Katka na cestách: Mallorca: Z Esporles do Banyalbufaru po "Poštovní cestě"

Pohořím Serra de Tramuntana vedou desítky (možná i stovky) turistických cest. Některé známější a vyhledávanější a také lépe značené, jiné znají spíše místní lidé. Tou nejznámější a turistickou trasou, která zároveň patří k devizám Mallorky, je GR 221 známá jako "Ruta de Pedra en Sec" (neboli "Stezka suchých kamenů"). GR 221 vede napříč celým pohořím Serra de Tramuntana a je složená z několika úseků spokujících horské vesničky a přírodní monumety.

Jeden z úseků GR 221 vede po historické obchodní cestě Camí des Correu, která spojuje horské vesnice Esporles a Banyalbufar. První zmínky o Camí des Correu (v překladu "Poštovní cesta") jsou z roku 1401. Až do konce 19.století byla tato veřejná cesta jedinou pozemní komunikací mezi oběma vesnicemi. Farmáři po cestě vozili z

Banyalbufaru na trh do Esporles rajčata a jiné produkty, vinaři své víno, které se pěstuje na terasách již od dob, kdy Mallorku ovládali Maurové. Když pak byla mezi oběma vesnicemi vybudována silnice, upadla Poštovní stezka do zapomnění. V roce 1999 nechala mallorská rada stezku Camí des Correu zrekonstruovat a zahrnula ji právě do trans-tramuntanské GR 221.

Celá stezka je nenáročná a dobře rozpoznatelná, vzhledem k tomu, že její značná část je dlážděná kameny. Dlouhá je okolo 8 km a údajně ji lze projít ta 2,5 hodiny. Tedy pokud se nezastavujete na focení jako já. To se pak může protáhnout třeba o hodinu.

Esporles stojí v severozápadní části pohoří Serra de Tramuntana. Abych se tam z Cala Ratjady ležící na východním pobřeží ostrova dostala, musela jsem se nejprve dopravit autobusem do Palmy a poté linkou č.200 do Esporles. A protože letos ty spoje jezdí trochu neorganizovaně a byla sobota, musela jsem vstávat po šesté, abych před půl osmou sedla na první bus. Na nádraží v Palmě mě pak čekala necelá hodina a půl čekání na spoj do Esporles. Sedla jsem si do kavárny ve vestibulu nádraží a posnídala bagetu. Do Esporles jsem dojela po jedenácté.

V centru vesnice se pořádal malý sobotní trh. Moc stánků tu nebylo. Ani turistů. Došla jsem ke kostelu Sant Pere, kde stezka Camí des Correu začíná. Zpáteční autobus z Banyalbufaru mi jel ve čtvrt na šest. K dobru jsem tak měla něco přes pět hodin. Teoreticky dost času na projití celé trasy a i návštěvu vyhlídky na strážní věž Torre des Verger. Tu jsem opravdu chtěla vidět. Torre des Verger totiž patří k ikonickým místům Mallorky. A pokud mi zbude čas, tak jsem chtěla vidět i pláž Cala de Banyalbufar.

Nakonec jsem to vše stihla, i když trochu s vyplazeným jazykem. Trasu z Esporles do Banyalbufaru jsem šla 3,5 hodiny. Kvůli častým zastávkám na focení a natáčení. Byla to ale příjemná cesta, která často vedla příjemným stínem lesa. Po cestě jsem minula odbočku na muzeum La Granja. Kvůli korona-opatřením bylo muzeum zavřené, takže jsem se nezdržovala ani zacházkou k němu. Po dvou hodinách jsem vystoupala do bodu, kde jsem mezi stromy viděla modře prosvítat mořskou hladinu. Pak již to bylo z kopce. Jen při pohledu na rozcestník jsem zjistila, že bych si měla více pohnout. Oficiálně bych za sebou měla mít jen 40 minut chůze, ale já již šla skoro 2 hodiny. A přede mnou byla ještě hodina a půl. Zrychlila jsem tedy. I když hned o pár desítek metrů dál jsem zase zapínala foťák. Dubový les byl plný balvanů vytvářejících zajímavé formace. Minula jsem i několik starých pecí na pálení vápna. Těmi je Serra de Tramuntana posetá.

V jeden moment se les rozestoupil a já uviděla pobřeží. Vrcholky pohoří se halily do oblak. V dálce byl vidět výběžek Na Foradada, který také patří k symbolům Mallorky. Cesta začala sestupovat k pobřeží. Objevily se první vinice na terasách. Ty zde založili již Maurové. Díky zavlažovacím kanálům a nádržím na vodu tu farmáři mohli pěstovat své plodiny. A také víno. Víno odrůdy Malvagia. Hrozny jsou určitě dobré. Horské kozy totiž pořádaly nájezd na jednu z vinic nad vesnicí.

Po cestě jsem míjela i fíkovníky zatím se zelenými plody. I když na jednom stromě u cesty jsem objevila již dva zralé sladké fíky. Pode mnou se modralo moře. Chuť zamířit rovnou na pláž byla velká, ale přece jen převažovala touha vidět strážní věž. Do centra Banyalbufaru jsem došla ve čtvrt na čtyři. Podle mapy to mělo být k věži jen kousek. Stačilo jít po rozpálené silnici.

Přidala jsem do kroku. Za hodinu a půl mi jel autobus a já nevěděla, kolik času mi zabere prohlídka a focení věže. Došla jsem k ní asi po 10 minutách. Bohužel ale byl vstup na věž zahrazen plotem. Zrovna probíhaly opravy věže. I když se mi to nelíbilo, respektovala jsem zákaz a šla si věž vyfotit z jiného úhlu. K mému překvapení je Torre des Verger malá. V porovnání s ostatními strážními věžemi rozesetými podél pobřeží ostrova.

Torre des Verger (také nazývaná Mirador de ses Ánimes) byla postavená v roce 1579 a byla součástí strážního signálního systému. Přijímala signál z věže na nedalekém ostrůvku Sa Dragonera a šířila jej k věžím v Deiá, Valldemosse a Port de Sóller. V 17.století byl na věži umístěn i kanón. Když v 19.století pominulo nebezpečí pocházející z moře, kvůli kterému byly věže podél pobřeží stavěny, byla Torre des Verger dána španělskou vládou do dražby. Věž v roce 1875 vydražil habsburský arcivévoda Ludvík Salvátor, který již vlastnil četné pozemky v okolí Valldemossy a Deiá. Arcivévoda koupil i okolní borovicový lesík. Podle slov Ludvíka Salvátora, je z věže ten nejkrásnějí pohled na Mallorku. Západy slunce jsou prý odtud nádherné.

Bohužel, západ slunce jsem tu neměla možnost vidět. Jen, co jsem si to pěkné zákoutí vyfotila, vydala jsem se nazpět do Banyalbufaru. Ještě mi pak zbývalo 45 minut na zastávku v zátoce Cala Banyalbufar. Musela jsem tam ale sejít po dost strmé asfaltové silničce. Se mnou šlo dolů několik turistů, kteří v Banyalbufaru trávili dovolenou. Vesnička je plná hotýlků a již moc jako vesnice nevypadá. Sejít ten sráz byl záhul na kolena. Bylo mi jasné, že se po cestě nahoru dost zapotím. Až úplně na pláž jsem nešla. Vyfotila jsem si zátoku z přístupové stezky a vydala se nahoru chytit autobus. Vyfuněla jsem nahoru zpocená a rudá.