Procházka lázněmi Luhačovice aneb Který léčivý pramen chutná nejlépe

Víte, odkud pochází minerálka Vincentka? Z největších lázní na Moravě - z Luhačovic.

Luhačovice se staly oblíbeným lázeňským místem již v 17.století. Z této doby se dochovaly zmínky o Vincentce. Léčebnou kůru zde podnikal například hudební skladatel Leoš Janáček a to dokonce 23x. Zdejší léčivé prameny a čerstvý vzduch pomáhají léčit hlavně dýchací obtíže. Minerální prameny, kterých je v oblasti Luhačovic zhruba osmnáct, jsou bohaté na hořčík, vápník, jód a další minerály.V Luhačovicích vyrostlo množství lázeňských domů. Na vzhledu některých z nich se podílel zasloužilý umělec, architekt Dušan Jurkovič (1858 - 1947), který navrhl i hotely na Pustevnách, křížovou cestu na Hostýně a několik dalších staveb. Jeho styl venkovské secese je v Luhačovicích dobře patrný. Na lázeňské kolonádě stojí nepřehlédnutelná budova hotelu Jurkovičův dům a v blízkosti pak vila Vlastimila a Jestřábí. 

Ani nevím, proč jsem si pro třetí letošní výlet zvolila právě Luhačovice. Asi mě to napadlo po shlédnutí reportáže v TV o tom, že jsou to momentálně asi jediné otevřené lázně v Česku, kam se jezdí léčit lidé po prodělání koronáče. Ne, že bych se tam vypravila za tímto účelem, ale dávalo mi to jistotu, že zde nebude vše zavřené. Navíc jsem hledala nějaký nenáročný okruh pokud možno bez sněhu a ledu a protože se teploty už asi třetí den měly pohybovat lehce nad nulou a v Prostějově (který je zhruba ve stejné nadmořské výšce) sníh roztál, usoudila jsem, že to bude ideální cíl.

Brzy ráno mě po cestě do Luhačovic čekalo trochu adrenalinu, když jsem měla kvůli zpoždění vlaku v Olomouci na nádraží na přestup jen asi dvě minuty. Vlak jsem stihla. Čím blíže jsem pak Luhačovicím byla, tím mi bylo jasnější, že jsem to s tím sněhem neodhadla správně. V předchozích dnech na Slovácku nasněžilo mnohem více než na Hané a, i když byla obleva, sníh nestačil roztát.

Teplota se pohybovala okolo nuly a jak den postupoval a slunce svítilo, sníh natával a stávala se z něj na mnoha místech klouzavá břečka. To mi znesnadnilo celý výlet. V plánu jsem totiž kromě ochutnávání léčivých pramenů měla i projít si Okruh Dušana Jurkoviče. Ten prochází kopcovitou krajinou okolo Luhačovic a je celkem dlouhý 19 km. Okruh je ale možné si zkrátit a vrátit se do Luhačovic po některé z variabilních cest. S tím, že bych celý Okruh D. Jurkoviče prošla, jsem ani nepočítala. Důvodem nejprve nebyl rozbředlý sníh na cestě, kvůli kterému se šlo hůře, ale spíše předpoklad, že dost času na začátku strávím procházkou lázeňskou oblastí Luhačovic. Za cíl jsem si ale vytyčila dojít alespoň k Luhačovické přehradě, ke které to po Okruhu D.Jurkoviče bylo 6,5 km.

Celý výlet jsem začala po půl desáté obdivováním maleb na vlakovém nádraží. Zde také stojí rozcestník, který odkazuje i na stezku značenou bílým a červeným trojúhelníkem spojeným do čtverce. Po cestě do centra k lázeňským budovám jsem se zastavila u kostela Svaté Rodiny, kde stojí pěkná kašna pramene Sv. Josef.

Minerální pramen Sv. Josefa byl nejprve zamýšlen jen jako zkušební vrt. Od roku 2000 je ale určen na čerpání vody. Voda je jen málo mineralizovaná a doporučována je k pití při onemocnění trávícího ústrojí a dýchacích cest. Ochutnala jsem tedy první pramen a pokračovala přes říčku Šťávnici (která Luhačovicemi protéká) k lázeňské kolonádě. Obchody s lázeňskými oplatkami a suvenýry byly zatím ještě zavřené.

V údolíčku, kde stojí lázeňský komplex jsem se chvíli bavila pohledem na kačeny, které se v říčce honily za kusem rohlíku, který jim házela místní obyvatelka. Na promenádě bylo jen pár návštěvníků a panoval tu klid. V nádherně zdobeném Hotelu Jurkovičův dům zrovna probíhaly nějaké opravy (zvuk vrtačky byl slyšet až ven). U Jurkovičova domu začíná zastřešená kolonáda, která vede k hale Vincentky. Naproti pak stojí socialisticky vyhlížející Společenský dům, který je tak trochu jako pěst na oko mezi okolními lázeňskými domy. U kolonády stojí velká kašna, která během lázeňské sezony (mimo zimu) dotváří zdejší atmosféru. Nyní byla logicky zavřená.

Uprostřed kolonády jsem si všimla na zábradlí nápisu "Amandka". Dole pod zábradlím pak stojí malá kašna zasřešená skleněnou kupolí. Voda z tohoto pramene ale již neteče. Pramen Amandka byl údajně nejstarším luhačovickým minerálním pramenem. Kvůli vysokému obsahu solí se mu říkalo "Slaný" anebo také "Pramen bublavý". Vedle pramene nyní stojí pítko pramene Vincentka. To je ale v zimních měsících zavřené.

Vincentku lze ochutnat a načepovat si v speciálně pro to postavené hale. Po cestě po kolonádě jsem si za prosklenou stěnou všimla původní studny Vincentky z roku 1938.

Hala, kde nyní stojí působivá (trochu futuristicky vypadající) kašna Vincentky a také výdejní pult, kde je možné si načepovat jak studenou, tak teplou Vincentku, byla zavřená. Na dveřích visela cedule s otvíracími hodinami. Ty jsou v zimních měsících zkrácené. Hala byla otevřená mezi 12 - 18:30. Pod údajem o době otevření ještě stála poznámka, že v době, kdy je hala uzavřená, je možné si minerální vodu načepovat z pramene Nový Jubilejní, který stojí vedle Společenského domu.

Protože bylo 11 dopoledne, rozhodla jsem se konečně vyrazit na Okruh D. Jurkoviče a halu Vincentky navštívit až na zpáteční cestě. K pramenu Nový Jubilejní jsem si ale zašla v domnění, že zde je nějaké pítko Vincentky. Není. Stojí tu kašna ve tvaru krystalu soli a ze 4 kohoutků vytéká minerální voda určená pro lázeňskou léčbu dýchacího, trávícího a pohybového ústrojí. Voda je dobrá i na léčbu cukrovky a pro ty, co prodělali onkologickou léčbu. Tento minerální pramen mi hodně chutnal, tak jsem si jej načepovala do bandasky.

Za budovou lázeňské správy jsem vlezla na stezku vedoucí lesem. Ta mě dovedla k druhému nejznámějšímu pramenu Ottovka.

Kruhový pavilon Ottovky se stal jedním ze symbolů města. Minerální voda obsahuje hodně jódu, železa, kyselinu boritou a nějaké stopové prvky. Kašna pod altánkem ale byla zavřená. Z kamenného sklepení, které stojí ve svahu za altánkem, se ale ozýval zvuk tekoucí vody. Ottovku jsem nakonec mohla ochutnat. Jen o pár metrů dál po cestě stojí kamenná kačna s kohoutkem, ze kterého minerálka vytéká.

Cesta začala stoupat lesem. Kolem cesty jsou umístěná zastavení křížové cesty

. Došla jsem k dalšímu prameni - Viole. Ten je ukryt pod přístřeškem v lese. Pramen dostal název po ředitelce lázeňského domu Praha, která jeho objevení v roce 2010 iniciovala. Zde stačilo otočit kohoutkem a mohla jsem se napít. Pramen Viola obsahuje hodně minerálních solí a zatím to byl nejslanější pramen, který jsem ochutnala. K běžnému pití se tato voda nedoporučuje.

Cesta lesem byla pokrytá sněhem, který docela klouzal. Vystoupala jsem k rozcestníku Altán, kde se les rozestupoval a nabízel se pěkný pohled na okolní krajinu Bílých Karpat. O pár desítek metrů výš stojí další přístřešek pramene Marie. Z kohoutku ale žádná voda netekla. Zřejmě byl pramen v zimě zamčený.

Cesta stoupala dál lesem. Slunce více "pálilo" a ze sněhu na cestě dělalo klouzavou břečku. V zimní bundě mi bylo dost teplo a začínala jsem se potít, tak jsem ji schovala do batohu. Vystoupala jsem k Oboře, kde stojí několik stolků s lavicemi pro piknik a také krmelce pro zvířata. Zde jsem se napojila na silnici bez sněhu. Konečně. V botách jsem začínala mít mokro a cesta bez sněhu by se šikla. Moje radost ale netrvala dlouho. Stezka odbočila do lesa. Opět po sněhu a vedla mě k Jezírku lásky. Nebylo to daleko a sníh tu nebyl tak rozbředlý.

Jezírko lásky je pěkné místo ukryté v lese. Na jeho břehu stojí altánek a lavičky. V teplých měsících asi fajn místo pro dostaveníčka. Cesta měla obcházet jezírko dál lesem sněhem a pak přejít silnici a pokračovat k přehradě. Rozhodla jsem se alespoň částečně omezit chůzi sněhem a vrátila se na silnici s tím, že dojdu k místu, kam bych stejně došla přes les a pak budu pokračovat zase po stezce. Po silnici jsem šla půl kilometru a doufala, že i odbočka k přehradě pak bude bez sněhu. Doufala jsem ale marně. Cesta mě opět zavedla na zasněženou cestu. Kolem vedla běžecká stopa. Rozcestník Nad Pražskou čtvrtí udával, že k Luhačovické přehradě je to ještě 2,5 km. Cesta začala klesat z kopce směrem k obci Pozlovice, kde přehrada stojí.

Prošla jsem lesem, přes louku a octla se u fotbalového hřiště. Dál to již bylo po chodníku bez sněhu.

Jen poslední úsek po svahu dolů k přehradě byl zase po lesní cestě pokryté klouzavým sněhem. Mezi stromy jsem již viděla Luhačovickou přehradu (ta je také nazývána Pozlovická). Už jsem skoro sešla na silničku na hrázi, když mi to v té sněhové břečce podklouzlo a já spadla na bok. Hned jsem se zvedla, ale půlka zadku již byla mokrá. Toto rozhodlo. Byla jedna hodina po poledni. O půl třetí mi odjížděl jeden vlak, další byl odjížděl až o půl páté. S mokrým zadkem a promočenýma botama jsem zde nechtěla být až do setmění. Pokoušet se projít celý Okruh D. Jurkoviče nemělo v těchto podmínkách cenu. Přešla jsem přes hráz přehrady, jejíž hladina byla z velké části ještě zamrzlá, odbočila na asfaltku značenou červenou turistickou značkou, které tu říkají Jurkovičova alej. Do Luhačovic to po této cestě měly být 3km. A protože jsem si ještě chtěla zajít do haly Vincentky, nasadila jsem tempo. Cesta na začátku byla zasněžená, později jsem šla již po asfaltu. Šla jsem podél Pozlovického potoka. Do lázeňského komplexu jsem se dostala před druhou hodinou. Po cestě jsem si ještě všimla Vily Jestřábí, kterou navrhl Jurkovič. Na soutoku Pozlovického potoka a říčky Šťávnice stojí dřevěná socha vodníka. Na kolonádě jsem pak narazila na roztékajícího se sněhuláka.

Ve výdejním okénku jedné z kaváren jsem si jako suvenýr koupila lázeňské oplatky a pak vešla do haly Vincentky. Ochutnala jsem jak studenou, tak teplou minerálku a načepovala si s sebou. A pak již honem na nádraží chytit vlak. Kalhoty naštěstí již trochu proschly, ale v botách jsem měla mokro.

I přesto, že to v zimních měsících v Luhačovicích nežije tak, jako v době, kdy probíhá oficiální lázeňský sezona, otevřené jsou všechny prameny a kolem promenády kvetou záhony, stál tento výlet za to. Poznala jsem další kout Česka.

Video najdete zde: http://bit.ly/youtube_Luhacovice

Mrazivý výlet k Pulčínským ledopádům

Zatímco Čechy (tedy hlavně ty severní) jsou poseté nádhernými pískovcovými skalními městy jako jsou Prachovské skýly, Adršpašsko-teplické skály nebo komplex Českého ráje, na Moravě je podobných útvarů poskrovnu. Přesto jedna oblast vyniká. Na úpatí valašského kopce Hradisko (773 m n.m.) kousek od osady Pulčín stojí skalní město Pulčínské skály. Velká část skalních útvarů se ukrývá v lesním porostu. V dobách minulých byly Pulčínské skály útočištěm nejen místním lidem ukrývajícím se před uherskými nájezdníky, ale třeba i zbojníkům. Na nejvyšší skále stával ve středověku hrad, který tu prý nechal vybudovat Přemysl Otakar II. Z hradu nic nezbylo. Jen pár schodů vytesaných v pískovcové skále.

Tím, čím ale Pulčínské skály lákají výletníky, jsou barevné ledopády, které se tu tvoří v zimních měsících. I mě nalákaly fotky, na které jsem náhodou narazila na internetu. A protože je nejlepší dobou pro návštěvu ledopádů leden - březen a už asi týden se teploty pohybují okolo bodu mrazu, rozhodla jsem se druhý letošní výlet podniknout právě sem.

Po dlouhých dnech v šedém hávu se mělo konečně zase jednou vyčasit, i když teploty měly padat pod nulu. To slibovalo krajinu zahalenou do sněhu a jinovatky, která se bude na slunci nádherně třpytit. Takže jsem si sbalila foťák, svačinku a teplý čaj a brzy ráno vyrazila na vlak, který mě dovezl do Horní Lidče na Valašsku. Po cestě jsem pozorovala jinovatkou pokrytou krajinu třpytící se v ranním slunci. A modrou oblohu. Konečně. Tak modrou oblohu jsem naposledy viděla snad někdy v říjnu (tu novoroční chvíli po ránu v Domašově nad Bystřicí nepočítám, protože se brzy zase zatáhlo). Pět minut před cílem jsem z okna uviděla skalní formaci Čertova skála, která se nastavovala slunci nad osadou Lidečko. Zde jsem měla v plánu dnešní výlet zakončit.

Po půl desáté jsem vysedla na nádraží v obci Horní Lideč, kde vlak svou cestu končil. Předtím, než jsem vyrazila po žluté turistické trase Naučné stezky Pulčínská cesta směrem na osadu Pulčín, zašla jsem si do centra obce k budově, ve které se ukrývá Mechanický betlém. Tento česko-slovenský projekt je místní turistickou kuriozitou, kterou si lze prohlédnout celoročně každý den (kromě pondělí). V betlémě, na kterém se podílelo řezbářů z Česka a Slovenska, najdete na 230 figurek, z nichž se 75 pohybuje, a makety významných staveb Zlínska a Trenčínska. Kvůli vládním opatřením (která očividně ničí lidské životy) je Mechanický betlém momentálně zavřený. Moc pěkné je ale video na oficiálních stránkách http://www.betlemhornilidec.cz/

Vrátila jsem se k informační tabuli Naučné stezky Pulčínská cesta, která stojí u rekonstruované staré valaššské zvonice. Zde moje cesta po žluté začala. A protože jsem se z nějakých 465 metrů nad mořem měla dostat až k 700 metrům, začala úzká asfaltka stoupat do kopce nad Horní Lideč. Kopce byly pokryté tenkou vrstvou sněhu a námrazy a na slunci doslova svítily. Podél cesty je vyhlášen přírodní park, jakési arboretum keřů a stromů domácího i cizího původu. Kromě cedulek s názvy stromů jsou podél cesty umístěné i lavičky na posezení. Výhledy na okolní krajinu jsou moc pěkné. Na vrcholu kopce, za vysílačem, je umístěná kaplička Panny Marie ustavičné pomoci, památník zemřelých obyvatel Horní Lidče, turistický přístřešek a lavice na piknik. Stojí tu také informační tabule, ze které se dozvíte o legiích, které v oblasti operovali a o lidech, kteří byli během komunismu perzekvováni.

Na cestě se postupně začal objevovat sníh a zledovatělé úseky, takže jsem si musela dávat pozor, kam šlapu. I přesto, že mají moje pohorky dobrou úpodrážku se zvorkem, na ledu kloužou jako brusle. Teleskopické hůlky jsem zapomněla doma, což jsem později snadno vyřešila pomocí klacku.

Cesta stále mírně stoupala kolem lesů. Viditelnost byla skvělá, takže jsem mohla na obzoru pozorovat zasněžené nejvyšší vrcholy Hornolidečského regionu - Butoky (828 m), Makyta (922 m) a Kyčera (802 m), které spadají do geomorfologického celku pohoří Javorníky. Celá tato oblast spadá do CHKO Beskydy.

Po 3,5 km jsem došla k rozcestníku U Kříže, u kterého již dlouhá staletí stojí kříž Na Rovinkách. Je to jedno z míst spojených s lidovou tvořivostí a pobožností. Místní lidé na tomto místě často odpočívali. Ke kříži se váže několik pověstí. Podle jedné se zde ukryl chlapec, který předtím zachránil před nájezdem Kuruců monstraci z kostela v Lidečku. Podle jiné pověsti se poblíž kříže ukrylo 7 matek se 13 dětmi před nájezdy Tatarů. Nekdo jejich úkryt vyzradil a všichni byli pobiti. Pochováni byli za křížem. Tam pak podle starousedlíků nic pořádně nerostlo, jen trní. Podle třetí pověsti zde proběhla bitva mezi Kuruci a Valachy. Oběti byly pochovány na místě boje a na místě hrobu postaven kříž. Jen se neví, zda tu leží Kuruci nebo Valaši. A také tu údajně straší.

Od kříže cesta začala mírně klesat a dovedla mě k rozcestí, kde žlutá turistická trasa končí a začíná červená. Jen pár set metrů odtud stojí na kopci osada Pulčín, která budila dojem ospalého místa. Možná, kdybych se sem vypravila o víkendu, narazila bych na nějaké ty turisty. Vystoupala jsem po silnici dalšímu rozcestníku s informačními tabulemi týkajícími se Pulčínských skal a celé chráněné oblasti. U rozcestníku je i autobusová zastávka a parkoviště pro ty, co se chtějí k národní přírodní rezervaci Pulčínských skal dostat co nejblíže autem. U cesty stojí také Trampská hospoda. Nyní bohužel zavřená. "Díky" vládo!

Na informačních tabulích byla umístěná dřevěná šipka s nápisem "LEDOPÁDY". O kus dál na altánku u informačního centra byla další šipka a cedule s mapkou a instrukcemi, jak se nejlépe k ledopádům dostat. Oproti mému očekávání se ledopády nacházejí východně od vrcholu Hradisko a ne přímo ve skalní formaci Pulčínských skal. Instrukce doporučovaly sledovat dřevěné šipky s tím, že tato 2,3 km cesta je nejsnadnější s minimálním převýšením, jen je třeba si dávat pozor na klouzající povrch.

Dostat se k nim lze i přes Pulčínské skály nejprve po červené, pak po modré přes oblast Zámčisko a pak po červené a modré přes vrchol Hradisko. Modrá trasa vedoucí přes Zámčisko je možná jen k výstupu a v zimních měsících může být nebezpečná.

Chvíli jsem se rozhodovala, kudy tedy půjdu, protože jsem do Pulčínských skal jela hlavně kvůli těm ledopádům, ale chtěla jsme vidět i ony skalní formace. Nakonec jsem si vyhodnotila, že to risknu po původně zamýšlené trase přes Zámčisko. Takže jsem pokračovala rovně po červené, prošla osadou a cesta začala klesa kolem polí. Jakmile jsem opustila asfaltku a přešla na sněhem a ledem pokrytou polní cestu, došlo mi, jakou chybu jsem udělala, když jsem si doma zapomněla ty teleskopické hůlky a zjistila jsem, k čemu že ty nesmeky (které nemám a nikdy jsem neměla, protože jsem zimní pěší výlety nepodnikala) vlastně jsou dobré. Takže jsem se vyhýbala uhlazemým plochám a raději šla podél cesty ve vrstvičce sněhu.

Na pravé straně na mě brzy vykoukly Pulčínské skály, které se "opírají" o svah Hradiska. Na nejvyšší skále kdysi stával hrad Pulčiny. Dole pod skalami protékal potok. Opatrně jsem sestoupala k potoku, přeskočila jej a octla se u uměle vybudovaných schodů stoupajících ke skalám. Na rozdíl od okolní krajiny nebyl svah pokrytý vrstvou sněhu (sluce se zde opírá do svahu), takže to vypadalo, že by ten výstup nemusel být nebezpečný. Jak jsem ale brzy zjistila, byl docela náročný. Stoupání po schůdcích bylo strmé. Někde schůdky nebyly, jen kořeny stromů a balvany. Někde byly umístěné ocelové plošinky a řetězy na chycení. Dovedu si představit, že kdyby to tu bylo pokryté udusaným sněhem nebo ledem, bylo by to dost o hubu.

Stoupala jsem mezi skalami porostlými mechem. Je to nádherné místo. Docela zpocená jsem vylezla až pod nejvyšší skálu. Zde stojí cedule upozorňující, že vydávat se zvrchu dolů po cestě, kterou jsem právě vylezla, je zakázané. Dostat se na vrchol Pulčínských skal, na místo, označené jako zřícenina skalního hradu Pulčín, byla otázka již jen několika metrů. Jenže vyšlapaná cesta mezi kořeny stromů byla pokrytá udusaným sněhem, který je dost možná i pokrytý ledem. A to by nemuselo dopadnout dobře vzhledem k tomu, jak mi boty kloužou. Takže jsem oželela vrcholový výstup a opatrně skálu obešla, abych se pak částečně sklouznutím po zadku dostala z kopce k rozcestníku Vyhlídka. Měla jsem za sebou velmi zajímavý úsek skalních formací Zámčisko, kterou bych si jistě více užila v letních měsících.

Napojila jsem se na červenou a modrou směr vrchol Hradisko. Již jen kilometr. Cesta stoupala. Nejprve povrch neklouzal, ale jak jsem se dostala hlouběji do lesa, kde bylo i více sněhu na cestě, po které již dost lidí šlo, začal udusaný sníh klouzat a mě nezbylo, než jít mimo cestu neudusaným sněhem. Na cestě jsem sebrala klacek, který mi pak sloužil jako opěrná hůl. Pod rozcestníkem na vrcholu Hradisko byla cedule upozorňující na to, že k ledopádům je povolené jít jen po vyznačené cestě. Podél cesty okolo vrcholu byly umístěné pásky, které měly bránit lidem, aby se k ledopádům vydávali po svahu mimo oficiální cestu. K ledopádům mě zavedly papírové cedule s šipkou.

 

Dostat se k místu zvanému Propadlý hrad, kde se na skalách v zimě tvoří barevné ledové krápníky, byl další bobřík odvahy. Prakticky jsem se sklouzla po zadku. Dostala jsem se do malé skalní soutěsky. Přede mnou ze skály visely dva bloky ledopádů zbarvených do rezava. Vydrápala jsem se do skalní průrvy napravo, kde ze skály "padá" další ledový blok. Zde byl led bílý. A úplně v zadu bylo další místo, kde se stékající voda změnila v krápníky. Překvapilo mě, že je to tak malá oblast a trochu zklamalo, že se jedná jen o tak málo barevných krápníků. Zřejmě jsem si měla pár týdnů ještě počkat. Přece jen byl prosinec příliš teplý a mrzlo krátce na to, aby se zde vytvořilo takové přírodní divadlo, které je vidět na propagačních fotkách.

Ale i tak to celé stálo za to.

Vzhledem k tomu, že již byly 2 hodiny odpoledne, cesta zpět na Vyhlídku klouzala a já si nemohla být jistá, jak to bude vypadat na modré turistické trase Naučné stezky Javornický hřeben, po které jsem se chtěla od Pulčínských skal dostat do Lidečka, rozhodla jsem se neriskovat, že mi to někde podklouzne a nebo že kvůli pomalé chůzi nestihnu autobus nebo vlak nazpět, a vydala jsem se do Pulčína po trase, která byla určená pro ty, co mířili k ledopádům. Bohužel jsem si tak nemohla prohlédnout další skalní formace Pulčínských skal, kterými je Zadní a Přední kostel nebo Pulčíský vodopád. Snad někdy jindy, třeba v létě.

Do Lidečka jsem se vydala z Pulčína po silnici. Ta neustále klesala dolů do údolí. Těsně před čtvrtou odpolední jsem došla k okraji obce Lidečko. Na autobusové zastávce jsem si zjistila, že za minut tudy pojede autobus do Vsetína, odkud bych pak mohla pokračovat domů expresem, který by projížděl Horní Lidčí. Protože jsem měla ještě chvilku čas a o půl kilometru dál směrem do centra Lidečka stála další autobusová zastávka, vydala jsem se tam. Důvodem byla skalní formace Čertovy skály, kterou jsem ráno viděla z okna vlaku a která je symbolem Lidečka. K Čertovým skalám se váže pověst o čertu, který prohrál sázku. Čert měl prý přes noc postavit přes údolí skálu, jenže to nestihl. Zůstala po něm právě tato jakoby polámaná skála

Kdybych měla více času, mohla bych si ke skalám dojít. Jenže slunce již zapadalo a na focení to už nebylo. Takže jsem si počkala na příjezd autobusu a vyrazila domů. Ve Vsetíně jsem sedla na vlak a do Olomouce a odtamtud na další do Prostějova. 

V nohách jsem podle "stopaře" map.cz měla 15,2 km. Z Horní Lidče do Pulčína je to 5 km, z Pulčína po silnici do Lidečka skoro 5 km. Zbytek připadá na okruh skalním městem.

Mrkněte na video z výletu: http://bit.ly/pulcinske_ledopady_video

Nový rok po Naučné stezce Údolím Bystřice

"Jak na Nový rok, tak po celý rok", praví staré přísloví. A protože v roce 2021 nechci trčet doma, trávit čas sledováním mediální propagandy covidové totality, procházením pracovních nabídek, psaním motivačních dopisů a frustrujícím hledáním práce, kde by nehrozilo, že o ni kvůli Babišovi, Prymulovi, Blatnému, Sanchezovi, WHO a jakémukoliv dalšímu kre**novi zase ve jménu plandemie přijdu, rozhodla jsem se jít štěstí naproti a první lednový den šla dělat to, co mi přináší radost - turistika, focení, pobyt v přírodě, mentální relax během cestování. 

Počasí slibovalo (alespoň dopoledne) polojasno, což je tuto zimu zatím velká rarita. Teplota se měla pohybovat lehce pod nulou. Díky silvestrovské mlze, která při nízkých teplotách namrzala na mě ráno za oknem čekala krajina pokrytá jinovatkou. 

Musím se přiznat, že když mi v 6:50 zazvonil budík a já za oknem zase uviděla mlhu, opět jsem si lehla do postele. Ale po minutě jsem se zvedla s tím, že přece nepromarním možná přece jen slunečný den již výše zmíněnými činnostmi. Co kdyby přece jen na tom přísloví něco bylo? Takže jsem si do termosky uvařila horký čaj, připravila svačinku a pro jistotu do batohu přibalila sněhule (co kdyby mě v Nízkém Jeseníku kromě jinovatky čekal i sníh) a vlakem se vydala do Domašova nad Bystřicí. Na prvním výletě roku 2021 jsem se totiž rozhodla projít Naučnou stezku Údolím Bystřice.

Naučná stezka je dlouhá 13 km a spojuje Domašov nad Bystřicí s Hrubou vodou. Obě obce se nacházejí v kopcovité krajině Nízkého Jeseníku. Jak napovídá název stezky, cesta vede údolím, kterým protéká řeka Bystřice. Kromě řeky údolím vede i železniční trať spojující Olomouc s Bruntálem. Začátek naučné stezky s úvodní informační tabulí na mě čekal přímo před starou nádražní budovou. Po cestě jsem měla minout celkem 11 naučných informačních tabulí. Na druhé informační tabuli, která na mě čekala v centru obce před obecním úřadem, jsem se dočetla zajímavosti o historii Domašova. Tou nejvýznamnější událostí byla bitva, která nedaleko proběhla v roce 1758. Střetly se zde císařské oddíly vedené generálem Laudonem s pruskými vojsky. Generál Laudon Prusy porazil a tím skončilo obléhání Olomouce. 

Již po cestě vlakem do Domašova nad Bystřicí vykouklo z mlhy slunce a modrá obloha. Slunce se odráželo od jinovatky, která tu pokrývala traviny a krajina se nádherně třpytila. Díky tomu jsem se co chvíli zastavovala, abych tuto krásu zachytila foťákem. Než jsem se z obce vymotala a dostala se do lesa, utekla snad hodina. Modř a sluneční paprsky ale po jedenácté hodině bohužel vystřídala zase mlha. Kvůli ní jsem neměla možnost obdivovat panorama vyhlídky ze skály Malý Rabštejn, která stojí na trase asi 2,5 km jižně od Domašova nad Bystřicí. Malý Rabštejn je oblíbený mezi horolezci. Na kamenech na vrcholu skály bylo vyryto mnoho nápisů s letopočty starými více jak 100 let. Po cestě na Malý Rabštejn jsem prošla oblastí Přírodní památky Kamenné proudy u Domašova.

Kameny v okolí vznikly mrazovým zvětráváním, které tu probíhalo během poslední doby ledové. 

V jednom úseku stezky jsem musela trochu šplhat a přidržovat se obnažených kořenů stromů. Půda byla zmrzlá a hrozilo, že by to mohlo klouzat. Naštěstí ten úsek nebyl pokrytý ledovou krustou. Nedávná vichřice na stezce vedoucí svahem zanechala několik popadaných stromů. 

Kvůli počátečnímu fotografickému zdržení jsem po cestě z Malého Rabštýna zrychlila krok. Bylo před polednem a přede mnou ještě 10,5 km. Jeden vlak mi z Hrubé vody jel ve 14:37 a druhý těsně před čtvrtou. Sestoupila jsem z Malého Rabštýna do osady, kde jsou malé sádky a o kus dál lom na břidlici. Zde úzkou stezku vystřídala zpevněná cesta, která vedla po relativní rovince. Minula jsem zastřešenou studánku Nad tratí, kde byly připravené hrnečky na nabírání vody. Prošla jsem kolem obce Jívová přes Dvojitý most. Ten horní most byl železniční, po spodním mostě vedla silnička a pod ním tekl potok Jírovec, který pak vtékal do Bystřice. Cesta mě dovedla k bráně do areálu vojenského újezdu Libavá. 

Vojenský újezd Libavá je svou rozlohou 235,5 km² druhým největším vojenským prostorem v Česku. Je to také významná ptačí oblast. Kvůli neustálému výcviku je vstup do prostoru možný jen s povolením. V 80.letech tu prý byly umístěné jaderné střely namířené na západní Evropu.  

Hned na začátku osady s udržovanými zahradami a chatkami stojí chatka obklopená soškami ze dřeva a kamene. Vypadá to tu jako v pohádce. O kus dál za železničním mostem pak stojí dochovalý Panský mlýn. Vodních mlýnů bývalo v údolí více. V dobách Rakouska-Uherska se tu hodně hospodařilo, těžilo se kamení a řeka se využívala k dopravě. Nyní je to spíše rekreační oblast a je zde možné si pronajmout chatku v blízkosti meandru řeky. 

Po cestě do další obce - Smilova - jsem procházela podél řeky. Ze skal na břehu visely ledové krápníky, ze kterých kapala voda. Minula jsem staré hospodářské stavení, které bývalo mlýnem. Za dalším železničním mostem, který překlenoval Bystřici, mi rozcestník oznámil, že mi zbývá ještě 4,5 km. Byly dvě hodiny odpoledne, takže bylo jasné, že vlak, který měl z Hrubé vody odjíždět za necelých 40 minut, nestihnu. Přede mnou byla ještě asi hodina cesty. A tak zde začala stoupat do svahu. Naštěstí nestoupala dlouho. Jen jsem se dostala nad meandr a opět cesta začala klesat. Po pravé straně se zvedaly prudké svahy Přírodní rezervace Hrubovodské sutě. 

Do Hrubé vody jsem došla před třetí hodinou. Trochu jsem se děsila toho, že tu budu tu hodinu do odjezdu vlaku mrznout, ale zabavila jsem se jednak natáčením závěrečného rozloučení do vlogu a taky jsem pár desítek metrů jižně od vlakového nádraží objevila sjezdovku, která byla v obležení rodin s dětmi a těmi, kteří chtěli Nový rok strávit na čerstvém vzduchu a aktivně. Škoda, že jsem s sebou neměla pekáč, hned bych se taky svezla. 

Ta hodina nakonec uběhla rychle. Teoreticky bych se mohla vydat na nedalekou zříceninu hradu Hluboký po Naučné stezce, která vedla kolem sjezdovky. Na to bych ale potřebovala více času a taky denního světla. Zběžně jsem si prohlédla zanedbanou budovu vlakového nádraží, na jejíž fasádě (která se neopravovala od druhé světové války) jsem objevila starý německý nápis "Grosswasser". Tak se obec, kterou až do skončení druhé světové války obývali němečtí osadníci, původně nazývala. 

Byl to příjemný výlet. Mlha společně s jinovatkou dodávali krajině zimní kouzlo. Naučná stezka vede po modré turistické značce a trasa je středně náročná. To hlavně kvůli úseku z Domašova nad Bystřicí na Malý Rabštýn. Zbytek trasy je možný projet i na kole.  

Video najdete zde: https://youtu.be/E2Kei2idoWQ