Canyoning na Mallorce: Torrent de Pareis - náročný ale úžasný trek nejznámějším kaňonem Mallorky

Na první pohled na Mallorce neuvidíte žádné vodní toky. Většinou jen uvidíte vyschlá koryta potoků (torrenty), kterými se voda valí jen po silnějších deštích. A ty přicházejí většinou od podzimu do jara. Torrenty v pohoří Serra de Tramuntana probíhají údolími a také několika kaňony, které matka příroda na ostrově vytvořila. Snad tím nejznámějším a nejobdivovanějším je kaňon Torrent de Pareis. V roce 2003 byl Torrent de Pareis prohlášen přírodní památkou. 

Torrent de Pareis se zařezává do vysokých skalních stěn u severního pobřeží Mallorky a ústí do zátoky Sa Calobra.

Restaurace Escorca

Fotka malé pláže vklíněné ve skalní stěny je jednou z ikon ostrova a kvůli ní do Sa Calobry v letních měsících denně míří i stovky návštěvníků. Někteří z nich se pak vydávají objevovat spodní část kaňonu Torrent de Pareis. I já jsem to před dvěma lety udělala. Vydala jsem se projít spodní snadnou část stezky vedoucí kaňonem. (viz: http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/08/lodi-do-sa-calobra-prochazka-spodni.html ) A byla jsem nadšená z té úchvatné scenérie. Nejraději bych se vydala na celou trasu, ale bránilo mi v tom doporučení, aby se tam lidé nevydávali sami. Celá trasa vedoucí Torrent de Pareis je totiž dost náročná a kvůli terénu reálně hrozí i zranění. Stačí si vymknout kotník a jediným způsobem, jak se dostat k pomoci, je si zavolat záchranný vrtulník. Žádná úniková cesta odtamtud není. A cesta je plná balvanů a skal, které je třeba přelézat, slézat, skákat z jednoho na druhý. Horolezecká výbava sice není potřeba, ale lidem nižšího vzrůstu mohou dělat některé úseky problém. Je nutná jistá fyzická zdatnost a také adekvátní vybavení (pevné boty nejlépe kotníkové a s neklouzavou podrážkou), dostatek vody a také snack na posilněnou. 

Běžně se Torrent de Pareis schází ze shora. Trasa vedoucí od restaurace Escorca dolů do Sa Calobry je dlouhá asi 7,5 km a podle oficiálních údajů ji lze zvládnout projít za 4 hodiny. Většina lidí po zvládnutí trasy volila odvoz autobusem zpět nahoru k restauraci Escorca (pokud dojeli autem). Ten v dobách předkoronavirových odjížděl ve tři odpoledne, takže byl čas i na koupel v moři. Nebo, pokud jeli ve větší skupině, nechali jedno auto dole v Sa Calobře a druhým se vyvezli nahoru a po sestupu se poté vyvezli nahoru autem. Někteří borci však zvládnou kaňon sejít dolů a poté se stejnou cestou zase vrátit nahoru. To si v mém případě ale nedovedu představit. Nejen kvůli některým úsekům ne zrovna vhodným pro osoby mého vzrůstu, ale hlavně kvůli únavě, která na vás padne po sestupu.

Puig Major

Hlavně během horkých letních dní. Nejvhodnější dobou pro canyoning v Torrent de Pareis jsou totiž právě ty nejteplejší měsíce červenec a srpen, kdy je počasí nejstabilnější a zřídkakdy prší. Do kaňonu je nebezpečné chodit, pokud předpověď hlásí špatné počasí, zvláště pak možnost bouřek a vydatných dešťů. Přece jen je to koryto ne potoka, ale řeky, které bývá v zimních měsících po deštích plné vody. V létě je většinou vyschlé (až na pár tůní a jezírek ve spodní části koryta).

Protože se dlouho nenašel nikdo, kdo by měl volno ve stejný den jako já a kdo by chtěl podniknout tuto náročnou, ale úžasnou trasu, musela jsem si na procházku celým Torrent de Pareis nechat zajít chuť. Až doteď! Na začátku roku se z Česka do Cala Ratjady přestěhoval Martin.

A protože taky rád podniká výlety a projevil zájem o Torrent de Pareis, tak jsme se domluvili, že poslední červencovou sobotu vyrazíme spolu. Jediným problémem bylo, že letos autobusy ze Sa Calobry nejezdí a tak jsme to museli risknout a zkusit pak někoho stopnout, kdo by nás k autu vyvezl. To ale podle informací a článků na internetu není problém, prý se vždy někdo ochotný najde. Takže jsme se domluvili na odjezdu v šest ráno, abychom tam byli brzy předtím, než slunce začně pražit. Předpověď hlásila slunečno a 26 stupňů ve stínu. 

Po cestě do hor jsme si užili pohled na vycházející slunce a zajímavou krajinu nasvícenou ranním světlem. Restaurace Escorca stojí u silnice asi 3 km od známého poutního kláštěra Lluc. Na parkovišti u restaurace již bylo dost plno. Těch trekařů vydávajících se na sestup kaňonem bylo více a i my jsme po cestě narazili na pár skupinek. Nebylo se čemu divit. Nejen, že byla canyoningová sezóna (co se Torrent de Pareis týká), ale byla i sobota. 

Stezka začíná u informační tabule a klesá dolů hospodářským pozemkem, na kterém se pasou kozy a ovce. Prochází dubovým lesíkem. Na levé straně jsme mohli obdivovat vrchol nejvyšší mallorské hory Puig Major (1436 - 1447 m - informace se liší na různých zdrojích). Když jsme vyšli z lesa, na zemi se objevila cedule s šipkou doleva. Odtud to měly být dolů 4 hodiny. Nalevo jsme uviděli ve skále skalní okno vedoucí dolů do údolí. Stezka ale vede nalevo od něj. Než jsme ale začali sestupovat, vydali jsme se rovně na vrchol skály před námi. Odtud se nám nabídl nejúchvatnější panoramatický pohled na kaňon Torrent de Pareis pod námi a okolní kopce pohoří. V tom ranním slunci to bylo opravdu působivé. Tímto chci poděkovat Mirkovi z agentury Mallorca pro Čechy, za radu a tento tip ;-). 

Sestup do skalního okna dolů do koryta Torrent de Lluc (kde začíná samotný canyoning kaňonem Torrent de Pareis) trval asi hodinu. Stezka cikcakově klesala do údolí. Výhledy stále nádherné. Minuli jsme dvě nebo tři skupinky trekařů. Po celou dobu bylo třeba se dívat, kam se šlape. Dole v korytě stojí rozcestník, který nám oznámil, že nás čekají další tři hodiny do cíle. Bylo půl desáté. Skupinky trekařů si zde udělali pauzu. My se vydali kaňonem a pauzu na svačinku si dali o kus dál. Ve skále před námi bylo několik "jeskyní". Procházeli jsme po štěrku, kamenech, přelézali šutry. Zatím žádná záludná překážka. Až po chvíli přišel sestup z šestimetrového balvanu. To se ale dalo, protože tam bylo několik stupínků. Octli jsme se na místě zvaném S'Entreforc, kde se schází Torrent de Lluc s kaňonem Sa Fosca. Právě zde kaňon mění své jméno a stává se z něj Torrent de Pareis. Canyoning v Sa Fosce je také oblíbený, ale je možný jen se specializovanou agenturou a v měsících, kdy je v kaňonu voda, protože je potřeba vybavení na slaňování a neoprén na plavání v jezírcích. 

Obklopeni vysokými skalními stěnami jsme se chvíli kochali. Nedaleko nás se mezi balvany objevila kuna, která se neohroženě procházela kolem, až zmizela v trávě u stezky stoupající nahoru do svahu. U ní je i směrovka. Vystoupali jsme po svahu nad koryto a před námi se objevilo moře balvanů vyplňujících koryto. A ve stěně naproti nepřehlédnutelná jeskyně Cova des Soldat Pelut. Jeskyně nese jméno po vojákovi Pelutovi (Soldat Pelut) a váže se k ní jedna (nebo i více) legend.

Jeskyně vojáka Peluta

Legenda o jeskyni Cova des Soldat Pelut

Na konci 18. a začátku 19.století se v oblasti pohyboval švýcarský vojenský oddíl, který sloužil za žold španělskému králi. Jeden z vojáků - Pelut - zběhl od svého pluku a ukrýval se právě v dané jeskyni. Mezi obyvatelstvem Escorcy se traduje, že byl dost zanedbaný, nosil zvířecí kožešiny ze zvířat, které sám v Torrent de Pareis ulovil a byl zarostlý vousem. Svou přítomností děsil místní zemědělce, protože kradl jejich úrodu a byl vůči nim agresivní. Místní lidé údajně dodnes straší své nezbedné děti vyprávěním o vojákovi Pelutovi. Podle jedné z legend byl jednoho dne Pelut spatřen jedním z místních venkovanů, jak krade třešně nedaleko statku Casa Nova. Padl výstřel a voják se skácel k zemi mrtvý. Jeho tělo bylo svrženo ze skály. Tak skončil život tohoto dezertéra. 

Zde, v tomto malebném místě, začínalo přituhovat, co se obtížnosti terénu týká. Nejprve jsme sestoupili zase do koryta plného balvanů, kde jsem se musela opatrně svézt do prohlubně zčásti vyplněné vodou, tak, abych v té vodě nezahučela. A poté po zadku slézt po mírně kluzké skále dolů. Po chvíli náslodoval další ošemetný bod (tedy hlavně pro lidi s krátkýma nohama a rukama). Na pravo bylo sice uvázané lano, kterého je nutné se chytnout, ale nejprve jsem se tam musela opatrně dostat. Pode mnou kluzká skála. Trochu jsem si u toho zanadávala. Už jsem se viděla, jak mi to sjede a já skončím o dva metry níže v jámě se štěrkem. Rozhodně jsem nechtěla, aby mi tu volali záchranný vrtulník. Martin již seděl na šutru a pobaveně mě sledoval a točil. Nakonec vše dobře dopadlo. Já se chytla lana a přehoupla se na stabilní povrch. 

Následující etapa se mi trochu slévá. Střídal se snadnější povrch s přelézáním kamenů a balvanů, občas nějaký adrenalinovější moment, kdy jsem se klouzala po zadku. Asi v půlce jsme minuli dva lidi, kteří sušili na kamenech ručníky. První, co mě napadlo, že je tam nějaké jezírko, ve kterém se okoupali. Vše bylo ale jinak. Ručníky sloužily jako signál pro záchranný vrtulník. Jak se ukázalo, jeden z výletníků si vyvrtl kotník a za chvíli jsme viděli přilétat vrtulník Guardia Civil. Všichni, co jsme byli zrovna okolo, jsme se vrátili na čumendu. Přece jen se záchranná akce uvnitř kaňonu jen tak nevidí. Ze Sa Calobry již pěšky dorazili i hasiči-záchranáři, kteří nakonec nebyli potřeba a jakmile byl zraněný naložen do vrtulníku a odletěl, vrátili se nazpět. Tu práci jim nezávidím. Martin se vyptal na cenu této záchranné akce a prý je zdarma. Na jednu stranu je fajn vědět, že vás zvrtnutí kotníku v Torrent de Pareis nedovede na mizinu, na druhou stranu je to docela riskantní akce. Údajně ale neplatí jen ti, kteří se do kaňonu vydají s adekvátním vybavením. Ti, kteří se sem vypraví v žabkách a plavkách ale platit musí. A že prý není málo takových idiotů, co si ze Sa Calobry zkusí vylézt do kaňonu jen v žabkách. 

Po zajímavé "kulturní vložce" v podobě záchranné akce jsme pokračovali dál. Sledovali jsme záchranáře, kteří se prosoukali malou dírou dolů. Protože ale spodní část nebyla pro amatéry, poslali nás zpět nahoru na stezku, která vede oklikou po svahu. Slunce již dost pálilo a únava na mně byla znát. Naštěstí jsme se dostávali do místa, kde se vysoké skalní stěny k sobě přibližují na pár metrů a tvoří příjemný stín. Věděla jsem, že jsme již blízko místa, kde se napojuje tato těžká část kaňonu na tu snadnou část, kterou jsem si před dvěma lety prošla. Již mě čekalo jedno slanění pomocí umístěného lana a když jsem se prosoukala dírou ve skále a po zadku slezla dalších pár metrů, věděla jsem, že mám vyhráno. Právě zde jsme potkali místňáka, který se vracel nahoru. Prý takto chodí co měsíc. Nejprve dolů a poté nahoru. Blázen. Nedovedu si představit, že bych to šla nazpět. 

Poté již byla cesta co cíle na pláži snadná a rychlá. Rychlejší, než si ji pamatuji. Není se čemu divit. Tehdy jsem fotila na každém kroku. Tentokrát jsem se focením již tolik nezatěžovala. 

I když nám Češi, které jsme v kaňonu potkali, říkali, že je na pláži díky koroně málo lidí, na můj vkus jich tam bylo až až. Na pláž jsme došli v jednu hodinu. Měli jsme za sebou pětihodinový trek. Bylo horko a voda lákala ke zchlazení. Dvě hodinky jsme poté odpočívali na pláži. Před čtvrtou hodinou jsme si zašli na pozdní oběd do jedné z restaurací  a poté zkusit štěstí se stopem. Na parkovišti jsme oslovovali lidi, kteří se chystali odjet, zda by nás hodili k našemu autu. Bohužel všichni mířili na opačnou stranu, než my. Buď do Palmy nebo do Sólleru. Rozhodli jsme se tedy, že se necháme alespoň svézt přes ty krkolomné serpentiny na hlavní silnici která prochází pohořím a ty zbývající asi 4 km dojdeme pěšky. Nakonec se nám podařilo ukecat dva mladé a ne moc sdílné Němce. Nacpali jsme se do jejich vypůjčeného miniautíčka a nechali se dovézt na křižovatku. Při pohledu na ty strmé serpentiny, které jsme takto autem překonali, jsem byla ráda, že jsme to nemuseli špapat pěšky. To bych asi radši šla nazpět kaňonem. To by bylo kratší. 

Vysedli jsme u akvaduktu a po silnici se vydali k autu. Míjela nás plně naložená auta, tak jsme stopování už ani moc nepokoušeli. Naštěstí to již nebyla náročná cesta a mnohdy vedla ve stínu stromů. Za necelou hodinku jsme došli k autu. Po cestě jsme mohli opět obdivovat zajímavé panorama horských vrcholů. 

Video již brzy na youtube ;-)