze svahu, ve kterém v minulosti těžili zlato k říčce Olešnici, kde byl před pár lety vybudovali Zlatokopecký skanzen. Denně se zde konají průvodcované prohlídky jednak rekonstruované hornické osady ze 17.století a jednak Zlatorudných mlýnů, kde je možné si i narýžovat zlato. Tedy pokud máte štěstí. Vstupné je 80 Kč.

Protože byla jedna odpoledne a už jsem měla hlad, před samotnou prohlídkou jsem poobědvala ty dvě bulky, co jsem si ráno připravila. K tomu točená kofola, kterou mají v nabídce v malém občerstvení. A poté jsem šla čekat na začátek prohlídky Hornické osady. Na prohlídku bylo potřeba alespoň 5 lidí. Jenže nikdo další zrovna nepřišel. Paní průvodkyně byla ale moc hodná a provedla mě i tak. Nejprve mi povyprávěla o zlatinkách a každoročnímu mistrovství v rýžování zlata a poté mi ukázala interiér makety domu ze 17.století. V roce 2010 se tu konalo mistrovství světa v rýžování zlata a přístí rok tu plánují mistrovství Evropy.



Pak jsem se přesunula k Zlatorudným mlýnům, ve kterých se drtila a mlela hornina, aby bylo rýžování snadnější. U cesty pak stojí tavící pec, kde se vyrýžované zlato tavilo a čistilo od nečistot. Protože zrovna jedna prohlídka probíhala, měla jsem čas na rýžování. V kádi plné vody byl písek a vedle několik rýžovacích pánví. Zlatá horečka mohla začít. Bohužel jsem ale žádnou zlatinku nenašla. Efektnější by bylo rýžovat přímo z říčky.

Pan průvodce ochotně vysvětlil fungování obou mlýnů. V horní stoupě se drtila hornina až na půlcentimetrové kousky, které poté putovaly do spodního mlýna, kde se kousky rozemlely a poté se nechaly propláchnout tekoucí vodou v korytu, kde se již v drážkách usazovaly kousky zlata.


Celá prohlídka skanzenu byla moc zajímavá a kdybych měla více času, určitě bych sešla k říčce a rýžovala tam. Jenže bylo půl čtvrté a přede mnou jsem měla ještě asi 6 km cestu do Rejvízu. Přímo od mlýnů jsem pokračovala po zelené. Cesta byla nenářočná. Občas se stoupalo. Asi po 4 km jsem někde minula odbočku a došla k serpentinám hlavní silnice do Rejvízu. Podle turistické mapy, kterou jsem měla s sebou, cesta měla vézt o kus níž lese. Sešla jsem tedy podél silnice a poté odbočila do lesa do leva. Po chvíli se cesta začala stáčet do svahu, kde všechny stromy padly za oběť kůrovci a těžbě. Kdysi tudy možná ta zelená vedla, ale nyní vede jinudy. Každopádně jsem asi po půl hodině funění do kopce došla opět k hlavní silnici a po ní po chvíli již dorazila do Rejvízu. Ještě asi kilometr k penzionu. Po páté jsem se ubytovala, počkala dobu večeře, která byla formou bohatého bufetu a poté unaveně padla do postele. Byl to fajn den. Další den mě čekala nejprve procházka po Naučné stezce Rejvíz - Mechová jezírka a poté cesta přes Zlatý Chlum do Jeseníku.

Sobota: Velké mechové jezírko a houbová horečka po cestě do Jeseníku


Spalo se skvěle. V 8 jsem naklusala na snídani, která byla také formou bufetu a na výběr byla opravdu pestrá škála potravin od sýrů, šunek, zeleniny, míchaných a jiných vajíček po jogurt s müsli, vánočku nebo kupovanou bábovku. A k tomu na výběr z dřusů, čajů, kávy nebo třeba granka. S nacpaným žaludkem jsem si do ubrousku schovala dvě vánočky na oběd (jasně, asi se to normálně nesmí, ale co), sbalila si svých pět švestek a vyrazila na cestu. Včera po večeři jsem zaplatila za nocleh s večeří (snídaně je v ceně) a ještě, že jsem měla potvrzovací mail s fakturou, jinak by mi naúčtovali úplně něco jiného a jaksi pofidérního. Číšník to ale v počítači změnil podle mé faktury, takže jsem platila to, co bylo předem online ujednáno. 


V devět ráno bylo překvapivě tak teplo, že jsem mikinu zase svlékla a vyrazila od penzionu po žluté k naučné stezce vedoucí k Velkému mechovému jezírku. Tato chráněná přírodní rezervace zahrnuje největší rašeliniště na Moravě se vzácnými druhy rostlin a hmyzu. Dokonce tu roste i masožravka rosnatka okrouhlolistá. 

Po cestě ke vstupu na stezku k jezírku jsem minula památník obětí první světové války. V lese jsem uviděla několik muchomůrek a holubinek. Příjemně to vonělo po jehličí a mechu. Vstupné na stezku je 30 Kč. Ještě jsem k tomu přihodila pohled do sbírky a na památku a šla se projít po chodníčku k jezírku. Všude spoustu mechu, potůček protékající okolo, mokřady a rosa na květinách. Bohužel i rezervaci zasáhl kůrovec. V jednom místě museli smrky pokácet.

Jak jsem se blížila jezírku, smrky nahrazovaly borovice blatka. Ty jsou typické pro mokřady a rašeliniště. U jezírka to bylo kolem desáté jako na Václaváku. Vyhlídková lávka obsazená turisty. Nad hladinou bláznivě poletovala modrozelená šídla a také vážky. Pod černou hl


adinou jezírka je skoro 7 metrová vrstva rašeliny. Ta se tu tvořila tisíce let. Asi 700 metrů od Velkého mechového jezírka je ještě malé mechové jezírko. Nebo spíš to, co z něj zbylo. Během let již zarostlo vegetací. Bohužel k němu naučná stezka nevede a není veřejně přístupné.

Vydala jsem se směrem k silnici najít rozcestník, kde bych se napojila na červenou turistickou trasu. Po cestě jsem minula maminku s dětmi, která v trávě našla nějaké hříbky a děti se bavily pohledem na žabičku. Už včera jsem potkala nějaké houbaře nedaleko Zlatokopeckého skanzenu a dnes jsem si řekla, že bych se po nějakých hříbcích mohla po cestě podívat. Co kdyby. 


Rozcestník u silnice na okraji Rejvízu ukazoval 9,5 km do cíle (tedy Jeseníku) a 4,5 km na Zlatý Chlum. Začala jsem stoupat lesem po červené do kopce. Po nějaké době mě napadlo jen tak zkusmo odbočit z cesty do lesa omrknout, zda nějaké hříbky rostou. Ani jsem s tím moc nepočítala. Jaké ale bylo moje překvapení, když jen pár metrů od cesty jsem kolem hromady chrastí objevila babky a hned kousek nějaké hříbek. Tak jsem se kolem procházela ještě asi půl hodiny a sbírala, co našla. Bohužel jsem s sebou neměla košík, tak jsem je dávala do sáčku od jablek a doufala, že se moc nezapaří. 

Po cestě jsem vystoupala další asi kilometr a opět vlezla do lesa. A zde na mě čekaly další hříbky! Houbařská horečka mě zachvátila. Nemohla jsem se jí ale moc poddat. Před pátou mi z Jeseníku odjížděl vlak (tedy náhradní autobusová doprava) a já jej musela stihnout, jinak bych si musela hledat ubytování na další noc. Na Zlatý Chlum to byly ještě asi 2 km. Po cestě jsem ale neustále očima šmejdila v lese. A když jsem pak narazila na skupinku polských nájezdníků, kteří procházeli lesem a ve velkém kýblu si odnášeli obří hříbky, zamrzelo mě, že nemůžu pokračovat v brouzdání tím krásným lesem. 


Došla jsem na Zlatý Chlum, kde pod rozlednou kolem ohně sedělo několik skupin turistů. V boudě pod rozhlednou nejen prodávali vstupenky na rozhlednu a nějaké to pivo a nealko, ale i špekáčky, které si pak každý mohl na ohni opéct. K dispizici byly i vidlice a nůž na nakrájení. To bylo super. Špekáček opečený na ohni jsem neměla roky. První jsem ale chtěla na rozhlednu. Cena 30 Kč a několik desítek schodů až na vrchol 26 metrů vysoké kamenné rozhledny, kterou na vrcholu kopce postavili koncem 19.století na popud Frýdlantské pobočky turistického spolku. Jedním, kdo stavbu rozhledny podpořil, byl i zakladatel přírodního léčitelství, Vincenc Priessnitz. 


Bohužel byl trochu opar, tak ty výhledy na nedaleký Jeseník nebyly nejlepší. V dálce byla vidět silueta Pradědu. A na druhé straně se táhla polská nížina. 

I když jsem s sebou táhla ty dvě vánočky od snídaně, špekáček mi přišel jako lepší volba na pozdní oběd. Za 30 Kč jsem dostala jeden kousek, k tomu krajíc chleba a hořčici. U ohně již bylo volno, tak jsem nemusela čekat na vidlici a za chvíli se již špekáček pěkně zbarvoval do tmava a tuk z něj kapal do ohně. Špekáček byl vynikající. 


Po druhé hodině jsem musela opustit pohodovou trempskou atmosféru u rozhledny a vydala se na sestup do Jeseníku. Ještě 5 km. Po cestě jsem minula turistický pramen a musela se brodit vodou vytékající ze svahů, která si razila cestu právě po lesní cestě. Po hříbkách jsem se radši už moc nerozhlížela. Místo nich jsem ale objevila místo, kde ještě nikdo neorval borůvky. Všude jinde po cestě jsem viděla jen holé keříky, na které nejspíš udělali nájezd polští sběrači. Neodolala jsem a asi 20 minut sbírala malé borůvky do pytlíku a do pusy. Musela jsem ale sledovat hodinky. Bylo tři čtvrtě na čtyři, když jsem řekla "stop a jde se!" Jinak bych to nestihla. 

Do Jeseníku jsem sestoupila po čtvrté a rovnou zamířila přes centrum na nádraží. Cestu nazpět jsem nakonec v pohodě stihla. Cesta nazpět byla opět v pohodě. Domů jsem dorazila příjemně unavená. Hned jsem se pak vrhla na čištění a sušení hříbků. Některé také skončily v rizottu.  

Z výletu jsem si samozřejmě dovezla i spoustu fotek a video-materiál, který ještě musím sestříhat do konečné podoby. Mezitím se můžete podívat na některý z předchozích virtuálních výletů na youtube Katka na cestách ;-)

Video-záznam najdete zde: https://youtu.be/StgloAtKTqQ




úterý 1. září 2020

Mallorca: Na návštěvě v panském sídle Son Marroig a procházka k ikonické skále Na Foradada

Tohle měl být poslední výlet po Mallorce předtím, než jsem chtě nechtě opustila ostrov a vrátila se na dobu neurčitou do Česka. A když to tedy měl být poslední výlet, tak to chtělo navštívit místo, o kterém jsem dlouho věděla, kdysi dávno zde i na otočku byla, ale neprozkoumala jej. Je to jedno z těch ikonických míst, které by měl každý navštívit. A opět je spojené s osobností habsburského arcivévody Ludvíka Salvátora. Volba padla na statek Son Marroig a ikonický skalní výběžek Na Foradada (nebo také Sa Foradada), který svým skalním okem "vzhlíží" na pohoří Serra de Tramuntana. 

A nejen, že jsem si chtěla projít Son Marroig a prohlédnout si osobní předměty arcivévody, ale hlavním cílem výletu bylo projít se po stezce vedoucí až na skalní výběžek. Stezku v 19.století nechal vybudovat právě Ludvík Salvátor. Ten se do Mallorky zamiloval. Koupil v pohoří Serra de Tramuntana četné pozemky, nechal stavět cesty a staral se o zdejší zajímavosti. V jeho majetku byly pozemky v oblasti Valldemossy a Deiá, koupil strážní věž Es Verger (článek: http://katka-na-cestach.blogspot.com/2020/08/mallorca-z-esporles-do-banyalbufaru-po.html ), vilu S'Estaca, kterou daroval své přítelkyni Catalině Homar (nyní ji vlastní herec Michael Douglas), a také Son Marroig.



Son Marroig hrál v historii Mallorky důležitou obrannou a ekonomickou roli. Od 15.do 18.století byl statek znám pod jménem Son Masroig de Sa Foradada. Strážní věž, která je součástí všech tradičních panských statků, byla součástí pobřežního obranného systému v dobách, kdy Mallorku ohrožovali korzáři a piráti. Statek několikrát změnil majitele. V roce 1877 Son Marroig koupil Ludvík Salvátor a vytvořil z něj romantický palác s nádhernou zahradou. V ní nechal postavit mramorový altánek v jónském stylu, který je nyní jedním ze symbolů místa a celého ostrova a snem mnoha svatebčanů. 


Ludvík Salvátor na statku strávil 40 let svého života. Byla to jeho základna, kde psal své knihy a odkud vyrážel na cesty. Arcivévoda byl váženým geografem, etnografem, kartografem...Podporoval místní lidi a oni si jej velmi oblíbili. Ludvík Salvátor se dokonce stal čestným občanem Palma de Mallorky. Arcivévoda nechal spravit a postavit několik cest. Tou nejhezčí je stezka vedoucí po hřebenech nad Valldemossou (viz článek: http://katka-na-cestach.blogspot.com/2019/10/mallorca-trek-po-nejhezci-hrebenove.html ). A také vybudoval stezku od statku dolů na Na Foradadu, společně s několika vyhlídkami, a rád se po ní vydával. 

Nejznámější vyhlídka na skalní výběžek je od restaurace stojící na příjezdové cestě ke statku. Oblíbené je odtud pozorování romantického západu slunce nad mořem. Skalní okno ve výběžku, díky němuž výběžek dostal jméno Foradada (prý to znamená "díra ve skále), může připomínat oko nějakého zvířete (stále jsem nepřišla na to, hlavu jakého zvířete mi to připomíná. Možná nějaké husy, nebo želvy) Okno má v průměru 18 metrů a k jeho vzniku se váže legenda. V roce 1582 u pobřeží proběhla bitva mezi severoafrickými korzáry a křesťany bránícími ostrov. Díra ve skále prý vznikla zásahem dělové koule během této bitvy.


Stezka vedoucí od statku dolů na Na Foradadu je dlouhá něco málo přes 3 km a je uváděná jako středně obtížná. Asi kvůli tomu zpátečnímu stoupání, kdy je třeba překonat 260 výškových metrů. Podle knižního průvodce je možné tu téměř 7 kilometrovou trasu zvládnout za 2,5 hodiny. Já měla k dobru celkem něco málo přes 4 hodiny. Kvůli koroně totiž ty autobusy nejezdily zrovna v ideální návaznosti a pravidelnosti. Hlavně ne všechny stavěly u Son Marroigu. 

Na v

ýlet jsem vyrazila poslední srpnovou středu. Počasí hlásili horké a slunečné. Klasicky jsem sedla na první ranní autobus do Palmy, tam si počkala na spoj, který mířil přes hory do Port de Sólleru a po cestě stavěl právě u Son Marroig (ne všechny autobusy zde totiž během jízdy stavěly). U příjezdové cesty jsem vysedla po půl jedenácté. Parkoviště bylo poloprázdné. Na vyhlídce u restaurace byly jen dvě skupinky turistů. Ty ale zajímal jen výhled na slavnou skálu s okem. Prohlídka interiéru statku zajímala již málokoho. Muzeum bylo ve statku zřízeno již v roce 1922. Jsou tu vystaveny jak osobní předměty a nábytek, který využíval arcivévoda, tak i některá jeho díla týkající se nejen Mallorky, ale třeba i Brandýsa nad Labem, kde Ludvík Salvátor vlastnil jedno ze svých panství. 

Vstupné 4 € a sály jsem měla prakticky jen pro sebe. Vybavení je rustikální s ukázkami tradiční keramiky a tapisérie. Z balkonu s arkádami se mi nabídlo krásné panorama pobřeží s altánkem bíle zářícím v dopoledním slunci. Dole pode mnou vykukovalo skalní oko Na Foradady a v dálce byla vidět část ostrova Sa Dragonera. 

Prošla jsem se zahradou s klidnou atmosférou, prohlédla si altánek z blízka a vydala se na stezku. Prohlídkou statku jsem strávila hodinu. K dobru jsem měla ještě 3 hodiny. Přelezla jsem branku a po cestě se vydala dolů. Kolem cesty se ve stínu schovávaly ovce. O kus dál je ve stínu zajímavá vyhlídka na výběžek. A poté cesta začala serpentinovitě klesat po svahu dolů. Došla jsem ke skalní stěně s krasovými útvary a zřejmě nekolika jeskyňkami. Proto se také toto místo nazývá "Las cuevas de Son Marroig". Kolem skalní stěny vedou rozpadající se schůdky nahoru k vyhlídce Mirador de Sa Trona. Vystoupala jsem nahoru, abych zjistila, jaké výhledy odtud jsou. A pak pokračovala dolů. Po téměř celou dobu jsem mohla pozorovat, jak se mění pohled na Na Foradadu. 


Dolů jsem došla asi po hodině a půl. Pak již cesta vedla rovně podél výběžku až k restauraci sotjící nad malou pláží naproti samotnému skalnímu oku. Restaurace byla kvůli koroně zavřená. Asi se nevyplatilo ji otvírat kvůli pár poutníkům, kteří sem dolů dorazili pěšky nebo na člunu. Těch kolem kotvilo několik. Moře bylo klidné a v malé zátoce pár lidí šnorchlovalo. Taky bych tam nejraději skočila, ale neměla jsem čas. A to ani na to, abych zkusila vylézt nad skalní okno ke geodetickému bodu. Cesta nahoru není nejsnadnější a asi je třeba i trochu lézt. Do odjezdu autobusu jsem měla necelé dvě hodiny. Netušila jsem, kolik času mi zabere zase vystoupat nahoru ke statku, tak jsem sbalila foťák a vyrazila nazpět. Ten autobus jsem totiž musela chytit, jinak bych tu asi musela někde bivakovat. Po cestě jsem ještě vystoupala na jednu vyhlídku, které jsem si během cesty dolů nevšimla. 


Nakonec cesta nahoru nebyla tak náročná, jak jsem čekala. A mým rychlým tempem jsem nakonec nahoru došla za hodinu. Takže bych tu koupel i stihla. Takto jsem si sedla do stínu terasy restaurace, koupila si ledový čaj a pojedla svačinu, kterou jsem si s sebou vezla. Na autobus jsem pak počkala u silnice. Cesta domů proběhla podle plánu. Škoda, že jsem měla tak málo času. Ale i těch necelých 5 hodin na tento výlet stačilo. 


Video najdete od středy 23.září zde: https://youtu.be/EOdlZpmyTew


 

 

 



Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...