Výlet k solným pláním aneb Jak se vyrábí slavná sůl Flor de Sal?

Opět na Mallorce. Opět v pracovním procesu. A opět se vydávám objevovat krásy ostrova.
První volno po Velikonocích jsem se rozhodla strávit výletem do oblasti, která mi byla zatím neznámá - na jižní pobřeží k letovisku Colonia de Sant Jordi, poblíž nějž se táhne opěvovaná panenská pláž Es Trenc. Jelikož ale počasí není ještě ideální celodenní válení se na pláži, natož na koupel v moři, Es Trenc nebyla hlavním důvodem, proč jsem se rozhodla do této oblasti vyrazit. To, co mě zajímalo, byly solné pláně, které se tu nacházejí. Mořská sůl se zde těží již po staletí a od 50.let minulého století se těžba mořské soli, speciálně jejího delikátního druhu "flor de sal", stala důležitým byznysem ostrova.

Dnes je sůl Flor de sal prodávaná ve válcovitých krabičkách jedním z nejtypičtějších a nejoblíbenějších suvenýrů. Je to také ta nejdelikátnější a nejceněnější druh mořské soli. Tou nejznámější značkou je Flor de Sal de Es Trenc, která se těží právě v solných pláních, které se táhnou ve nedaleko pláže Es Trenc ve vnitrozemí. Kromě Colonia de Sant Jordi je nejbližší obcí k solnýnm pláním malebná vesnička Ses Salines. Již její název je odvozen od nedalekých salinišť a jednoho z tradičních řemesel. A právě zde jsem se rozhodla začít tento výlet. V plánu pak bylo dojít k fabrice, kde se vyrábí ona tolik ceněná Flor de Sal de Es Trenc a po prohlídce pokračovat dál kolem salinišť na pláž a podél ní dojít do Colonia de Sant Jordi, kde bych nasedla na zpáteční autobus.
Dostat se z Cala Ratjady do této oblasti není úplně snadné, protože nejprve musím dojet do Manacoru, odkud pak vyjíždí další autobus. A ten již nejezdí moc často. Hlavně pak nazpět jsem měla jen dva časy, které, kdybych nestihla, tak bych musela v Colonia de Sant Jordi přenocovat.
Takže jsem se o půl osmé ráno dostala do Manacoru, kde jsem měla hodinu k dobru (vyplněnou snídaní v místním baru), než přijela linka č.495 mířící přes Ses Salines do Colonia de San Jordi.

Již loni jsem se touto linkou vydala na jih. Tehdy jsem vysedla v Santanyi a vydala se na výlet NP Mondragó (http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/07/po-peti-stezkach-parque-natural-de.html ). Nyní jsem vysedla o dvě vesnice dál. Bylo tři čtvrtě na deset a vesnice Ses Salines působila klidným dojmem. Prošla jsem se podél hlavního tahu, kde se také nachází několik architektonicky a historicky zajímavých budov, jako je středověká strážní věž, kostel, radnice a měšťanské domky. V trafice jsem si koupila láhev vody a pohled a vydala se podél hlavního tahu směrem na západ za vesnici. Po silnici mě pak čakala asi čtvrt hodinová chůze, než jsem mohla odbočit do leva na malou silničku vedoucí mezi statky.

Počasí se opravdu vyvedlo. Sice nebylo horko, ale slunce svítilo a vyditelnost byla skvělá. Dokonce jsem po cestě viděla ostrov Cabrera, který je asi 10 km na jih od pobřeží a je jedním z míst, kam bych se ráda podívala, ale bohužel s jedním volným dnem to není realizovatelné.
Na některých polích rostly traviny a bylinky a kvetly vlčí máky. Po cestě jsem minula místní Mallorquinku, která venčila svého malého psa. Brzy se vracela nazpět po stejné silničce a když mě došla, nabídla mi, že bych mohla vyfotit pěkné výhledy z terasy jejího domu.

Ten stál nedaleko a na kopci a z terasy byla saliniště a jejich okolí pěkně vidět. Asi šedesátiletá paní mi nabídla i oběd, ale to jsem odmítla, protože bych nestihla prohlídku salinišť a návrat autobusem. Zdálo se, že asi chtěla společnost. Domek, který zrovna dostavovali, totiž stojí na samotě obklopený dalšími vilkami a staveními a sociální život tu prakticky není.
Kousek za domkem jsem se napojila na "hlavní tah" vedoucí kolem salinišť do Colonia de Sant Jordi. Po několika desítkách metrů jsem došla k odbočce k luxusnímu wellness hotelu Fontsanta. Za jeho zdmi se ukrývají jediné termální prameny na Mallorce. Ty využívali již Římané, kteří ostrov dobyli v 1.století př.n.l. Ve středověku si lidé všimly léčivých účinků vody a chodili se do ní koupat nemocní leprou a svrabem. V roce 1843 byly kolem pramenů postaveny lázně, které byly využívány k lékařským účelům.  Od počátku 20.století je pozemek v soukromých rukách a od 1996 zde stojí hotel a pokud se v termálech chceme vykoupat, musíme buď v hotelu strávit noc a nebo si zaplatit denní vstup. A ten není nejlevnějí. Denní balíček (dvě hodiny v termální vodě + oběd nebo večeře) chtějí minimálně 85 €.
Po silnici jsem obešla hotel. Za ním stojí malý kostelík Ermita de Banyos de Sant Joan. Ten zde byl prvně postaven na počátku 16.století jako poděkování za "zázračné" účinky termální vody.

A přestaven byl v druhé polovině 17.století. V té době zde vznikla i kamenná cisterna, která měla zadržovat dešťovou vodu, která pak sloužila jako pitná pro okolní obyvatele a návštěvníky lázní a také pro dobytek. Cisterna prý byla v provozu až do konce 20.století.
Od kostelíku a cisterny to byl již kousek k odbočce k fabrice Salinas de Es Trenc. Již od hlavní silnice byly vidět ty kopce soli a bílé budovy malé továrny. U odbočky byla směrovka na pláž Es Trenc a snad každé druhé auto, které sem zahnulo, mířilo nejprve do továrny na prohlídku a nebo jen do obchůdku s produkty značky Flor de Sal. Venku u obchůdku je malé posezení, kde si lze dát kávu a zmrzlinu.

Cedule u návštěvnického centra informavala o časech prohlídek. Bylo půl jedné a v jednu se konala další prohlídka. Vstupné je 8 €. Já jsem jakožto rezident zaplatila 6€.

Byla jsem přičleněna k německé skupince. Všichni jsme dostali žluté neonové vesty s nápisem "návštěvník" (abychom byli snadno rozeznatelní, kdyby jsme se zatoulali) a poté začla prohlídka trvající 45 minut. Nejprve nám byl vysvětlen proces, jak se získává mořská sůl a poté jsme se pod vedením vtipné průvodkyně vydali kolem jednotlivých nádrží. Těch je tu na 180. Voda se do nádrží dostává prostřednictvím kanálu vedeného od pláže Es Trenc. Třikrát do roka ji do nádrží takto napumpují a poté nechají působit slunce a horko. Voda se začne vypařovat a obsah soli v nádržích se zvyšuje. Až pak začne kristalizovat. Některé nádrže slouží na "těžbu" průmyslové soli sloužící jako odvápňovací tablety a nebo klasická stolní sůl. A několik malých nádrží je pak využívána ke "sběru" oné speciální soli Flor de Sal.

Flor de sal znamená česky "solný květ" a své jméno tato sůl dostala po tvaru krystalků, které se na hladině v malých nádržích tvoří. K tomu, aby tato sůl vznikla, jsou potřeba specifické meteorologické podmínky. Důležitý je sluneční svit, vánek od moře a nízká vlhkost vzduchu. To se potom na hladině začnou tvořit právě tyto "solné květy", které jsou poté sbírány speciálními hráběmi. Následuje jejich sušení přímo na slunci a poté ruční vybírání případných kamínků a nečistot. V továrně je poté tato sůl balena a exportována do 28 zemí světa. Před několika lety se rozhodli k inovaci a začali do soli přimíchávat bylinky, koření, květy a tak si dnes můžeme koupit nejen čistou sůl, ale i ochucenou.

Balení Flor de Sal v obchůdku u továrny provdávají za necelých 8 €, jinde na ostrově se cena pohybuje kolem deseti. Je to jeden z typických suvenýrů, které si lze z Mallorky odvézt. Tato sůl je prý jednou z nejlepších a nejceněnějších mořských solí. Je navíc bohatá na minerály jako je magnezium a vápník.
"Těžba" mořské soli v této oblasti probíhá již po staletí, ale až od poloviny 20.století zde funguje fabrika. Tradičně je hlavní dobou těžby soli konec srpna a začátek září.
Okolí salinišť je chráněnou oblastí, kterou si cení ornitologové. Žije zde na 200 druhů ptactva včetně plameňáků, kteří se také svým způsobem podílejí na procesu tvorby mořské soli. Vyjídají totiž z nádrží případné kraby a jiné živočichy.

Voda v některých nádržích má narůžovělou barvu. Tu získává díky mikrobům a bekteriím, které ve vodě žijí a podílejí se i na kvalitě soli.
Prohlídka byla zajímavá a poučná. A protože bylo před druhou hodinou, před sebou jsem měla ještě cestu na necelý kilometr vzdálenou pláž Es Trenc a po ní jsem se pak měla dostat do Colonia de Sant Jordi na autobus a nevěděla jsem, jak dlouho mi ta cesta zabere, nezdržovala jsem se a rovnou vyrazila po silničce lemující saliniště k pláži. Bazénky ohrazené plotem přešly v přírodní laguny obrostlé keři a vegetací. Plameňáky jsem sice neviděla, ale několik kačen ano. Kolem mě projížděla v obou směrech auta.

V létě tato oblast prý bývá ucpaná. Pláž Es Trenc se stala popolární a protože je to jedna z panenských pláží, není zde ani moc parkovacích možností. Asi po půl hodině jsem se dostala k písečným dunám a poté na pláž. Po několika dnech, kdy pobřeží bičovaly vlny a ani dnes moře nebylo klidné, pláž nevypadala tak, jak ji na fotkách prezentují, ale v létě kdy je hladina klidná, to musí být nádhera. Rovnou jsem zamířila k zástavbě na jižním cípu. Minula jsem několik bunkrů pocházejících z období občanské války, které zde nechal postavit Franco. Na pláži již polehávali otužilí turisté.

Do Colonia de Sant Jordi jsem došla o půl čtvrté. I zde je nedaleko pláže malé saliniště. Ulice byly liduprázdné. Sedla jsem si na lavičku na zastávce autobusu a posvačila vše, co jsem si s sebou nesla. Autobus přijel s malým zpožděním. Přesto jsem stihla navazující autobus v Manacoru. Byl to příjemný a zajímavý výlet.
Video najdete zde: https://youtu.be/UARjXPcV8pE