Katka na cestách: Mallorca: Na návštěvě v panském sídle Son Marroig a procházka k ikonické skále Na Foradada

Tohle měl být poslední výlet po Mallorce předtím, než jsem chtě nechtě opustila ostrov a vrátila se na dobu neurčitou do Česka. A když to tedy měl být poslední výlet, tak to chtělo navštívit místo, o kterém jsem dlouho věděla, kdysi dávno zde i na otočku byla, ale neprozkoumala jej. Je to jedno z těch ikonických míst, které by měl každý navštívit. A opět je spojené s osobností habsburského arcivévody Ludvíka Salvátora. Volba padla na statek Son Marroig a ikonický skalní výběžek Na Foradada (nebo také Sa Foradada), který svým skalním okem "vzhlíží" na pohoří Serra de Tramuntana.

A nejen, že jsem si chtěla projít Son Marroig a prohlédnout si osobní předměty arcivévody, ale hlavním cílem výletu bylo projít se po stezce vedoucí až na skalní výběžek. Stezku v 19.století nechal vybudovat právě Ludvík Salvátor. Ten se do Mallorky zamiloval. Koupil v pohoří Serra de Tramuntana četné pozemky, nechal stavět cesty a staral se o zdejší zajímavosti. V jeho majetku byly pozemky v oblasti Valldemossy a Deiá, koupil strážní věž Es Verger (článek: http://katka-na-cestach.blogspot.com/2020/08/mallorca-z-esporles-do-banyalbufaru-po.html ), vilu S'Estaca, kterou daroval své přítelkyni Catalině Homar (nyní ji vlastní herec Michael Douglas), a také Son Marroig.

Son Marroig hrál v historii Mallorky důležitou obrannou a ekonomickou roli. Od 15.do 18.století byl statek znám pod jménem Son Masroig de Sa Foradada. Strážní věž, která je součástí všech tradičních panských statků, byla součástí pobřežního obranného systému v dobách, kdy Mallorku ohrožovali korzáři a piráti. Statek několikrát změnil majitele. V roce 1877 Son Marroig koupil Ludvík Salvátor a vytvořil z něj romantický palác s nádhernou zahradou. V ní nechal postavit mramorový altánek v jónském stylu, který je nyní jedním ze symbolů místa a celého ostrova a snem mnoha svatebčanů.

Ludvík Salvátor na statku strávil 40 let svého života. Byla to jeho základna, kde psal své knihy a odkud vyrážel na cesty. Arcivévoda byl váženým geografem, etnografem, kartografem...Podporoval místní lidi a oni si jej velmi oblíbili. Ludvík Salvátor se dokonce stal čestným občanem Palma de Mallorky. Arcivévoda nechal spravit a postavit několik cest. Tou nejhezčí je stezka vedoucí po hřebenech nad Valldemossou (viz článek: http://katka-na-cestach.blogspot.com/2019/10/mallorca-trek-po-nejhezci-hrebenove.html ). A také vybudoval stezku od statku dolů na Na Foradadu, společně s několika vyhlídkami, a rád se po ní vydával.

Nejznámější vyhlídka na skalní výběžek je od restaurace stojící na příjezdové cestě ke statku. Oblíbené je odtud pozorování romantického západu slunce nad mořem. Skalní okno ve výběžku, díky němuž výběžek dostal jméno Foradada (prý to znamená "díra ve skále), může připomínat oko nějakého zvířete (stále jsem nepřišla na to, hlavu jakého zvířete mi to připomíná. Možná nějaké husy, nebo želvy) Okno má v průměru 18 metrů a k jeho vzniku se váže legenda. V roce 1582 u pobřeží proběhla bitva mezi severoafrickými korzáry a křesťany bránícími ostrov. Díra ve skále prý vznikla zásahem dělové koule během této bitvy.

Stezka vedoucí od statku dolů na Na Foradadu je dlouhá něco málo přes 3 km a je uváděná jako středně obtížná. Asi kvůli tomu zpátečnímu stoupání, kdy je třeba překonat 260 výškových metrů. Podle knižního průvodce je možné tu téměř 7 kilometrovou trasu zvládnout za 2,5 hodiny. Já měla k dobru celkem něco málo přes 4 hodiny. Kvůli koroně totiž ty autobusy nejezdily zrovna v ideální návaznosti a pravidelnosti. Hlavně ne všechny stavěly u Son Marroigu.

Na v

ýlet jsem vyrazila poslední srpnovou středu. Počasí hlásili horké a slunečné. Klasicky jsem sedla na první ranní autobus do Palmy, tam si počkala na spoj, který mířil přes hory do Port de Sólleru a po cestě stavěl právě u Son Marroig (ne všechny autobusy zde totiž během jízdy stavěly). U příjezdové cesty jsem vysedla po půl jedenácté. Parkoviště bylo poloprázdné. Na vyhlídce u restaurace byly jen dvě skupinky turistů. Ty ale zajímal jen výhled na slavnou skálu s okem. Prohlídka interiéru statku zajímala již málokoho. Muzeum bylo ve statku zřízeno již v roce 1922. Jsou tu vystaveny jak osobní předměty a nábytek, který využíval arcivévoda, tak i některá jeho díla týkající se nejen Mallorky, ale třeba i Brandýsa nad Labem, kde Ludvík Salvátor vlastnil jedno ze svých panství.

Vstupné 4 € a sály jsem měla prakticky jen pro sebe. Vybavení je rustikální s ukázkami tradiční keramiky a tapisérie. Z balkonu s arkádami se mi nabídlo krásné panorama pobřeží s altánkem bíle zářícím v dopoledním slunci. Dole pode mnou vykukovalo skalní oko Na Foradady a v dálce byla vidět část ostrova Sa Dragonera.

Prošla jsem se zahradou s klidnou atmosférou, prohlédla si altánek z blízka a vydala se na stezku. Prohlídkou statku jsem strávila hodinu. K dobru jsem měla ještě 3 hodiny. Přelezla jsem branku a po cestě se vydala dolů. Kolem cesty se ve stínu schovávaly ovce. O kus dál je ve stínu zajímavá vyhlídka na výběžek. A poté cesta začala serpentinovitě klesat po svahu dolů. Došla jsem ke skalní stěně s krasovými útvary a zřejmě nekolika jeskyňkami. Proto se také toto místo nazývá "Las cuevas de Son Marroig". Kolem skalní stěny vedou rozpadající se schůdky nahoru k vyhlídce Mirador de Sa Trona. Vystoupala jsem nahoru, abych zjistila, jaké výhledy odtud jsou. A pak pokračovala dolů. Po téměř celou dobu jsem mohla pozorovat, jak se mění pohled na Na Foradadu.

Dolů jsem došla asi po hodině a půl. Pak již cesta vedla rovně podél výběžku až k restauraci sotjící nad malou pláží naproti samotnému skalnímu oku. Restaurace byla kvůli koroně zavřená. Asi se nevyplatilo ji otvírat kvůli pár poutníkům, kteří sem dolů dorazili pěšky nebo na člunu. Těch kolem kotvilo několik. Moře bylo klidné a v malé zátoce pár lidí šnorchlovalo. Taky bych tam nejraději skočila, ale neměla jsem čas. A to ani na to, abych zkusila vylézt nad skalní okno ke geodetickému bodu. Cesta nahoru není nejsnadnější a asi je třeba i trochu lézt. Do odjezdu autobusu jsem měla necelé dvě hodiny. Netušila jsem, kolik času mi zabere zase vystoupat nahoru ke statku, tak jsem sbalila foťák a vyrazila nazpět. Ten autobus jsem totiž musela chytit, jinak bych tu asi musela někde bivakovat. Po cestě jsem ještě vystoupala na jednu vyhlídku, které jsem si během cesty dolů nevšimla.

Nakonec cesta nahoru nebyla tak náročná, jak jsem čekala. A mým rychlým tempem jsem nakonec nahoru došla za hodinu. Takže bych tu koupel i stihla. Takto jsem si sedla do stínu terasy restaurace, koupila si ledový čaj a pojedla svačinu, kterou jsem si s sebou vezla. Na autobus jsem pak počkala u silnice. Cesta domů proběhla podle plánu. Škoda, že jsem měla tak málo času. Ale i těch necelých 5 hodin na tento výlet stačilo.