Těch možností, kam vyrazit, jsou tisíce. Já jsem se ale nadchla pro Jeseníky. Konkrétně pro oblast Zlatohorka a Jesenicka. Chtěla jsem na Rejvíz. A protože jsem odkázaná na návaznost hromadné dopravy, a protože jsem si to chtěla užít v klidu bez spěchu na vlak/autobus, rozhodla jsem se vydat se do Jeseníků na 2 dny a noc strávit v Rejvízu, který stojí v polovině zamýšlené trasy spojující Zlaté Hory s Jeseníkem. Po cestě jsem chtěla navštívit nejen ceněnou přírodní rezervaci rašelinišť kolem Velkého mechového jezírka, ale i Zlatokopecký skanzen a rozlednu na Zlatém Chlumu. Ve středu jsem si rezervovala ubytování s večeří, ve čtvtek nakoupila nezbytný proviant na cestu a sbalila si do batohu to nejnutnější oblečení na 2 dny a v pátek brzy ráno vyrazila na cestu.
Pátek: Zlaté Hory -> Rejvíz: Vzpomínky na dětství a rýžování zlata
Budíček v 5:05. Rychle namazat bulky na svačinu, sbalit vše potřebné do batohu a hurá autobusem na vlakové nádraží. Regionální jízdenku po Olomouckém kraji sice plně nevyužiju, ale je levnější než samostatná jízda do Jeseníku (i když na zpáteční cestě mi v Jeseníku prodali jakousi zónovou jízdenku ještě o 30 Kč levnější), takže za 189 Kč sedám do rychlíku mířícího do Zábřehu, ze kterého se poté stane spěšný vlak. Kdyby nebylo výluky v Hanušovicích, svištěla bych si to po železnici až do Jeseníku. Takhle jsem musela s ostatními v Hanušovicích nasednout na přistavený
autobus a do Jeseníku dojet po silnici. Výluka bude asi na delší dobu, protože za Hanušovicemi jsou koleje vytrhané a budují tam i mostky. Každopádně to byla pohodová jízda. Do Jeseníku jsem dorazila krátce po 9 ráno. Za 20 minut jsem před nádražím sedla na další autobus, který mířil do Zlatých Hor. Jízda byla zdlouhavá, protože se stavělo snad na každém rohu.
V 10:40 konečně ve Zlatých Horách. Prošla jsem se historickým centrem, které je chráněnou městskou památkovou zónou plnou barokních a renesančních domů. Zajímavá je fasáda městského muzea, které datuje historii života na Zlatohorsku.
První zmínky o osadě tehdy nazývané Cucmantl pocházejí ze 13.století. Na místě dněšního města Zlaté Hory se tehdy usadili němečtí horníci, kteří byli zkušení v ražení štol a rýžování zlata. Město nese název právě díky množství zlatorudných hornin, které se v oblasti vyskytují. Kromě ražby štol se zlato získávalo ze zlatonosných vodních toků. Hlavně z říčky Olešnice, Bělé, Opavice nebo Zlatého potoka. O oblast se ve středověku vedly spory a boje. Na obranu zlatých dolů byl postaven mohutný hrad Edelštějn, který byl ale v roce 1467 zbořen Joštem z Rožmberka. V letech 1590-91 se v oblasto našly dva velké zlaté valouny, které byly propůjčeny císaři Rudolfu II. Dodnes se neví, kde valouny skončily. Údajně se vrátil jen jeden.
V 17.století hornictví nahradilo tkalcovství a Zlaté Hory se staly důleživým vývozcem modrobílého plátna. Oblast se také nechvalně proslavila čarodějnickými procesy. A od 19.století se pak Zlaté Hory proslavily léčbou respiračních onemocnění. Vzduch je tu opravdu čerstvý a zdravý. I já jsem zde v dětství dvakrát léčila v tehdejší Státní dětské ozdravovně. A protože se mi z té doby dochovalo pár vzpomínek a zajímalo mě, jak to nyní okolo vypadá, zahrnula jsem do dnešního výletu i zastávku u budovy tehdejší Státní dětské ozdravovny. Děti se tu léčí dodnes, i když nyní je to již soukromé sanatorium Edel. A předpokládám, že přístup vychovatelek je lepší, než co si pamatují já (před r.1989), kdy se večer hrozilo polepšovnou, když jsem si s ostatními dětmi místo spánku povídala.
V turistických informacích jsem se vyptala na cestu směrem ke Zlatokopeckému skanzenu, vyfasovala mapu a zamířila po Bezručové ven z centra města směrem k budově starého vlakového nádraží. Sledovala jsem červené turistické značení, na které se u nádraží napojila zelená stezka. Po ní jsem měla dojít právě ke Zlatokopeckému skanzenu a Naučné stezce "Údolí ztracených štol". Jenže já nejprve zamířila zpět do dětství do míst, kde jsem si čistila plíce a posilovala imunitu. Červená totiž vedla k současnému sanatoriu Edel.
Léčebná historie budovy Sanatoria Edel (předtím Státní dětské ozdravovny) sahá do poloviny 19.století. V roce 1882 zde Dr. Anjel vybudoval vodoléčebné lázně, ve kterých pobýval například Leoš Janáček. O sedm let později lázně převzal Dr.Schweinburg a přejmenoval je na Schweinburgovo lesní sanatorium. V Sanatoriu s moderními přístroji obklopeném krásnými lesy se léčili pacienti s dýchacími a neurologickými potížemi. V letech 1905-6 zde dokonce pobýval i Franz Kafka. Během 2.svět.války přešla budova do rukou německé branné moci a po válce ji Ministerstvo zdravotnictví přebudovalo na Státní dětskou ozdravovnu určenou pro děti z rodin postižených válkou a tuberkulózou. V roce 1993 se z ozdravovny stala Dětská léčebna respiračních nemocí a od roku 1996 je v soukromých rukou jako Sanatorium Edel, která k léčbě dětí využívá speleoterapii, klimatoterapii nebo třeba otužování a inhalace.
Po asi deseti minutách jsem došla k reprezentativní budově ozdravovny. Parčík kolem je pěkně udržovaný V dálce na kopci stojí věž Biskupská kupa, kterou si z dětství pamatuji jako záhadnou věž zářící v podvečer. Tehdy pro mě byla záhadnou stavbou, kterou jsem pozorovala nejen z okna ozdravovny, ale i během hraní si v lese. Po cestě vedoucí od parku jsem vlezla do blízkého lesa a uvažovala, zda právě zde jsem si také s ostatními dětmi hrávala. Mohlo být, i když uběhlo již asi 30 let. Každopádně to byl zvláštní pocit.
Vrátila jsem se ke starému vlakovému nádraží a pokračovala již po zelené lesní stezkou. Ta mě dovedla na začátek Naučné stezky Údolí ztracených štol. Naučná stezka je okružní a asi jen 2 km dlouhá. Po cestě je umístěno několik naučných tabulí s informacemi týkajícími se rýžování zlata a zajímavostí. Jenou z nich je tzv. Místo, kde voda teče dokopce. Je to první místo, na které jsem po cestě narazila. Optický klam. Vodní kanál, který odvádí vodu z Olešnice přes kopec do Zlatého potoka, tu vytváří optický klam, kdy to vypadá, že voda teče do kopce. Reálně se ale jedná o um dávných stavařů, kteří kanál postavili.
Sestoupila jsem ze svahu, ve kterém v minulosti těžili zlato k říčce Olešnici, kde byl před pár lety vybudovali Zlatokopecký skanzen. Denně se zde konají průvodcované prohlídky jednak rekonstruované hornické osady ze 17.století a jednak Zlatorudných mlýnů, kde je možné si i narýžovat zlato. Tedy pokud máte štěstí. Vstupné je 80 Kč.
Protože byla jedna odpoledne a už jsem měla hlad, před samotnou prohlídkou jsem poobědvala ty dvě bulky, co jsem si ráno připravila. K tomu točená kofola, kterou mají v nabídce v malém občerstvení. A poté jsem šla čekat na začátek prohlídky Hornické osady. Na prohlídku bylo potřeba alespoň 5 lidí. Jenže nikdo další zrovna nepřišel. Paní průvodkyně byla ale moc hodná a provedla mě i tak. Nejprve mi povyprávěla o zlatinkách a každoročnímu mistrovství v rýžování zlata a poté mi ukázala interiér makety domu ze 17.století. V roce 2010 se tu konalo mistrovství světa v rýžování zlata a přístí rok tu plánují mistrovství Evropy.
Pak jsem se přesunula k Zlatorudným mlýnům, ve kterých se drtila a mlela hornina, aby bylo rýžování snadnější. U cesty pak stojí tavící pec, kde se vyrýžované zlato tavilo a čistilo od nečistot. Protože zrovna jedna prohlídka probíhala, měla jsem čas na rýžování. V kádi plné vody byl písek a vedle několik rýžovacích pánví. Zlatá horečka mohla začít. Bohužel jsem ale žádnou zlatinku nenašla. Efektnější by bylo rýžovat přímo z říčky.
Pan průvodce ochotně vysvětlil fungování obou mlýnů. V horní stoupě se drtila hornina až na půlcentimetrové kousky, které poté putovaly do spodního mlýna, kde se kousky rozemlely a poté se nechaly propláchnout tekoucí vodou v korytu, kde se již v drážkách usazovaly kousky zlata.
Celá prohlídka skanzenu byla moc zajímavá a kdybych měla více času, určitě bych sešla k říčce a rýžovala tam. Jenže bylo půl čtvrté a přede mnou jsem měla ještě asi 6 km cestu do Rejvízu. Přímo od mlýnů jsem pokračovala po zelené. Cesta byla nenářočná. Občas se stoupalo. Asi po 4 km jsem někde minula odbočku a došla k serpentinám hlavní silnice do Rejvízu. Podle turistické mapy, kterou jsem měla s sebou, cesta měla vézt o kus níž lese. Sešla jsem tedy podél silnice a poté odbočila do lesa do leva. Po chvíli se cesta začala stáčet do svahu, kde všechny stromy padly za oběť kůrovci a těžbě. Kdysi tudy možná ta zelená vedla, ale nyní vede jinudy. Každopádně jsem asi po půl hodině funění do kopce došla opět k hlavní silnici a po ní po chvíli již dorazila do Rejvízu. Ještě asi kilometr k penzionu. Po páté jsem se ubytovala, počkala dobu večeře, která byla formou bohatého bufetu a poté unaveně padla do postele. Byl to fajn den. Další den mě čekala nejprve procházka po Naučné stezce Rejvíz - Mechová jezírka a poté cesta přes Zlatý Chlum do Jeseníku.
Sobota: Velké mechové jezírko a houbová horečka po cestě do Jeseníku
Spalo se skvěle. V 8 jsem naklusala na snídani, která byla také formou bufetu a na výběr byla opravdu pestrá škála potravin od sýrů, šunek, zeleniny, míchaných a jiných vajíček po jogurt s müsli, vánočku nebo kupovanou bábovku. A k tomu na výběr z dřusů, čajů, kávy nebo třeba granka. S nacpaným žaludkem jsem si do ubrousku schovala dvě vánočky na oběd (jasně, asi se to normálně nesmí, ale co), sbalila si svých pět švestek a vyrazila na cestu. Včera po večeři jsem zaplatila za nocleh s večeří (snídaně je v ceně) a ještě, že jsem měla potvrzovací mail s fakturou, jinak by mi naúčtovali úplně něco jiného a jaksi pofidérního. Číšník to ale v počítači změnil podle mé faktury, takže jsem platila to, co bylo předem online ujednáno.
V devět ráno bylo překvapivě tak teplo, že jsem mikinu zase svlékla a vyrazila od penzionu po žluté k naučné stezce vedoucí k Velkému mechovému jezírku. Tato chráněná přírodní rezervace zahrnuje největší rašeliniště na Moravě se vzácnými druhy rostlin a hmyzu. Dokonce tu roste i masožravka rosnatka okrouhlolistá.
Po cestě ke vstupu na stezku k jezírku jsem minula památník obětí první světové války. V lese jsem uviděla několik muchomůrek a holubinek. Příjemně to vonělo po jehličí a mechu. Vstupné na stezku je 30 Kč. Ještě jsem k tomu přihodila pohled do sbírky a na památku a šla se projít po chodníčku k jezírku. Všude spoustu mechu, potůček protékající okolo, mokřady a rosa na květinách. Bohužel i rezervaci zasáhl kůrovec. V jednom místě museli smrky pokácet.
Jak jsem se blížila jezírku, smrky nahrazovaly borovice blatka. Ty jsou typické pro mokřady a rašeliniště. U jezírka to bylo kolem desáté jako na Václaváku. Vyhlídková lávka obsazená turisty. Nad hladinou bláznivě poletovala modrozelená šídla a také vážky. Pod černou hl
adinou jezírka je skoro 7 metrová vrstva rašeliny. Ta se tu tvořila tisíce let. Asi 700 metrů od Velkého mechového jezírka je ještě malé mechové jezírko. Nebo spíš to, co z něj zbylo. Během let již zarostlo vegetací. Bohužel k němu naučná stezka nevede a není veřejně přístupné.
Vydala jsem se směrem k silnici najít rozcestník, kde bych se napojila na červenou turistickou trasu. Po cestě jsem minula maminku s dětmi, která v trávě našla nějaké hříbky a děti se bavily pohledem na žabičku. Už včera jsem potkala nějaké houbaře nedaleko Zlatokopeckého skanzenu a dnes jsem si řekla, že bych se po nějakých hříbcích mohla po cestě podívat. Co kdyby.
Rozcestník u silnice na okraji Rejvízu ukazoval 9,5 km do cíle (tedy Jeseníku) a 4,5 km na Zlatý Chlum. Začala jsem stoupat lesem po červené do kopce. Po nějaké době mě napadlo jen tak zkusmo odbočit z cesty do lesa omrknout, zda nějaké hříbky rostou. Ani jsem s tím moc nepočítala. Jaké ale bylo moje překvapení, když jen pár metrů od cesty jsem kolem hromady chrastí objevila babky a hned kousek nějaké hříbek. Tak jsem se kolem procházela ještě asi půl hodiny a sbírala, co našla. Bohužel jsem s sebou neměla košík, tak jsem je dávala do sáčku od jablek a doufala, že se moc nezapaří.
Po cestě jsem vystoupala další asi kilometr a opět vlezla do lesa. A zde na mě čekaly další hříbky! Houbařská horečka mě zachvátila. Nemohla jsem se jí ale moc poddat. Před pátou mi z Jeseníku odjížděl vlak (tedy náhradní autobusová doprava) a já jej musela stihnout, jinak bych si musela hledat ubytování na další noc. Na Zlatý Chlum to byly ještě asi 2 km. Po cestě jsem ale neustále očima šmejdila v lese. A když jsem pak narazila na skupinku polských nájezdníků, kteří procházeli lesem a ve velkém kýblu si odnášeli obří hříbky, zamrzelo mě, že nemůžu pokračovat v brouzdání tím krásným lesem.
Došla jsem na Zlatý Chlum, kde pod rozlednou kolem ohně sedělo několik skupin turistů. V boudě pod rozhlednou nejen prodávali vstupenky na rozhlednu a nějaké to pivo a nealko, ale i špekáčky, které si pak každý mohl na ohni opéct. K dispizici byly i vidlice a nůž na nakrájení. To bylo super. Špekáček opečený na ohni jsem neměla roky. První jsem ale chtěla na rozhlednu. Cena 30 Kč a několik desítek schodů až na vrchol 26 metrů vysoké kamenné rozhledny, kterou na vrcholu kopce postavili koncem 19.století na popud Frýdlantské pobočky turistického spolku. Jedním, kdo stavbu rozhledny podpořil, byl i zakladatel přírodního léčitelství, Vincenc Priessnitz.
Bohužel byl trochu opar, tak ty výhledy na nedaleký Jeseník nebyly nejlepší. V dálce byla vidět silueta Pradědu. A na druhé straně se táhla polská nížina.
I když jsem s sebou táhla ty dvě vánočky od snídaně, špekáček mi přišel jako lepší volba na pozdní oběd. Za 30 Kč jsem dostala jeden kousek, k tomu krajíc chleba a hořčici. U ohně již bylo volno, tak jsem nemusela čekat na vidlici a za chvíli se již špekáček pěkně zbarvoval do tmava a tuk z něj kapal do ohně. Špekáček byl vynikající.
. Po hříbkách jsem se radši už moc nerozhlížela. Místo nich jsem ale objevila místo, kde ještě nikdo neorval borůvky. Všude jinde po cestě jsem viděla jen holé keříky, na které nejspíš udělali nájezd polští sběrači. Neodolala jsem a asi 20 minut sbírala malé borůvky do pytlíku a do pusy. Musela jsem ale sledovat hodinky. Bylo tři čtvrtě na čtyři, když jsem řekla "stop a jde se!" Jinak bych to nestihla. 
Do Jeseníku jsem sestoupila po čtvrté a rovnou zamířila přes centrum na nádraží. Cestu nazpět jsem nakonec v pohodě stihla. Cesta nazpět byla opět v pohodě. Domů jsem dorazila příjemně unavená. Hned jsem se pak vrhla na čištění a sušení hříbků. Některé také skončily v rizottu.
Z výletu jsem si samozřejmě dovezla i spoustu fotek a video-materiál, který ještě musím sestříhat do konečné podoby. Mezitím se můžete podívat na některý z předchozích virtuálních výletů na youtube Katka na cestách ;-)
Video-záznam najdete zde: https://youtu.be/StgloAtKTqQ
Žádné komentáře:
Okomentovat