Mallorca: Od kláštera Lluc do vesničky Caimari po 700 staré poutní cestě

Klášter Santuari de Santa Maria de Lluc ukrytý v údolí pohoří Serra de Tramuntana je považován za jedno z nejposvátnějších míst Mallorky. Zasloužila se o to legenda o soše Panny Marie, kterou tu ve skalách objevili místní pastýř a mnich. Sošku uložili v kapli, která je nyní součástí klášterního areálu. Od 13.století tak do Llucu míří poutníci až třeba z Palmy, aby si u mallorské patronky vyprosili svá přání. Poutní cesta, po které věřící po staletí putovali, dnes patří k oblíbeným turistickým stezkám. Hlavně ten poslední zhruba 7 km úsek vedoucí z vesničky Caimari nahoru ke klášteru.

A právě tento úsek, Camí Vell de Lluc, jsem se rozhodla projít. Jen v opačném směru. Výlet jsem začala u kláštera Lluc nejen kvůli tomu, že jsem se v tom srpnovém horku nechtěla pachtit nahoru do kopců, ale taky kvůli ne zrovna ideálnímu autobusovému spojení. Lepší bylo nechat se dovézt linkou č.330 z Inky ke klášteru a poté v klidu sejít dolů do Caimari, odkud bych v případě, že bych sešla brzy, mohla ještě třeba zajít do vesnice Mancor de Vall. Celou 7 kilometrovou údajně lze projít za 2,5 km. Já měla do odjezdu prvního zpátečního autobusu 3,5 hodiny. Teoreticky dostatek času...Ale jen teoreticky. Prakticky jsem si užívala zajímavé výhledy a focením a kocháním mi ta cesta zabrala skoro 5 hodin. Rozhodně jsem se nikam nechtěla hnát. 

Klášter Lluc

Ranní přesun autobusem do Manacoru na vlak proběhl v pohodě. Novinkou mi bylo to, že jsem musela na nádraží počkat, až jedna uklízečka projde všechny vagóny a otře dezinfekcí madla. Vyjelo se ale načas. Naštěstí. V Ince jsem totiž měla jen 5 minut na přestup na autobus ke klášteru. Takže jsem z vlaku vyběhla, abych se nedostala do fronty u východových turniketů. V autobuse jsem byla jen já a další jedna cestující. Po půl jedenácté jsem vysedla před branami do klášterního areálu. Na okolních hřištích a v restauraci bylo živo. Bylo tu hodně dětí. A i v areálu Llucu bylo dost lidí ubytovaných. Kolem projížděli motorkáři a cyklisté.

Vydala jsem se podle směrovky k ubytovně Son Amer. Za 15 minut jsem tam měla být, ale po cestě jsem se zastavila u starého vodního mlýna ze 14.století, který od mé poslední návštěvy asi před 2 lety vypadal více zrekonstruovaně. Cesta stoupající k ubytovně začala být dlážděná kameny. Klikatila se lesem do kopce. Prostědí působilo malebně a tak nějak středověce. Na vrcholu kopce stojí ubytovna. Ta byla kvůli současné koronakrizi zavřená. Před ní je ale moc pěkná vyhlídka nejen na areál Llucu, ale i na okolní kopce a skály. 

Dole pod ubytovnou mě směrovka upozornila, že do Caimari jsou to ještě 2 hodiny. Přesně doba do odjezdu autobusu. Takže bylo jasné, že to nestihnu, protože jsem se na tomto krátkém úseku zdržela přes hodinu a hnát jsem to opravdu nechtěla. A protože mi další autobus z Caimari jel až v šest (a bylo po půl jedné), měla jsem dostatek času na klidnou procházku a focení.

Cesta dál vedla především lesem. Překročila jsem úzký vodní kanál, kterým protékala voda. Zřejmě jeden z důmyslných zavlažovacích kanálů vybudovaných již v dobách, kdy na Mallorce vládli Maurové. Prošla jsem podél silnice, na které bylo živo. A živo bylo i v průsmyku Coll de sa Batalla, kde stojí nejen benzínka, ale i restaurace. Ta byla v obležení cyklistických týmů, které si zde dávaly občerstvovací pauzu během jízdy Tramuntanou. 

Pramen Font de Guix

 

Průsmyk nese jméno po bitvě (batalla =bitva). K původu názvu tohoto místa se vážou dvě legendy. Podle jedné z nich název pochází z počátku 17.století. Tehdy se místní obyvatelstvo potýkalo s následky moru a sociálním napětím. Tehdy oblast ohrožovali bandité. V kraji vládla nejistota a násilí. V roce 1618 tu  prý poroběhla bitva mezi královskými vojsky a bandity. A 14 banditů zde bylo zajato a někteří později i popraveni.

Občerstvila jsem se ovocnou tyčinkou a pokračovala po stezce dál. Po chvíli jsem došla k vychlému pramenu Font des Guix, který v zimních měsících (nebo po deštích) stéká ze zvláštně tvarované skalky. Cesta mě brzy zavedla podél svahu k rozestavěné budově, která stojí na vyhlídkovém místě. Dost hyzdí toto místo. O pár desítek metrů dál na mě čekalo další nádherné vyhlídkové místo. Prošla jsem mezi dvěma skálami a přede mnou se objevilo panorama podhůří. Dole pode mnou procházela silnice a pod skalním převisem nad silnicí odpočívali lezci. Byl opar a slunce mi stálo nad hlavou. Nebylo zrovna ideální světlo na focení, ale i tak to byl působivý pohled. Poobědvala jsem bagetu a vydala se po dlážděné cestě klesající dolů. Nyní mě již čekal sestup. Za další vyhlídkou cesta začala strmě klesat serpentinami a já se opět dostala do stínu lesa plného zajímavých skalních útvarů.

Dubové lesy Tramuntany na mě působí záhadně. Každé zákoutí ukrývá nějakou zajímavost. A já na jednu takovou narazila kousek od velkého balvanu. Do země tu vede malý vchod. Bohužel zazděný. Nad ním je ale otvor ve skále a ním je vidět, že je to nějaký uměle vyvořený příbytek. Kdo a kdy jej tu vytvořil ale nevím. Další záhada Tramuntany. 

Lesem jsem sestoupila opět k silnici. Prošla pod mostem k piknikovému místu, kde se zřejmě může i grilovat. Ale asi jen mimo léto, kdy nepanuje takové nebezpečí vzniku požárů. Prošla jsem kolem statku a cesta začala strmě klesat dolů. Musela jsem si dávat pozor na každý krok kvůli nepravidelnému povrchu kamenů na cestě. V místě, kde poutní cestu křižuje silnice, stojí pomník věnovaný vojákovi, který na cestě zahynul během tradičního srpnového pochodu k Llucu v roce 1994. U pomníku ležely květiny.

Pak mě již čekal poslední úsek, který mě dovedl soutěskou na parkoviště u oficiálního konce (nebo začátku) stezky Camí Vell de Lluc, který je kousek za vesnicí. Do Caimari jsem pak došla podél silnice. A protože bylo kolem třetí hodiny odpolední a k dobru jsem měla ještě další 3 hodiny, odbočila jsem na okraji vesnice na silnici odbočující doleva. Ve svahu byla směrovka k vyhlídce El Mirador a údaj 20 minut. Přelezla jsem po žebříku plot a po úzké stezce, kterou asi moc lidí nechodí, začala stoupat do kopce. Na vyhlídku jsem vystoupala po čtvrt hodince pěkně splavená potem. Námaha ale stála za to. Pode mnou jsem měla jako na dlani celé Caimari a i širé okolí vnitrozemí. V dálce kostel vesnice Selva a ještě dále město Inca. Chvíli jsem si sedla, svačila a odpočívala. Před čtvrtou jsem se vydala nazpět dolů do Caimari. 

Ve vesnici jsem došla ke kostelu a pak zamířila k autobusové zastávce, kde jsou další turistické rozcestníky. Do vesničky Selva by to bylo 20 minut. Chvíli jsem nad touto variantou uvažovala. Autobus totiž zastavuje i v Selvě. Předtím jsem ale chtěla ještě vidět malý etnigrafický park, kde jsou makety tradičních staveb, které jsou k vidění v Tramuntaně. Park je kousek od zastávky a je veřejně přístupný. Místo ale nepůsobí moc čistě a očividně si tu v křoví lidé chodí ulevit. Z tradičních staveb tu je k vidění příbytek uhlířů, pec na pálení vápna, dům, ve kterém se schraňoval sníh, nebo třeba sitges (základ milíře).

Hned vedle stojí restaurace Ses Deveres. Rozhodla jsem se zajít si tam na drink. Hned vedle je veřejný bazén. Sedla jsem si na terasu se sklenicí radlera a zbývající čas prosurfovala na netu. Už se mi nechtělo nikam chodit. 

Návrat autobusem, vlakem a autobusem domů pak proběhl bez problému. 

Z celého výletu bude i video.